Ráno po oslavách navrácení se nových členů smrtijedů z Bradavic sešel nějaký ubohý smrtijed do sklepení, aby našel omráčenou Bellu, zmučeného Siriuse a mrtvého Rowlea. Když Bellu přivedli zpět k vědomí, sám Voldemort jí věnoval chvíli času na výslech. Bella vypověděla vše, co měla v plánu, pak už zvládla jen vykašlávat krev. Vnitřnosti se jí kroutily a ona jich nejspíše polovinu vyplivla společně s chuchvalci krve. V duchu ale viděla radostnou tvář Narcissy, proto se nechala zmučit až na samý okraj svého vědomí, o které následně opět přišla.

„Jak vám mohl uniknout?" láteřil Voldemort na celé sídlo. Všichni se krčili a mezi sebou vypovídali podivné teorie o celém útěku. K tomu stačilo přidat pár drobností, co se kdo dozvěděl z Bradavic, a příběh byl na světě.

„Můj pane, to Regulus Black," vyhrkla Alecta Carrowová, co se pokoušela vetřít do přízně.

„Regulus Black změnil strany," neslo se sídlem rodu Malfoyů.

„Regulus Black přeběhl," opakovali ostatní tichým hlasem.

Vše vyvrcholilo ve chvíli, kdy se dostavila Walburga s Orionem a potvrdili jim skutečnost, že Regulus, dříve Black, přeběhl na druhou stranu. Nikdo jim nevyčítal, že svého syna vypálili stejně jako toho prvního. Zachování rodu tak Walburze nevyšlo, vysmívaly se jí některé manželky vlivných mužů.

„To naše Beatrice..." začala vytahovat paní Rosierová, načež Walburga odešla trávit čas ke své přítelkyni Druelle. Ta se dnes také vytahovat nemohla. Andromeda byla pryč už dlouhou dobu, Narcissa následovala jejího příkladu a Bellatrix už se také příliš nevyznamenávala.

A tak se stal jeden z rohů místnosti Koutem nespokojených matek. Kromě Walburgy a Druelly se brzy připojila i mladá Bulstrodeová, která si s nimi vyměnila soucitné pohledy. Ona zatím nikoho odnikud nevypálila, neměla k tomu ale daleko.

„Můj pane," poklonil se znenadání Lucius Malfoy, zatímco se pokoušel naparovat před Orionem. Sám si ale uvědomoval, že už ho to ani zdaleka tolik netěší. Jistě, bude se naparovat i příští den a ten další den a další den, ale už neusínal s pocitem, že den prožil dobře. Začínal mít pocit, že jenom tohle mu k životu nestačí.

„Luciusi, tys zatím nezklamal," povzdechl si Voldemort, když pochopil, do čích rukou vkládá další úkol. Vyzval ho, aby i s Rabastanem odešli za ním. Lucius tedy pokrčil rameny a po očku se podíval na Rabastana, který také netušil, proč chce Voldemort zrovna jejich přítomnost.

Voldemort si je nevedl nijak daleko, po cestě k nim přibral i Snapea, co jen tak zbůhdarma postával v chodbě před sklepením a chystal se dolů vysmívat Siriusovi. Bývala to jeho oblíbená zábava, jen v poslední době na ni neměl tolik času. Zaměstnávaly ho myšlenky na jistou blondýnku, co jistě žila. Začínalo se proslýchat, že padla, že je skutečně mrtvá, ale Severus tomu nevěřil. Dokud neuvidí tělo jako důkaz, neuvěří. A co on věděl, tělo se zatím nikde nenašlo.

„Vy tři překvapíte Brumbálovy spratky. Je mi jedno kde a kdy, ale musíte je zaskočit, vyberte si nějakou dvojici, zaútočíte, zničíte je a pak se stáhnete. Čím rychleji se jich zbavíme, tím lépe se nám bude žít. Přijeli z Bradavic, budou neopatrní. O Vánocích takoví bývají všichni. Ať vás ani nenapadne být neopatrní!" zaječel na ně na konci toho příšerného rána, kdy se mu začaly hroutit další plány, co s vlkodlakem měl. Stále mu zbýval Black, ale s ním si teď pohrával Dolohov, takže potom bude nepoužitelný.

Když je vykopl ze svého soukromého salónku, Lucius potěšeně pokýval hlavou. Rabastan se usmíval o něco méně, ale také projevoval jisté nadšení. Jen Severus za jejich radostnými výrazy neviděl chtíč vraždy. Měli jiný důvod k úsměvu a vražda ve jménu Pána zla to nebyla. Sám ale neměl myšlenky na obyčejnou smrtijedskou práci, proto jim nic nezazlíval.

„Vyrazíme večer," rozhodl Lucius jako vedoucí akce. Ostatní přikývli a nechali ho, aby si spřádal plán. Jenže Lucius na žádný plán nemyslel. A Rabastan se Snapem také ne.

***

Ve sklepení zatím Dolohov mučil Siriuse Blacka. Mával hůlkou v kouzlech, jež byla obyčejným kouzelníkům zakázána, Sirius už se nevzmohl ani na křik nebo povýšené odfrknutí, jež často svým věznitelům předváděl. Dolohov si užíval svoji práci i zábavu a Sirius mohl pouze tiše trpět.

Když Dolohov uznal, že další kouzla by chlapce již připravila o život, všeho nechal a rozešel se ke dveřím. Tam se srazil s dalším smrtijedem. Lehce se usmál a pokývl na dívku, která právě vcházela dovnitř. Měl ji docela v oblibě, byla sice neskutečně nepříjemná, ale byl na ni spoleh. Kdykoliv bojovali bok po boku, nikdy nikdo z nich nezemřel, to už viděli všichni. Beatrice byla tím, koho si všichni volili do svých řad. Stávala se oblíbenější, silnější a důležitější.

„Už je hotový," kývl hlavou k Siriusovi za svými zády, co jen tak bezvládně ležel na podlaze. Beatrice si hraně povzdechla.

„Nevadí, trochu si ho uzdravím a začnu nanovo. Jsou přece Vánoce," oznámila mu sladce. Dolohov se její poznámce zasmál a pokrčil rameny. Beatrice byla prostě Beatrice, když něco chtěla, uměla si jít za svým a nebála se být krutá. Nebyla jako Bellatrix, když ještě byla u moci, nebyla chladně krutá a šílená, byla spíše tvrdá a chytrá. A právě proto ji měli všichni docela rádi, i když si z ní často dělali legraci, Beatrice je nechávala být a bavila se s nimi, ne jako Bella. Když ale někdo překročil jistou hranici, nebála se použít i mučící kletbu.

„Jak myslíš, ale Pán dal jasný povel. Kdyby ti nepřežil, víš, co by se stalo," varoval ji Dolohov, což také často nedělal. Beatrice si ale něčím jeho varování zasloužila.

„O mě se bát nemusíš, já si dám pozor, spíš se strachuj o sebe," ztišila hlas. „Víš, že tebe mám ze smrtijedů docela ráda, proto tě varuju," dodala se zvláštním leskem v očích. „Malfoy dostal speciální úkol, víš o něm něco?" nečekala na odpověď a rovnou pokračovala. „Ne, nevíš. Dej si na Malfoye pozor, mohl by se jednou stát někým důležitějším," nemusela dodávat ta dvě slova: Než ty.

„A kdo ještě?" vyptával se Dolohov studnice informací.

Beatrice se hraně zamyslela. „Pán začíná důvěřovat více novým smrtijedům než svým stálým, Malfoy, Lestrange, Snape, ten hlavně," pověděla, neboť Snapea se potřebovala zbavit nejvíce. Věděla, že Snape je chytrý, něco o ní ví, jistě ji sleduje a bedlivě prověřuje její chování. Potřebovala ho zaměstnat něčím jiným. Třeba Dolohovem.

„Děkuji, Beatrice, však já už si poradím," usmál se na ni a jemně kývl na znamení díků. Beatrice se jen usmála, chvíli pokyvovala hlavou a vyprovázela Dolohova pohledem. Pak přeběhla celu a poklekla vedle Siriuse.

„No teda, Dolohov tě pěkně zřídil," podivila se. Pak si ale uvědomila, že ji Dolohov zpoza rohu poslouchá. „Ale to není nic proti tomu, jak tě teď zřídím já," zasmála se a namířila hůlku na Siriuse. Pak vyslala první ozdravné kouzlo. V tu chvíli už Dolohov skutečně odcházel.

„Tenebrarum medere vulneribus nox creati," špitala Beatrice a hůlkou mávala proti Siriusovu hrudníku. „Tenebrarum medere vulneribus nox creati, nox creati, medere vulneribus nox creati, tenebrarum, medere vulneribus," pokračovala v mumlání slovíček, co vysílala zároveň do hůlky, ze které se linuly černé pramínky moci.

Beatrice vyvolala znovu kouzlo, jež by ani znát neměla. Znovu použila temnotu pro uzdravení. Stálo ji to magii, veškerou magii, ale nemohla si pomoct. Lehce se rukou dotkla místa, které se pokoušela zhojit. Zlomená žebra nespraví, to by bylo příliš nápadné, dokázala by ale spravit všechno pod nimi.

„Medere vulneribus," zašeptala znovu v ozvěně celého kouzla. Jenže do jejího snažení hodil pomyslné vidle právě Sirius. Prudce trhl hlavou nad tou změnou v jeho těle a otevřel oči. Cosi zachrčel, ale Beatrice nemusela příliš dlouho luštit význam slov.

„Blouzníš z bolesti a horečky," vytkla mu tiše. „Nejsem anděl, nazýval jsi mě mnoha jmény, ale ani jedno z nich nebylo pěkné," lehce se zasmála a znovu zopakovala kouzlo pro uzdravení. „Když jsi mě viděl naposledy, odjížděla jsem do Ilvermorny. Vzpomínám si přesně na to, co jsi mi řekl, a opakovat to nechci, stále mám svoji důstojnost," pousmála se a sklonila hůlku.

„Říkej si, co chceš, já vím svoje," zavřel spokojeně oči a usmíval se. Měl pocit, že zemřel. Také už bylo načase, pomyslel si Sirius. V cele trpěl celé týdny, konečně to skončilo. Dostal se na místo, kde už necítil bolest, obskakovaly ho hezké holky a on mohl jenom spokojeně spát. Prostě ráj, o kterém se mu několikrát zdálo.

„Pak jsi stejný hlupák jako kdysi," odsekla Beatrice jeho spokojenému hlasu a chtěla se zvednout a odejít, ale něco ji zadrželo. Zvedla pravou ruku a jemně se dotkla Siriusova čela. Odhrnula mu z něj vlasy a pochopila, že měla pravdu. Blouznil z horečky.

Beatrice nečekala dlouho, jednou už mohla, tak musela pomoct. „Jsou Vánoce," přemlouvala sama sebe, aby pronesla ta slova, kterých se bála již odmalička. A Sirius byl jistě důležitý pro druhou stranu, musel žít, namlouvala si, aby kouzlo provedla. Zhluboka se nadechla a připravila se.

„Ego reddere pretium dolor eius pro recuperatio," zašeptala a pak bolestivě semkla rty, když pocítila první várku bolesti. „Zaplatím cenu bolesti za jeho uzdravení," zopakovala slova ve svém rodném jazyce, čímž kouzlu dopomohla k dokončení. Nebylo dokonalé, nevyznala se v temné magii jako jiní, uměla ale pár fíglů, na které jí zatím nikdo nepřišel.

Polkla, aby nebrečela, tohle nesměla. Aspoň na chvíli ale mohla přesunout bolest na sebe. Jak dlouho udrží hůlku v ruce, tak dlouho bude kouzlo uzdravovat. Naneštěstí probíhalo příliš pomalu a čerpalo mnoho a mnoho bolesti. Beatrice zatnula zuby, levou ruku stiskla v pěst, až se lebka s hadem na jejím předloktí napjala, ale hůlku nepustila. Vydržela to celé dvě minuty, pak padla na kolena a vědomě upustila hůlku.

„Omlouvám se," zašeptala tiše, protože si poprvé přišla slabá. Kouzlo, co bolest znásobí, vyšle ji proti majiteli kouzla a drží ho v sevření, dokud může, na ni bylo příliš. Více udělat nemohla. Když se nadechla znovu, už opět měla ve tváři chladný výraz. Vstala, oprášila si šaty a vyšla ke dveřím cely. Ani se neohlédla, když vycházela ven.

Na chodbě se střetla se Snapem. Zase on, pomyslela si podezíravě. „Jdeš taky za ním? Dneska se tu tedy dveře netrhnou," uchechtla se. „Není s ním zábava, už je zase v bezvědomí," protočila oči nad Siriusovou opovážlivostí, ale pokynula Severusovi, aby vešel dovnitř a užil si mučení bývalého nepřítele podle libosti.

Severus nic nenamítal, když Beatrice odešla. Mířila opět nahoru s úsměvem a radostí. Hned v chodbě pozdravila Yaxleyho a prohodila s ním pár slov před odchodem. Pak se usmála a nechala ho jít. Mířila za svými dalšími kolegy a kumpány. Kývla na Fenrira, promluvila s Averym a spředla další kousek lží.

„Víš," začala miloučce a ztišila hlas. „Říkám ti to jen proto, že jsi jeden z mála smrtijedů, které mám trochu ráda," začala mluvit na Averyho a poté mu nenápadně podsunula myšlenku, že Snape dole provádí nepravosti, ale jí nepřísluší o tom mluvit.

Když se Avery zvedl, aby šel sklepení zkontrolovat, Beatrice pochopila, kde je její moc nejvíce potřeba. Ach, Severusi, pomyslela si, teď ti začínají těžké časy.

***

„Alice, jestli nechceš jít, prostě nechoď, vykašli se na to, ten člověk se tě pokusí jenom zmanipulovat," vtloukal jí do hlavy Regulus, zatímco se pokoušel dívku odtáhnout od temné londýnské uličky, kde bude za pět minut pozdvižení nejvyššího kalibru.

„Ne," vytrhla se mu dívka a zacouvala od něj. „Říkala jsem, že potřebuju podporu, nic víc. Žádné přemlouvání, že do toho jít nemám, žádné omluvy či promluvy, prostě jen podporu. A pokud to nezvládneš, prostě jdi, támhle je cesta ven," ukázala Alice na světlejší stranu uličky, ona samozřejmě mířila do té temnější.

„A nechat tě proti němu samotnou?" vyděsil se Regulus a svižně srovnal s Alicí krok.

„Tak vidíš," dosáhla svého spokojeně jako nikdy. „Nemusíš se o mě bát," dodala smířlivě, „prostě si s ním jen promluvím, o nic víc nejde. Já... nechtěla jsem ti nic říkat, ale jednou mi zachránil život. Kdyby mě chtěl zabít, jistě by tehdy neodkláněl tu smrtící kletbu," vzpomněla si na ten maličký detail z prázdnin.

Regulus neměl čas cokoliv říct, před nimi se ozvalo prásknutí a zhmotnil se u nich Yaxley. Byl sám, což Alici i Reguluse překvapilo, nečekali od něj férovou hru. A přesně to jim Yaxley také na přivítanou vyčetl.

„Tak smrtijed ze Zmijozelu přijde sám, zatímco nebelvírská hvězda si přivede ochranku?" zavrněl, ale vůbec nezněl překvapeně nebo rozhozeně. Snad, jako by to čekal. Zároveň ale bylo slyšet lehké pobavení, více než neochota k dalšímu hovoru. Možná si to užíval.

„Nepotřebuju ochranku!" chytila se do pasti Alice. Yaxley teď určoval hru, Alice se nechala nachytat.

„Tak proč si sama vedeš svého smrtijeda? Ach, promiň, on se jím ještě nestal?" zasmál se Yaxley a přejel si Reguluse ošklivým pohledem. Přeběhlík, jako Pettigrew, tím opovrhovali všichni. A stejně tak budou opovrhovat Regulusem. Jen ho k tomu budou chtít i zabít.

„Do mé pracovní kariéry ti nic není, Yaxley," prohlásil rozhodně ale i trochu měkce Regulus. Snad to bral jako hru kočky s myší. Alice se jeho klidu musela podivit, sama v duchu pěnila vzteky. „Ostatně od toho tu nejsme," zasmál se Regulus a pokračoval. „Má přítelkyně," neodolal tomu pojmenování, „se jen chtěla zeptat na pár věcí."

Alice jako by nabrala novou sílu, začala s vyptáváním se. „Co víš o Leně?" vyhrkla okamžitě.

Yaxley pobaveně zavrtěl hlavou. „Co za to?" zasmál se. Alice překvapeně zamrkala.

„Co chceš?" opět se nechala chytit do pasti. Teď diktoval Yaxley, ona se mohla pouze rozhodnout, jestli ano nebo ne. Regulus skoro zabrečel, když si uvědomil, že všechno vyjednávání půjde do háje, když ho řídí Alice.

„Co chci?" zasmál se Yaxley její hlouposti. „Co bych tak mohl chtít? Peníze mám," vypočítával, ale Regulus ho zavrčením popohnal, aby přidal na rychlosti a přestal konečně žvanit. „Dobrá, jak chcete. Chci svoji dceru, chci, aby přiznala, že nese mé jméno," nadiktoval si podmínku.

Alice údivem otevřela ústa. „Jsem Taylorová, otče!" sykla naštvaně a ironicky. Byla bez sebe vzteky.

„Nechceš, nechceš. Pak se nedozvíš nic o Leně ani o tom tvém Sirim," po očku se podíval na Reguluse, jak na zmínku o bratrovi zareaguje. I na to, jak se bude tvářit, když ho nazve Aliciným Sirim. Regulus ale nechal ve tváři chladně odtažitý výraz.

„A jak bych to asi měla udělat?" vzala se Alice.

Yaxley se vítězně usmál. „Jednoduše. Zařiď si to, jak chceš, ale chci, aby celá tvá strana věděla, čí jsi," diktoval si podmínky. Alice jeho hru nechápala, nedokázala prohlédnout za oponu toho, čeho tím chtěl dosáhnout. K čemu by mu to bylo?

„Víš, že mě nikdy neodsoudí za původ," vyhrkla. Regulus opět bolestně zavřel oči.

Yaxley se zasmál. „Vážně? Vsadíš na to své dobré jméno?" zavtipkoval a sám se svému vtipu zasmál. Měl jiný plán. Jak se asi bude tvářit matka, jejíž dcera si v osmnácti letech vybere otce namísto ní? Nešlo tu o Alici, šlo tu o Elizu. To jí se chtěl Yaxley pomstít. Za všechno i za cokoliv dalšího.

„Alice, udělej to," zašeptal Regulus s myšlenkou na šílený plán, co by jim mohl snadno vyjít. Spočítal si, o co Yaxleymu jde. Zničit všechny a všechno, ale to mu nesmělo vyjít.

„Cože? Zbláznil ses? To mám přistoupit na jeho hru?" šeptala zděšeně.

„Věř mi trochu. Věříš mi? Pak to udělej," lákal ji Regulus.

Alice pevně semkla rty do tenké čárky. „Věřím ti jako nikomu jinému, ani nikomu tak věřit nebudu, ale tohle?" vyjekla ke konci. Regulus se pobaveně pousmál, ale celá její věta ho utvrdila v tom, co hodlal udělat.

„Věř mi," byla jeho poslední slova, protože on jí věřil. Pak by měla i ona.

Alice se zhluboka nadechla a opět se podívala na Yaxleyho. „Fajn. Jmenuji se Alice Yaxleyová, spokojený?" pozvedla obočí. „A teď to o Sirim a Leně!" diktovala si.

Yaxley se vesele zasmál. „Myslíš, že se dám tak lehce?" odněkud vyčaroval pergamen s tím, že Alice se skutečně jmenuje Yaxleyová. Alice nepřemýšlela, bez váhání ho podepsala. Jednou se rozhodla, byla nebelvírka, neměnila rozhodnutí.

„LeClarová je mrtvá," potvrdil jí její obavy. „Pán ji zabil, vy jste ji pohřbili, nic víc v tom není," oznámil prostě. „Black je pořád v cele, na rozdíl od toho druhého, o čemž jistě víš," ušklíbl se, ale spíše potěšeně a pyšně než rozzlobeně. „Ale záleží jen na vaší rychlosti, jak dlouho si tam pobude a kolik času mu věnujete," zasmál se. „Příliš mu ho totiž nezbývá," dodal vědoucně.

Alice neplakala, nějakou částí srdce i duše už to věděla. Sirius pro ni nebyl překvapením a Lena byla mrtvá, už ji společně obrečeli, pak její ztrátu nepocítila tak dokonale. Bylo to pouze potvrzení, že její tělo nikdy nezískají, její odkaz však bude žít dál. Zemřela za věrnost. A to Alice uměla ocenit lépe než kdo jiný.

„Měj se, Alice Yaxleyová," zasmál se Yaxley, ale Regulus ho v jeho odchodu přerušil.

„Blacková," oznámil prostě. „Alice, říkal jsem ti, ať mi věříš," začal, ale dívka ho přerušila šťastným smíchem.

„Ano, Regu!" zvolala nadšeně a nechala se obejmout kolem pasu, protože přesně pochopila, co to Regulus vymyslel. Pak se otočila na ohromeného Yaxleyho. „Jsem Blacková, otče," oznámila mu prostě a skočila jediným plynulým pohybem Regovi do náruče.

***

„Zmáhají se nám tu příjmení, co nemají se světlou stranou moc co dělat," ozvala se Marlene, když jí a Cathy Alice oznámila tu novinu.

„Ne, vážně," pokračovala, když na ni jen nechápavě koukaly, „Lestrangeová, Blacková, Nottová," utahovala si z nepřítomné Mary. „Chybí mi tu Malfoyová a Snapeová, ale kdo ví," plácala jeden nesmysl za druhým, až ji Cathy musela praštit polštářem.

„Prosím tě, a Donovanová je jako v pořádku?" hádala se Alice.

„Ne, ne, ne," vrtěla prstem ze strany na stranu Marlene. „To je něco jiného, vy jste ty holky, co najdou lásku na celý život v jediném polibku. Cathy, vždyť ty jsi mu věnovala svoje první všechno, to je tak romantické, až se mi z toho zvedá žaludek," uchechtla se, načež se otočila k Alici. „A ty, to tvoje věčné rozhodování. Prvně byl Sirius s tebou, pak s Pandorou, ty s Regulusem, pak ty se Siriusem a Regulus s Beatricí, teď zase vy dva spolu, no, kdo se v tom má vyznat?" lamentovala.

„Počkej," zarazila ji Alice, zatímco Cathy upřesňovala, že Alice se Siriusem nikdy pořádně nebyla a že si to Marlene celé přikrášlila úplně špatně. „Co s Beatricí?" nechápala Alice.

Marlene si dala dlaň před ústa a zachichotala se. „To nevíš? Když bylo léto, Regulus se s ní potkal znovu. Vyhledala jeho pomoc, protože když se měli vzít, docela si šli na ruku," vzpomínala na to, co jí Regulus řekl. Chyběla jí k tomu nyní Emmelina, co by doplňovala detaily, ale Marlene už si uměla poradit hravě sama.

„C-cože?" potichu fňukla Alice.

„Ali, klid, Marlene jen moc mluví. Regulus s Beatricí jistě nic neměl, vždyť znáš Marlene, ta, aby řekla něco pravdivého, to by se země musela přestat otáčet," ozvala se konejšivě Cathy.

Alice ale už znovu vzlykla.

„Do háje, Alice!" zaječela najednou Cathy, které právě došly nervy s fňukáním. „Věř mu přece trochu! Víš, kde bych byla, kdybych nevěřila, že mě miluje? Asi tak pěkně v háji. Možná bych neměla pocit, že bez kyselé okurky není správná večeře, ale nestálo by to za nic. Vzdal se kvůli tobě všeho, neříkej, že ti to něco nepřipomíná, tak přestaň fňukat a jdi mu říct, že ho miluješ. No padej!" ukázala na dveře.

„A teď mě omluvte," pokračovala, „musím jít oznámit svému manželovi to, co jsem právě řekla vám." Pousmála se a zamířila ke dveřím. V chodbě ještě zavolala hlasitě: „Rodolfusi! Okamžitě pojď dolů, chci ti říct, že tě miluju!"

Marlene si přitiskla polštář na obličej a pokusila se nezadusit smíchy, tohle v Bradavicích neměla. Jak jen Cathy dokázala rozveselit všechno a všechny, to bývala často záhada. Kde ale byla, tam nikdy nemohl vládnout smutek. Nikdy neviděla nikoho tak odlišného jako Cathy a Rodolfuse, byli jako den a noc, možná ještě rozdílnější. Ale ve své podstatě se k sobě dokonale hodili, napadlo Marlene.

To ji ale přivedlo na myšlenku ohledně svého vztahu. Co jim chtěla vůbec říct? Je to něco jiného, její vztah s Donovanem byl spíš vzájemnou spoluprací mezi lidmi, co se přitahovali. Taková přátelská výpomoc, jistě kamarádi s výhodami. A že ty výhody byly něco, protočila oči nad svými myšlenkami a ušklíbla se.

„Tak já radši půjdu, u tohohle být nemusím," usmála se Alice a setřela si slzy, když zahlédla přicházejícího Rodolfuse. „Tohle hádání, usmiřování, láska a to všechno..." pokrčila rameny. „Já nevím proč, ale neskutečně jim to přeju, i když mě to deptá vidět je tak..." opět nedokončila.

„Šťastné?" napověděla jí Marlene. Alice trochu provinile přikývla.

„Já vím, zní to příšerně."

„Ne," zarazila ji Marlene. „Je to pochopitelné, sama máš pocit, že tohle nikdy nezažiješ, ale příšerně si to přeješ. Něco ti ale řeknu. Jsi neskutečná kráva. Říkala jsem to Regovi, řeknu to i tobě. Máš víc štěstí, než většina z nás kdy zažije, ale stejně toužíš po něčem jiném. Nechci ti to vyčítat, patří to k tvé povaze, ale popřemýšlej o tom. Když jsi mohla mít Siriuse, nechtěla jsi ho, když ho ale měla Pandora, toužila jsi po něm. Když si měl Reg vzít Beatrici, na truc ses vyspala se Siriusem. A když jsi ho měla, toužila jsi zase po Regovi. A teď? Máš toho nejdokonalejšího kluka, co můžeš mít, po kom toužíš?" vytýkala jí.

Alice se zamyslela. Marlene možná měla pravdu. V tom všem. Alice si ale nemusela rozmýšlet svoji odpověď, aby věděla. „Jenom po něm, Marlene. Stejnou chybu už nikdy neudělám, možná jsem se konečně poučila," uznala dívka a pousmála se. „Tebe tak slyšet Donovan, už by si nemyslel, jak jsi skvělá."

„Ale prosím tě, já jsem skvělá a skvělá zůstanu, Donovan si to jenom uvědomil," pohodila vlasy, ale nějak cítila, že se jí tu nedostane správné odezvy. Chyběla tu Emmelina, bez ní bylo holčičí drbání k ničemu.

„Už aby se Mary s Emmy vrátily," povzdechla si Marlene a zadívala se na hodiny. Večer byl v plném proudu a dívky se měly co nevidět vrátit ze svých pochůzek pro shánění bylin na lektvary pro Remuse. Marlene se na Emmelinu už těšila, v poslední době s ní nebyla žádná legrace, to až včera se trochu odvázala. Zdálo se, že se stará Emmelina vrátila. A Marlene ta myšlenka naplňovala neskutečným štěstím.

***

Severus Snape stál v cele, kde před dávnými časy bývala dívka. Princezna se zlatým srdcem převázaným rudou stuhou nebelvírskou. Pokud by někdy měla mít jako princezna erb, byl by jistě zlatý jako její vlasy nebo srdce. Před dávnými a dávnými časy tu stál vedle ní v temnotě a šeptal jí slůvka o víře a její moci. Tehdy poprvé pochopil, že ona bude žít. Za jakoukoliv cenu, ona přežije.

Pomalu přešel k místu, kde ji svíraly okovy. Nebyla mrtvá, nemohla být. Severus věděl, že je to riskantní po ní pátrat, Voldemort si jistě nepřál zvídavce, ale co jen mohl dělat? Lena musela přežít, musel ji vyrvat ze spárů Voldemorta a poslat někam do bezpečí. Pryč od všeho toho boje.

Severus se nedokázal rozhodnout, pro koho by si přál bezpečí víc, zda pro Lenu nebo pro Lily. Bylo to těžké, obě byly něčím, co ho mátlo, co v jeho propočítaném životě nemělo co dělat. Kdyby tu ale stály obě dvě a on směl jen jednu zachránit, začínal chápat o čem je těžká volba lásky.

Kdyby tu stály, připoutané ke zdi, on by měl v ruce hůlku a pouze jedno kouzlo pro jeden život, mávl by a oprostil od okovů jednu z nich. Výběr byl těžký, ale Severus už věděl, kdo by nakonec utekl. Pro všechno, co se kdy stalo, měl teď důvod. Prostým pohybem hůlky by na svobodu propustil blondýnu.

***

Mary a Emmelina procházely poslední temnou uličkou Londýna a libovaly si, jak jim ten nákup pěkně vyšel. Získaly vše potřebné, stačilo umíchat lektvar.

„Já to být nemůžu, neuměla jsem uvěřit ani obyčejnou polívku, vždycky z toho vyšel jed. Křiklan mi jednou řekl, že se nemá pokoušet nikdy nic uvařit, protože bych si manžela otrávila," začala Emmelina.

„Já také ne, moje práce sice bývaly obstojné, ale v polovině případů by způsobily bolestivou smrt, jak mi Křiklan také několikrát vytkl. Nemusela jsem vařit Doušek živé smrti, aby jedna kapka mého výtvoru zabila několik lidí," souhlasila Mary, ale pak pokračovala. „Na lektvary tu byla Lena," posmutněla.

„Já vím, uměla vážně všechno, měla s tím trpělivost, na rozdíl od nás," uchechtla se Em.

„Ale dost o mrtvých, my jsme ještě živé," zasmála se Mary a ignorovala lehce bolestné trhnutí Emmeliny. Nebo si ho pouze nevšimla.

„Měly bychom jít, už bude noc," ozvala se zodpovědně Emmelina, jako by jí snad doba ve válce přidala na té zodpovědnosti a trpělivosti o trochu víc. Nebo lidé na sklonku života stíhá rozvaha, zašklebila se nad svojí myšlenkou.

„Ne tak rychle, dámy," vystoupil ze stínů kdosi v černém plášti následován dvěma dalšími takovými. Neměli masky, jen do obličeje jim vidět příliš nebylo. Hlas ale Emmelina poznala dokonale. Chladný a odtažitý, strohý ale melodický. Stejně jako tehdy v knihovně i teď pod jeho váhou pocítila lehké mrazení. A opět se jí vybavila některá slova z dopisu, který obdržela v září od madam Pinceové.

„Sejdeme se v pekle, smrtijede," vytáhla svoji hůlku odvážně Mary, aby bránila sebe i o rok mladší Emmelinu.

„Neunáhluj se, Willow," vystoupil druhý z trojice mužů. Mary se zarazila. Willow, tak jí říkal jen jediný člověk v celé Anglii. A ten byl nyní schován pod pláštěm z temnoty, aby ji někde v postranní uličce zabil? Ne, tomu Mary prostě nechtěla věřit.

„Co chcete?" odfrkla si blondýna a počkala, než vystoupí třetí z mužů a sundá si kápi. Byl to Severus Snape.

„Co chceme, není podstatné," shrnul to a namířil na ni hůlkou. Chtěl vyslat neverbální kouzlo, ale Emmelina byla rychlejší.

„Protego!" ochránila Mary před rudým světlem.

A pak začala mela. Kouzla létala vzduchem, sem tam zasáhla roh domu, z nějž se vydrolila část zdi, křik kouzel zanikal ve všeobecných výbuších, jak se rozbíjela okna a tříštila se na padrť. Jen málokdo si všiml, že zelená světla byla zřídka kdy použita, létala skoro jen od Severuse Snapea, od ostatních dvou jen hodně mimo svůj cíl, aby se neřeklo.

„Mdloby na tebe!" vystřelila Emmelina kouzlo, které sice cíl nezasáhlo, ale bylo tak prudké, že z domu odpadl kus okapu. Válel se na ulici jen tak a rachotil s každým zafoukáním větru. Pohyb byl tak prudký, že Emmelině sklouzla rukavice z levé ruky a odhalila tak dlaň a skoro polovinu předloktí, co bylo zčernalé stejně jako prsty.

V tu chvíli Rabastan zakřičel nějaké kouzlo a Mary, jež si nedávala pozor, klesla k zemi. Rabastan na nic nečekal a bez přemýšlení vyběhl kupředu. Doběhl skoro až k padlé dívce, ale na poslední chvíli se zarazil. Prudce se otočil, aby zaútočil i na Emmelinu, ale střetl se při tom pohybu se Snapeovým podezíravým pohledem.

Snape viděl, jak Rabastan vyběhl, viděl i, jak Lucius těká pohledem po Emmelině, jako by je kontrolovali, aby zrovna tyhle dívky přežily. Snape věděl, co za tím vším je. Kouzlo stejně mocné jako to, které ho nutilo věřit, že je Lena naživu. Brumbál měl možná v něčem pravdu, napadlo Severuse, láska je to nejmocnější kouzlo.

„Ústup!" zavelel Snape rozhodně, aniž by tušil, jestli to dělá pro své kolegy nebo pro dívky. „Pán řekl překvapit a znepříjemnit, to se stalo, vracíme se," oznámil a přemístil se jako první pryč. Rabastan ho úlevně následoval.

„Jen běž, se mnou se nezabývej, já už mrtvá jsem, teď i Mary, pomalu vám to jde," zakřičela na Luciuse Emmelina. Byla jen ráda, že prsten ještě toho rána předala Narcisse. Nechtěla ho mít u sebe. Předala ho té, která si jeho držení nejvíce zaslouží, té, která vyhraje válku za ni, za Emmelinu.

„Nechci tě zabít," prohlásil k jejímu překvapení Lucius.

„No," podotkla hořce, když pohlédla na ruku, ze které jí sjela rukavice a zapadla mezi sutiny domu, „ani nebudeš muset. Čas to udělá za tebe, tak neplýtvej kouzly," obrátila se k němu zády a poklekla k Mary v bezvědomí. Za zády se jí ozvalo pouhé prásknutí. Emmelině to ale bylo jedno, svoje už řekla.

***

Nemohl tomu uvěřit, nedokázal pochopit, že skutečně zaútočil. Vyslal kouzlo a omráčil Willow, přítelkyni svého dávného přítele, jeho agentku, svoji dávnou... Kamarádku? Snad, možná něco jiného, ale Rabastan nedokázal najít přesné pojmenování.

Objevil se před sídlem Luciuse a zcela nepřítomně dopadl vedle Snapea. Neřešil, že Snape mohl všelicos poznat a odhadnout, teď viděl jen Mary, jak padá na záda do sutin domu. Snad nezemřela, snad ji skutečně nedostali, možná ji nedostane nikdo jiný. To byla také Rabastanova jediná útěcha, nikdo ji zatím nedostal.

Když ji varoval, netušil, že se to celé bude zvětšovat. Od té doby už o odměně na hlavu Mary kolovaly zvěsti mudlovským světem, tím kouzelnickým a jistě i mnoha jinými, pokud by snad existovaly. Odměna se navýšila, teď byla skoro trojnásobná, proto už to stálo za nějaké to riziko. Mrtvá nebo živá, nálezce bude odměněn, tak zněla ta věta.

Rabastan bezděčně zvedl oči k obloze a zadíval se na hvězdy. Přesně s nimi měl také Masonovou spojenou, vždyť vedle něj seděla na astronomii. Tehdy ji nechával opisovat dle libosti, bavil se její snahou. Bavila ho, to bylo ono. Jenže během loňského pobytu v Alpách pochopil i něco víc. Primuska ho tehdy naučila vnímat rovnost lidských životů. Možná nebyl o tolik lepší než mudlovští šmejdi, mudlové a jiní tvoři. Všichni měli svoje chyby, i on. Jeho chybou totiž byla až přílišná láska k zakázanému. Jeho slabost, chyba i největší touha se spojovaly v jeden jediný cíl. Dvě nebelvírky musí přežít.

Všechny myšlenky ale musel potlačit, kdo ví, kolik lidí poslouchá, proto opět vypustil celý večer z paměti. Donutil se uzavřít mysl a přemýšlet jen o obecných věcech. Nemyslel na ně, na ty, jež mu ukázaly, že i láska může být přednost a ne slabost. Nemyslel na ně ve chvíli, kdy se zpátky přemístil Lucius, nemyslel na ně už vůbec. Tak to mělo být, jenže malý červíček mu hlodal v mysli a neustále ho nutil něco dělat. Neustále mu podsouval tu myšlenku, že kdyby měl jednu z nich zabít, nedokázal by to. Největší selhání bylo zároveň největší předností. A Rabastan byl jako vždy v koncích.

***

„Předám tě do péče lékouzelníků, nemusíš se bát, Mary, budeš v pořádku," slibovala Emmelina a pravou rukou stiskla ruku Mary, zatímco ji ošetřovatelka kamsi odvážela na lůžku.

Mary byla unavená, cítila, že potřebuje spát, chtěla usnout a nějakou dobu se neprobudit. Ale nemohla. Něco uvnitř jí říkalo, že teď nesmí spát. Jakýsi bdělý anděl strážný, co hlásal opatrnost.

„Co budete dělat?" zeptala se unaveně lékouzelnice, která ji dovezla do jakéhosi pokoje.

„Nic to není, jen vás obyčejně vyšetřím. Podívám se, jestli nemáte něco s mozkem a orgány, pak vám zacelím tu ránu na boku. Budete moct jít domů," usmívala se lékouzelnice a nabírala do ampulky jakýsi bezbarvý lektvar. Dala ho Mary před ústa. „Pijte."

„Co je to?" prohlížela si ji značně nedůvěřivě dívka. Přičichla k lektvaru, nebyl nijak cítit. To nebylo dobré znamení, lektvary jí sice nikdy nešly, ale věděla, jak vypadá Doušek živé smrti. A začínala si být s každým okamžikem jistější, že přesně takhle.

„Pomůže vám to, pijte!" přitlačila ampulku na Maryiny rty, to už dívka pevně stiskla pusu a pokusila se nahmatat hůlku. Neměla ji u sebe.

„Hledáš tohle?" zasmála se lékouzelnice a ukázala Mary její hůlku. Pak její vlastní zbraň namířila proti dívce. „Pij!" nutila ji.

Mary se po tvářích začaly koulet slzy. Štípaly ji v ranách, ale nemohla s tím nic dělat. Přišlo si to pro ni i sem. U Munga měli přece lidem pomáhat, ne je pro odměnu vraždit. Mary nechtěla zemřít, pokud něco nechtěla, pak nechtěla smrt. Bála se jí stejně jako jiných věcí, ale smrti nejvíce. Chtěla položit život pro dobrou věc v boji, ne někde uprostřed nicotného pokoje pro pár galeonů.

Věděla, proč ji lékouzelnice nezabije hůlkou, to nemohla, roztříštila by si duši, jistě by pak měla špatné svědomí. Takhle to bude náhoda, prostě si omylem spletla lektvary. Kdo bude vědět, že to není pravda? Mary zavrtěla hlavou, pomalu a jasně. Pak, bez jediné myšlenky, naprosto bez přemýšlení, vyrazila kupředu.

Zraněnou nohou kopla lékouzelnici do břicha, ta to nečekala a skácela se na podlahu. Ampulka jí vypadla z rukou a rozlila se po podlaze. Mary přiskočila a jediným pohybem ruky vrhla lékouzelnici do kaluže lektvaru. Možná se pletla, možná to nebyl zrovna ten lektvar.

Lékouzelnice se bránila, ale nestihla to. Hlava jí praštila o zem, rty se dotkly tekutiny a ta pronikla do hrdla. Jenom jediná kapička stačila na to, aby tělo ženy ztuhlo, pak zvláčnělo a zhroutilo se do kaluže lektvaru, jež ji zabil.

Mary odskočila dozadu a s výkřikem zabušila na dveře, aby jí někdo pomohl. Jenže nikdo nepřicházel, žena si ji jistě přenesla do míst, kde nikdo neměl být. Dívala se zděšeně na mrtvolné oči lékouzelnice, co se jí pokoušela udělat to samé. Takhle budu vypadat? Takhle budu vypadat, až se to někomu povede, ptala se sama sebe Mary.

A bylo jí to jasné. Přesně takhle dopadne, když nechá věci jen tak plynout. Kdo na ni zaútočí příště? Ministr? Bystrozor? Její přátelé? Kolik lidí by bylo schopno vraždy pro peníze? Kolik lidí by Mary s klidným srdcem odpravilo ze světa? Mohla vůbec někomu věřit? Odpověď byla jednoduchá. Ne, nemohla věřit nikomu.

***

Emmelina nedokázala vydržet v klidu. Přecházela po čekárně, pak chodbou a nakonec jí nějaká naštvaná dívka řekla, ať se jde projít ven a neotravuje tu. Emmelina tedy oznámila, že se za chvíli vrátí a vyšla před nemocnici U svatého Munga. Kdyby kouřila, jak to dělával Sirius, jistě by teď stála s cigaretou a dívala se do temné noci. Jenže ona nekouřila.

Klidně bych mohla začít, napadlo ji hořce, vždyť čemu by to vadilo? Stejně se nedožiju smrti z kouření, pokračovala trochu sebelítostně, neb taková už prostě byla. Nedokázala se plně smířit s blížícím se koncem, ať už byl jakkoliv ušlechtilý. Svým způsobem ale dokázala nemožné. Přivedla do rodiny opět další viteál. Sice za cenu svého života, ale viteálů nebylo víc než sedm, životů stále více. Kdyby dal každý život za jeden viteál, porazili by ho. A o to šlo.

Emmelina pomalu vytáhla levou ruku z rukávu bundy. Musela dokonce rukáv povytáhnout, aby našla konec zčernalé kůže. Předloktí bylo ze dvou třetin zčernalé, smrt se šířila tělem dál. Stačily tři dny, pak jistě bude u ramene a povede jen kratičkou cestu k srdci. To prvně zpomalí, pak zastaví a nakonec zahubí. Dosáhne svého, kletba byla jasně daná.

Dívka vzdychla a projela si prsty černé vlasy. Necítila jejich hebkost, to bylo špatné znamení. Ráno ještě měla cit, ten už ztratila docela. Je tohle vážně konec? Zemřu někde doma v posteli, bez citu v ruce a bez kapky vzrušení? Měla jsem zemřít v bitvě, uvědomovala si. Jako bojovnice za stranu dobra měla zemřít kletbou od smrtijeda, ne takhle potupně.

Vztekla nakopla kamínek na chodníku, pak popošla, aby ho nakopla znovu. „Zasraná kletba!" vyštěkla a nakopla pouliční lampu. Neklela, obvykle nemluvila jako Marlene, ta jela jedno sprosté slovo za druhým, hlavně ve třetím ročníku na ně byla učiněný expert, Emmelina naproti tomu preferovala slušnější slovník ale stejně kousavé narážky.

Marlene, uvědomila si Emmelina. Nechá ji tu samotnou. Ne, samotnou ne, Marlene má teď Donovana. A také Cathy. A Alici, a mnoho jiných. Jsou jedna velká šťastná rodina, jak jim Cathy předchozího večera vštěpovala. Emmelina se proti své vůli pousmála. Nikoho tu nenechá, všichni mají jiné, ona nebude postrádána. Možná to bylo smutné, možná ne, Emmelina ale byla ráda. Nemusí mít výčitky svědomí.

Prsty pravé ruky si promnula přívěsek na krku, ani si neuvědomila, že to on ji zachránil od náhlé smrti tam v domě. Získala od něj čtyři dny navíc. Získala od něj možnost předat viteál Narcisse, rozloučit se a pochopit, že tohle byl její poslední přípitek. Včera se napila naposledy, rozloučila se a všechno uzavřela. Smrt ji teď mohla klidně zasáhnout, Emmelina měla čistý stůl.

„Můžu zemřít. Teď je ten správný čas," pousmála se náhlému uvědomění, když zašla za roh budovy.

„To bych tak rychle netvrdil," ozvalo se za ní, načež jí kdosi přitiskl ruku na ústa a bez jediného dalšího slova se i s ní přemístil pryč.

Ahojky,

po pár dnech je tu opět delší část, začínám mít tušení, že už budou jen delší části :D První kouzelnická válka se trochu vymyká kontrole, všechno se to zamotává a ne a ne se to rozmotat, a to ještě nevíte, co chystám na další kapitolu :D

Tady jsme si opět prošli osudy Mary, Emmeliny, Alice i Marlene, znovu jsme potkali Beatrici a trochu odhalili myšlenky Snapea či Rabastana. A jako vždy tu mám na vás sérii otázek :D 

Co říkáte na takové menší duo Snape vs. Rosierová? :D Co říkáte na to, že se Alice konečně poučila a opět netouží po tom, co nemá? :D A navíc ta svatba k tomu... :D Opět jsme se podívali, jak Cathy žije svůj život s Rodolfusem, a musím říct, že jí mám s každou kapitolou radši a radši :D

Snape a jeho maličké odhalení, to jsem si nemohla odpustit :D A následně velký boj, kdy se zkřížily hůlky Mary a Emmeliny s trojicí smrtijedů. Rabastan je v koncích jako vždycky :D, Snape něco tuší a Lucius mluvil s Emm. 

Ohledně další události, dost dlouho jsem se rozmýšlela, jak to udělat, ale nakonec jsem z naší praktické Mary udělala vraha v sebeobraně :D A Emm? Víte, kdopak ji to unesl? :D

Díky za všechny hlasy, na příští kapitolu si připravte kapesníčky a chladnou logiku, budete potřebovat obojí :D Trochu více totiž zabrousíme do života dlouho opomínané Lily :D

Queen of story