To slovo rezonovalo celou skupinkou, co seděla kolem kulatého stolu. Příznačné slovní spojení pro ty, kteří si byli rovni i v tak těžkých situacích. Zařezávalo se jim do srdcí a oni nedokázali pochopit, kdo z těch, co tvořili zlaté jádro veškerého dění kolem Voldemorta, mohl zradit. Jeden z nich promluvil u druhé strany a kdo to byl, to byla jen otázka, na níž chtěli znát odpověď.

Nebylo jich mnoho. Ti, co byli skutečně na každé schůzi, by se dali spočítat na prstech. Lily přivedla do řádu vlastní skupinku, která si tak nějak žila jiným životem než ten zbytek. I tak jsme tu ale mohli zahlédnout Alastora Moodyho, oba bratry Prewettovy nebo třeba Arthura Weasleyho. Jenže tito lidé měli vlastní příběhy a vlastní úkoly. Lily je prakticky ani neznala.

Ti ale nyní nebyli přítomni. Tohle bylo pouze mezi skupinkou, kterou vedla tahle zrzka. Alastor sice přišel s označením zrádci, ale chvíli na to musel jít zařizovat cosi pro Brumbála. Ani ředitel Bradavic tu teď nebyl, stejně jako jeho zástupkyně nebo dívka, která s nimi teď trávila veškerý čas.

Sibyla Trelawneyová už nejednou zachránila životy mnohým z nich. Stačilo jí správně otevřít vnitřní oko a ona mohla začít házet jednu věštbu za druhou. Šlo ale spíše o příliš pravdivé věty, které nedávaly valného smyslu bez předchozího chápání děje.

„Je to tu jako ruská ruleta," pověděla svůj postřeh Narcissa, když se dívala na kulatý stůl a všechny, co kolem něj seděli. Lily, James, Sirius, Remus, Alice, Cathy i Rodolfus. Lena s Mary. Amélie se svým bratrem Edgarem, dokonce i Emmelina s Marlene a Frankem. Po Frankově boku seděla ještě Augusta jako jeho matka. Všichni ostatní měli vlastní práci.

„Ruská ruleta?" zeptal se Sirius nechápavě. „No jo, to je taková hra, kde mudlové točí nějakou věcí a pak se zabíjejí. Sranda," ušklíbla se Alice, která se za těch pár hodin stihla vzpamatovat z hrůzného zážitku v podobě zeleného světla.

„Budu k vám mluvit na rovinu, jeden z vás mě vydal Voldemortovi," prohlásila Lena, která byla s každým bojem odvážnější a odvážnější. Jenže ještě nestála proti tomu nejhrozivějšímu nepříteli. A tím byl její vlastní strach. Bála se, že při boji narazí na někoho, koho tajně nechtěla zničit ani poslat do Azkabanu. V temných řadách možná byli zlí a krutí lidé, ale Lena si nedokázala pomoct a musela myslet na Amycuse se Severusem. Ti dva si přece nezasloužili život v Azkabanu, nebo snad ano?

„Kdo by chtěl něco takového udělat?" namítala Mary, kterou toto zjištění otřáslo snad nejvíce. Možná tu nešlo ani tak o to, kdo byl tím zrádcem, spíše šlo o to, že vůbec někdo takový byl.

„Já bych věděl," začal James se svojí nenávistí vůči rodu Lestrangeů, která pramenila hlavně od druhého bratra, který tehdy tak zničil Lily. Ta se teď zatvářila lehce zmučeně, ale nakonec výraz ovládla. Už o něm slyšela. Nastoupil do jejich řad a hrdě vykonával špinavou práci.

„A co já? Já jsem taky Lestrangeová," ohradila se Cathy příkře. „Jsem snad kvůli tomu zrádce?" pohlédla na všechny ostřížím pohledem. „Vzala sis jeho, mohla bys být!" vyhrkl James, který se se svou nenávistí doopravdy netajil. Cathy zalapala po dechu.

„Ty máš co říkat! Tvoje nejlepší kamarádka je holka ze Zmijozelu s příjmením Blacková," ušklíbla se dívka, načež se ozval Sirius, že on je také Black. „Vidíš? A jeho neobviníš?" pokračovala Cathy v boji za svobodu jména.

„On se tak narodil, nemůžeme si vybrat rodinu, do které se narodíme, jen tu, do které se vdáme!" vyštěkl James celý zrudlý vzteky. Měl toho tak akorát plné zuby. Celý Fénixův řád byl příšerný omyl. Věčně jenom utíkali, nikdy se na ničem nedohodli, a nakonec ani neodhalí zrádce.

„Pak mě to vrací zpět na otázku, jestli jsi slepý nebo idiot," odsekla Cathy naštvaně. Na všechny už toho bylo dost. Hádky mezi Cathy a Jamesem bývaly běžné, neb se chlapec nedokázal přenést přes své ego a jméno Lestrange, zatímco Cathy si ho hájila i na úkor veřejného blaha.

„Já nejsem ten, kdo by tu vůbec neměl být," vyhrkl James, načež se postavil Rodolfus, aby si chránil svoji ženu. James se okamžitě postavil také a vyzývavě se zahleděl zmijozelovi do očí.

„A proč tu jako nemá být? Je snad příliš mladá?" vložila se do toho Marlene, která se jakémukoliv zmínění jejího mladého věku bránila skoro urputně. To samozřejmě podporovala Emmelina. „Jo, Pottere, máš vůbec oči?" navážela se do něj.

Lily si povzdechla a položila si hlavu do dlaní. Bylo to tu zase. James se bude hádat s Cathy, Marlene s kýmkoliv, Rodolfus za Cathy, Emmelina podpoří Marlene a ostatní se pomalu přidají. Když se ozvala rána, jak Sirius praštil do stolu pěstí, Lily se pomalu zvedla.

Bez jediného pohledu opustila skupinku u kulatého stolu. Nemělo to cenu. S nimi ne. Opět se pohádají a na nic nepřijdou. Lily prošla pokojem až do toho vedlejšího. Byla to ztráta času, celý Fénixův řád. Brumbál se možná snažil, ale jeho zaměstnávalo dostávání věšteb od Sibyly, nemohl být na tolika místech současně.

Lily se bezradně posadila do křesla. Zrádce. Kdo by mohl být tím, komu není radno věřit? Na nikoho podezření neměla, všem důvěřovala. Někomu více, někomu méně, ale znamenalo to, že má hned ukázat na zrádce? Nebyla jako James, co se s ničím nepáral.

„V pořádku?" ozvalo se nad ní. Lily překvapeně vzhlédla. „Jo, jo, myslím, že jo," přikývla a nechala Amélii, ať dosedne na opěrku. „Víš, když to celé začalo, vůbec jsem si nemyslela, že bych proti Němu mohla bojovat," povídala tiše Amélie.

„A teď ten pocit snad máš? Máš pocit, že jsme k něčemu?" vedla si dál svou Lily zmučeně. Skutečně byli skupinkou na nic. Voldemort je rozpráší na kousíčky a ty jednotlivě posbírá a zabije. „Problém není v nás, ten je v situaci. Nevěříme si," řekla Amélie to, co bylo zřejmé. Lily se ale nad její formulací pozastavila.

„Kde je vlastně David?" napadlo nebelvírku. Amélie se ušklíbla a opřela se o zádovou část křesla. „To nemám ani páru. David o tomhle neví," prozradila na sebe snad to nejhorší tajemství. Celé dva měsíce zatajovala svému příteli, co dělá. Byla členkou tajné organizace, do které David prostě nepatřil.

„Nevěříš mu snad?" nechápala Lily. Amélie se ušklíbla. „Jemu? Jemu věřím snad víc než sobě," svěřila se jí s tím, čeho se obávala. „Nejde o to, že bych si nevěřila, jde o to, že už jsem jednou málem skončila na druhé straně," vzpomínala na září, kdy by to mohlo dopadnout celé jinak. Kdyby se tehdy rozhodla pro Malfoye, mohla teď stát proti těmto lidem v otevřené bitvě.

„Myslím, že během posledních dní jsi dokázala tolik loajality, že už tě nikdo nepodezírá," svěřila jí Lily svoje soukromé tajemství. Amélie přikývla. „Já vím, ale stejně z toho nemám dobrý pocit. Nemám tu obecně dobrý pocit," zamumlala a rozhlédla se kolem sebe.

„Je to kvůli zrádci?" špitla druhá zrzka. Amélie ale zavrtěla hlavou. „Děsím se spíš, odkud přijde další rána. Možná o nic nejde, ale přestávám věřit světu kolem. Na ministerstvu se dějí divné věci," svěřila se té, které věřila ze všech lidí kromě Davida a svých sourozenců nejvíce. Lily vzbuzovala důvěru už pouhou přítomností.

„Jde zase o Umbridgeovou?"pozvedla obočí Lily. Amélie přikývla. „Nelíbí se mi. Něco proti nám chystá, cítím to v kostech," prorokovala Amélie, ale Lily jen mávla rukou. Za ty dva měsíce už si zvykla, že Umbridgeová je denním tématem právě Amélie. Pokud měla zrzka s něčím problém, šlo o její chlebodárkyni Dolores.

„Lily, Lily, musíš to zarazit," vběhla do pokoje Lena. Obě zrzky vzhlédly a zadívaly se na zděšenou blondýnku. „A co se zase stalo?" povzdechla si dotazovaná. „Vložila se do toho Narcissa," bolestně zavřela oči Lena a čekala na reakci. Obě zrzky vyskočily a vběhly do místnosti ke kulatému stolu.

„Expelliarmus!" zaječela okamžitě Amélie, čímž si zjednala pořádek a klid. Narcissina hůlka jí přistála v ruce a ona ji podala Lily. Ta si ještě celou skupinku přejela posmutněle zklamaným pohledem. „To, že se budete hádat, jsem očekávala. To, že někdo vytáhne hůlku nebo padne pár ran, už tu také bylo. Ale ty, Narcisso?" zavrtěla Lily hlavou tak smutně, jak jen mohla.

„Chováte se hůř než ve škole. Takhle Voldemorta neporazíme," mluvila a ostatní ji napjatě poslouchali. Lily by možná ještě něco dodala, ale ozvala se příšerná rána a tmu venku ozářil blesk. Nebyl to přírodní úkaz, tohle byl zcela zamýšlený manévr na přilákání pozornosti. Lily přeběhla k oknu a zahleděla se ven.

„Někdo tam je!" vyjekla Alice. Sirius s Jamesem okamžitě pozvedli hůlky připraveni k boji. Všichni mžourali do tmy, jestli neuvidí toho, kdo se to právě objevil a upozornil na sebe takovým způsobem. „Může to být past," pronesl trochu panicky Remus a okamžitě se otočil za sebe.

Narcissa se k němu přitiskla zády a vyrvala hůlku z ruky Lily, která si toho ani nevšimla. Ti dva si takhle kryli záda už nějakou dobu. Narcissa nechtěla vědět, jak to dopadne, až odjede do Bradavic a Removi takhle nikdo záda krýt nebude. Snad jí ho Morgana nevezme k sobě na oblohu.

„Je to jen jeden člověk," zašeptal Frank překvapeně. Všichni sebou překvapeně trhli, když se jejich domem ozval hlas. Cizí a dívčí. Ona překonala jejich obranná kouzla a poslala svoje slova přímo doprostřed místnosti.

„Mám deník. Budu mluvit jen s Lily Evansovou. Venku. Poznám past," odsekával hlas a Lily se zastavilo srdce. Narcissa zalapala po dechu. „Ten hlas znám," vyjekla zděšeně. Sirius na ni pohlédl a chápavě přikývl. „Na něj se nezapomíná," dodal, neb si ho pamatoval z doby před deseti lety. Slyšel ho jen jednou a nikdy už ho nevymazal z paměti. Zvláště to, co mu řekla, nikdy z mysli nedostal.

„Kdo je to?" ptala se Mary. „Tohle je," začala Narcissa, ale dokončila větu už společně se Siriusem i Rodolfusem. Všichni ji znali. „Beatrice Rosierová."

„Vzpomínám si, že když před sedmi lety zapsala na Ilvermorny, oslavili jsme to. Od té doby jsme ji neviděli a jsme za to neskutečně rádi," promluvil Sirius. Viděl ji jednou a už nechtěl znovu. Kdo ví, v co vyrostla, co se z ní stalo.

„Ale vždyť Ilvermorny je taková..." promluvila Lena, která o přestupech mezi školami prostě něco věděla, proto mohla dělat chytrou. „Málo posedlá čistotou krve?" napověděl jí Sirius. „Přesně," přitakala dívka a očekávala, co se dozví o tomhle.

„Tady nejde o to, že šla na Ilvermorny, tady jde o to, že se rozhodla, že půjde na Ilvermorny," dala důraz na slovo rozhodnout se Narcissa. Lily už věděla, kam tím spěje. Narcissa raději opustila rodinu, aby se nemusela přizpůsobovat, kdežto tahle nová holka si řídila život sama.

„Jdu tam," prohlásila rozhodně Lily a nedbala hlasitých protestů zejména ze stran Jamese. „Ne, říkala, že má deník," trvala si na svém Lily. Nemohla by nechat jít jedinou šanci, co se jí dostala. Než ji stihl někdo zastavit, protáhla se ke dveřím a vyběhla do tmy, která se začínala pomalu rozpouštět v úsvitu.

Beatrice zatím venku netrpělivě přešlapovala. Dost na sebe upozornila, neskutečně riskovala, ale potřebovala se toho zbavit. Ani netušila, proč vlastně šla po tom deníku, ale něco uvnitř jí říkalo, že ho prostě musí vzít. Jistě bude důležitý, což si jen potvrdila chvílí, kdy ho otevřela a pokusila se dovnitř vepsat slovo. Odpověděl jí.

Mluv jen s Lily Evansovou, radil jí Regulus před dobrou hodinou kdesi u Děravého kotle. Beatrice ho poslechla, ale předtím se ho ještě zeptala proč zrovna Lily Evansová, o které nikdy neslyšela. Kdo byla tahle dívka, že ji Regulus bral jako tu, co má hlavní slovo?

„Protože je jediná, kdo by dokázala zorganizovat něco takového," vypověděl jí tehdy chlapec. Beatrice se nad těmi slovy musela ušklíbnout. Mnoho schopných lidí tedy neměli. A na tuhle stranu se ona chtěla přidat. Sakra, co ji to zase napadlo?

Beatrice zamžourala do tmy. Dívka, co přicházela, nemohla být příliš vysoká. Útlá postava, drobná ramena i štíhlý pas, to jediné Beatrice viděla. Urychleně si zkontrolovala, že jí přes kápi nebude vidět do obličeje. Chtěla se jen zbavit deníku, potřebovala si nechat otevřená zadní vrátka pro případ, že by ji někdy třeba kontaktovali Voldemortovi lidé.

Bude drobná, vypovídal jí Regulus, se zrzavými vlasy. Tu si nespleteš, dodával a Beatrice si uvědomila, že měl pravdu. Smaragdové oči, zrzavé vlasy, poměrně milý vzhled, co budil, i v někom jako byla Beatrice, dojem toho, že jí můžete věřit. Dívka hodna důvěry všech lidí.

„Beatrice Rosierová," prohodila Lily odvážně, aby si snad ta osoba nemyslela, že se jí bojí. Zároveň těkala očima všude kolem. Potřebovala si být jistá, že právě nevlezla do nejhorší pasti všech dob. Scéna byla jako vystřižená z filmu, kde prostě budete ječet: „Nechoď tam, nechoď."

Beatrice ztuhla. Jak na ni přišli? Nikdo ji tu znát neměl, více než sedm let se s nikým nesetkala. Až na Reguluse a ty čtyři před ním. Jenže, jak si již zjistila, z nich žil pouze jeden, a to nepříliš šťastně. Beatrice toho za ty dva měsíce zjistila spoustu. Nelitovala, že Ilvermorny opustila, nelitovala ani toho, že o sobě ještě nedala vědět rodičům. Teď byla odkázána jen sama na sebe a to jí vyhovovalo. Nemusela se starat o nikoho a o nic.

„A není to jedno?" zapředla Beatrice tak, aby dívka nemohla poznat, jak se jí klepe hlas. „Usvědčili tě tři lidé, víme, že jsi to ty," promluvila Lily a opět se přiblížila. Získávala pocit, že má navrch. Beatrice polohlasně zaklela. Zadní vrátka se jí vzdalovala. Za tohle se ji jistě někdo pokusí sprovodit ze světa.

Beatrice už věděla, že si bude muset změnit jméno. Od teď bude muset vystupovat pod jiným. Sakra, proč byla tak hloupá a dala na Regulusova slova? U Bonesů se vždycky někdo najde. A když už v tom budeš, varuj je před dnem návratu do Bradavic, ať si zabezpečí dům. Beatrice se ušklíbla. Regulus možná vypadal jako hlupák, ale hlupákem rozhodně nebyl. I bez znamení zla na ruce dokázal zjistit víc než kdokoliv jiný.

„Pak také jistě víš, kdo jsem. Tady," hodila jí deník, který Lily až s neuvěřitelnou obratností chytila. Následně ucukla, jako by se spálila, a deník dopadl k jejím nohám. „Ochranné kouzlo, už kvůli němu jsem tu věc odnesla," ušklíbla se dívka v kápi a kývla k deníku.

„Jak ses ho mohla dotknout?" vyhrkla Lily skoro až nadšeně. Mnula si při tom dlaň, která ji stále pálila. Beatrice se ušklíbla. Neschopní jako vždy, Regulus měl pravdu. Pokud ale byla tahle dívka z nich nejschopnější, nemohla Beatrice očekávat příznivé vyhlídky.

„Na černou magii musíš jít opět černou magií. Přebít zlo zlem větším," zašeptala zpod kápi, aby ji dívka slyšela, ale ne už nikdo jiný, kdo se jistě za chvíli přiblíží. Beatrice tušila, že dívka se pokusila přijít sama, ale někdo ji bude následovat.

„Pak budeš ale ta zlá ty," namítla pochybovačně zrzka a šťouchla nohou do deníku, co se nečinně povaloval u jejích nohou. Beatrice protočila oči. Pojetí světa těch dobrých bylo příliš úzkoprsé. Nemohou vyhrát s tímhle přístupem. Na zlo bylo potřeba většího zla, stejně jako na Voldemorta někoho, kdo ho v tolika ohledech překoná.

„Mohu ho zrušit, ale něco by tě to stálo," začala opatrně dívka a postoupila dopředu k deníku, který neškodně zvedla ze země. Lily fascinovaně zírala na to, jak s ním nemá žádné potíže. „Co chceš?" zašeptala zrzka s tím, že se jí právě možná naskytla šance na konečný bod zlomu. Na tu chvíli, co tolik očekávala.

„Co chci? Chci ho zničit," pověděla jí Beatrice svoji nejusilovnější i nejskrytější touhu. Chtěla ho zničit už kvůli tomu, co všechno za ty dva měsíce viděla, co zažila. Někdo jako on by neměl existovat. „Ty? Rosierová?" nedokázala to pobrat samozvaná vedoucí části Fénixova řádu.

„Vždy mě učili věřit v rozum. Vedli mě k rozumovému pohledu na svět, ale to, co jsem viděla poslední dny, nemělo s rozumem nic společného. Vybíjení mudlů i mudlovských šmejdů, to není rozum, to je krutost," prohlásila Beatrice rozhodně.

Zrzka si skousla ret. Přemýšlela. Tahle Beatrice byla její velkou nadějí. Očividně věděla o černé magii, věděla, jak ji používat. Lily tyhle taje neznala. A možná by se jí hodilo je trochu poznat. Možná by se jí Beatrice mohla hodit.

„Nehodlám se přidat k té vaší sebrance," dodala a Lily pohasly veškeré naděje. „Hodlám se přidat na stranu zla," odvážila se jí povědět, načež Lily ztuhla. Protiřečila si. Beatrice musela být šílená. „Jak už jsi řekla, jsem Rosierová, patřím na jejich stranu. Ale přinesla jsem ti tohle. Netuším, co to je nebo proč to tolik chceš, že jsi byla ochotná vejít do něčeho, co mohla být past, ale vím, že On nesmí vyhrát. A já ti můžu zprostředkovat, jak to chce udělat," dodala a odhrnula si kus pláště, aby mohla ukázat své levé předloktí, které bylo stále čisté.

„Od tebe ale chci slib, že po porážce nebudu pronásledována," hrála na obě strany. Beatrice věděla, že nechat si vytetovat hada s lebkou nebude nejlepší, když vyhraje strana dobra. Pokud ho ale mít nebude a vyhraje Voldemort, také to nebude dobré. Beatrice se postará, aby nevyhrál, ale pokud to selže a ona přežije, dokáže hodit přes palubu celý Fénixův řád a připojit se ke straně zla. Taková už byla. Věčně pevná v postojích vítězství. Bude na vítězné straně, ať už to bude kterákoliv.

„Neporušitelný slib, že pokud vyhrajete, budu žít na svobodě," nenechala tam ani mezírku pro nějaké slovíčkaření. Riskovala tím, neskutečně moc riskovala, ale risk byl zisk a Beatrice riskovala už pouhou přítomností zde, v Británii.

„Chceš snad být mým špehem?" pochopila to Lily správně. Beatrice se vítězně ušklíbla. Možná ta zrzka nebyla zase tak hloupá. Zvítězí. Beatrice vždycky vítězila, ať už vyhrál kdokoliv. A dnes tomu nebude jinak. Ani ve chvíli, co zrzka nastavila ruku ke svázání slibu, ani ve chvíli, kdy ze stínů vystoupil James na Beatricino vyzvání. Chlapec jim tam mohl stvrdit slib, o kterém věděli pouze tři lidé. A Lily se tak dostávala do pozice někoho, kdo bude rozhodovat o osudech mnoha lidí a úplně sama.

***

„Zbláznila ses snad?" vyjekl James nedlouho poté, co se Beatrice vytratila a nezbyl po ní ani pramínek kouře. Zrzka ještě nějakou dobu zůstala stát na místě a zírala do rozednívajícího se rána. Beatrice jí u nohou nechala ležet neškodný deník Toma Raddlea. Lily se k němu pomalu sklonila a vzala ho do rukou, nepálil. Pomalu ho otevřela a pohlédla na první stránku. Žádná slova, zvláštní.

„Jamesi, já jsem zoufalá. Potřebuju každou pomoc, nemůžu se ohlížet na to, kdo mi ji poskytne. Kvůli tomuhle jsem byla ochotna položit život a dostala jsem to prakticky zadarmo," zaklapla deník a než si ho stihl James prohlédnout, schovala ho pod svetr. Příliš nebezpečná věc, aby mohla být vidět.

„Myslel jsem, že už ses poučila, že jim nemáš věřit," vyštěkl chlapec. Lily ztuhla. „Proč bych neměla? Protože je snad Rosierová?" nedala se. James se ale zamračil. „Je jedno, jestli je Rosierová nebo Lestrangeová. Myslel jsem, že po Lestrangeovi už ses poučila," vytkl jí a Lily zalapala po dechu.

„Rodolfus je přece..." začala obhajovat svého kamaráda, pro kterého také riskovala život, ale James ji opět přerušil. „Nemyslel jsem tohohle," zasadil jí tvrdý úder, který kdyby byl ránou, by zrzku jistě poslal k zemi na hodně dlouho. Stále to bolelo, stále to nechápala a stále se sama sobě divila, jak mohla naletět. Zrovna Rabastan Lestrange byl tím, kdo ji naučil o důvěře nejvíce. Hořkost se vyplavila na povrch a zrzka se zatvrdila proti Jamesovi.

„Jak můžeš ještě po té době? Jsme snad na jedné straně!" zaječela na něj a už se ani nepokoušela předstírat, že je v klidu, že není na pokraji výbuchu či zhroucení. „Nebo snad ne? Jsi snad na jejich straně a zrazuješ nás?" obvinila ho, aniž by věděla, proč tato slova řekla. Snad jako by najednou měla mnohem více temných myšlenek, snad jako by chtěla to, co se jí rodilo kdesi v temnotách mysli, vykřičet ven přímo na ty, kteří si to zasloužili. Ale James jí stál po boku, nezasloužil si takové jednání, povídala jiná část jejího nitra. Lily ale viděla rudě a nedokázala říct nic smysluplného, jen by zbytečně ječela.

„Tohle nemám zapotřebí!" křikl na ni rozzuřeně James, načež Lily pokrčila rameny. „Tak si běž, třeba bude o zrádce míň," prohlásila už tiše a rozhodně. Podezírala je. Podezírala je všechny. Kdyby to udělala sama, jak původně plánovala, zabila by Voldemorta, zničila by ho. Takhle se musela jen dohadovat.

„Dobře, jak chceš!" křikl chlapec, vytáhl hůlku a bez sebe vzteky se přímo od domu přemístil pryč. Lily netušila kam a namlouvala si, že je jí to jedno. Měla deník, měla první krok ke zničení Toho, jehož jméno se nesmělo vyslovit. Jenže co teď? Možná deník vlastnila, ale netušila, co s ním. Kolik vůbec bylo viteálů? Dokázal jich On stvořit skutečně sedm, jak jí tvrdil Křiklan? A kde byl ukrytý zbytek? A to hlavní? Jak se jich může zbavit, aniž by si toho stihl všimnout? Jak se vůbec mohla zbavit viteálu? To všechno byly otázku, na něž neznala odpověď.

***

Regulus toho rána neklidně přecházel po svém pokoji. Co jen bylo s Beatrice? Kde je teď? Přežila to vůbec? Uvidí ji ještě někdy? Nemohl by říct, že je mu jedno, co se s ní stane, jinak by jí tak ochotně nepřispěchal na pomoc. Prakticky přiběhl jako pejsek s tím, že si ho ona zavolala.

Hodiny ukazovaly něco po půl deváté. Celou noc tedy nespal a jen přemýšlel o tom, co mu Beatrice stihla říct. Byl to podivný rozhovor a téma deník nebylo bezpečné. Regulus vlastně nevěděl, co v něm je, jen se k němu doneslo, že za tuhle věc dnes v noci bude potrestána Bellatrix Blacková, jeho sestřenka. Obrazy si šeptaly o té události, kdy zvorala svůj první úkol od Pána zla. A zrovna ona.

Co mu to jen řekla? „Proč jsi to vzala?" zajímal se zděšeně Regulus a Beatrice se jen nevesele ušklíbla. „To je moje prokletí i podstata," pověděla mu tehdy, „když vidím něco podivného, musím to ukrást. Už z principu toho, že by se to dostalo do špatných rukou. Takhle můžu rozhodnout já, komu ta věc bude náležet." Vlastně měla jednoduchý komplex pána tvorstva. Potřebovala rozhodovat o všem, co pokládala za důležité.

Regulus se ušklíbl. Ano, taková už byla. Lstivá, manipulativní a chytrá, neštítila se ničeho pro svůj prospěch nebo prospěch těch, koho by milovala více než sebe. Byly to v této době doopravdy kladné vlastnosti. Jistě byla i schopná, když dokázala nemožné. Co jen to na Ilvermorny učí, že byla vychována tady, ale dokázala si udržet pohled nad věcí? Jak můžu poznat, že je nad věcí, hádal se sám se sebou chlapec. Copak on snad byl?

Možná ano, možná byl nad věcí více než ostatní. Nepřidal se slepě k Němu. Netoužil po jeho uznání, vlastně ani nevěděl, co chtěl. Byl ztracený v životě, kde ho ostatní zanechali samotného. Nevzpomínal si na chvíli, kdy by někdo stál při něm. Skutečně při něm. Regulus vlastně neměl, koho by o pomoc požádal. Jistě, dříve míval Alectu, ale během posledního roku se změnila a zmizela z jeho života. Míval i Narcissu, ale ta změnila strany.

Regulus si potichu zoufal. Proč jen musela Narcissa odejít? Bývala jeho oporou stejně jako on tou její. Časy se ale měnily, a to ne k lepšímu. Narcissa možná zemře, možná zemře Regulus. Do té doby si ale přál někoho, kdo by mu kryl záda, kdo by ho chránil tak, jako by on položil život za jeho život. Jenže nikdo takový není. A v Bradavicích ani nebude. Co na tom, že je primusem, když nemá to nejdůležitější? Nemá nikoho.

Kdesi v domě práskly dveře a ozval se ječivý hlas jeho matky. Byl konec volné zábavy, smrtijedi a jejich pomocníci se vracejí domů. Regulus se ušklíbl a mávnutím hůlky uklidil spoušť posledních pár hodin. Jak přežije Bradavice bez ohnivé whisky, co se stala jeho přítelem? Nepřežije, nějak tušil, že tenhle svět moc dlouho nepřežije.

***

„Co je to za zvuky?" zeptal se Amycus Carrow své sestry i Rabastana, co si spokojeně hověli na křeslech a nevnímali nic kolem. Alecta sebou trhla a zabodla pohled do svého bratra, nesnášela, když ji takto vyrušil. Pak se ale zaměřila na význam tohoto sdělení a zaposlouchala se do skutečně děsivých výkřiků plných hrůzy a bolesti.

„Nevím," pokrčila rameny, že ji to ani v nejmenším nezajímá. Výkřiky tu nebyly zrovna neobvyklé. „A ty, Rabastane?" zeptal se jmenovitě Amycus, načež Rabastan zavrčel, zavřel knihu a opatrně ji odložil na stolek. S knihami se zacházelo slušně, nebude s nimi házet jako jedna zrzka s Dějinami světa, které četla v prosinci. Au, vzpomínka na ni ho donutila bolestně zavřít oči. Namlouval si, že je to normální, že Evansová je jen krátká etapa jeho života, a povětšinou to byla pravda. Jenže někdy, třeba, když zaslechl výkřik tolik podobný jejímu hlasu, ho to přiznání zasáhlo zcela nepřipraveného.

„Co bych se staral? Zeptej se našeho hostitele, jestli to skutečně chceš vědět. Ale pamatuj, že zvědavost se nevyplácí. Abys tam nakonec neskončil ty," poukázal zcela trefně Rabastan na skutečnosti, co byly už všem zřejmé. Někdo byl mučený za svoji neschopnost, jak jinak.

„Máš pravdu, nechci to vědět," přikývl Amycus, ale vstal z křesla. Začal přecházet kolem Alecty s Rabastanem, přičemž jim už došlo, že jim Amycus hodlá něco sdělit. „Včera v noci proběhlo... Jakže tomu říkáme?" potřeboval se ujistit, ale když oba druzí smrtijedi pokrčili rameny, Amycus se ušklíbl.

„Napadli Longbottomovi," oznámil prostě a počkal si na reakci. Rabastan s nezájmem pokrčil rameny, ale Alecta ztuhla. Frank Longbottom, člověk, se kterým se poslední půl rok skoro nebavila. Člověk, kterého letos opět uvidí v Bradavicích. Člověk, kterému její přátelé málem zabili matku a zničili domov. Člověk, kterého mohla Alecta zcela beztrestně zabít.

„Vážně?" ovládla se a zcela s nezájmem prohodila Alecta. „Vážně," odpověděl kdosi za nimi, až sebou tři zmiňovaní trhli. Tohle nesnášeli, ale ve smrtijedském sídle si prostě museli zvyknout. Otočili se a pohlédli na toho, kdo je hostil dobrovolně za skutečné zásluhy.

Blondýn s delšími vlasy a chladně ledovým pohledem se ušklíbl. Pomalým krokem došel k trojici a posadil se, jako by mu to tam celé patřilo. A ona to vlastně byla pravda. Pak sáhl do skříňky, vytáhl lahev skutečně kvalitní ohnivé whisky, kterou za celé prázdniny nepoznal ani Regulus, a následně si kouzlem přivolal pět skleniček. Do nich tuhle tekutinu rozlil a pokývl ke třem kolegům, aby brali, dokud je.

„A ta poslední?" zeptala se Alecta, která z nich byla nejméně zběhlá ve všem naznačování a skrývání. Alecta byla skutečně v nebezpečí. Její nitrobrana vůbec nebyla tak dobrá, jak by tu potřebovala, její tělo si na to všechno teprve zvykalo. I tak ale očekávala první úkol. Jede přece s Amycusem do Bradavic, jistě nějaký úkol dostanou.

„Ta je pro našeho drahého Severuse, který se celou dobu skrývá támhle v rohu," pousmál se Lucius a kývl na roh pokoje, odkud se skutečně vynořila černá postava, v jejímž obličeji byla jasně vidět nevole. „Je to můj dům, Severusi, nezapomínej, kdo je tu pánem," posunul sklenici blíže k němu, čímž mu dal jasně najevo, kdo tu má, a vždy mít bude, vedoucí pozici.

„Jenže rčení Můj dům, můj hrad, už dávno neplatí. Nebo máš snad pocit, že jsi tu s nejvyšší hodností?" odpálil jeho aroganci Severus. Luciusovi ztuhl úšklebek na rtech. Jak se jen opovažuje proti němu něco mít? Severus Snape, ten, kdo měl jistě nejvíce tajemství, ale přesto mu Pán důvěřoval, aniž by ho prověřoval. Severus, věrný člen smrtijedů, ale Lucius věděl, že na tom něco nehraje. Severus, neskutečně dobrý manipulátor a lhář. A právě proto Lucius věděl, že si na něj musí dát pozor.

„Myslím, že ani jednoho z vás tohle přímo zajímat nemusí, když se naše drahá Bellatrix ocitla v zorném poli samotného Pána zla," uchechtl se Lucius, neb se prostě nemohl nepodělit o novinky. Vždycky se o ně dělil, už takový byl. Sbíral je a posílal v hodnou dobu těm, komu měl. Vzpomněl si při tom na dívku, která dělávala to samé. Malá černovláska s pronikavě zeleným pohledem bude už navždy symbolizovat divokou vášeň. Kam se na ni hrabala ta malá Bonesová? Mrzimorky prostě měly cosi víc. Nosily v sobě něco, co chladného Luciuse dráždilo. Byly jako oheň pro jeho led. Lucius ale ani na jednu z nich nemyslel. On byl smrtijed a ony patřily k Brumbálovým spratkům. Až se střetnou, poteče krev. Jediný problém byl v tom, že si Lucius nebyl tak úplně jistý, jestli by byl ochoten vidět krev zrovna Vanceové. Bonesovou by si podal rád, moc rád, stejně jako tehdy v zimě chtěl, jen na to nějak nedošlo. Ale Vanceová byla jiný případ. Jenže válka se neptá na názory nebo city, válka jedná a každý bude věrně bojovat za svoji stranu. A Lucius prozatím věrný byl.

„Co tím myslíš?" zeptal se přímo Rabastan, který už pochopil, že Lucius je bezedná studnice informací. „Myslí tím to, že výkřiky, které již neslyšíme, patřily bývalé budoucí ženě tvého bratra," ujal se slova Severus, načež do sebe vyklopil celou sklenici pálivě hořké tekutiny. Smrtijedi ale byli zvyklí pít, zejména ti zlomení smrtijedi, proto se Severus ani nerozkašlal, ani se mu nerozslzely oči.

„Pán zla mučil naši Bellatrix?" ušklíbla se Alecta trochu potěšeně. „Za nesplnění úkolu," poupravil to Lucius, aby všichni viděli, že on o tom ví prostě vše. Amycus naklonil hlavu na stranu. „Copak to pokazila?" zajímal se se stejným úšklebkem jako Alecta. Sourozenci se v nich nezapřeli.

„To se neví, bylo to tajné a jistě velmi důležité," pokýval hlavou Severus s náznakem v hlase. Nepátrejte po tom, jestli je vám život milý, říkaly jeho oči. Rabastan vědoucně přikývl. „Jistě," odpověděl a vypil svoji sklenici. Také ho to ani nerozslzelo. A už to něco znamenalo.

***

Bellatrix ležela na podlaze a cítila, jak její síla uniká ven. Neumírala, na to neměla štěstí, ještě před chvílí se svíjela v bolestech pod taktovkou Pána zla, ale nyní zvládla jen bolestně oddechovat. Každý nádech ji příšerně bolel, cítila, že její žebra mohou být několikrát zlomená. Byl to ale jen malý trest za nesplnění, selhala a věděla to.

Zhluboka a přerývaně dýchala, aby se přestala tak zbaběle třást. Pán zla už dávno odešel, byla teď v místnosti sama. Náhle zaslechla kroky jen kousek od jejího zmučeného těla. Jistě, jeden z věrných smrtijedů si do ní přišel ještě kopnout, to by jim bylo podobné.

Namísto toho ji ale překvapilo příjemné teplo, které muselo pocházet z hojivých kouzel. Bellatrix bolestí otočila hlavu k tomu, kdo se jí pokoušel pomoct. Rozostřoval se jí pohled, ale i tak poznala blond vlasy a mohutnou postavu. Ten, s kým se vydala k Longbottomovým. Corban Yaxley.

„Proč?" zachraptěla prostě, neboť tohle musela vědět. Teď byla níž než kdokoliv jiný, proč by jí někdo pomáhal. Klesla v očích Voldemorta, stala se pouhým poskokem. Možná na to neměla, možná nemohla být přední smrtijedkou, když nedokázala ani získat deník.

Yaxley se ohlédl přes rameno a prostým kouzlem zabouchl dveře. Pak došel k Bellatrix a poklekl vedle její hlavy, aby nemusel mluvit příliš nahlas. „Něco za to chci," jistě, jak jinak. Copak by to někdo dělal z čisté dobroty srdce? Vždyť nikdo z nich srdce ani nemohl mít.

Bellatrix přikývla. Musela, nedal jí na výběr. „Řekni mi, co víš o Alici Taylorové," nařídil jí a bellatrix vykulila oči. Corban se ale jen ušklíbl a mávl hůlkou, aby Belle uvolnil od bolesti v čelisti. Potřeboval, aby mohla mluvit. A Bellatrix mluvila o všem, co o ní věděla.

***

V domě bylo příjemně. Světlo svítilo, Xeno vařil čaj a Pandora si myslela, že už konečně dosáhla toho kýženého štěstí. Myslela. To by do toho nesměla přijít její sestra a oznámit jedinou větu, po které se strhla hádka, která neznala mezí. Pandora se o Hestii bála, skutečně bála, ale co měla dělat? Hestia byla dospělá, vždyť jí bylo skoro dvacet pět let, copak jí mohla sedmnáctiletá Pandora něco říkat?

„Přidala jsem se k Brumbálovi," oznámila novomanželům Láskorádovým Hestia Jonesová. Po tomto prohlášení spadla na zem Pandořina vidlička a Xenova sklenice. Hestia se jen ušklíbla. Nebyla jako ti dva, potřebovala bojovat za správný svět, potřebovala do toho dát všechno. A také že dá, vždyť jí přijal sám Brumbál.

***

„Sibylo, co vidíte?" ptal se potichu Brumbál, zatímco dívka si zmučeně přejížděla prsty po spáncích. „Nic, nic nevidím," brečela jako malá holka. „Něco tam být musí, podívejte se," nabádal ji ředitel a Sibyla se skutečně snažila. Zavřela oči znovu a znovu se soustředila na svoje třetí oko. Jenže tohle nebyla akce na povel, někdy to prostě přišlo, někdy ne.

„Záblesky nebo střípky," pokračoval Brumbál a Sibyla plakala stále více a více. Byla neschopná, nedokázala ani otevřít svoje třetí oko. Nemohla jim pomoct, byla naprosto k ničemu. Od té předvčerejší věštby uteklo mnoho času a během něj nic neřekla, nic neviděla. Ani tehdy jim to moc nepomohlo.

Najednou se Sibyle rozsvítilo. Prudce otevřela oči a zahleděla se někam pryč. To možná už začal působit ten čaj, co ji měl vybudit k jasnovidecké akci. Nebyl dobrý, nejspíše ji postupně zabíjel, jak občas cítila bolest ve vnitřnostech, ale pomáhal jí vidět. A to potřebovali.

„Rudá, červená, kouř. Houkání sov," vypovídala všechno, co jí záblesk ukázal a Brumbál si všechno pečlivě naškrábal na pergamen. Sibyla ale pokračovala. „Blondýna, kufr, primusský odznak?" nechápala, co jí to ukazuje, ale Brumbál už věděl. Primuska letos bude Narcissa Blacková, dávalo to smysl.

„Černo, kouř houstne, bolest a spěch," pokoušela se najít správná slova dívenka, která už brečela z jiných důvodů. Vidění budoucnosti byla bolestivá záležitost, ale ona ji podstupovala dobrovolně. Dva měsíce seděla jako pokusný králík v křesle a pila čaj. Vyprávěla, co vidí a pokoušela se zahlédnout víc. Nic jiného nedělala, nic jiného ani neuměla.

„Jiné místo," zatočila se jí hlava a ona dopadla na podlahu. Tohle neměla ráda, dostala se do kůže někoho jiného. Pocítila prudkou bolest v rameni, nesjpíše jí někdo zlomil lopatku i se všemi kostmi. Pohlédla na toho, kdo jí to dělal a oznamovala hrobovým hlasem prosyceným bolestí, co vidí. Svět měla roztříštěný na dva, jeden prožívala a v tom druhém všechno vyprávěla. Trvalo jí dlouho, než se to naučila, dost dlouho, aby ostatní přestávali mít trpělivost a Brumbál hlavně.

„Dívka, blondýna, hnědé oči, mučí mě," odříkávala, ale bolest byla tak nesnesitelná, že vypadla ze soustředění a propadla se zpět do ředitelny. Brumbálova naděje v očích pohasla. Sibyla to viděla a neskutečně ji ten pohled bolel. Byla to jen další známka její neschopnosti udržet se ve vizi.

Brumbál si trochu naštvaně povzdechl. Nemohl ji za to vinit, to nešlo, bylo jí jen sedmnáct, ale i tak cítil frustraci. „Půjdu to oznámit profesorce McGonagallové, Vy se mezitím dejte do pořádku," pověděl jí jako vždy. Sibyla přikývla a zachumlala se do deky, ve které teď trávila veškerý čas. Obvykle jen zírala do zdi nebo se pokoušela vidět něco víc. A dnes tomu nebude jinak.

Jakmile se za Brumbálem zavřely dveře, Sibyla si úlevně vydechla. Pak si vložila hlavu do dlaní a rozplakala se naplno. Nikdy jim nemohla pomoct, to nebylo v jejích silách. Bezmoc a zoufalství se jí zmocnily a odmítly vydat jinému světu. I smrtijedi prožívali radost, i Fénixův řád měl právo na trochu lásky, jen Sibyla ne. Byla tady a pokoušela se pomoct, je jí to nešlo.

Kdyby Brumbál o chvilinku déle počkal, mohl by zaslechnout slova, jež se zcela samovolně vylinula ze Sibyliných úst. Dívka si ani neuvědomila, že je řekla, nepamatovala se na to. Jenže tu nebyl nikdo, kdo by je zaznamenal. Tato věštba bude zapomenuta navždy.

„Její jméno růže značí, nad nimiž pochopila svůj úděl, čas ji ale tlačí, než přijdou na její účel. Cestovatelka ze vzdálených končin, pro dobro svoje si jde, cestu hledá, až ji najde. Budoucnost nepřesná je, kam dívka dospěje, stále skrývá své taje."