Alice držela Cathy za ruku, Rodolfus křičel na lékouzelníka a snažil se dostat do pokoje, ale právě kvůli jeho hysterii ho nechtěli pustit. Cathy ječela bolestí, mačkala Alici ruku a dožadovala se zbavení bolesti. A do toho všeho se ozýval lékouzelníkův hlas, který ji nabádal k tomu, aby tlačila.

„To bude dobrý, Cathy, dýchej klidně," nabádala ji Alice.

„Tebe. To. Taky. Jednou. Čeká," odsekávala Cathy jednotlivá slova a snažila se ze sebe dostat maximum. „Pak už nebudeš říkat takový slova," zaječela a lékouzelník ji pochválil. „Jděte do háje všichni!"

„Ještě kousek," pobízel ji.

„To zvládneš," podporovala ji Alice.

Venku už byla dávno tma, celý porod trval několik hodin, než na svět konečně přišla holčička. Cathy byla vysílená, tak ji jen vzala do náručí a zlehka políbila na čelo. Následně si holčičku odnesli a začali Cathy vyslýchat.

„Jméno dítěte?" ptal se lékouzelník.

„Nevím," vzdychla. „Chci se dohodnout s Rodolfusem, ještě jsme se na žádném neshodli," odmítla ho.

„Ale..." začal namítat, načež si ho do parády vzala Alice a vysvětlila mu, že pokud Cathy nechce, teď dítě pojmenovávat nebude.

„Narcissa to ví?" dostala ze sebe ještě z polospánku Cathy. „Ví, že máme holčičku?"

„Půjdu jí to říct, zlato," usmála se na ni Alice a i s lékouzelníkem opustila místnost.

Cathy okamžitě usnula vyčerpáním. Probudily ji až první ranní paprsky. Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Už se cítila docela v pořádku, jen chtěla vidět svoji dceru a manžela.

„Holčička," promluvil kdosi od okna.

Cathy se okamžitě vymrštila do sedu. „Co tu chceš?"

„Přišla jsem tě varovat," protáhla Bellatrix svá slova. „Ale pokud nechceš..."

„Počkej," zarazila ji Cathy. „Před čím?"

„Jako matka matku," pousmála se Bellatrix, jelikož Dorku si již zcela přivlastnila, „ti říkám, že Pán zla začíná být netrpělivý. Není zvykem, abyste ho poráželi a rodili své děti v klidu. Dnes v noci se narodilo dítě mudlovské šmejdky a čistokrevného kouzelníka, který zradil krev. Takové dítě je v nebezpečí. Bylo by... Smutné, kdyby měla zemřít, než se dočká jména, ne?"

Cathy na ni chvíli zírala, než se vzmohla na slovo. „Proč chce ublížit dítěti?" zašeptala. „Za nic nemůže."

Bellatrix se rozesmála, sedla si na okenní parapet a prohrábla si vlasy prsty. „Dítě možná ne, ale pyká za chyby svých rodičů. A ty sis dovolila otěhotnět. Dej si pozor, od doby, co Pána přemohla LeClarová, je nerudný."

Následně zmizela, než se jí mohla Cathy zeptat, jak se sem vůbec dostala. Varování si vzala k srdci, ale netušila, kde je její holčička teď. Potřebovala ji nutně vidět. Vyběhla na chodbu a začala se rozhlížet po jednotlivých lidech.

„Kde je má holčička?" ptala se lékouzelníka, ale ten jenom pokrčil rameny. Rozeběhla se chodbou, až se na ni všichni překvapeně dívali. „Chci vidět svoji holčičku! Kde ji máte?"

Nikdo tu nebyl, aby jí pomohl. Cítila se na všechno sama, tušila, že za část z toho jistě mohou hormony, ale přesto měla pocit, že se něco špatného stane. A varování od Bellatrix jí v tom příliš nepomohlo.

„Vraťte se na pokoj," nařizoval jí lékouzelník, ale Cathy jeho rad nedbala. Otevírala dveře snad do každého pokoje, snažila se najít místo, kde by ji mohli mít.

„Rodolfusi!" zakřičela na celou chodbu. „Rodolfusi, kde jsi? Potřebuju tě tu!" silné ruce ji popadly za pas. „Nechte mě! Ne! Nemůžete mě tu držet proti mé vůli! To nesmíte!" kopala nohama, snažila se uniknout, ale na její přání tu nikdo ohled nebral.

„Chci domů!" na tohle už slyšeli. „Chci domů, podepíšu vám cokoliv, ale chci svoji holčičku a chci domů."

Ani se nenadála a přímo před ní přistál papír, který si ani pořádně nepřečetla. Viděla jen odejít, domů a na vlastní nebezpečí. Obyčejný formulář. Prudce podepsala a okamžitě se dožadovala svého dítěte.

Až když svírala svoji holčičku v náručí, byla spokojená. Nepotřebovala nikoho, aby se dostala domů, prostě odešla. Opustila nemocnici, jako by jí tam snad ani nepomohli. Bála se mezi lidmi víc než kde jinde. Ani si nevšimla, že se na ni při odchodu dívají temné oči a rozhodně neplánují nic dobrého.

***

Nedokázala se toho nabažit. Štěstí vybuchovalo kolem a bylo jedno, kolik viteálů měla u sebe. Prsten, deník nebo James, na tom nezáleželo. Teď se cítila šťastná. Konečně to dokázala, po takové době se jí vrátil. Skutečně vrátil.

„Měsíc byl tuhle noc obzvlášť mírný," pousmál se na ni, když se na něj dívala, jestli nemá nějaká zranění. „Nevím, čím to je."

„To je mi úplně jedno," objala ho kolem krku přímo na trávě před jejich domem. Nesnažila se ani jít dovnitř, prostě zůstala venku s ním. Bylo jedno, kde jsou, když měla jeho.

„Jsem celej rozlámanej," stěžoval si Sirius, když se zvedal z trávy. „A vy si tady budete ležet a co?"

„Budeme přemýšlet o životě. Ideálně bez tebe," odsekla mu Narcissa. „Vrátil se mi teprve nedávno, není to ani měsíc."

„Tak měsíc jsem pěkně pocítil. Pocuchalo mi to kožich jako nikdy, být zvěromágem je lepší než vlkodlakem," remcal.

„Škoda, že se na to nikdo neptal," pokračovala v hovoru Narcissa.

„Tichošlápku, promiň, já jsem nechtěl..."

„A ty taky sklapni, už ses mu za to omluvil nejméně stokrát," přitiskla mu ruku na pusu Narcissa, aby Remus nemohl pokračovat. „Tak si tady Hlučnošlápek trochu vyprášil blechy, to je toho."

„Je to Tichošlápek!"

„Po dnešku bych si tím nebyla tak jistá," ozvala se Beatrice, aby se zastala Narcissy. „Dupali jste jako králíci zjara, kdo tu měl spát. Ukaž ten kožich, Blacku," přejela si ho pohledem a ušklíbla se. „No," povzdechla si hraně.

„Jaký no?" ohrazoval se Sirius.

„No," pokrčila rameny Beatrice a nenápadně se usmála na Narcissu. „No nic no, škoda."

Sirius rudnul, vztekal se pro urážku svého těla, nedokázal snést, že někdo při pohledu na jeho nahou hruď prohlásil prosté no. No co? Naštvaně zafuněl. „Byl jsem ve vězení, nemůže to být dokonalý."

„Výmluvy," lehla si Narcissa na Remusův hrudník. Remus už si tričko stihl vzít, dokonce dostal od Narcissy i mikinu, aby mu nebyla po ránu zima. Marně jí vysvětloval, že se jako vlkodlak zahřeje při běhání dost. S Narcissou nebyla kloudná řeč, pokud přišlo na rozebrání něco ohledně jeho. Remus tak nějak tušil, že se přes to všechno ještě nepřenesla. A on také ne, takže si byli kvit.

„Tak pojď, Hluchošlápku," vyzvala ho Beatrice, „udělala jsem snídani."

„Jsem nevěděla, že Smrtijedky i vaří."

„Pro tebe jsem nic neuvařila," vyvedla ji z omylu Beatrice a pokynula Siriusovi, aby ji následoval.

„A pusa nebude?" zatvářil se smutně. Beatrice protočila oči, ale naklonila se k němu a zlehka ho políbila na rty. Když se odtáhla, Sirius se zamyšleně zamračil. „No," prohlásil kriticky.

„No?" dožadovala se vysvětlení Beatrice.

„No nic no, škoda," imitoval její hlas, načež ho praštila do ramene.

„Nikdo si zatím nestěžoval. Všem se líbily ty věci, co jsem s nimi dělala..." zmlkla a zimomřivě si promnula ruce. „Je zima, půjdeme dovnitř." Sice původně chtěla prohlásit nějakou sarkastickou poznámku, ale nevzmohla se na to při vzpomínce, jak obšťastnila některé, které musela. Za její věc, pro její výhru, pro úspěch, pro to se vzdala i těla. A teď se Siriusem jí to připadalo stejné. Neosobní, takové, jako by to mohl mít každý. To mezi nimi bývalo lepší bez tělesného kontaktu.

„Beatrice?" dohnal ji Sirius. „Jsi v pořádku?"

Pousmála se. „Budu v pořádku, léčím se rychle. Jen to nechci uspěchat."

Sirius se zatvářil neuvěřitelně vážně. „Promiň, někdy zapomínám, čím vším sis prošla. My oba. Možná je na to všechno ještě brzy. Budu se krotit, slibuju." Zvedl do vzduchu dva prsty k přísaze.

Beatrice popotáhla a zasmála se. Pak se ohlédla za Narcissou s Remusem, kteří započali vše, čeho se jim poslední rok nedostalo. „Jsem ráda, že se vás povedlo zachránit oba. A že se LeClarové povedl ten lektvar. Ona a Snape jsou ukázkou něčeho vzácného."

„Talentu na lektvary?" podivil se.

„Ne," zavrtěla pohoršeně hlavou, „pravé lásky. Možná o tom netuší, ale jednou na to přijdou. LeClarová je holka s láskou v srdci. Možná právě proto jí chtěl Pán zla zničit."

„Ale žije. A my taky."

„Je to tak. Všichni žijeme. Ale na jak dlouho?"

To byla ta otázka, která jí vrtala hlavou. Na jak dlouho mohli žít ve své šťastné bublině? Kdy měla prasknout a všechno zničit? Nikdo z nich netušil, jaký boj proběhl předchozího dne v Bradavicích a jaký boj právě sváděla Cathy. A oba boje měly mít strašlivou cenu.

***

Cathy uložila holčičku do postýlky a sešla schody do kuchyně. Stále na sobě měla nemocniční úbor, nepřevlékla se za celou dobu, co byla doma. Teď si vyčerpaně sedla ke stolu a položila si hlavu na chladivou dřevěnou desku.

„Lestrangeová?" začalo se ozývat klepání na dveře. Prudce se rozeběhla ke dveřím a otevřela je. Dovnitř se ihned vetřel neznámý muž. Díval se na ni temnýma očima, sám byl vysoký a tmavovlasý. Cathy ho nikdy dřív neviděla. „Posílá mě Rabastan Lestrange," začal překotně mluvit.

„Proč o co jde?" zděsila se. „Je v pořádku?"

Muž se pousmál. „Ano, jen nemůže přijít, Pán s ním má vlastní plány. Mám ti vzkázat, že plán musíte udělat hned teď." Roztěkaně se rozhlédl kolem sebe. „Kdyby mě tu viděli, nepřežil bych." S tímto odešel pryč.

Cathy překvapeně mrkala. Plán byl prostý. Její úkol byl jednoduchý. Vypít lahvičku, kterou jí Rabastan dal. Byl to jed, začne ji zabíjet, ale jakmile podá protijed, proces se začne zpomalovat, dokud nedojde stavu podobnému smrti. Pomalu působící protijed se smíchá s jedem a uvedou ji na pokraj smrti, ale bezpečně dojde opět k životu. Ještě před tím může být ale ledabylým lékouzelníkem prohlášena za mrtvou. A s tím měl Rabastan pracovat. Jako důkaz poslouží vzpomínky lékouzelníka, v nichž bude mrtvá.

„Proč mi to ale nepřišel říct sám?" podivila se. Pokud ho ale zdržel Pán zla, pak bylo jasné, že je něco špatně. Musela vše udělat rychle, aby Rabastana nepřipravila svým váháním o život.

Doběhla do kuchyně a ze své tajné skrýše vytáhla dvě lahvičky. Rudou a světle modrou. Obě byly ve stejných flakóncích, stačilo si zapamatovat barvy.

Odzátkovala rudou lahvičku a zhluboka se nadechla. Nebude to dobré, určitě ne. Na jeden lok ji vypila. Tekutina neštípala, byla mírně nasládlá, ale po chvíli ucítila v puse hořkou pachuť jedu.

Zhluboka dýchala a snažila se počítat minuty, ještě chvilku, pak bude moct vzít protijed. Stačilo, aby jed začal účinkovat. Pečlivě to počítali, její váhu, její výšku, metabolismus, dobu vstřebávání, všechno bylo naplánované. Pocítila první bodavou bolest v břiše. Teď byl ten čas.

Odzátkovala i druhou lahvičku. Prásknutí vedle ní se ozvalo přesně ve chvíli, kdy ho měla vypít. Byl to zase ten muž, ale už se neusmíval nervózně. Jeho temné oči ji probodly skrz naskrz. „Tak je to pravda, Rabastan je zrádce," a pak se natáhl a prudce praštil do lahvičky.

Cathy ji upustila na zem, sklo se rozbilo a tekutina se rozlila všude kolem.

„Sbohem, Lestrangeová," s těmito slovy zmizel.

***

Rodolfus se vracel domů s neblahým tušením. Co jen mohlo Cathy rozhodit natolik, aby odešla z nemocnice pryč? Jistě je teď doma. Když odemykal dveře, zarazil se. Byly odemčené. Podivné, někoho pozvala dovnitř a nezamkla za sebou?

Vytáhl hůlku a pomalu šel do předsíně. Odtamtud obcházel pokoje, až došel do kuchyně. A tam se mu tím pohledem, jediným kouknutím, zhroutil celý svět.

***

„Je nám líto, pane Lestrangei," odmítl ho okamžitě lékouzelník. „Paní Lestrangeová podepsala papír, že za případné komplikace neneseme zodpovědnost a nechce být ošetřená. Je to její podpis?" ukázal mu papír, který Cathy toho rána podepsala.

Rodolfus ji držel v náručí a nejraději by lékouzelníka zabil, ale nedokázal by to, aniž by ji upustil. Byl to její podpis, Cathy ho naškrábala ve spěchu, jistě papír ani nečetla. „Kdo vám to přikázal?" došlo okamžitě Rodolfusovi.

„Promiňte?" naklonil hlavu ke straně lékouzelník.

„Kdo vás donutil, abyste jí dal podepsat tenhle papír?!" zakřičel na něj.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte. Papíry podepisoval můj kolega z denní směny, ani ho neznám."

„Jak vypadal?" vyštěkl Rodolfus. Potřeboval se k němu dostat, potřeboval ho donutit, aby mu zachránil ženu.

„Vysoký, hnědé vlasy," pokrčil lékouzelník rameny. „A má takové temné oči. A nyní odejděte," zamával ve vzduchu hůlkou, aby se proti Rodolfusovi vznesla do vzduchu stěna, skrz kterou nemohl projít.

Seděl na zemi přímo v nemocnici, seděl tam a držel v náručí svoji milovanou ženu. Seděl tam a díval se na to, jak umírá. A nikdo mu nemohl pomoct.

***

Lily se pobaveně ušklíbla. Do domu se opět navracel život. Se Siriusem, Beatricí, znovuprobuzeným Remusem a příčetnou Narcissou to bylo skoro normální. Usmívala se teď častěji a lépe s nimi vycházela. „Alice si teď jistě užívá prodlouženou svatební noc..." Zarazila se. „Někdo zvoní, dojdu tam."

Vstala z křesla a došla ke dveřím. Když je otevřela, polekala se. Tak dlouho ho neviděla, navíc ho nikdy neviděla takového. Měl zarudlé oči, v nich prázdno, vztek a bolest. A ke všemu v rukou držel malé dítě. Muselo být dočista malé, zřejmě hned po narození.

„Rodolfusi..." zašeptala tiše.

„Je mrtvá."

„Cože?" vyjekla Lily. „Kdo? Jak?" nechápala.

„Cathy!" zařval na ni rozzuřeně. „Má Catherine je mrtvá! Wrightová," znovu musel potlačit slzy.

Lily naprázdno otevírala pusu a instinktivně natáhla ruce, když jí Rodolfus podal zřejmě své dítě.

„Porodila ji a někdo ji otrávil! Našel jsem doma střepy a prázdnou lahvičku. Musím ho najít a mučit tak dlouho, dokud nebude prosit..." temně promlouval a zatínal při tom pěsti. „Vezmi si ji," kývl k holčičce.

„Nemůžeš přece..."

„Nemůžu co? Co, Lily? Došla ti slova?" vyjel na ni. „Postarej se mi o ni."

„Tohle by Cathy nechtěla! Nechoď zpátky do temnoty, nesnaž se pomstít, zkus se postarat o to jediné, co ti po ní zbylo. Jak se jmenuje?" pokusila se k němu dítě natáhnout, ale Rodolfus o krok ustoupil.

Pak tiše zašeptal. „Anne. Jmenuje se Anne. Po ní." Catherine Anne Wrightová, takové bylo její jméno.

„Proč ji nechceš? Proč," raději zmlkla a zadívala se na něj.

„Protože ona není Cathy!" zařval a poděšeně ustoupil od ní i od domu se vší tou radostí. Se všemi těmi lidmi, kteří si našli svého blízkého. A on ho právě teď ztratil. Ztratil to jediné, na čem mu ještě záleželo, ztratil Cathy, svoji jedinou lásku.

„Anne není Cathy, nemůže být. Nikdy taková nebude," zašeptal, než se otočil a jeho plášť při tom zavlál ve větru. Do noci mířil sám, zlomený, zničený a opuštěný. Měl v sobě jen touhu po pomstě.

Lily se s malou Anne v náručí dívala, jak je Rodolfus opouští. Dívala se, jak mizí v dálce a dívala by se i dál, kdyby jí dítě nezačalo plakat v náruči. Stíny, které se za Rodolfusem plazily, se snažila nevidět.

A pak za ním zavřela dveře.

Tak tohle byla má snad nejtěžší kapitola. Snad od poloviny prvního dílu BP jsem věděla, jak to s nimi dopadne, to, že Cathy zemře, jsem měla naplánované téměř rok a půl. A možná i proto jsem se předtím tak zasekla. Cathy byla moje oblíbená postava, taková, kterou jsem při tom nápadu sama oplakala, ale přesto se mi na tuto událost začal navíjet další děj. Anne je první dítě naší BP generace a připadalo mi takové symbolické, že ho od Rodolfuse dostala zrovna Lily, když shipu Cadolfus fandila od samého začátku a stala se Rodolfusovým zpovědníkem a poradcem, vlastně nejbližší osobou kromě Cathy. Jaké jméno jste vlastně pro  jejich holčičku čekali vy?

Příští kapitola bude taková nostalgická, bude se v ní hodně vzpomínat na jednotlivé postavy, jak vedla jejich cesta a kam ještě povede. Snad si ji po smrti Cathy ještě někdo přečtete, ale věřte mi, že to nešlo jinak, aby se stalo, co se má stát. A co je psáno v osudu, se jen těžko mění...