Sklepení pod Malfoy manorem skrývalo mnoho tajemství. Kromě těch, kteří byli vězněni za svoji opovážlivost vyslovit křivé slovo proti Pánovi zla, tu byli i ti, které chtěl onen pán potrestat za neposlušnost nebo neschopnost. Tento osud čekal toho dne i Luciuse Malfoye, který se stal vězněm svého vlastního panství. Krutá ironie osudu opět zapracovala.

Dnes měla službu nová posila týmu Beatrice Rosierová, jež si za pouhých pár dní stihla vydobýt místo právoplatné přední smrtijedky. Neštítila se zabíjet bez ohledu na následky, mučila své vězně s chutí a touhou zaslechnout jejich křik a ve všech směrech předčila mnohé stále smrtijedy. Pán zla s ní mohl být pouze spokojen, proto si ji jednoho dne přizval i mezi své věrné následovníky, ty nejlepší.

Dnes ale Beatrice měla jít za odměnu zmučit ty, které manor věznil. S radostí seběhla do kobky s pocitem, že konečně jde sama, může proto trochu pomoct těm, co si to zasloužili. A některým zase ne. Beatrice otevírala jednotlivé cely a jako bohyně osudu trestala spravedlivě ty, kteří si to zasloužili.

„Malfoy," zapředla potěšeně, když pochopila, kdo to před ní stojí dnes. Vedle Malfoye byla ještě dívka, jejíž jméno znělo Lena. Ona jim ho ale neřekla, to museli udělat jiní. Lena za celé dva týdny nepromluvila ani slovo. Vždy jen křičela nebo přijímala trest v tichosti a když přišla chvíle, kdy nedokázala udržet mysl pohromadě, uvedla se silnou ránou do bezvědomí.

„Jsem smrtijed," zachrčel Lucius a vyplivl na zem chuchvalec krve. Beatrice se ušklíbla. Jistěže byl, jen ne příliš dobrý, když skončil tady jako dnešní hračka. „Ale já vím. A to je na tom všem nejlepší," usmála se tak krutě, jak jen uměla. Nebyla milá holčička, co bojuje za správnou stranu. Byla stejně čistokrevná a povýšená jako ostatní, byla stejná jako smrtijedi, jen uznávala trochu jiné morální hodnoty.

Mávla bezhlesně hůlkou a v Luciusovi se překroutily vnitřnosti. Nikdy ho neměla ráda, takový nevycválaný floutek, co si hraje na hrdinu, když sem tam někoho zmučí. Většina smrtijedů vlastně nestála za nic, bez okolků by se přidali na druhou stranu, kdyby náhodou začala vítězit. V přesvědčení možná nebyli tak pevní jako řád, bylo jich ale více a měli lepší kouzla. Neštítili se použít cokoliv pro svoje cíle.

Beatrice ale najednou přestala kouzlit. Lucius už měl dost, to poznala. Mohla by se teď podívat. Jenom nahlédnout. Opatrně mu přejela po pomyslném štítu přes vzpomínky. Dokázala jím snadno projít, velmi snadno. Byla dobrá už od přírody a tohle ji jen posílilo.

Odhrnula vrstvy posledních dní, věděla, co dělá, jen to nechtěla vidět znovu. Sama toho měla dost. Raději zamířila hlouběji do nitra samotného posledního Malfoye. Dívala se, jak opouští Bradavice, aspoň si myslela, že to byly Bradavice, za doprovodu dalších lidí, které běžně vídávala mezi smrtijedy. Naposledy se ohlédl ke hradu, co byl jeho domovem. I on cítil jakousi spřízněnost s tímto místem.

Beatrice zapátrala hlouběji do toho dne. Malfoy teď stál v knihovně a cosi předával knihovnici. „Černovláska se zelenýma očima, poznáte ji," dával jí dopis. Beatrice se pokoušela dostat blíž jeho vědomím. „A jméno?" zeptala se knihovnice trochu moc zvědavě. Beatrice vytušila, že se Malfoy ušklíbl. „Emmelina Vanceová," pověděl jí a knihovnice překvapeně stáhla obočí. I Beatrice se snažila v mysli najít tohle jméno. Neznala ho, nedokázala si vzpomenout. Vlastně o něm nikdy neslyšela.

„A co jí mám říct?" vyptávala se knihovnice dál. „Nic, jen jí to předejte," zavrtěl hlavou Malfoy. Vanceová, Vanceová, opakovala si Beatrice. Neznala nikoho s příjmením Vance. Ani jeden smrtijed nebyl Vance. Stejně jako čistokrevná rodina neměla tohle příjmení v sobě. Emmelina Vanceová musela být dívka nečistého původu, došlo Beatrice. Nebo jen ne zcela čistokrevného.

„To je soukromé," zavrčel Malfoy a sebral veškerou sílu, co ještě měl, ale Beatrice vytlačil ze své hlavy. Dívka se nechala, nemohla ukázat, že ji ten odpor vůbec nerozházel, nemohla být tak dobrá. A navíc v něčem měl pravdu, do toho, s kým co dělá, jí nic nebylo. I když by moc ráda věděla, kdo je ona Vanceová. Emmelina, zvláštní jméno, není podle hvězd.

„Pojem soukromí tu nehraje roli, Malfoyi," zavrněla Beatrice a Malfoy cosi zavrčel. „Jen mi pověz, kdo to je a co pro tebe znamená," ušklíbala se slabě dívka, co by z toho mohla získat nejednu informaci. „Nikdo a nic," postavil se na odpor Lucius, ale Beatrice v tom postřehla jistou prudkost, kterou onen zmijozel obvykle nevykonával. Možná budil zdání, že je mu to úplně ukradené, ale jeho podvědomí nebylo. Vztek, co do svého hlasu vložil, byl zcela iracionální vzhledem k situaci. Nedokázal se ovládnout, uvědomila si Beatrice.

„Vypadni a hlídej si své myšlenky lépe," vyhodila ho najednou dívka, které dnes vězení patřilo. Lucius se až podivil, kolik si toho odpustila. Mohl odejít sám se všemi kostmi v celku, nikdo ho nebude muset dávat dohromady. Beatrice ho šetřila. Proč?

Lucius po tom ale nepotřeboval pátrat. Vytratil se z vězení, jak nejrychleji mohl. Nahoře v pokoji si nalil plnou skleničku ohnivé whisky a tu vypil jedním douškem. Někdy byla práce pro smrtijedy fakt na vraždu. A ne na tu, které vykonával, ale na tu svoji. Nerad to přiznával, ale chyběly mu chvíle, kdy by mohl být ve svém sídle sám, třeba jen s dívkou, co by si vzal. Proč jen svoje sídlo nabízel jako hlavní štáb? Tehdy poprvé zalitoval toho, že se chtěl tak moc předvést. Temnota kolem totiž houstla trochu moc a on v ní přestával rozpoznávat světlo.

„A teď ty. Nepředstírej, že spíš," zavrčela Beatrice na Lenu, která prokazovala každým okamžikem silnější a silnější vůli. Beatrice ji musela obdivovat a sama se zařekla, že už nikdy neřekne nic proti týmu Evansové. Loajalita, věrnost, síla a odvaha, tyhle vlastnosti popisovali tuhle vězenkyni dokonale.

„Nic ti neřeknu," ozvala se Lena pevně a zvedla hlavu. Zadívala se na Beatrice pohledem, jenž říkal, ať se jde vycpat. „Zabijte mě, ale nic vám neřeknu," zopakovala, jako by se snažila sama sebe ubezpečit. Beatrice přikývla a protočila hůlkou mezi prsty.

„Máš pevné štíty, ale jednou ti i ty dojdou," zašeptala výhružně i když s jistou obavou. Lena se soustředila a posílila hradby. „Nemáte šanci," zavrčela Lena a Beatrice se k jejímu údivu pousmála. „Já vím, já to všechno vím," špitla s úsměvem.

„Dnes v noci musíš zůstat při vědomí. Bellatrix bude mít službu, ale rozptýlí se. Když se ti podaří být po třetím odbití dvanácté hodiny venku před tímhle domem, v ruchu hodin se jedno prásknutí ztratí. U vchodu je keř, v něm je ukrytá hůlka. Je jen na tobě, jak s těmito informacemi naložíš," dodala Beatrice tak tiše, že by ji nikdo nemohl obvinit z mluvení. Lena musela všechny informace zpracovat. Hlavní smrtijedka jí pomáhala? Proč? Pak jí ale došlo, kdo by to mohl být. O kom to kdysi dávno mluvili a za kým pak Lily odešla do noci.

„Beatrice Rosierová," špitla blondýnka přivázaná ke zdi skoro s nábožnou úctou. Dívka, co navzdory své rodině šla studovat, kam chtěla, a dělala, co chtěla, se pousmála. Její jméno bude jednou legendou. Možná přežije i samotného Voldemorta, neb její jméno bude vyslovováno jiným tónem. A o hezkých věcech lidé mluví raději.

„Dnes v noci," přikývla Beatrice a důležitě se otočila k odchodu. O rozptýlení Bellatrix už se postará. Lena musela dostat šanci. U dveří se Beatrice ještě pootočila a slabě mávla hůlkou. Řetězy zařinčely, jak Leně uvolnily ruce, ale jen natolik, aby je mohla sundat a nikdo nepojal podezření. Pak za sebou práskla dveřmi, jako to vždycky dělávala. Její dnešní návštěva vězňů se přece nijak nelišila od těch jiných.

***

„U Merlinových vousů, Amélie, nemůžeš to dělat pořádně?" vyjela na zrzku druhá zrzka. Její sebeovládání šlo do háje už předchozí noci, co našli Jamese u domů Bonesových. James tehdy omdlel a od té doby se neprobral. Lily se každou další minutu obávala toho nejhoršího. Jenže nikdo netušil, co s Jamesem udělat. Vzít ho k Mungovi nebylo bezpečné, nic jiného než domácí ošetřování mu tedy poskytnout nemohli.

„Dělám, co můžu," odsekla jí Amélie, která se svými kouzly snažila zjistit rozsah Jamesových zranění. „Je jen v bezvědomí, jeho životní funkce jsou stejně v pořádku jako včera," mluvila a hledala na celkovém obrazu těla něco víc.

„Tak proč se neprobírá?" ječela zrzka. Ani její hlas však Jamesem nehnul. Něco tu bylo šeredně špatně. James měl dávno plánovat pomstu a zatím tu ležel jen tak bez hnutí. „Slyšíš to?" zeptala se Amélie, když v domě práskly hlavní dveře.

„Rychle!" ozvalo se ze zdola. Lily tedy na nic nečekala a seběhla schody k těm, co právě přišli. Sirius, Alice a Mary. Mary vypadala jako na pokraji zhroucení, byla ošklivě podrápaná a zdálo se, že jí krev teče z mnoha míst, kde by rozhodně být neměla.

„Co se stalo?" skoro brečela Lily. Od doby, co mnoho z nich odjelo do Bradavic, to nestálo za nic. „Přišli na nás, zase," vysypal ze sebe udýchaně Sirius. „Ale jak?" zajímala se Lily, když prohlížela místa na Maryině hlavě, co mohla být životu nebezpečná.

„Nevím. Věděli přesně, kam jdeme, i to kolik nás bude. Věděli prostě všechno. Šli po Mary," vysvětlovala Alice, zatímco pokládala druhou dívku na pohovku. Jistě, Mary měla od incidentu na příčné na zádech terč, po kterém všichni smrtijedi prahli. Chtěli ji dostat za každou cenu, ale zatím se jim to nedařilo.

„Kdo jim to mohl říct?" plakala Lily vztekem i smutkem. Zoufalstvím i bolestí. Ale hlavně tou bezmocí něco udělat, někomu pomoct. Nemohla dělat vůbec nic, musela jen sedět a dívat se, jak její kamarádi bojují o život. Hledala viteály, ale bez pomoci se jí to nedařilo. Netušila, co může být těmi dalšími. Zakladatelské předměty byly jen čtyři, kde byly další předměty vhodné pro viteály? A kde byly vůbec ty předměty zakladatelů?

„Zrádce," zafuněl vztekle Sirius. Stále se sem to téma vracelo. Někdo z nich byl zrádce. V řádu byl někdo, kdo na ně donášel smrtijedům. Jenže kdo to byl? Lily si už nevěděla rady. Nechtěla podezírat ty, kterým věřila nejvíce. Nemohla říct, že si jen tak ukáže prstem na někoho a řekne: „To je zrádce, vyhoďte ho." Ne, to prostě nemohla.

„Musíme ho dostat dřív, než nás dostanou všechny," zachrčela Mary, když se jí podařilo konečně promluvit. Alice se Siriusem se hned pustili do léčivých kouzel a Lily mohla jen zděšeně zírat, co všechno stihli za tak krátkou chvíli Mary udělat. Byla silná, musela být, ale tohle bylo moc. Tohle byla válka.

„Lily!" ozvalo se ze shora. „Probral se," byla dvě slova, co otřásla zrzčiným světem ještě o kousíček víc. James se probral, byl vzhůru. Lily se rozeběhla ke schodům a do vyššího patra prakticky dosprintovala. Vrazila do pokoje a okamžitě Jamese objala. Co bylo, to bylo. Teď byla válka a tam nebyl prostor na hádky a rozepře.

„Co se stalo? Kde jsi byl? Jak ti je?" sypala za sebou jednu otázku za druhou dívka, zatímco Amélie ustoupila, aby jim přenechala trochu soukromí. James jen vrtěl hlavou, na co všechno neznal odpověď. „Nevím, nevím. Byl jsem tady a najednou mě někdo zasáhl," vysvětloval, zatímco objímal svoji dívku.

„To bude dobrý. Bude to v pořádku," opakovala Lily a hladila chlapce po zádech. Jenže v Jamesově hrudi se rozpínal pocit nejistoty, pocit, že už nic není jako dřív. Něco se tehdy stalo, jen si nemohl vzpomenout co. Něco ho změnilo, někdo si s ním jistě hrál, ale on si to nepamatoval. Jak si mohl nepamatovat víc jak dva týdny života?

„Lily, musíme jít, za chvíli tu budou ostatní," ozvala se nejistě Amélie, když dvojice jen seděla a objímala se už celé minuty. Hodiny kdesi odbíjely jedenáctou a Lily musela započít schůzku těch, co zůstali.

„Už jdu," kývla k Amélii, a pak pomohla Jamesovi vstát. Už ho nehodlala z ničeho vynechat. Dnes jim poví o viteálech. Musí. Všem. Jenže tu byl ten zrádce. Pokud by ale chtěla někoho obvinit, James to nebyl. A kdo jiný? Remus? Nebo Peter? Nebo snad Sirius? Amélie? Nebo manželé Lestrangeovi? Ne, všechno to byly hlouposti. Nikdo z nich to být nemohl. Prostě jim musela věřit.

***

Lena viděla stín u dveří. To musela být Bellatrix. Dveře se otevřely a v nich skutečně stála ona zmijozelka. Lena hlasitě polkla. Tohle ji bude bolet. Bellatrix byla krutá a neoblomná. Jenže dnes se měla rozptýlit. Lena prostě musela věřit.

„Tak co, už něco řekneš?" vytasila hůlku, ale Lena zavrtěla hlavou. Věřit, musela věřit. Bellatrix se k ní pomalu blížila. Lena opevnila svoji mysl a počkala si, dokud její tělo nezachvátí bolest. I když mě chtějí zabít, neudělají to, slyšela v duchu ten hlas, co jí dodával odvahy.

„Co je?" zaječela zmijozelka a přestala mučit nebohou nebelvírskou princeznu. Ohlédla se za sebe a vykročila ke dveřím. Lena v duchu plesala, skutečně se to povedlo. Bellatrix byla neopatrná, nezavřela dveře. Vždyť jak by mohl vězeň utéct?

Lena viděla, jak dívka míří za roh. Teď přišla ta chvíle. Kdesi zaslechla první odbití hodin. Čas se zpomalil. Do třetího zazvonění musela zmizet. Prudce vytrhla ruce z okovů a rozeběhla se ke dveřím. Zpozdila se, druhé zazvonění ji zastihlo na schodech z vězení.

Dělej, běž, křičelo na ni podvědomí. Stanula na schodech a rozeběhla se chodbou Malfoy manoru. Jenže její tělo bylo slabé, příliš slabé. Několik dní trávila v cele bez jídla. Hlava se jí prudkým výdejem energie točila, nejspíše si uhnala i otřes mozku. Motala se chodbou, až konečně zahlédla vchodové dveře. Nikdo u nich nebyl.

Znovu odbily hodiny. Třetí. Lena klesla na kolena na prašnou cestu. Zhluboka dýchala, nedokázala zaostřit vidění, jak se jí motala hlava. Chtělo se jí zvracet námahou. Jako po dlouhém běhu, ale nemohla. Musela zmizet, dokud hodiny odbíjely. Jedno prásknutí se v odbíjení hodin ztratí, tak jí to Beatrice řekla.

Lena vztáhla ruku ke keři a doplazila se k němu. Byl hned u vchodu, přesně jak měl být. Začala po něm šátrat za zvuku čtvrtého a pátého zazvonění. Čas se opět zrychloval a postupně jí docházel. Zaslechla za sebou kroky. Prudce se otočila, aby pohlédla do temných očí někoho, kdo znamenal komplikaci.

„Severusi," zašeptala zmateně a zničeně. Prohrála. Prohrála svůj boj o svobodu, čas se stal jejím nepřítelem. „Severusi, prosím," zašeptala tak slabě, že její hlas zněl spíš jako šumění větru. Nezvládla to, bude potrestána. Nevydrží to. Nesmí se znovu dostat do vězení, to nemůže. Raději se zabije, než aby něco řekla.

Trhaně zaslechla sedmé zavonění. Už neměla mnoho času. Jen pár vteřin do samotného konce úniku. Nepodaří se jí to, Snape na ni přišel. „Prosím," zopakovala jako v ozvěně a znovu hmátla po hůlce. Mohl ji zarazit, viděla to, že by to stihnul. V očích měl nerozhodnost a znatelnou bolest. Pral se s vlastním přesvědčením. Lena neměla mnoho času. Znovu hmátla po hůlce, když ji konečně nahmatala.

Vytrhla ji z keře ven. Severus jí mohl odzbrojit jediným pohybem, ale Lena už viděla, že to neudělá. Vlasy, co se jí zplihle vlnily kolem tváří, už dávno nebyly tak princeznovské jako kdysi. Jenže i tak byla Lenou Nebelvírskou. A princeznám se neodporuje. Severus o krůček ustoupil.

„Děkuji," špitla Lena, než zaslechla desáté odbití hodin. Kdesi v domě se ozval pokřik. Severus vytáhl hůlku, ale Lena už neviděla, co bylo dál. Jednoduchým kouzlem se přemístila pryč od Malfoy manoru. V duchu děkovala Beatrice i Severusovi. I tomu tajemnému hlasu, co jí dodal sílu poprvé v cele. Vyhrála. Zvítězila. Dostala se ven.

Kdesi v kakofonii výkřiků odbilo poslední zazvonění hodin. A s ním splynulo prásknutí tolik typické pro přemístění. Lena byla zachráněna.

***

„Musím vám něco říct," začala Lily schůzi. Všichni seděli na svých místech. Jedenáctá hodina započala a jejich schůze byla zahájena. Seděli tam všichni, co něco udělali pro Lily samotnou. I tak jí ale chyběla v davu Narcissa. Bez ní to bylo mnohem těžší. Jenže teď měla všechny ostatní. Zapojí je do akce.

„Existuje věc, která nám pomůže," začala mluvit. Slovu viteál se prozatím vyhnula, ale za chvíli ho vysloví. „Díky ní můžeme..." začala, ale její řeč přerušil ječivý hlas. „Ani slovo!" rozlehlo se domem jako prvně. Všichni neznali ten hlas, Lily ale věděla, kdo to je.

„Omluvte mě," vymluvila se a za nastalého zmatku vyběhla ven do tmy. Tam už na ni čekala. Jako kdysi. Lily k ní došla rychlým krokem. Co může být tak důležitého, že to nemohlo počkat?

„Myslíš si, jak je to správné, ale není. Máte mezi sebou zrádce a ty jim chceš vyklopit takové tajemství?" obula se do ní Beatrice, která absolutně nemohla tušit, co za tajemství to je. Nebo možná mohla, to záleželo na situaci. Beatrice přece věděla všechno.

„Musí mi pomoct, potřebuji pomoct," hájila se Lily. Beatrice ale kolem hlavy vlály vlasy jako pochodeň, hrozivý výraz napovídal, že si zrzku klidně podá sama, pokud bude říkat takové věci. „Za chvíli se ti vrátí ta, co je nejloajálnější. Tři týdny ve vězení a ani slovo z ní nevypadlo. Té věř, nikomu jinému," ujala se slova Beatrice.

Lily se samým překvapením podlomila kolena. „Lena," špitla rozechvěle. Přes zmatek ji nedokázali zachránit a ona si nakonec poradila sama. Vrátí se k nim, bude žít. „Jak?" zašeptala dívka do tmy. Beatrice kolem nich udělala vzduchovou bublinu, aby se ani jedno slovo nedostalo ven. Lily pochopila, že nejde o kouzlo světlé magie, ve chvíli, kdy do ochranné bubliny narazila moucha a okamžitě spadla na zem mrtvá.

„Skrk má v hlavě myšlenku na rozptýlení Bellatrix, co hlídá vězení. Přesně o půlnoci se Lena dostane ven. Pak už je to jen na ní. Víc udělat nemůžu." „Skrk?" ptala se Lily nechápavě. To jméno neznala. Beatrice pokrčila rameny. „Někdo to být musel. Myslela jsem prvně na Pettigrewa, ale Pán zla mu tolik nedůvěřuje..." zmlkla, když Lily prudce zvedla hlavu.

„Kdo?" zeptala se pro jistotu, jestli se nepřeslechla. „Pettigrew, malý obtloustlý chlapec," vypověděla Beatrice a Lily bolestně zavřela oči. „Ach ne, je to on, že?" ujistila se smrtijedka. Lily zprudka přikývla. Zrada ji pálila přímo v srdci. Zrovna Peter, ten milý a hodný Peter je smrtijed.

„Má... znamení?" dostala ze sebe slabě. Dělaly se jí mžitky před očima z toho, jakým směrem se to všechno ubíralo. Kam až to mohlo dospět. „Všichni praví smrtijedi ho mají," namítla Beatrice tiše. I ji trápilo, že zrádce nebyl odhalen ani jedinou myšlenkou. Petera nikdo nepodezíral. Ani ona sama ne.

„Pusť mě ven!" postavila se Lily a nařídila panovačně smrtijedce, aby uvolnila bariéru. „Pak ale zmizím," varovala ji Beatrice. Lily přikývla. „Mám, co potřebuji, pusť mě," setřela si slzy zoufalství a zatvrdila pohled i srdce. Beatrice se ušklíbla.

„Dobře, jak chceš," řekla a přemístila se pryč. S tím vzala i svoje temné kouzlo. Lily si ale jejího ostrého tónu nevšimla, teď měla jediný cíl. Zničit Petera Pettigrewa. Slabě stiskla lahvičku na svém krku. Poslední dny to dělávala často. Při tom vysílala i krátké modlitby. Dnes to byla tato: Trixie, učila jsi mě, že na nepřátele mám být tvrdá a krutá. Já tě učila soucitu, ale ty jsi mě toho asi naučila víc. Bez tebe bych nikdy nedokázala to, co jsem zvládla. Dovol mi ještě jednou tě vidět takovou, jaká jsi byla. Častokrát se tě snažím napodobit, a dnes tomu nebude jinak, ale nikdy nebudu tebou. Po válce si tě zase vrátím, až vyhrajeme. Říkala jsi, že nesmím pochybovat, tak nepochybuji. Nepochybuji ani o sobě ani o tobě. Dodáš mi sílu jako vždycky. Dnes potřebuju tvoji tvrdost a sílu. Pomoz mi odhalit pravdu o Peterovi.

Nikdy jí na ta slova nikdo neodpověděl. Ani dnes ne. Vždy jí to ale dodalo pocit, že možná není ztracená. Pohlédla na oblohu, kde se skrývala hvězda Bellatrix. Lily netušila, která to je, ale věděla, že na ni kouká. Vždyť měla část její jmenovkyně u sebe už navždy. Dokud nezemře ona nebo já, zopakovala si zrzka. Pak ale zatvrdila srdce, pohled i mysl. Byl čas na pomstu.

Rozrazila dveře do místnosti a vstoupila se zafoukáním větru jako ve špatných filmech. Místnost ztichla a všechny pohledy se na ni obrátily. Lily ale vyhledala jednoho člověka. Pomalu vztáhl ruku a ukázala na něj. Chladně a bez emocí prohlásila to, co musela.

„Petere, obviňuji tě jako zrádce. Ukaž předloktí," vyzvala ho. Mělo ji to napadnout dřív. Peter byl příliš nenápadný, příliš neviditelný. Byl všude, ale nezapojoval se. „Zbláznila ses?" vypískl obviněný s tím, že se pokusí zahrát na city. Lily ale neměla city, ne pro tuhle chvíli.

„Jeho patronem je krysa," vzpomněla si, když vypískl. To už vyburcovalo Rodolfuse k akci. Krysa přežívá a je ochotna zradit všechno a všechny. Zmijozel chtěl pomoct zrzce, která mu už tolikrát pomohla. A tehdy, když se jí pokusil vyhodit, jejich důvěru zahrabal do země. Chránil si Cathy, za tím si stál, ale neměl být tak hrubý. Ne k Lily.

„Co děláš?" zaječel Peter, když mu Rodolfus vyhrnul oba rukávy. Peter se pokusil ruce schovat, čímž se prozradil. „Ty hade!" zaječela Cathy, když pochopila, co za tetování se na levém předloktí nachází. I Lily byla vyděšená, že to byla skutečně pravda. Část její duše doufala, že se mýlí. Jenže nemýlila.

„Jak jsi mohl?" špitl Remus, kterého ta zpráva zasáhla nejvíce. K Peterovi měl vždycky blíž než Sirius s Jamesem, už jenom proto, že se společně doučovali. Vždycky to bylo Sirius s Jamesem a Remus s Peterem. A teď najednou měl Peter na krku zradu. To on byl ten zrádce.

„Musel jsem. Jste sebevrazi," zakřičel Peter plačtivě. „Nechci umřít," šeptal. „Na to už je ale pozdě!" vyjekla Lily a vytasila hůlku. U boku se jí mihnul černý stín deníku, čehož si pohotově všiml Rodolfus. Lily namířila hůlku proti Peterovi, mysl měla zcela zatemněnou zradou. Jak byla ta slova? Byla dvě a obě stejně strašná.

„Dost. Expelliarmus!" zaječel Rodolfus a dívčina hůlka mu přistála v ruce. „Ten deník," ukázal na Alici, která jako jediná mohla pochopit. Přiskočila a vytrhla zrzce deník, který měla připevněný u pasu, na nejcitlivějších místech. Zrzka se teď prudce nadechla a zmateně zamrkala. Všechny negativní emoce slábly, už se necítila jako bohyně spravedlnosti, co musí trestat. Co to jen chtěla udělat?

„Pettigrewe, okamžitě opusť prostory řádu. Od nynějška nejsi jeho členem," ujal se slova pevně James. Lily zatím zrychleně dýchala a dívala se, jak Peter mizí bez jediného slova ve dveřích. „Vzpomínky na deník!" vyjekla Mary, které to došlo jako první, že nesmí nechat Pettigrewa jít.

„Udělám to," nabídl se Rodolfus a vyběhl za Peterem do tmy. Všechno mu náležitě vymazal. Stejně jako místa, kde se řád ukrýval a všechno, co s nimi mělo co společného. Až na to poslední. Jeho vyhození ven. Byl smrtijed. Už nebyl na dobré straně, Peter si vybral a jeho výběr mu byl osudným.

„Chtěla jsi to říct?" zašeptala Cathy zděšeně, když pochopila, co Lily měla v plánu. Dívka přikývla. „Netuším proč," zašeptala zděšeně a svezla se na kolena. Hlavu si vložila do dlaní a nohy přitáhla k sobě. Přímo uprostřed místnosti se rozplakala.

„Všichni ven. Hned!" zavelel Rodolfus, který právě přiběhl zvenku. Nikdo neprotestoval. Zůstal jen Rodolfus, Cathy a Alice s deníkem. Už nikdo nikomu nevěřil. A rozhovor o viteálech se přesouval na neurčito. Lily se totiž právě psychicky zhroutila.

***

Lena se přemístila přímo před dům Bonesových. Zesláblá a zděšená zaječela na prvního, koho uviděla. „Pomoc! Prosím!" volala a počkala si, až se přiblíží ten, komu jistě věřila. Přiběhl k ní malý obtloustlý chlapec, který ji okamžitě podepřel. Lena v něm poznala Petera.

„Díky, díky," šeptala, zatímco ji Peter objímal kolem ramen. „Jsem tady, jsem svobodná," šeptala nadšeně. Peter přikyvoval a kolébal dívkou dopředu a dozadu. Lena samým nadšením upustila ukradenou hůlku. Ta dopadla na zem do bláta z předchozích dešťů.

„Už se tam nevrátím," pronesla slib dívka a Peter se zašklebil. „Obávám se, že vrátíš. Za tohle mi můj pán udělí pochvalu," zasmál se. Sice netušil nic o řádu, ale byl smrtijed. Právě skončil u skupiny Lily, byl právoplatným smrtijedem. A právě proto mohl zcela bez výčitek svědomí udělat to, co udělal.

„Pokus dobrý, ale jsi příliš naivní na svět kolem," prohlásil chlapec, než se přemístil před Malfoy manor. Vězni nebudou jen tak utíkat. To by poškodilo reputaci celé temné strany.

„Hej, Snape! Neutekl vám vězeň?" zavolal Peter na toho, kdo byl přímo před branami sídla Luciuse Malfoye. Snape se neusmál, ani nepohnul jediným svalem v obličeji. Nemohl, byl pod dohledem několika dalších. „Už ji shánějí," zavolal Dolohov, který se pár minut po odzvonění dvanácté dozvěděl o tom útěku. No, Pettigrew si jistě šplhne.

„Dejte jí zpět do její cely, však ona bude mluvit," rozkázal ještě a Peter ochotně vykonal onen rozkaz. Byl přece smrtijed. Lena už víc neslyšela. Její svoboda se vytratila stejně jako vědomí.

***

„Přenáší to špatné myšlenky, je to špatné celé," vysvětloval Rodolfus a ukazoval na deník. Lily se slzami v očích kývala. Stejně jako Cathy a Alice. „Můžeme se střídat," navrhla Cathy a vztáhla ruku po deníku. Rodolfus ji ale jemně prašti.

„Ty ne, ty necítíš tu temnotu," odmítl ji. Lily vztáhla ruku po deníku, neb byl přece její, ale Rodolfus se zamračil a praštil ji znatelně tvrději než Cathy. „Ty taky ne, jsi teď ještě naplněná jeho vlivem." Alice sáhla na deník, ale Rodolfus zavrčel a stáhl deník k sobě. „Ty taky ne, jsi příliš nevyzpytatelná," dodal, čímž mu vyšlo, že deník dostává do rukou on.

„Jak dlouho to můžeš vydržet?" špitla Lily zděšeně. Byla jen ráda, že se deníku zbaví. Nechtěla se stát jeho hračkou. „Záleží na síle člověka," odsekl Rodolfus, když si připevňoval deník za pas, jak to viděl u Lily. „Vrčí už teď," podotkla Alice vesele. Cathy se slabě zasmála, ale jinak její vtip nikdo neocenil.

„Vezmu si ho, hned jak se vzpamatuju. Nemůžu po vás tohle chtít," mrkala Lily dojatě. „Je to i náš boj. Pokud ho chceme porazit, budeme muset získat viteály, pak je zničit a nakonec zabít Voldemorta," prohlásil Rodolfus pevně. U jeho jména se zadrhl, ale vyslovil ho.

„Rodolfusi," zasmála se Cathy šťastně. „Catherine," pozvedl obočí její muž, ale Víc už nestihl. Cathy mu skočila kolem krku a zuřivě ho políbila. „Miluju tě," řekla jako první. Rodolfus jí začal slova oplácet.

„Tak pojď, my tu nejsme k ničemu," ozvala se Alice a pomohla Lily na nohy. Pomalu ji odvedla ke dveřím a podala do náručí Jamese, který tam na ně čekal. Lily ho objala kolem krku a zabořila si hlavu do jeho ramene. „Všechno ti řeknu," slíbila mu, když ji James přitáhnul k sobě. Nepochyboval o ní. A nikdy nebude.

***

O pár dní později se k Lestrangeovým přemístili tři lidé. Zničená Mary, co byla stále terčem, Amélie, co ji podpírala, a Sirius, co je přemístil. Bylo to tu zase. „Jak to mohli vědět?" chraptěla Mary zničeně. Amélie pokrčila rameny, ale když Mary zaúpěla, raději toho nechala.

„Ale já vím. Někdo jim to řekl. Zrádce," vztekal se Sirius. „Ale Peter už je mimo," namítala Amélie. Sirius vrčel, Amélie přemýšlela, ale Mary promluvila jako první. Došlo jí to, co je bude bolet všechny.

„Možná nebyl jediný."