Blondýna s překrásně modrýma očima a panenkovským tělem. Kdekdo by mohl říct, jak je atraktivní a dokonalá na pohled. Jenže kdekdo taky věděl, že tato stvoření přitahují poněkud podivná stvoření z řad mužů. A ani Marlene McKinnonová nebyla výjimkou. I když podle ní nešlo o řady mužů ale o řady jistých zvířat řazených mezi všežravce žijící v lese a ryjící do hlíny. Jistě jste všichni už pochopili, že na naši mladou Marlene se vrhl Flint.

A to vlastně doslova. Marlene si procházela chodbou, když tu se objevil ten idiot, jak ho také nazvala. Už od scény ve vlaku jí všemožně ukazoval, že je o mnoho lepší. A nejvíce ho štvalo, když na to Marlene nereagovala. Jenže Marlene si čas od času nemohla pomoct a musela mu ukázat, zač je toho loket.

„McKinnonová, už jsi přemýšlela o nápisu na hrob?" ozval se tentokrát. Často jí naznačoval, že zemře.

Marlene si z toho nic nedělala a raději mu zcela klidně oznámila, že o tom jeho už dávno přemýšlela. A že by to bylo stejně jedno, protože při nejbližší příležitosti by prý onen náhrobek rozkopla, jen aby Flint nikdy neměl klid.

„Dávej si pozor na jazyk, než ti ho někdo usekne," vytasil se ven s hůlkou Flint.

Marlene neváhala a tasila svoji. Dlouhé dva měsíce se pouze hádali, ale dnes poprvé začala létat kouzla. Flint vypálil po zmijozelském způsobu. Marlene nestihla uhnout, proto schytala první ránu přímo do hrudi. Odlétla až ke zdi, kde po tvrdém nárazu sjela na podlahu. Ani to ji však nedonutilo skončit.

Zamumlala kouzlo, které Flintovi podtrhlo nohy. Dalšímu jeho kouzlu uhnula. Když stáli oba opět na nohách, udýchaní a s pěknými budoucími modřinami, Marlene se vítězně ušklíbla. Udělala krok první, protože Flint schoval hůlku. Vykročila k Velké síni, ale v tu chvíli ji odhodilo ke zdi kouzlo právě toho zmijozela, co znovu vytasil hůlku. Strefil se jí přímo do zad.

„Zapomněla jsi, co se stane lidem, jako jsi ty?" sykl na ni výhružně a přitlačil jí svoji hůlku do zad.

Marlene se prudce nadechla, pokud to tedy šlo, když byla přimáčknutá ke zdi, že sotva viděla, co se děje.

„No tak, omluv se," vyzval ji Flint krutě. Marlene zavrtěla hlavou.

„Ty si myslíš, že to kouzlo neznám? Že ti neumím přivodit bolest?" ptal se jí výhružně, zatímco Marlene přemýšlela, jak z toho všeho ven.

Byla tu sama, jistě by jí nikdo nepomohl, neb smrtijedi získávali lepší postavení. Marlene zjišťovala, že se od ní odtahovali přátelé, které dříve mívala v Havrpaspáru. I mrzimorští se mnohem méně zapojovali. Nebelvír žil v ostražitosti proti Zmijozelu, neb na to byli sami.

„Co říkáš?" zeptal se sladce Flint, zatímco se Marlene nutila nerozbrečet bezmocí.

Nenáviděla ten pocit. Tu chvíli, kdy někdo jiný rozhoduje o jejím životě. Nutila se do klidu, musela na něco přijít. Flint by jistě byl schopen mnoha věcí, ale nezabije ji. Ne tady a ne teď. Marlene ale začínalo docházet, že možná jednou ano.

„To tě nikdo neučil, že k dívkám se přistupuje čelem?" ozvalo se chladně za Flintovými zády.

Marlene si nemohla vzpomenout, komu ten hlas patří. Nedokázala to, její mozek přemýšlel nad něčím úplně jiným. Potřebovala se odsud dostat, nutně se musela Flinta zbavit. Strach jí začínal svírat útroby, neb druhý hlas byl příliš chladný.

„Regulus Black, vždy tak čestný a staromódní," vrtěl hlavou Flint.

Marleniny naděje ještě poklesly. Regulus sice bojoval za ně, ale nikdy by se kvůli ní nenechal prozradit. Měl své krytí, proto musel vypadat jako jeden z těch hadů. Možná jím i byl, co ona mohla vědět? Marlene se rozčilením třásl spodní ret, i když se snažila udržet emoce na uzdě.

Marlene znělo v uších to jediné rčení. Jednou Zmijozel, navždy Zmijozel. Aspoň tak se to říkávalo. A od Brumbálova projektu dvojnásob. Vždyť v Alpách to přesně tak vypadalo. Mohli se chovat jinak, ale jednou byli ze Zmijozelu. Marlene věděla, že jí nepomůže. Prostě nemohl.

„Sáhni na ni a zpřelámu ti všechny kosti v těle," varoval ho mladší Black výhružně. Flint i Marlene udiveně zalapali po dechu. Regulus pro jistotu vytáhl hůlku a namířil ji Flintovi na hruď. Zmijozel se právě obrátil proti svým. Marlenin mozek nedokázal pochopit, co se to stalo.

„Blackové odhalují svou pravou tvář," pronesl Flint zhnuseně a lehce otřeseně. Ale kdo by se mohl divit, když Sirius byl také takový. Byli bratři, nemohli se přece tolik lišit. Dřív nebo později k tomu dojít muselo. Regulus byl prostě příliš poznamenaný, aby byl normální. Flint se ušklíbl, ale výraz na tváři druhého chlapce ho donutil ustoupit.

„Jen protentokrát, McKinnonová, příště tě čeká jiný osud," varoval ještě blondýnu, než zmizel za rohem. Marlene se mohla konečně v klidu nadechnout a otočit se ke zdi zády. Cítila se tak mnohem bezpečněji. Stále ještě zrychleně dýchala, ale i tak dokázala děkovně kývnout. Více zatím nezvládala.

„V pořádku?" přešel k ní Regulus blíž.

Marlene přikývla. „Jo, asi jo," dostala ze sebe, načež si musela odkašlat. Skutečně se příšerně vyděsila. Tahle scéna jako by jí změnila pohled na celou současnou situaci. Jako by ztratila veškeré iluze.

„Díky, Regu," bylo v tom mnohem víc, než mohla vyjádřit. Prakticky se pro ni obětoval, když odhalil, na které straně skutečně stojí. Flint se jistě pochlubí všem a Regulus se pak stane druhou Narcissou. Jenže Narcissu přemlouvali, Reguluse nebudou. Už bylo pozdě, byla tu válka.

„Neříkej mi Regu," zavrčel chlapec, neb tohle oslovení skutečně nesnášel.

„Proč ti to vlastně tolik vadí?" nechápala Marlene. Regulus pokrčil rameny.

„Říkala mi tak ona," přiznal po chvíli.

Marlene se ušklíbla. Ona, Alice. A stejná ona ho potom vyměnila za bratříka, všichni ten příběh znali.

„Je to kráva, když nevidí, o co přišla," prohlásila Marlene a objala se rukama, aby zahnala ten pocit bezmoci a beznaděje, jež se v tyto podzimní dny držel v chodbách hradu. A Flint tomu moc nepřidal.

„Takhle o ní nemluv," ozval se rychle Regulus a Marlene se musela ušklíbnout.

„A proč ne, když tě beze slova nahradila?" krčila rameny Marlene. Přes prázdniny si na to názor nedělala, vlastně ani předtím ne, bylo jí to poměrně jedno. Alici nikdy nemilovala, ale tak nějak s ní trávila čas, když její přátelé také, a Reguluse neznala vůbec. Byl to cizí případ. Jenže teď už není.

„Co když to bylo jinak? Možná jsme se prostě jen všichni unáhlili," začal rozvíjet svoje teorie Regulus, zatímco vedl Marlene k pracovně primusů.

Marlene ho beze slova následovala, neb se mu rozhodla pro tuto chvíli věřit. Stejně ale nemohla věřit svým uším.

„No, ty..." začala, ale při pohledu na Reguluse ono sprosté slovo polkla a raději pokračovala v plnohodnotné větě. „Ty bys jí to vážně odpustil," vyhrkla nechápavě.

Regulus jemně pokrčil rameny. Dotklo se ho to, to nemůže popřít, ale nebyl schopný tehdy poslouchat. Vždyť co s dívkou, jež mu bez sebemenšího zaváhání zahne? Jenže teď, nějak mu to už nepřišlo důležité. Každým dnem se o ni bál, byla mimo bezpečné bradavické zdi, byla v ohrožení. A jemu to vadilo i přes to, co si udělali.

„Ty jsi vážně neskutečný..." nějak nemohla vyslovit to zvíře, kterým by v tom okamžiku byl.

Regulus ale její odmlčení pochopil. „Já ti nějak nevím, vypadám na to?" ušklíbl se, načež pronesl heslo a vpustil je do pracovny.

Marlene už tu byla tolikrát, že zcela automaticky přešla k šuplíku, který skýtal taje obvazů a dalších nezbytných věcí, když jste se nechtěli ještě více zničit uzdravujícími kouzly. A to se Marlene teď skutečně bála. Měla pocit, že kdyby v její přítomnosti teď někdo vytáhl hůlku, asi by se zbláznila a vylila mu do očí i tu trochu dezinfekce, co našla.

„Vidím, že už si poradíš," začal couvat Regulus, ale Marlene ho zastavila s pohledem na stolek.

„Asi tu máš vzkaz," prohodila a ukázala na papírek, co byl nadepsán pro Rega.

„Písmo patří Narcisse," identifikoval ho, ale ona mu Regu neříkala. To říkaly jen dvě dívky a jedné to právě zakázal.

Marlene to pochopila ve stejnou dobu a pohlédla na chlapce s obavami. Regulus ale lístek vzal a okamžitě ho rozevřel. Snad jako by ten lísteček byl jeho spojnicí se světem nebo štěstím.

Mnoho na něm nebylo. Vlastně jen jedna věta. Moc se omlouvám, ale nemám se na koho obrátit, potřebuji pomoc. Regulus vyděšeně otáčel papírek. Ani jedno slovo navíc. Co se to jen mohlo stát? Alice potřebovala pomoc. Regulus si náhle uvědomil, že se na něj všechny ženy obracejí s prosbou o pomoc. Nebo neobracejí, ale potřebují ji. Beatrice, Marlene, Alice... Regulus byl vlastně v obležení žen v nesnázích.

„Víc tam není?" zajímala se Marlene. Regulus se ale naklonil nad svíčku, co hořela na stole, a lehce papírek nahřál. Možná byla Alice opatrnější než ostatní. A skutečně. Pod jednoduchou větou se nyní objevovala slova. Dnes o půlnoci v Chroptící chýši.

„Asi tam půjdeš, co?" zesmutněla Marlene. Regulus urychleně přikývl. Prostě musel. Marlene se ušklíbla. „Aspoň mi slib, že si dáš pozor," přemlouvala ho. Regulus pozvedl obočí. „Na co? Na Alici?" vyslovil její jméno poprvé za mnoho dní. Do této chvíle o ní mluvil jako o Ní, ale tímhle vzkazem se nějak prolomily zábrany. „Ne, na smrtijedy, co by tě takhle mohli vlákat do pasti," vrtěla hlavou blondýna, které to někdy prostě myslelo.

„Tak to se nemusíš bát, ti mě stejně dostihnou," ušklíbal se, když si uvědomil, že Flint už nejspíše celou scénu rozhlašuje po Velké síni. Marlene se bolestně ušklíbla. „Mrzí mě to, Regu... lusi. Regulusi," opravila se rychle.

Regulus se ušklíbl a nekomentoval to. Raději se vyjádřil k tomu, co dívka řekla. „Nemusí, nebyla to tvoje vina." „Proč jsi to ale dělal?" nechápala Marlene. Regulus pokrčil rameny. „Asi to jen nedokážu vidět. Flint má v mnoha věcech pravdu, prostě jsem staromódní," ušklíbal se. Pak si ale uvědomil, že možná kvůli tomu ho tak baví dívky se smyslem pro humor a jakousi živostí. Narcissa, Marlene, Alice, Beatrice, Emmelina, ty všechny nebyly vílami na záchranu. Uměly se zachránit samy. Snad až na výjimky jako třeba dnes. Regulus měl živě v paměti Beatrice a její žádost o pomoc. Věděl, že to už nikdy neuvidí.

„To bude asi to, co tě dělá takovým naivním hlupákem, co na to Alici zase skočí," uchechtla se Marlene a otřela si krev z loktu. Regulus to zamračeně pozoroval a pak jí sebral obvaz, aby to dodělal sám. Marlene se nebránila.

„Co jsi tomu Flinotvi, promerlina, řekla?" vyptával se, když pochopil, že Marlene sebou o zeď nepraštila jen jednou. Blondýnka pohodila vlasy a zahleděla se ke dveřím. „Nic, co nikdy předtím. A podívej, Narcissa," zvolala na druhou blondýnu, mnohem světlejší barvy, co vcházela dovnitř.

„Nežvanit, poslouchat," prohlásila hned primuska a Regulus ani Marlene si nedovolili ani dutat. A přitom by tak rádi něco cekli, jenže Narcissin pohled byl přímo vražedný. „Gringottovi posílili ochranu. Něco skrývají nebo skrývat budou," hlásila okamžitě. „Co tam jen může být tak cenného?" uvažovala nahlas Narcissa, načež si sama odpověděla, co by tam mohlo být. Jenže kde?

„Vsadím svoje nejlepší boty na to, že je to tam. Někde uvnitř se skrývá maličký kousíček Voldemorta. Emmelina prý na nic nepřišla a Frank na tom pracuje, co vy dva?" obrátila list a snažila se posunout dál. Marlene pokrčila rameny. „Ne, nic se nikde neví, nikam mě nikdo nepouští a v ředitelně se už dávno tresty nedostávají. Děje se tam něco nekalého," mluvila Marlene.

„Carrowovi něco tají. Plíží se chodbami pozdě v noci a častokrát podezřele mizí, jenže nevím kam," přiznal Regulus. Narcissa se zamyslela. „Nechám si poslat plánek, stejně mimo Bradavice nebude potřeba," zamumlala a zapsala si to na seznam věcí do dopisu pro Remuse. „Tím zjistíme všechno. Jo a ty," ukázala na Reguluse, „bys měl přestat zachraňovat holky, co neumí držet pusu."

„A je to venku," povzdechl si Regulus. Že to ale bylo rychlé. „Ne, není. Cestou do Velké síně jsem potkala Flinta, který mi ochotně vypověděl všechno, co se stalo. Když jsem se zeptala, komu všemu to říkal, byla jsem podle něj první. Tak jsem ho trochu poupravila, takže je v pořádku. Ty se přestaň dostávat do problémů a ty nedělej nic bez mého svolení. Do Chroptící chýše jít můžeš," milostivě mu to povolila, čímž přiznala, že dopis samozřejmě četla a trik s nahřátím dopisu ji také napadl.

„Výborně, a teď vypadněte. Oba," vyhodila je blondýna ven. Regulus se tak ocitl mimo svoji pracovnu, kam se stejně bál vstoupit, a Marlene nechápavě vrtěla hlavou. „Co myslíš, že tam bude dělat?" vyptávala se ho.

„Asi osnovat plány naší vraždy," pokrčil rameny, i když moc dobře věděl, co bude Narcissa dělat. Vytáhne si fotku z posledních dní v Bradavicích. I z těch prvních. Tehdy to ještě bylo v pořádku. Možná ukápne jedna nebo dvě slzy, o kterých prohlásí, že má na tohle místo alergii, načež fotky páru, který se k sobě tak hodil, schová někam hluboko. Vždyť byl zítra úplněk, Narcissa to zase opláče jako vždy. I na ni toho bylo poslední dobou moc.

No ale na koho ne? Regulus už si ani neuvědomoval, kdy se přestal utápět svými chmury. Nějak na ně prostě neměl čas. Sourozenců Carrowových se zatím nenápadně vyptával na všechno možné. Uvědomoval si, že mu jde hlavně o jednu věc. A dnes se jí mohl dozvědět, neb včera měli jistě jakýsi sraz. Alecta i Amycus chyběli ve Velké síni, večer chyběli i ve společence a v noci se prý nevrátili. Dnes ráno ale výuka proběhla za jejich přítomnosti.

„Pokud je tomu tak, budeme se muset rozloučit. Na Flinta si dej pozor," varoval ještě blondýnku Regulus. Marlene kývla. „Nepotřebuju zachraňovat," ušklíbla se. „To já vím," přisvědčil Regulus tiše s tím, že možná proto je Marlene trochu jiná než ostatní. Možná proto ji měl svým způsobem i rád. Jenže co byla schopnost mít rád v téhle době? Možná víc než cokoliv jiného. Obětoval by se pro Marlene teď, možná by to udělal i později. A v tom pomalu začínal vidět svoji budoucnost. Pokud odejde, odejde s velkým gestem, nějak, aby ostatní pochopili, že zemřel pro správnou věc. Až zemře, chce zemřít za správnou stranu. Za stranu bez Voldemorta.

Vyslovit jeho jméno, byť jen v duchu, se rovnalo skoro rajské hudbě. Voldemort, ano, tak se jmenoval, a tak se mu mělo říkat. Narcissa měla pravdu. Když už si to jméno jednou zvolil, pak by ho měl i používat. Měl mnoho jmen, ale jedině jméno Voldemort znamenalo odvahu pro toho, kdo jej vyslovil. Regulus se necítil odvážný. Cítil ale cosi, co nikdy předtím neznal. Jakési vnitřní uspokojení sám se sebou. Jako by věci konečně začaly dávat smysl.

Ještě toho večera procházel chodbami, aby potkal dvojčata ze své koleje. Když na ně narazil, s chutí se začal vyptávat, kde včera byli. A s chutí také pozoroval, že nemají připravenou odpověď. Připojil proto mnoho dalších otázek. A na jednu z nich konečně dostal odpověď, na kterou čekal. Alecta se jako vždy prořekla a nechtěně mu tak pověděla o jakési dívce se jménem Rosierová. Když Regulus zjistil, že je blond, svitlo mu na lepší časy. Beatrice Rosierová stále žila, svět byl ještě v pořádku.

***

Ano, Beatrice Rosierová žila. Právě procházela zahradou u Malfoy manoru a hledala místo, kde by ji nikdo nenašel. Pomalu to ale začínala vzdávat, protože všude někdo byl. Beatrice se tedy sebrala a přemístila se pryč hned potom, co kouzlem podrazila nohy Averymu, co se ji pokusil chlípně nadbíhat.

Přenesla se daleko do nitra Londýna. Tady vlastně všechno začalo. To v Londýně se projevila její vlastnost prvně jednat a pak přemýšlet. Tehdy u Borgina a Burkese ukradla něco, o čem nikdy netušila, že jednou potká. Skutečný viteál. Nebyla by si myslela, že je to možné, ale zřejmě bylo.

Beatrice nejednou přemýšlela, na kolik dílků se dá taková duše rozdělit. Došla toho názoru, že dokud se nerozpadne na prach, lze ji dělit neustále. Jenže duše nebyla příklad ze zlomků, jenž je nekonečný, duše byla spíše jako sušenka, kterou někdo mohl rozpůlit a znovu rozpůlit, ale víc než několik částí z ní nezíská. Rozdělit jednu sušenku mezi deset lidí bylo nemožné. Sušenka se pak drobila na malinké části, které se odlamovaly i nechtěně. Pokud by se tohle stalo, byl by konec. Voldemort by si mohl rozhazovat kousky duše, kde by jen chtěl, a jim by nezbylo než přiznat podstatu konce. Jenže tak daleko snad nebyli. Voldemort si jistě dával pozor, jistě věděl, co dělá.

Beatrice prudce otočila hlavu, když zahlédla v temnotě noci jakýsi rudý záblesk. Zrzavý, aby byla přesná. Takové vlasy viděla jen jednou. Ohlédla se za nimi, jestli skutečně najde Lily Evansovou, ale nebyla to ona. Tedy možná. Dívka se zrzavými vlasy byla o kousek menší, možná trochu jinak tvarovaná, ale v té tmě to nebylo tak dobře poznat.

I tak ale dívka neváhala a následovala zrzku temnou nocí. Ať už to je nebo není Evansová, nelíbilo se jí to. Vůbec se jí to nelíbilo. Spěchala za ní, kladla jednu nohu před druhou v děsivě tichoučkém prázdnu. Nemohla o sobě dát vědět jediným škobrtnutím.

Zahnula za roh a počkala si, až se zrzka zastaví. Zrzka se rozhlédla kolem, v tu chvíli už Beatrice pochopila, že o Evansovou nejde, a vpadla do telefonní budky. A pak, světe div se, zmizela. Bylo to kouzlo. Nebo něco jako výtah. Beatrice si brzy spojila dílky skládačky do sebe. Dívka jistě jela na ministerstvo. Co by tam ale teď v noci dělala?

Ani na jediný okamžik nezaváhala a proběhla k budce, kam vpadla hned, jak mohla. Sjela do obrovského atria, kde byla jen dvakrát. Jako úplně malá holka tu musela čekat. Neměla na to dobré vzpomínky, vždyť právě tady se rozhodla, že raději půjde na Ilvermorny. Kdyby ji tehdy neoslovil ten muž a nechtěl po ní přiznání něčeho podivného, nikdy by se nedozvěděla, že je ze Zmijozelu. A nikdy by na tu kolej nezanevřela. Postupem času tu však potkávala i podrazáky, lstivé manipulátory a chorobné chamtivce. A každý z nich dláždil jednou kostičkou cestu do Ameriky. Jenže teď byla tady jako jedna z nich.

Zrzku zahlédla jen pár metrů od jakési pracovny. Beatrice se neohlížela na to, že její podpatky budou slyšet. Byla teď přece obávaná smrtijedka, jistě si mohla na ministerstvo zajít, kdy chtěla. Rozhodně zaklapala podpatky a přešla hlučně atrium až k místnosti, kam ona dívka vešla.

Dolores Jane Umbridgeová, dozvěděla se Beatrice. To musela být ta dáma ze včerejšího večera. A ta zrzka tam jistě nebyla jen tak náhodou. Beatrice nahlédla dovnitř klíčovou dírkou. Dolores seděla u stolu a podávala dívce hrníček s čajem. A vedle ní byla skleněná lahvička s čirou tekutinou. Čaj okořeněný veritasérem.

Beatrice rozhodně zaklepala a vešla. „Dobrý večer," pozdravila slušně, ale tak, aby Dolores pochopila, kdo tu má vyšší hodnost. Byla to přece Beatrice, měla právo dělat si, co jen chtěla. Dolores s úsměvem vzhlédla a nadšeně zamrkala.

„Ach, to jste vy, doufala jsem, že vás budu moci poznat osobně," zapředla a Beatrice nad jejím tónem pozvedla obočí. Zněla úlisně a mile, ale v jejím hlase byl znát tón odsouzení a jakási provokativní špička, která s každým slovem Beatrice nutila zatínat pěsti. Nenáviděla tu dámu, a to ji ani neznala.

„Přišla jsem se jen podívat, kdo to tu tak pozdě pracuje," pousmála se Beatrice, pohodila blond vlasy a přešla až ke stolu, aby se mohla zrzce podívat do tváře. Nehleděl na ni smaragdový pohled, tohle byly obyčejně hnědé oči. Dívka se usmívala a popíjela čaj. V očích však měla cosi nepřítomného.

„Kletba Imperius, že?" zeptala se Beatrice na oko spokojeně. Dolores přikývla a nabídla dívce čaj. Beatrice však zcela rozumně odmítla. Dolores tedy demonstrativně upila ze svého šálku, aby ukázala, že v něm nic není. Beatrice ale odmítla riskovat. Nemohla. To už by si raději poseděla na šálku čaje s Voldemortem. Ten jí aspoň do hlavy neviděl. Ne to, co nechtěla.

„Slečno Bonesová, copak se dneska dělo?" zeptala se Dolores, když pochopila, že Beatrice hned tak neodejde. Zrzka naklonila hlavu ke straně, nadechla se a začala vyprávět. „Všechno je na nohou kvůli úplňku," mluvila mile Amélie. Veritasérum a Imperius dohromady působily jako vražedná kombinace. Nemohla jinak, neuvědomovala si, že to dělá. Prostě odpovídala na otázky a domů se vracela s pocitem špatně prožitého přesčasu.

„A proč?" zeptala se Dolores opět příliš sladce, až se Beatrice málem zkřivil výraz tváře. „Remus se promění. Bude to velká věc," vyprávěla Amélie. Dolores chápavě kývala a poslouchala, jak Amélie vypráví o tom, co už jednou slyšela. Voldemort tohle všechno již věděl, Amélie jim dnes nepřinesla důležité informace.

„Jejda, to už je hodin," prohlásila Dolores, když sebou Amélie začala neklidně šít. „Vaše přesčasy jsou obdivuhodné," pokývala hlavou a Amélie se pousmála. „Snažím se, jak to jde, děkuji," usmívala se nepřítomně, ale už měla v očích trochu skutečného života. Opravdickou jiskru si teprve získávala, jak ji Dolores pomalu propouštěla ze svého kouzla. Jako vždycky. Amélie si nebude opět nic pamatovat. Přesně tak, jak Dolores chtěla.

„Tady máte ty papíry," vzpomněla si najednou Amélie už mnohem méně mile a třískla o stůl jakousi složkou, které si Beatrice předtím nevšimla. Amélie zase nebrala Beatrice na vědomí. Kdo ví, jestli ji její vědomí vůbec zaregistrovalo, když bylo soustavně ovládáno. „Jistě, děkuji. Do zítra vám je pošlu zpět a vy je přepracujete. Zítra večer je tu chci mít opravené," dodala a Amélie se kysele ušklíbla.

„Jistě," odsekla a vyšla z místnosti. Dolores se pro sebe usmála a všechny Améliiny papíry vhodila do koše. Na jejich místo dala ty samé jen trochu prázdnější a červenější, jako by byly opravené. „Je radost s Vámi pracovat, slečno Bonesová," zamumlala si pro sebe a lahvičku s průhlednou tekutinou si schovala do šuplíku. Beatrice se právě v tu chvíli začal rodit v hlavě skoro geniální plán. Jenže ten bude potřebovat hodně plánování. A hlavně Evansovou. Ta jediná si tu mohla vědět rady.

***

Alice netrpělivě přešlapovala v Chroptící chýši. Bála se, hrozně moc se bála. Vlastně se poslední dobou bála pořád. Neustále těkala pohledem kolem, srdce jí splašeně bušilo, dech se jí zadrhával v krku a ona cítila, že chlad jí nebezpečně obklopuje. Mráz jí zalézal až do morku kostí, jako by cítila, že něco takového jistě prožívá její kamarádka v zajetí. Mohla snad přes jejich dlouhou známost vytušit něco víc? Mohl snad ten chlad znamenat blížící se smrt Lenina vědomí?

Do oken zadul vítr, v Chroptící chýši se ozval nářek ozvěny a Alice s klapnutím oken nadskočila. Nesmí se tak lekat, jednou po něčem zaútočí, když už teď měla v ruce připravenou hůlku. Otáčela se kolem dokola a hledala možná nebezpečí. V dálce na bradavických hodinách slyšela odbíjení. Jednou, podruhé, potřetí...

Byl čas. Alice zůstala stát v prostředku místnosti a zírala na dveře, jež se neotevíraly. Tak tohle byl asi definitivní konec. Nikdy si nemyslela, že by snad zůstala opuštěná. Nikdy se nesmířila s myšlenkou, že zrovna ona bude stát sama uprostřed temnoty. Ať už té v Chroptící chýši nebo té ve světě či možná sama v sobě. Nebyla to nakonec celé její vina?

Dívala se na dveře, jež i při posledním, dvanáctém, zazvonění zůstaly nehnutě stát. Bylo jedno, co chtěla nebo nechtěla říct. Nedostane tu možnost. A už se vlastně ani nediví. Strnule se otočila k oknu, které předtím prásklo, a došla k němu skoro po špičkách. Vyhlédla ven, jestli náhodou jen nepřijde pozdě. Ale on? Regulus a přijít pozdě? To se jí nechtělo věřit.

„Merline, já jsem tak děsně hloupá," zašeptala oknu kamsi k nebesům do neprostupné tmy. Všechna ta slova, co si připravila, veškerá odvaha, co během dne sesbírala, to všechno bylo teď pryč. Alice si položila čelo na špinavou okenní tabulku, ale to jí bylo jedno. Její poslední nadějí byl právě on. Vlastně jedinou nadějí.

„Copak jsem nemohla ten dopis dočíst? Copak jsem si nemohla uvědomit..." zaklela. Nebyla z těch, co si sednou a budou plakat nad svým osudem, ale tohle už bylo nějak moc i na ni. Neplakala, to ne, jen zavřela oči a soustředěně vydechovala mrazivý vzduch. „Merline, obávám se, že na tohle stačit nebudeš. Morgano, ty jsi ta poslední možnost," začala svoji modlitbu k nikomu Alice.

„Já vím, že jsem možná nebyla nikterak příkladná. Možná jsem se za poslední rok nechovala zrovna vzorně. Už jenom to, že se moje tělo nějak zamilovalo do Siriho, to nedokážu pochopit. Vidět ho s Pandorou mě děsně bolelo, ale ještě víc mě bolelo vidět s ním mě. Nevím, jestli jsem si to nějak vysnila nebo jsem prostě jen příšerně pomalu chápající člověk, ale všechno to byla děsná chyba. Sirius byl chyba. Jenže je asi pozdě. Vím, že po tobě nemůžu chtít vrátit čas, ale kdybys mohla, aspoň o kousíček, třeba do chvíle, kdy jsem stála ve Velké síni a poprvé pochopila, s kým to do mudlovského světa pojedu. Nebo aspoň do té chvíle v polovině pobytu, kdy jsem se zachovala tak hloupě. Vlastně všechna moje špatná rozhodnutí chci vzít zpátky. Já se snad ani jinak rozhodovat neumím," přiznala tiše oné Morganě, co sídlila na hvězdné obloze.

Ještě chvíli stála a čekala na odpověď, která stejně nemohla přijít. Jedno chybné rozhodnutí za druhým a třetím. A dovedlo ji to až sem. Pomalu se otočila zpět. Je čas vyrazit na další cestu životem. Sama, jak si zasloužila.

„Možná na tom něco bude, že se rozhoduješ trochu unáhleně," ozvalo se ode dveří ve chvíli, kdy Alice vytasila hůlku a chtěla se přemístit pryč. Zděšeně vyjekla, ale kouzlo na svoji obranu nevypálila. Prudce se otočila na toho, kdo stál ve dveřích. Její unáhlenost tentokrát nebyla tak rychlá. A to ji možná zachránilo.

Alice překvapeně zalapala po dechu. Nemohla uvěřit svým očím. Jistě jí teď Morgana sesílá poslední vizi před smrtí, poslední záblesk, než si ji povolá už navždy k sobě. Nikdo se totiž odtamtud nemohl vrátit. Alice teď ale musela žít. Cítila totiž tlukot srdce mnohem silněji než kdy dřív, slova v krku ji dusila, jak je chtěla říct všechna najednou, ale nemohla. Nedokázala prolomit tu bariéru mlčení, které v sobě měla. Jen se dívala, jak ten, koho prosila o pomoc, stojí ve dveřích a tváří se tak, jak by jistě měl.

„Na unáhlená rozhodnutí jsi byla vždycky dobrá," pronesl a vešel do místnosti. Dveře za ním se zabouchly, až se okna rozvibrovala šíleným řinkotem. Alice ale nic z toho nevnímala. Dokázala vidět jen ten pomalý šarm a eleganci, kterou neviděla již dlouhou dobu. Jako by se časy změnily a jejich duše nebyly stejné jako před rokem. Tehdy leželi společně na posteli a nenuceně se smáli. Žertovali o vidličkách a Alice z něj dostala i jisté přiznání. Tehdy to byl někdo jiný. Méně vážný, méně zasmušilý. Jako by v jeho světě pohaslo jakési světlo, které zmizelo nenávratně pryč. Na druhou stranu bariéry.

„Učím se. Jde to pomalu, ale učím se trpělivosti," přiznala Alice a sklonila hůlku. Konečně řekla slova, co mohla. Jenže to neudělala. V hlavě měla úplně vygumováno, nedokázala spojit slova do jediné věty. Jen ochromeně zírala na tu lepší část Blackových. Po zádech jí přejel mráz, když se Regulus neusmál. Vypadal vážně, dospěle a jaksi nepřístupně. Jako by z něj zbylo máloco.

„Každý dělá chyby," promluvil konečně chlapec a dívka zalapala po dechu. Takový obrat snad ani nečekala. „Už nechci. Nemůžu dělat pořád chyby. Jednou se snad trefím správně," mumlala Alice a klopila pohled k zemi. Regulus k ní přešel o kousíček blíž. Alice ztuhla jako králík, co vidí svoji kobru, svoji smrtku.

„Přišel jsi pozdě. Co tě zdrželo?" zašeptala dívka. Regulus se pousmál. „Vzpomínáš si," zasmál se lehce. „Jak bych mohla zapomenout?" znělo to oproti jeho tónu hořce a bolestně. „Až příliš snadno," narážel na její chybu tehdy v Alpách. Nebýt té, možná by to všechno teď bylo jinak. Kdyby si tehdy nemyslela, že Sirius dokáže někoho nahradit. Nedokázal. Mizel a zase se objevoval, jak jen on chtěl. Ani dlouholeté přátelství s Alicí ho nedokázalo usadit. Možná už byl prostě takový.

„A stejně snadno je možné litovat," prohlásila s nadějí. Naděje, to jediné jí zbývalo. „Jenže ne vždy je snadné získat odpuštění," řekl Regulus o něco tvrději. Alice o krůček ustoupila pod tíhou jeho slov. Jenže neřekl, že odpuštění není. Jen ho nebude snadné získat. Alici opět svitla jiskřička naděje.

„Ale je to možné?" zeptala se ho a konečně odlepila pohled od podlahy. Zadívala se mu přímo do očí. Možná byly podobné těm Siriusovým, ale nebyly stejné. Sirius v nich měl jiný pohled, Regulovi chyběly jiskřičky, které Alici vytáčely. Byl o trochu jiný a Alice si stále nedokázala uvědomit proč.

„Ano. Všichni máme právo na odpuštění," řekl tak klidně, že mu Alice při zvuku toho hlasu skoro spadla do náruče. Tolik jí chyběl. Kam chodila, tam lámala srdce. Prvně ho zlomila sobě, pak Regulovi, Siriusovi a nakonec jen opět sobě. Rozbíjela všechno kolem na střepy, po kterých ještě šlapala.

„Merline, díky," zašeptala Alice potichu, ale Regulus ji i přesto slyšel. Ušklíbl se jako kdysi. „Merlin tu příliš nepomůže, dnes je to čistě na nás. Půlnoc právě odbila, co máš na srdci?" přešel k těm důležitějším záležitostem. Alice o trochu svěsila ramena.

„Potřebuji doprovod na schůzku. Bojím se tam jít sama," přiznala. Regulusovi se prudce změnil výraz tváře na starostlivě překvapený a pak i trochu rozčilený. „Ty se bojíš? Ty? Mám pocit, že se mi to nebude líbit," přejel si ji pohledem. Stejně krásná jako vždycky, možná ještě hezčí.

„Ne, to asi ne," zavrtěla hlavou. „Tak kdo je to?" Alice se zhluboka nadechla. „Můj otec. Potřebuji se sejít s..." nedokázala to vyslovit. Regulus k ní přistoupil těsněji, skoro ji tak objal. „S?" napověděl jí. Alice neváhala a zabořila hlavu do chlapcova ramene. A ani on neuměl váhat, nedokázal to, a přitáhl si ji k sobě. Alice vypustila z plic přebytečný obsah vzduchu a lehounce se roztřásla, jak ji opouštěla nervozita. Na tento podnět reagoval Regulus pevnějším stiskem s ujištěním, že ji neopustí. Alice plakala, poprvé pro to všechno od oné chvíle u autobusu ronila slzy.

„Yaxley. Potřebuju se sejít s Yaxleym. To on je můj otec," dostávala ze sebe v záchvatech úzkosti. Regulusovi se musela přiznat jedna věc. Nezaváhal. Neodtáhl se, nic neřekl. Prostě to přijal jako nikdo jiný. Možná hvězda Taylorka na obloze ještě stále zářila. Možná ještě měla budoucnost. Stejně jako oni.