Sestrám je 5 měsíců
Skvrnka se den co den snažila co nejvíc vyhýbat těm dvou malým dětem. Život v tom domě jí už začínal přerůstat přes hlavu. Mezitím co Sára byla pryč, Nick opět byl ve své pracovně a Felix se Sárou se přetahovali o jakousi hračku a u toho se hlasitě hádali. Lasička ležela pod stolem v kuchyni, tlapkami si zacpávala ouška a snažila se nevnímat ten křik. Když děti odešly jinam, do druhého patra, Skvrnka si oddechla a vylezla ze svého úkrytu. Vyhoupla se na skříňku a zahleděla se z okna. Za zahradou co byla za domem se táhl veliký, listnatý les.

Byl podzim, les byl zbarvený do žluté, oranžové, hnědé a spousty dalších barev. Skvrnka si povzdechla a toužebně na les hleděla. Tak moc chtěla pryč z tohohle domu. Chtěla utéct, ale netušila jak by to měla udělat... Položila packu na okno a opřela si o okno i hlavu. Sledovala jak venku zapadá slunce a protože bylo okno otevřené na ventilačku, cítila na svém kožíšku jemný vánek září. Lehla si na parapet okna tak, aby viděla ven a nechala vánek ať jí jemně čechrá srst. Dávalo jí to alespoň nějaký pocit svobody a naději že se jí snad jednou podaří utéct a najít své sestry..

Slunce téměř zapadlo, obloha se zbarvila do bledě modré a Skvrnka sledovala červánky s pootevřenýma očima. Najednou, uslyšela cvaknutí kliky u vchodových dveří. Vešla do nich Sára a protože se k ní její děti hned hrnuly, nechala dveře otevřené. Skvrnce se rozbušilo srdce. Teď nebo nikdy... Pomyslela si a vyběhla směrem ke dveřím. Proběhla mezi dětmi které na ni hned začali křičet, oběhla dům kolem dokola a na chvíli zpomalila, když v jednom z oken zahlédla Nicka. Ten se zdálo si jí nevšiml. Skvrnka si povzdechla. Nemůže tu zůstat, prostě už ne! Když uviděla jak se za ní řítí Felix a natahuje k ní své ruce, opět zrychlila a skočila na plot zahrady.

Najednou uslyšela štěkot. Na vedlejší zahradě byl velký, černý pes a hlasitě štěkal Skvrnčiným směrem. Té se naježil kožich a když si všimla přibíhajícího Felixe, skočila na druhou stranu plotu a utíkala směrem k lesu. Ten pes však také přeskočil plot a hnal se za ní. ,,Ó, no to snad ne!" Protočila očima Skvrnka a utíkala dál. Doběhla na okraj lesa a skočila na jeden ze stromů. Škrábala se po jeho kmeni, až se dostala k jedné větvi. Pes za ní doběhl, skákal kolem stromu, hlasitě štěkal, z huby mu kapaly sliny. Skvrnka na něj shodila pár šišek, seskočila ze stromu a utíkala dál do lesa.

Už začínala být unavená, avšak zdálo se že pes nikoliv. Už už ji dobíhal, když v tom Skvrnka zahlédla jak před ní přeběhla jakási bílá šmouha. Skvrnka leknutím prudce zabrzdila a pes po ní hned skočil. Než jí však stihl něco udělat, narazila do jeho boku nějaká kočka. Ale ne tak ledajaká. Vypadala jako normální kočka, ale byla vysoká, svalnatá, měla huňatou bílou srst a světle zelené oči. Tato kočka se s naježenou srstí ohnala po psově čumáku a když uhnul, tak se mu zakousla do nohy. V tu chvíli tam přiběhl další, stejně vysoký kocour, krémově zbarvený a další, tmavě hnědá kočka. Společně na psa útočili, sekali ho drápy, vřeštěli a pes začínal klopýtat a kňučet. Skvrnka to jen s šokem v očích sledovala a pocítila menší úlevu, když to pes vzdal a začal utíkat pryč. Bílá kočka se ke Skvrnce otočila a pomalu k ní s klidným výrazem přišla. ,,Můžeš běžet?" Zeptala se jemně a Skvrnka pomalu kývla, stále s vykulenýma očima. Hnědá kočka se postavila vedle Skvrnky z jedné strany a krémový kocour z té druhé. ,,Jsem Holubice." Řekla bílá kočka a postavila se před Skvrnku. Hned na to mávla ocasem a všichni tři se rozeběhli, Skvrnka pádila za nima. Zajímalo jí, kam jí asi tak vedou...

637 slov