Sněženka byla v tomto domě, už pár dní. Začínala si zvykat, věděla kdy dostane jídlo a kdy se jde ven. Občas tam někdo přišel, si nějakého mazlíčka koupit. Sněženku si nikdo nevybral a vlastně ani muži v domě si jí moc nevšímali. Od injekcí jim utíkala a když jí dávali do klecí s kocourama, ať k tomu měli jakýkoli důvod, kocoura vždy podrápala. A tak ji nechali prostě v kleci a nevšímali si jí. Sněženka už nebyla tak vyděšená a plachá, jako když byla malé kotě. Už byla větší a drsnější, navíc si i dobře rozumněla s Willym. Stali se přáteli a spojenci.

Jednou si takhle Sněženka ležela v kleci a olizovala si srst. Od místnosti byly otevřené dveře a Sněženka viděla menšího a širšího pána s šedivými vlasy. To byl šéf, který všechny ty muže za ty zlé věci, které zvířatům provádějí, platí. Vždycky se projde po chodbách a pak zajde do své kanceláře za tmavě hnědými dveřmi, které vždy zamyká. To jí řekl Willy. Kolikrát Sněženka cítila kočičí pach z jeho kanceláře. Otočila se na Willyho. ,,Poslyš Willy..." Kocour se na ni otočil a poslouchal. ,,Nevíš co jr za dveřmi šéfa?" Willy se trochu naježil a sklopil zrak. ,,Jednou jsem se tam dostal, ještě když jsi tady nebyla..." Willy si nervózně olízl tlamičku. ,,Má tam stůl, nějaké police a... Kocoura." Sněženka vyvalila oči. ,,A... Neubližuje mu?" Willy pokrčil rameny. ,,Ten kocour má pár jizev... Ale jestli od šéfa netuším." Střihl ušima. Sněženku přemohla zvědavost. ,,Jak jsi se tam dostal?" Zeptala se. Willy se zamyslel. ,,No... Dokázal jsem se dostat z klece, teď už bych to nezvládl je pevnější, a chtěl jsem utéct. Jenže muži za mnou běželi tak jsem já běžel do kanceláře... Šéf z ní zrovna odcházel. Měl tam toho kocoura a no... Nedopadlo to dobře..." Willy pokrčil rameny a nervózně švihl ocasem. Sněženka střihla ušima. Měla chuť se do té kanceláře dostat. Vidět co za těmi dveřmi je na vlastní oči.