Havránek běžel lesem a pronásledoval šedého, velkého zajíce. Po jeho levici běžela Lasička, která byla stále ještě v podstatě kotě, ale přirostla mu k srdci a bral jí jako svoji sestru i když Sněženku mu nahradit nemohla. A po jeho pravici běžela Hvězda, za kterou by položil život a stala se jeho dobrou přítelkyní. S kočičíma sestrama zůstal Havránek v lese, ač na své sourozence nezapomněl. Nevěděl však kde je hledat. Společně s Hvězdou a Lasičkou obklíčili zajíce ze tří stran a srazili ho na zem. Hvězda se mu zakousla do krku a zajíc byl rázem mrtvý. Havránek se udýchaně usmál. ,,Dobrá práce. Tohle je už čtvrtý úlovek." Usmála se Hvězda a pohladila Lasičku ocasem po zádech. Ta nadšeně poskočila. ,,Teď užbpojďte zpátky. Slunce zapadá." Řekla Hvězda a vzala zajíce do pusy. Cestou vzali ostatní úlovky.

Když dorazili do doupěte, které již bylo lépe chráněné houštím a trním, Havránka zahřálo u srdce když viděl Skvrnku. Skvrnka se k nim otočila a usmála se. ,,Vidím, že jse nalovili." Řekla šťastně, Havránek před ní položil rejska a usmál se. Skvrnka se čumáčkem dotkla jeho nosu a šla pozdravit i své sestry. Všechny tři Havránkovi přirostli k srdci. Obzvláště právě Skvrnka, ke které choval velikou náklonnost. Když si vzpomněl na své sourozence, bodlo ho u srdce. Nevěděl kde jsou, kde je hledat, ani jak se jim daří. ,,Děje se něco Havránku?" Zeptala se starostlivě Skrvnka. Havránek rychle zavrtěl hlavou. ,,Ne nic." A usmál se. Skvrnka nepřesvědčeně přikývla, ale už nic neříkala. Havránka mrzelo jí takhle lhát, ale nechtěl se o tom bavit.

Slunce zapadaloa začínala být zima. Blížil se podzim a Havránek se jen otřásl zimou a lehl si na pelíšek vytvořený z mechu a listí. Dal si packy pod sebe a vzal si kousek že zajíce, kterého ulovil společně s Hvězdou a Lasičkou. Najedl se a pomalu začal usínat. Cítil jak se k němu kdosi přitulil. Byla to Skvrnka. Též si dala packy pod sebe a k Havránkovi se přitiskla. Havránek se usmál a pomalu začal usínat.

Celou noc ho pronásledovali hrozivé sny ve kterých viděl lavinu, jak se na něj řítí, malou holku, škrtící jeho bratra Plamínka, partu koček obkličujících Sněženku a Skvrnku, umírající na nemoc. Jako jeho máma. S trhnutím se probral a s vyvalenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Byla noc a byly vidět hvězdy. Měsíc zářivě svítil. Vedle něj v poklidu spala Skvrnka a na druhé straně doupěte spala Hvězda a k ní přitulená Lasička. Havránek tiše vstal a vyšel z doupěte. Nechal příjemný noční vítr aby mu čechral srst. Konečně se uklidnil. Ale netušil, zda bude i tak dobře spát.