Druhý den ráno jsem vstala celá čilá, vylezla jsem před stan a viděla jsem, jak z toho tátovýho vylízá Castelline. ,,Dobré rano." Pozdravím ji. Ta se zastaví a koukne na mě. ,,Jé dobré. Jaktože si vzhůru?" Optá se, pokrčím rameny. ,,Nemůžu už usnout." Řeknu. ,,Kdepak si byla?" Zeptám se jí tentokrát já.

Vypadala zmateně, vzala mě do stanu, k nám, a tam mi vše řekla. ,,No víš... nevím kde začít... no já a tvůj táta... no ehhh..." podívám se nechápavě. ,,Prostě od toho tréninku jsme jaksik... no jak ti to říct, ať se nenaštveš..." věděla jsem moc dobře co chce říct, ale nechala jsem jí ať se potrápí sama.

,,Prostě od té doby co se stalo to na tom tréninku... nedokážu to říct. Ne protože bych se za to styděla, ale protože se bojím, ze se na mě i na něj naštveš." Podívá se na mne. Neodpovídám neboť to ve mě supí, ani nevím pořádně proč. ,,Já s ním prostě chodím." Co?! Do Prajiskry! Do nárazníku! Ani nevím co bych ještě řekla, ale nechala jsem to jen v mé mysli.

,,Já si to musím jen... no..." odejdu ven a jdu na nedaleký kopec. Kopnu do kamene. Lehnu si na zem a zírám do nebe. Po chvíli zírání usínám.

Po probuzení

Vzbudím se je docela už tma. Jestli jsem prospala celý den, tak to mě Primusi zabij. Pomylsím si. Kouknu se na hodiny a jsou tři hodiny odpo?! Naposledy se kouknu směrem na Keon a jsem připravená k odchodu do tábora. Koukám se do země a cestou kopu do kamínků a do všeho vlastně co se mi vplete do cesty.

,,Chceš vědět výsledky?" Vyruší mě Optimův hlas, ale zase mě vylekal. ,,Kolikrát ti mám říkat nelekej mě!" Zhluboka oddychuju. ,,A jinak ano chci." Odpovím mu. ,,Tady máš." Podal mi jakousik krabičku. Otevřu ji a v ní byl odznak na něm napsané: Prime. ,,Vážně?!" Vyjeknu radostí, aspoň něco mi dnes udělalo radost. ,,Ale je tu jedna věc..." řekne mi.

,,Víš, moc dobře, že každý Prime musi být ,,hodný,,. Chápeš mě?" Já kývla. ,,Vím co to znamená. A navíc decepticoni mají vůdkyni." Oznamím. ,,Takže bereš?" Chtěl se ujistit. ,,Ano." Prohlásím. ,,Electro..." pokleknu před něj. Vytáhne meč. ,,Tady na tomto místě, ti přidávám titul Prime." Meč mi přiložil k levému rameni a potom k pravému.

Poté jsem se postavila, ale štěstí, nebo co to bylo mi nedovolilo odejít jen ze slovem děkuji. Znovu a opět jsem ho objala, dokonce jsem i štěstí brečela. ,,Děkuji ti. Strašně moc." Objetí mi oplatí. Což vůbec nečekám. ,,Nemáš vůbec za co El."