Loki se všelijak zaklel, aby nebyl vidět pouhým okem a vstoupil do místnosti. 

Jeho srdce během chvilky zmrzlo, nad tím, co z Adriany te zloduch udělal, ale poté zase roztálo nad samotnou Adrianou. Ta se na něj najednou ohlédla. 

,,Kdo jsi?" zeptala se, jak jinak než nejistě. Lokiho to vyvedlo z míry, otočil se za sebe, jestli tam někdo není, protože si byl jistý, že je opravdu neviditelný.

Pro ni ne.

Viliusovi totiž nedošlo, že sice kámen z meče odstranil, ale Adriana není propojena s mečem, ale právě s tou modře pulsující věcičkou, co Loki vkládal do jejích dlaní.

,,Nech si ten kámen, ale ni jednomu z těch mužů to neříkej!" snažil se jí rychle vysvětlit, ale ona si nedala říct ,,Já musím poslouchat svého pána a Stephana a mimochodem, nevím kdo jsi!" šeptala rozčileně ,,Kdo jsem já? Já..."

na chvíli se zamyslel...

Je pro ní vůbec ještě něco?

,,Já jsem prostě tvůj přítel, a i když se to nezdá, musíš mi věřit..." Adriana se ho snažila přerušit, jenže Lokiho oči ji přinutili k mlčení. Ten modrý kamen skryl do již zčernalého (Vilius nenechal nic náhodě), co Adriana nosila na krku, již od doby, co ji našel...

Vlastně si to byl už od začátku ty, co tohle způsobil

Otravoval ho zas ten hlas, na který teď už nebral ohledy.

Pak černovlásku chytl za ramena ,,Nikomu nikdy neříkej, že jsem tady byl a kdyby se ten tvůj pán ptal, kde je ten kámen, tak odpověz, že si ho zničila, ano?"

,,Dobře" kývla nejistě a pak se princ doslova vypařil.

***

Dara se procházela temným hvozdem. Kdyby pohlédla vzhůru, nepoznala by, jestli je den, nebo noc, vysoké stromy tolik toužili po slunci, až přestalo svítit na malé stromky a ty hynuly, takže se člověk v půdě podmáčené půdě probořil až po kolena...

To Daru nemuselo trápit, protože jako duch se přece jenom nadnášela pár centimetrů nad zemí, ale ani jí nenechávali bažiny klidnou.

Půdu podmáčela dosti široká řeka a dlouhá řeka, jenž by do kapsy strčila i Amazonku, jak o ni Adriana pravila, protože nikdo nikdy nenašel její pramen, i proto této říkali řeka bez pramene.

Pak zaslechla tichý pláč, myslela si, že se pomátla, ale pláč byl čím dál hlasitější- Bohyně dostala strach, ale nadále šla proti proudu.

Objevila vysokou košatou vrbu, ze zvědavosti, kdo tady vlastně pláče, odhrnula listy stromu.

Tam vyčuhujících kořenech seděl plačící muž jako na trůnu a na hlavě měl korunu. 

Tak Dara byla první  kdo objevil pramen řeky a první kdo po tolika letech objevil zapomenutého krále Zaurků.

,,Kdo jsi, osobo neživá?" koktal udiveně muž. Bohyně se pousmála a představila se. ,,Co pohledáváš v těchto pustinách?" ptal se dál. ,,Jestli si ty ten zapomenutý vládce těch stvůr, tak hledám tebe a tvé slzy." Muži se přestali po tváři koulet slzy.

,,Takže Dara je jméno tvé, ta co dokázala zpustošit království Derlioské" Ohradil se. 

Daru tento výrok docela zamrzel, ale nenechala se vyvést z míry ,,Jak víš, kdo jsem?"

,,Protože vrba, kterou živým svými již žalem sladkými slzami, je smuteční," šeptal frustrovaně ,,vězní duši mého otce, jehož jsem sám usmrtil." opět mu stekla po tváři jedna slza a spadla do řeky. ,,Je propojen s Vallhalou a má zvědavost kdo je mezi mrtvými mě udržuje naživu."

Dara chtěla od toho zvláštního muže vyzvídat dál, ale přerušil jí.

,,Vím, že bys ráda chtěla slzy mé, vem si jich tolik, kolik tvůj úkol potřebuje, ale ten bůh z království Ásgardského je sám nedokáže zdolat, až potáhne do boje, dozvím se o tom od otce a princi pomohu."

,,Jak mu ty pomůžeš?"

,,Možná, že já nad nimi nemám moc pražádnou, ale v nich je stále strach z mého otce uvězněn, takže když prut z vrby utrhnu, oni otce ucítí a strach bude na svobodě."

,,Dobře, doufám že vše dodržíš, ehm..."

,,Jmenuji se Tristan."

,,Dobře. Tak doufám, že vše dodržíš, Tristane... A jestli jen můžu být zvědavá, proč se tvého otce bojí?"

Z Tristana najednou nebyl ubulený mladík, jeho tvář ztvrdla nad náporem vzpomínek ,,Protože než se ze Zaurků stala taková monstra, jak jste je sama ráčila nazvat, byla to elita mezi armádami. Jenže po pokusu mého lehkomyslného otce se již monstry staly. Proto je již můj ač silný tak i hloupý otec po smrti."

Dara nabrala slzy Tristana a zamířila zpět do Vallhaly.

***

Táhla veliká armáda ošklivých stvoření v čele s okřídlenou dívkou a dvěma v černé barvě oděnými muži.

Procházely městem, ve kterém by se po čase snad zabydlely i zbloudilé duše, jak tam bylo prázdno a smutno...

Ale armáda již vyhlížela zámek chránící vojsko v čele s nezkušeným generálem a bohy, kteří mohou použít své síly k boji. Bohužel, plamen, který jim propůjčuje síly již začínal slábnout a jeho chráněňkyně dělala vše pro to, aby vydržel.

Armádu z dáli pozorovala dívenka, jejíž pokožku zdobila nepěkná mozaika. Světélkující praskliny v její kůži způsobil také již mrtvý muž, ale ona mu odpustila a doufá, že dokáže přinutit svého otce, aby udělal totéž.

Jemu se totiž před očima stále zjevoval okamžik, kdy přes vrstvu ledu viděl, jak královna Derliosu přihlíží tomu, že princ z jiného světa nechává jeho dcerku rozpadnout se v hromádku ledu...

Konečně se ta dvojice taky potkala že? :D 

Když nad tím přemýšlím.... Oni se skoro ani neznají -,- :D 

To se stává, když prostě naivně začnete něco psát ve 13ti  a nepromyslíte děj... :D 

No, snad se to alespoň trochu líbilo (zapomeňte na to, že jsem slibovala něco o tom, že kapitoly budou vycházet pravidelně, ju? :D :3) :D 

Ale už nás opravdu čeká maximálně pět kapitol a bude konec :D :( (Fňuk)

Tak zatím ahoj :)

PS: Omlouvám se za chyby :D