Bolelo mě celé tělo, ale jako bych tuto chvíli už zažila. Deja vu v tu chvíli bylo nepopsatelné, ale zároveň jsem ani netušila, na co si mám vzpomínat. 

A v tom mi to vše došlo. 

Pod zavřenými víčky jsem byla přímo bombardována sledem obrazů ukazující mou minulost, jak před několika lety, tak před několika dny... 

Oči jsem zprudka otevřela zděšením.

„Ne, ne, ne...." šeptala jsem a odkrývala peřinu. Chtěla jsem prchat ze své komnaty, ze svého domova. Ihned při prvním pokusu o krok jsem sebou plácla o postel- mohutný černě opeřený nástroj hrůzy na mých zádech, na který jsem byla tak pyšná, mě táhl dolů. Také jsem si všimla, že mám obvázanou celou pravou nohu.Zvedla jsem zrak k nebesům své postele a zvedla ruce, na kterých jsem si chtěla prohlédnout své šrámy. Po mé tváři se začaly kutálet hořké slzy zoufalství.

Jak jsem mohla skočit do takové léčky? Kdybych do ní třeba jen náhodou spadla, ale já se do ní přímo vrhla. Vrhla jsem se do otcových spárů...

Chtělo se mi křičet a všechno všem vysvětlit, jenže taky jsem chtěla zavřít sama sebe do co nejhlubší katakomby a poprosit kohokoliv, ať zahodí klíč.

Protřela jsem si spánky a znovu se pokusila zvednout. Tentokrát opatrně, abych zase nespadla. Byla jsem shrbená a i chůzí jsem připomínala ježibabu. Dokulhala jsem až k zrcadlu a z pohledu do něj jsem začala brečet ještě horlivěji...

Opět mě popadl pocit Deja vu... Odcházela jsem jako vážená panovnice a vrátila se jako vyvrhel. Mé kdysi krásné vlasy zůstaly černé jako uhel a ze zad mi trčela ta otřesná tmavá křídla. Nepobírala jsem, že jsem s nimi dokázala pohybovat a natož chodit jako kdyby to nebylo tak těžké závaží. Kruhy pod očima dokázaly způsobit efekt zapadlých očí. Ony samotné byly jakoby vybledlé a panenky rozšířené strachem z toho, co bude dál. Celé tělo mi ochablo.

Naštvaně jsem do zrcadla bouchla pěstí, ale nemělo to valné účinky.  I s bolavým zápěstím jsem šla k balkonu a zděšením jsem padla na kolena.  Jak dlouho jsem mohla být v jeho moci, jak dlouho jsem nechávala království v nejistotě... Pár týdnů, měsíc? Jako časová linka to není téměř nic, ale v tomto ohledu to bylo děsivé. Už dávno měla být zima, vše měl pokrýt bílý poprašek, ale namísto toho celá půda seschla. Sem tam trčel trs zrezlé trávy. Všude byly praskliny jako po zemětřesení. Majestátní stromy buď popadaly, nebo jako pahýly bez větví trčely do krajiny. Naše zem onemocněla.

Co jsem to jen udělala...?

Vyrušilo mě intenzivní hlasité zaklepání. Lekla jsem se a rychle se objala křídly.

„Adriano? Ty už jsi vzhůru, že? To tvé sloní dupání bylo slyšet i v kuchyni." ozvala se hlasitě Lusy za dveřmi. Už jsem úplně viděla její povzbuzující úsměv a snahu mě rozesmát. Přesto, že jsem ji zatoužila obejmout jsem ji nechtěla vidět. Nikoho jsem nechtěla vidět.

„Jdi pryč, prosím! Nechci s nikým mluvit!" Zamumlala jsem a snažila se konečně zadržet slzy. Slyšela jsem jen dlouhý povzdech a tlumený rozhovor. Zvědavost mi nedala, tak jsem křídla zase shrnula zpět do původní polohy. Mluvila s dalšími dvěma osobami. To znamená, že tam s ní stojí ještě...

Jen to ne!

Vstřelila jsem do sedu a co nejtišeji jsem šla ke dveřím otočit klíčem. Inu, nehezky to zavrzalo a u babičky to vzbudilo značný rozruch.

„Adriano! Koukej vylézt! Neměla jsi o sobě a o ničem kolem sebe tucha pěknou řádku dní, všichni jsme kolem tebe lítali, aby ses vůbec probrala a když se to povede, tak ty zamkneš? Milá zlatá, neštvi mě! Nemůžeš se před tím vším schovávat!" rozhořčila se a zabušila na dveře. 

Podle babiččiny reakce na mě ona nezanevřela. Lusy snad také ne, ale co ostatní?

Nechala jsem skupinku za dveřmi bez odpovědi a sklesle šla opět dřepět k balkonu a zírat do zdi. Povzdechli si a dle odezvy kroků jsem usoudila, že odešli. Složila jsem hlavu do dlaní, přitáhla kolena k bradě a objala se křídly. Měla jsem chuť vytrhat ty černá pera, ale jak mile jsem za jedno zatahala, projela mnou bolest a já sykla.

„Nemůžeš se před tím vším schovávat... Ale co mám teda dělat?" zacitovala jsem babičku a nechala mozkové závity přemýšlet. 

***

Mlčky jsme seděli v kuchyni a popíjeli čaj. Každý z nás přemýšlel, jak ji dostat z pokoje.

„Jak ji znám," začala jsem mluvit. „Bude si to strašně vyčítat a z toho pokoje nevyjde nejmíň týden."

„Ale my nemůžeme čekat," zapřela Siana svůj pohled do šálku a lžící míchala cukr. „Jak vidíš, Derlios je na tom teď víc než špatně. Jejich královna ztratila jejich víru a už v nich zbývá jen naděje. Takže jestli rychle něco neudělá, zem nadobro zemře a Viliusovi tak vyjde plán naší zhouby." povzdechla si

„Ale Siano, hlavní je že už je vaše vnučka v pořádku. Když se probudila, tak se prostě psychicky zotavit musí. Myslím, že síly má v sobě dost, ale nemá dos sebevědomí k tomu, aby ji správně koncentrovala. I kdyby se ji povedlo teď přivést narychlo zimu, tak by ona sama měla problémy." odporoval ji jeden z bohů

„Zásoby jídla jsou ještě veliké, vodu také máme... Derlios nemůže mít jen dobré časy, byli bychom poté zhýčkaní, alespoň si krásy naší země budeme vážit ještě víc." mrkla na všechny bohyně zvěře, ale i na ni byla znát únava.

„Nic proti vám všem, já také chci, aby se královna zotavila co nejdříve, ale už opravdu nemůžeme dlouho čekat... No co, zásoby jsou, ale jak na tom budeme přes zimu? I kdyby ji dokázala "spustit" již dnes, tak by nemohla být nikterak dlouhá!" Vznesl nějaký názor také jeden z generálovy družiny.

„Nemysli pesimisticky" napomenul ho někdo

„Nejsem pesimistickej, jen myslím realisticky!" odsekl a zmizel stejně rychle jako cizí černovlásek již před chvílí.

Tak nenápadný jako on však rozhodně nebyl.

***

Vytratil jsem se ze sálu a běžel k její komnatě. Chci jí vidět vzhůru.

Zastavil jsem se před jejími dveřmi a už jsem chtěl klepat, jenže pak mi došlo, co ji vlastně řeknu. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety a nedalo by se to počítat za zrovna nádhernou schůzku.

Z pokoje nevycházely žádné zvuky a tak jsem se rozhodl, že se tam prostě podívám, troška improvizace nikomu neuškodí. Kouzlem jsem otočil klíčem a vešel do pokoje...

Kdyby jsem odmyslel velikou komnatu, tak by se právě nacházela na malém prostoru obehnaný zdí. S úctou ho nazývali balkon a pokoušeli se ho zvenku ozdobit pnoucími rostlinami. Seděla tam, její křídla skryla celé tělo a nejspíše i slzy.

„Adriano?"

Ahoj :D 

Napsala jsem přijímačky! :D Přijali mě! :D (Asi vás to nezajímá, ale pochlubit se musím!  :D)

No a k příběhu :D Tato kapitola se mi zdá dlouhá a kapánek nudná, ale co už :D Co si o tom myslíte? Pohádají se? Pobrečej spolu? Daj se konečně dohromady? :D 

Pište do komentářů :D 

Zatím papa :D 

Ps: Snad tam není moc hrubek :D