„Omlouvám se, že jsem Vás pozoroval, ale jak jsem mohl vědět, že nejste opravdová liška? Chtěl jsem jenom vědět, proč ta liška chodí kolem našeho hradu a dokonce si troufá i dovnitř!“ pokrčil rameny Adrian a doufal, že mu Morana odpustí jeho téměř neustálé pronásledování.

„Přestaň mi vykat, kolik ti je, pět a půl?“ zasmála se Morana a vhodila do kotlíku dva sušené pavouky. Adrian se potichu otřásl, než vypjal hruď.

„Je mi sedmnáct.“

„No vidíš, mně je patnáct,“ ironicky se na něj usmála, uchopujíc do rukou knihu z nedaleké poličky. Adrian jí moc nevěřil – na patnáct nevypadala, s tím museli souhlasit snad všichni, co ji kdy viděli.

„Vypadáš starší… to měl být kompliment!“ vyhrkl v rychlosti, když uviděl její kyselý výraz. Morana jen protočila očima a opatrně ponořila dvě průhledné skleněné láhve do kotlíku, pod kterým už nehořel oheň. Jednu lahve postavila na stůl, na kterém leželo ovoce a další různé jídlo, druhou zazátkovala a podala ji Adrianovi. „Co je to?“

„Je to něco, co ti dodá sílu a odvahu. Když se napiješ, dostaneš se pravděpodobně z lesa rychleji. Ale nevypij to najednou, budeš to ještě potřebovat. Možná víc, než si myslíš,“ zatočila ve vzduchu rukou a jemný obraz, který se tvořil z kouře od pohaslého ohně, zmizel. Adrian neviděl obraz, který viděla čarodějka, její lehce vyděšený výraz mu však napovídal, že to nebude nic hezkého. Valeriana se proměnila zpátky a přešla k její spolubydlící.

„Morano, jsi si jistá? Víš, že kouř není moc spolehlivý,“ namítla černovláska ovšem Morana mu z rukou vytrhla hrneček, který mu předtím ona černovláska dala.

„A tohle je?“ ukázala na čajové lístky, které ležely na dně. Valeriana si zakryla ústa rukou a podívala se na Adriana. Právě se mluvilo o jeho budoucnosti a on neměl jedinou možnost do ní nahlédnout, či jinak zasáhnout. Lehce ho to štvalo. Morana vyšla z jeskyně a po dlouhé chvíli mlčení se vrátila, v rukou nesla dvě věci. Jedna z nich byla malý medailonek, který ale odložila na stolek. Druhou byl prapodivně zářící meč, jehož rukojeť byla zdobena zlatem a na konci byla vyryta malá liška. Adrian si nebyl moc jistý, co za meč to je, věděl však, že v dějinách Supenty existoval jen jeden zářící meč s vrytou liškou na konci.

„Meč osudu, ano. Už neumí to, co dříve, ale stále je mocný. A dokáže sloužit jen tomu, který je toho hoden. A mohl bys ho možná vzít, protože já jsem nečistá duše a pálí to jako čert,“ měla zavřené oči a zadržovala slzy. Adrian ho okamžitě vzal do ruky. Meč, jako by váhal, chvíli pálil a chvíli zase ne. Obě čarodějky ho napjatě pozorovaly, když v tom z meče vytryskl oslepující proud světla a dívky si musely zakrýt obličej. Adrian to udělat nemohl a proto je jen přivřel. Viděl před sebou vše – to, co se stalo, to, co se děje a to, co se stane.

Jak světlo náhle přišlo, tak i náhle odešlo a dívky si konečně sundaly ruce z očí. Podívaly se na Adriana, který překvapený sledoval meč a následně těkal pohledem mezi čarodějkami.

„Musím uznat, že budoucnost není tak růžová, jak jsem čekal. Ale moc vám za všechno děkuji, brzy se uvidíme,“ v ruce stále držel meč, který teď příjemně chladil, v druhé ruce nesl láhev s lektvarem, který mu Morana připravila a byl by býval odešel, kdyby ho Valeriana ještě nezastavila a nepověsila mu přes hlavu medailonek.

„Je v něm uchována pradávná síla našeho rodu. Ve chvíli, kdy ti bude nejhůře, otevři ho a on ti pomůže,“ s těmito slovy se obě dívky rozloučili a chlapec se vydal před jeskyni. Napil se z lahve, kterou si pak dal za opasek a rozhlédl se kolem sebe. Vše kolem něj bylo najednou tak jasné, ve vzduchu cítil intenzivní pach deště a nedaleko sebe samici králíka. Vyrazil směrem, kterým si myslel, že vede jeho cesta k domovu a nehleděl na to, že to může být třeba špatná cesta.

Moraně věřil i přesto, jak se k němu chovala.