Mladá válečná hrdinka se brodila závějemi sněhu, které jí bránily dostat se do jejího domova. Jakožto slavná kouzelnická osobnost, členka zlatého tria, držitelka Merlinova řádu, bla bla bla, měla slušně naplněný trezor u Gringottů. Mohla si tedy dovolit ledacos, ona si však koupila menší útulný dům v malé vesničce poblíž Londýna. Bylo zde málo obyvatel a Hermioně to naprosto vyhovovalo. Nemusela tak čelit zástupům kouzelníků. Jak příznivců, tak odpůrců. Své kouzelnické dovednosti používala minimálně, byla sice jmenovaná zástupkyní Ministra kouzel, ale to neznamenalo, že bude neschopná života bez kouzel. Byla celkem vyděšená z toho, co všechno magie dokáže. Jakožto její přirozenost se magii nebránila, jen jí nijak nerozvíjela. Její schopnosti byly už tak značné. Neprahla po moci, jako její bývalý zrzavý přítel. To byl jeden z důvodů rozpadu jejich vztahu a zlatého tria. Další důvod a ten hlavní byl, že Ronald byl až příliš bezohledný a Hermiona ho nedokázala mít ráda jinak, než jako kamaráda. Jednoduše si nesedli. Harry Potter se sice snažil najít způsob, jak by jeho přátelé zůstali alespoň jako stáří známí. Ale nevydrželi spolu ani u stolu. Proto se rozhodla, že než aby se Harry vzdal svého nejlepšího přítele, vzdá se jich raději ona. A tak se od kouzelnického světa odstřihla. Mířila do něj jen za účelem vykonání své práce. Po dokončení jejích studií se přestala scházet snad se všemi, kdo ji znali.

Účastnila se jen nezbytných společenských akcí, především na povinných plesech pořádaných ministerstvem. Nebo stále přetrvávajících oslav výročí poražení Voldemorta. Bylo to už šest let. A právě uvažovala, jak se z této akce, která se konala až za čtyři měsíce, neb byl teprve leden, vykroutí. Přišlo jí to jako ta nejhorší sešlost. Oslavovat neustále to samé, přičemž si všichni společně připomenou, kdo všechno kvůli tomu přišel o život a jak musíme být hrdí na to, že právě tito kouzelníci přežili a bla bla bla. Bylo to pořád jedno a to samé dokola. Dnes večer se musí objevit na novoročním ministerském plese. Fuj. Už jen to jí způsobovalo nepříjemné mrazení. Doufala, že si jen zatančí s Kingsleym a pak se vypaří. Jenže nikdy jí nebylo hodno toto přání vyplnit. Vždycky se našel debilní zástup čarodějů, které merlinužel nemohla odmítnout, protože by to bylo neetické a jakési cosi, co jí vždycky Pastorek vytlouká do hlavy.

Konečně se dostala až ke dveřím svého domu. Rukou sejmula všechna možná bezpečnostní kouzla a vstoupila. Byla sice v mudlovské vesničce, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Již několikrát se totiž stalo, že ji doma čekal nějaký buďto milostný dopis, v tom lepším případě, v tom horším to byly balíčky podivného obsahu, jež měl jediný cíl. A to její smrt nebo minimálně prokletí, ze kterého by jen tak neprocitla, zvlášť, když ten největší expert na černou magii, který stál na světlé straně, byl již po smrti.

Jako pokaždé, při vzpomínce na něj, jí steklo pár slz po tváři. Ne, stále se přes jeho smrt nepřenesla. Na to, aby to dokázala, to bylo ještě příliš bolestivé. Uvažovala nad pomocí psychologa, ale vždy to po pár sezeních vzdala. Neměla vůli pokračovat. Nechtěla nechat někoho cizího se vrtat v jejím životě, mysli a vzpomínkách. Byť to byl mudlovský psycholog, který rozhodně nitrozpyt nemohl ovládat. Přičemž by to bylo asi jednodušší, kdyby ho uměl, nejspíš by to snáze pochopil. Vybízí se zde otázka, proč tedy nevyhledala pomoc u kouzelníků, kteří nitrozpyt ovládali na alespoň přijatelné úrovni. Odpověď je prostá. Nemohla. Ne, že by nechtěla. Ono ministerstvo nitrozpyt zcela zakázalo. Dnes nebyl nikdo, kdo by ho směl použít. Nedej Merline ho někoho učit. Zdá se to jako hloupost? Ano! A jak velká! Takhle si nikdy nemůže být starostolec nikdy jistý, že obviněný mluví pravdu. Veritasérum bylo zakázané rovněž. Hermiona se již několikrát proti těmto zákonům ohrazovala, ale vždy ji poslali do míst, kde je naprostá tma a ani Lumos to nezachrání.

Kouzelnický svět se změnil. Od základů. Ministerstvo ve snaze utajení navrhoval uzavřít společnost na jedno místo, než se situace uklidní. Hermiona nálehala na Kingsleyho, aby tohle zastavil. S tímto přístupem zcela očividně nastupuje nová ideologie. Sice zde nešlo o čistotu krve, ale stále tady panovalo podivné napětí směřující k pomalému konci společnosti jako takové.

Unaveně se usadila na pohovce. Černé. V poslední době jí je tmavá barva útěchou. Možná za to mohl on, možná se jen změnila. Možná jen a pouze truchlí po svém milovaném, který o jejích citech k němu patrně ani nevěděl. Hluboce si povzdechla. Copak tohle je život? Tohle je to, o čem jí vždy všichni dospělí vyprávěli? Jak se zamiluje, bude mít skvělý život, rodinu... Děti. Posměšně se uchechtla. Jestli ano, pak jako člověk naprosto selhala. Zamilovaná byla, to ano, ale zbytek se už očividně vyvíjel úplně jiným směrem. Směrem k touze po zapomnění, ukončení toho všeho. Ale komu by tím prospěla? Sobě. Hermiona nikdy nebyla sobecká a samozřejmě i jí došlo, že tohle by bylo čistě ze sobectví. Takže ne, ukončit svůj se definitivně nerozhodla. Tak ráda by se setkala se svým temným profesorem, ale měla tu jistotu? Mohla si být jistá, že skutečně existuje něco jako posmrtný život? Mluvil by s ní vůbec? Podívala se raději na hodiny, které visely na protější zdi a povzdechla si.

Měla by se začít chystat, aby nepřišla zase pozdě, to by ji Kingsley jen tak neprominul. Chápala, že ve své funkci musí chodit včas, ale to snad nemohla prostě žít svůj život? To bylo neustále něco. Kdy naposledy měla možnost si aspoň na chvíli odpočinout, vyrazit někam mimo práci? Už to nějaký ten rok bude. Práce jí sice pomáhala na chvíli nemyslet na celý svůj dosavadní život, ale ani ji nijak nenaplňovala. Ona spíše jen přežívala, nežila. Netušila, jaký je skutečný život a nejspíš ani neměla možnost se ho pokusit poznat. Byla uzavřená ve své vlastní bublině a čekala, až zestárne a Smrt si ji vezme k sobě. Raději utnula své každodenní přemítání o dosavadním životě a s velikou námahou se odebrala do své ložnice, kde se zastavila u skříně, kterou otevřela a zůstala hledět na kusy oblečení. Neměla náladu se nějak výjimečně strojit. Ale je to opožděné zahájení roku, tudíž se musí navléct do nějakých ucházejících šatů. Jak ona to nesnášela! To neustálé přetvařování a předstírání, že je vše v pořádku. Že žije svůj vysněný život plný radostí a krásy. Často jí z toho bylo patřičně nevolno a musela si vybírat svou dovolenou, aby se dala do pořádku. Brávala i antidepresiva, ale buď byly moc slabé nebo moc silné a motala se jí z nich hlava. Když ale nebylo zbytí...

Rázně popadla jedny z mnoha dlouhých večerních šatů a odebrala se do koupelny, kde se zběžně osprchovala. Načež se pracně snažila obléci si ty zatracené šaty. Po vyčerpávajícím boji se podařilo. Pár naučenými mávnutími hůlkou vytvořila ze svých vlasů jednoduchý účes a nanesla lehké líčení. Pohled jí utkvěl na hodinách a ona s povzdechem zamířila k odchodu. Opět se nestačila ani najíst. V poslední době se jí celkově nedařilo požít potřebný přísun obživy do jejího potravního traktu. Ale co nadělá? Na něco se zemřít musí, jestli zrovna ona zemře hlady, nikoho to zajímat nebude. Přes své černé šaty si oblékla světlý kabát, neb neměla v plánu mrznout a nechtěla na sebe aplikovat zahřívací kouzlo, s jejím štěstím by ho zapomněla sejmout a pak by již nedostala příležitost. Ono totiž další hloupé nařízení ministerstva bylo, že pokud je to možné, nechtějí vidět provádění kouzel na veřejnosti. Další volovina, která vzešla od těch hlupáků. Mnohdy se Hermiona za ministerstvo nevýslovně styděla, zvlášť když si uvědomila, že pro něj pracuje. Byla jen obyčejnou ovcí. Přístrojem, který jen vyřizoval, co mohl.

Tentokrát se přemístila ihned po tom, co zabezpečila svůj dům. Nechtělo se jí v lodičkách čabrat ve sněhu. Objevila se několik metrů před vchodem do kouzelnického kulturního domu. Plesy se zde konaly často, prostory zde byly přímo dechberoucí. A musela uznat, že letošní výzdoba byla přijatelná. Sloupy byly jako pokryté námrazou, krystalky tvořily nádherný efekt. Všechno se maličko třpytilo. Bylo to krásné. Mnohem hezčí, než obvykle. Asi to dostal na starost někdo s mnohem detailnějším vnímáním, protože ta výzdoba byla naprosto odzbrojující.

„Vítej, Hermiono. Jsem moc rád, že jsi dorazila," ozvalo se za jejími zády. Byl to její nadřízený. Nikdo jiný by k ní nemluvil tak otevřeně.

„Díky, Kingsley. Výzdoba je velmi zdařilá," Poznámku o tom, že neměla na výběr, raději spolkla a uschovala ji hluboko v mysli.

„Ano, dostal ji na starost jeden z těch nováčků."

Kingsley a ta jeho paměť. Oni zmiňovaní nováčci byli zaměstnanci ministerstva již druhým rokem. Ale on si nikdy neuměl udělat ve věcech pořádek. Tedy ano, uměl, ale tohle je na něj očividně moc. Hermionu upřímně zajímalo, který nováček to byl, ráda by ho poznala. Jestli měl cit pro detail alespoň z poloviny takový, jak předvedl na výzdobě, musel to být fajn člověk. Kdo ví, třeba by jí mohl i pomoci dostat se z její nešťastné lásky. Nepotřebovala partnera, chtěla jen dobrého přítele, kterému by se mohla svěřit a on by ji třeba pochopil. Pochopení. To by to, co potřebuje. A jelikož se s nikým nestýkala, nebylo šance ho dostat. Za tohle si mohla sama, ale tenkrát to tak prostě cítila a nyní je pozdě to měnit. Styky se svými známými natrvalo ukončila. Harry se sice sem tam pokoušel o návštěvu, nebo se snažil Hermionu přimět k návštěvě Potterových. Nikdy nepřišla. Neměla důvod. Nemohla a nechtěla se utápět ve vzpomínkách. Čemuž by se nevyhnula. Vlastně se sobecky chránila před bolestí. Takže se vzdává svého předešlého prohlášení, že sobecká není. Je, nemá smysl si to v mysli nějak říkat jinak.

Kingsley společně s Hermionou zahájili ples tancem. Hermioniny dlouhé černé šaty s trochu nadýchanou sukní perfektně kontrastovaly se světlou výzdobou. Byla nucena vystřídat ještě několik kouzelníků, než jí byl dopřán oddych. Nenápadně se doloudala k baru, kde si vzala sklenku šampaňského a ještě víc nenápadně se pomalu odebírala k východu, k její smůle s ní měl potřebu neustále někdo hovořit a ona je párkrát neslušně odbyla s tím, že si potřebuje odskočit a vrátí se za chvíli. Kouzelníci a čarodějky se na ni vždy jen zamračeně podívali, načež ji skutečně uvolnili cestu k východu. Rychlým krokem se zbavila všech možných párů očí a konečně došla až na prostorný balkon, kde mohla při nejmenším zhluboka dýchat. Dlaněmi se opřela o zábradlí a vychutnávala si pohled na temnou oblohu. Jestli si myslela, že unikla všem párům očí, zmýlila se. Jedny ji sledovaly stále. Byly doslova hladové. Muž, kterému patřily, se k Hermioně pomalu přibližoval a snažil se zkontrolovat, zda-li se někdo v jejich blízkosti nenachází také. Nehodlal si tuto příležitost nechat ujít. Na tuhle chvíli čekal takovou dobu! Dnes konečně dostane tu zpropadenou Grangerovou do postele. Třásl se očekáváním. Bylo mu absolutně jedno, jestli se jí to bude líbit, či nikoliv. Chtěl ji a taky si ji vezme.

„Tak tady si, ty malá mrško," zavrněl do jejího ucha, jakmile se k ní přiblížil na tolik, aby se jí mohl dotýkat.

Hermiona sebou polekaně trhla, nejspíš se příliš zamyslela, že přestala dávat pozor na své okolí. Prudce se otočila, aby viděla tomu muži do tváře.

„Rone?!" vydechla překvapeně.

Čekala kohokoliv, ale zrovna Ronalda Weasleyho, který se k ní momentálně tiskl tak moc, až jí to bylo krajně nepříjemné. Neviděla ho tolik let a jak právě zjistila, vůbec jí to nevadilo. Nyní chápala své dřívější já, když přerušila kontakty. Především kvůli němu.

„Taky tě rád vidím, Miono," zašklebil se.

Byla roztomilá, když byla vyděšená. Už nyní si byl jistý, že si ji pořádně vychutná. Potom jí vymaže paměť, aby ho nemohla nahlásit, ale to je vedlejší. Sklonil se k ní a hrubě ji políbil. Nekompromisně, žádostivě. Nehodlal ustupovat. Hermiona se ho snažila odstrčit, dlaněmi ho strkala, ale nebylo jí to nic platné. Nedostala ani možnost vytáhnout hůlku, protože ten parchant ji vytáhl zpod šatů, které jí pomalu vyhrnoval. Začínala se obávat toho, co její bývalý přítel chystá. Ani za nic se jí její současná situace nelíbila. Tolik si přála, aby někdo přišel a zachránil ji, ale to se nejspíš nestane. Nikdo sem nechodil a Ron ji sem musel vysledovat, takže jestliže je nikdo další nesledoval, je bez šance. Přesto se stále snažila o to, aby se od ní vzdálil. Což se povedlo. Doufala, že se v něm hnulo svědomí, ovšem jen do okamžiku, než ji na tváři přistála jeho dlaň.

„Okamžitě se přestaň vzpouzet nebo to pro tebe bude jen horší, ty šmejdko," zavrčel těsně předtím, než se jí opět přisál na rty.

Hermioně se začínalo dělat špatně, už jí docházelo k čemu se postupně schyluje. Měla chuť zvracet. Jestli má nějakou naději, ráda by jí ihned využila. Přání, cokoliv. Jen aby z ní dal ty ruce pryč a už nikdy se jí ani nedotkl. Aby přestal s tím, co dělá. Začala plakat. Z jejích zavřených víček samovolně stékaly slzy a ona začala trhaně dýchat. Ronald vydal potěšené mručení a silně stiskl jeden její prs. Hermiona přidušeně sykla. Takhle to přece nemůže skončit, vždyť není možné, aby si tohle mohl dovolit. Inu, zjevně mohl. Hermiona začínala propadat beznaději a bezmoci a její dávný přítel naopak cítil moc a vítězství.

Ničím nerušené ticho protnul mrazivý hluboký hlas.

„Okamžitě od ní ustup! A nebudu to opakovat dvakrát!"

Weasley ztuhl, ale od své oběti se nevzdálil. Jak mohl zapomenout zabezpečit prostor? Byl si jistý, že to udělal. Kdo by byl schopný to prolomit? Zvědavost ho donutila od Hermiony ustoupit a podívat se na toho, kdo je tak netaktně vyrušil.

„Ty?! Vždyť jsi moták! Není v tobě ani zlomek magie!" začal vyšilovat.

Hermiona se ustrašeně podívala na svého zachránce, který se k ní rychlým krokem přibližoval, jelikož se sesunula na kolena. Byl vysoký, tolik jí někoho připomínal. Měl tmavě hnědé vlasy a oříškové oči, jako měla ona sama. Ale ten jeho hlas! Zněl jako její tajná láska. Málem ho i oslovila.

„To, že jsem podle tebe moták jen dokazuje, jak slabý ve skutečnosti jsi," odvětil neznámý zachránce.

„Jste v pořádku slečno?" otázal se tiše.

Nechtěl ji vystrašit, byť zaručeně byla. Nedokázal si ani představit, co by si musela prožít, kdyby nepřišel včas. Vlastně by na její nepřítomnost ani nepřišel, kdyby ho Kingsley neupozornil. Dával na ni pozor, ale musel se věnovat i ostatním kouzelníkům. Tolik toužil jí to všechno říct, ale to nemohl. Nikdo nevěděl víc, než bylo nezbytně nutné. Vlastně nikdo nevěděl tolik, aby si mohl dát dvě a dvě dohromady.

Hermiona mlčky přikývla a nepatrně se k němu více nahnula. Tolik ji chtěl sevřít v náruči, ale netušil, zda si to mohl dovolit. Přece jen ji právě málem ublížil někdo, kdo jí byl velmi blízký, jak by tedy mohla snést obejmutí od takřka cizího člověka? Ona se mu však nakonec dostala do náruče sama. Obličej schovala do prohlubně, kterou tvořila klíční kost a sval. Samozřejmě celý obličej neschovala jen tam, tak maličkou hlavu doopravdy neměla. Vesměs se mu zabořila do krku, obrazně řečeno. Jednoduše se k němu tiskla tak, aby na Rona neměla výhled. Zjevně si ta žena tedy uměla zachovat alespoň trochu chladnou hlavu, neboť pohled na něj by ji jen rozrušoval. Váhavě jí položil levou ruku na záda, pravou rukou totiž svíral dvě hůlky. Aniž si to totiž Ronald uvědomil ho stihl ten muž odzbrojit a rovnou ukořistit i hůlku patřící Hermioně. Svou hůlku nemusel doposud vytahovat, takže skutečně Ronaldovo podezření, že je to moták, bylo možná trošku logické. Ale nevysvětlovalo to to, že hůlky k němu doletěly. Ale co Ronald neví, je nepodstatné, podstatné je, že Hermiona byla zachráněna.

„S vámi si to ještě vyřídím, Weasley. Nyní okamžitě vypadněte, nebo na vás zavolám bystrozory hned teď a ne až za deset minut. Být vámi, tak okamžitě opustím království a hledám si domov jinde. Jste si jistě vědom nových kouzelnických práv, že je to tak? I za pokus za znásilnění si odsedíte mnoho let v Azkabanu a k tomu dostanete jistý lektvar. Nemusím vám doufám objasňovat o jaký nápoj se jedná, že?" jestli byl jeho hlas na začátku mrazivý, tak ke konci byl přímo temný s trochou avady na jazyku.

Sledovat vyděšený výraz zrzavého muže byl k nezaplacení. Jeho šokem rozšířené zornice a strach. Ach ano, strach. Bylo ho tolik, že roztřeseně přikývl a na vratkých nohách se rozeběhl pryč. Netušil, co ho vyděsilo víc, jestli pobyt v Azkabanu nebo lektvar, který způsobí absolutní neerekce schopnost. Ten muž mu dal šanci na útěk, jestli ji využije je jen a jen na něm. Fakt, že si nevzal hůlku je jeho vlastní blbost, bude mít těžší útěk.

„Pojďte slečno, je chladno. Mohla byste na té zemi nastydnout," ozval se tiše, když se ujistil, že je Ronald naprosto pryč.

Hermiona jen odmítavě zakroutila hlavou a své ruce spojila za jeho krkem. Cítila, že se onen muž znatelně napnul, ale snažil se uvolnit. Asi nebyl zvyklý na doteky. Ale ona teď nutně potřebovala lidský uklidňující dotek. Byť je to úplně neznámý člověk a mohl by být třeba ještě horší než Ronald. Ale momentálně neměla energii to řešit, zachránil ji a to je důležité.

„Jak se jmenujete?" zamumlala do jeho krku.

Muž se pousmál, poněkud smutně, což Hermiona samozřejmě nemohla vidět.

„Samuel. Samuel Spark."

„Zní falešně," Namítla už o trochu hlasitěji.

„Taky, že je," Ušklíbl se a vysloužil si tak Hermionin pohled.

Nakonec se však usmála a pohodlněji se usadila. Vysloužila si tak nesouhlasný pohled od Samuela. Načež se jen ušklíbla a pomalu se od něj odtáhla. Samuel neváhal a pomalu vstal z ledové země. Natáhl své dlaně směrem k Hermioně, aby jí pomohl vstát také. Jakmile byli oba na nohou, tak si ho Hermiona přitáhla ještě jednou do náruče a vlepila mu lehkou pusu na tvář.

„Děkuji za záchranu, Same," Usmála se na něj. Sice byla stále otřesená, ale šok už byl nejspíš pryč.

Muž před ní se tence usmál a podal Hermioně rudou růži, jejíž vznik Hermiona nezaznamenala. S dalším tichým poděkováním růži přijala. Kdyby jen Hermiona tušila, co netušila, nejspíš by se zachovala úplně jinak. Samuel se chystal pomalu odejít, nyní už by měla být v pořádku. Po psychické stránce možná ne, ale snad jí už žádné nebezpečí nehrozilo. Doufal, že se buďto bude zdržovat ve společnosti více kouzelníků nebo se přemístí domů a pořádně si zabezpečí dům. Možná byl paranoidní, ale bezpečnost je důležitá a vzhledem k její kráse to bylo vskutku potřebné. Nepochyboval o tom, že Hermiona má na svém domě mnoho zabezpečovacích kouzel, nicméně se o ni strachoval.

Hermiona se zlehka dotkla jeho paže, když se pomalu rozcházel zpátky odkud přišel. Tázavě se na ni podíval.

„Já... Totiž napadlo mě, jestli byste mě nedoprovodil domů?"

Samuel se zarazil a hodnou chvíli mlčel. Jako by něco počítal. Hermiona ho propalovala pohledem, který doplnila pozvednutým obočím.

„Dobrá, jestli si to přejete, slečno."

„Prosím, říkejte mi Hermiono."

Natáhla k němu pravou dlaň doprovázenou jemným úsměvem. Samuel její drobnou dlaň sevřel ve své. V porovnání s tou její vypadala ta jeho jako od medvěda. Chtěl ji zase pustit, jak káže etiketa. Hermiona ho však nepouštěla a rozešla se s ním ruku v ruce k východu.

Šli dlouho a mlčky. Zašli do odlehlé uličky, kde bylo snad nemožné, aby se zde vyskytovali mudlové nebo kouzelníci, kteří sympatizovali s tím, aby se příliš kouzelníci nepřemisťovali. Samuel samozřejmě před jejich odchodem informoval Kingsleyho o pokusu pana Weasleyho. Kingsley ihned zkontaktoval sloužící bystrozory a ti se vydali pro nejmladšího muže Weasleyova klanu. Hermiona si nemohla nevšimnout, že její společník je očividně nervózní a nad něčím hluboce přemýšlí. Zastavila se vytáhla hůlku. To upoutalo Samuelovu pozornost.

„Klid, nechystám se vás proklít," rozesmála se tiše, když spatřila jeho pohled.

Počkala, až se Samuel dostatečně uklidní a poté se uličkou rozeznělo hlasité prásk.

Pevnou půdu pod nohama ucítili oba vzápětí, jen Hermiona se jaksi přepočítala a maličko zavrávolala. Samuel ji však lehce přidržel. Nedokázala ovlivnit lehké trhnutí, jež způsobil dotek. Omluvně se na svého zachránce podívala, ten ji však propaloval podivně chápavým pohledem. Mohl si snad zažít něco obdobného? Tohle byl totiž pohled tak upřímný, až to i samotnou Hermionu přimělo začít přemýšlet trochu odlišným způsobem. Vracela se ve svých vzpomínkách, jestli tenhle druh pohledu už někdy náhodou neviděla. Zdálo se, jako by její vzpomínky byly v mlze, netušila, jak a jestli vůbec je to možné.

„Tady bydlíte, slečno?" zašeptal do ticha, jakmile došli ke dveřím.

„Hermiono," opravila s protočením očí a drzým úšklebkem.

„Ano, bydlím tady," dodala po chvíli, co si se Samuelem vyměňovala všeříkající pohledy.

„Výborně, pak mi tedy bylo potěšením doprovodit vás domů. Nyní již snad budete v bezpečí."

Vyslovil tak svou nepřímou žádost o odchod, i když na něj celé jeho svědomí křičelo, aby přestal odmítat a popírat sám před sebou. Nemohl jinak. Vždyť je to Hermiona Grangerová pro Merlina!

„Ne!" vyhrkla a mírně jí zčervenaly tváře.

„Vždyť jsem vám ani nestačila pořádně poděkovat nebo vás alespoň pozvat na čaj, kávu, sklenku vína, co já vím! A taky... Asi mám strach zůstat tady úplně sama."

Sledovala, jak muž před ní pevně sevřel víčka a vypadalo to, že je jen tak neotevře a nejspíš uteče při první příležitosti. Netušila, co si o něm má myslet, doufala, že by ho mohla trochu více poznat. Ale asi to není nejlepší doba, to uznává. Taky pravděpodobně spěchá za rodinou. Ach, že ji to nenapadlo dřív!

„Omlouvám se, jestli to vyznělo příliš nesmlouvavě. Já samozřejmě chápu, že máte určitě svůj program a-"

„Rád si dám s vámi čaj, Hermiono." Přerušil ji a tence se usmál. Přestože on sám se již teď proklínal do pekel a zpátky.

Zvlášť pak, když se na něj usmála a vedla ho dovnitř domu. Interiér ho velmi překvapil. Totiž ne, že by to nečekal, ale byl mile překvapen. Sám by svůj dům nezařídil lépe. Jednoduše měla skvělý vkus a cit pro barvy a detaily. V celém domě se vyskytovaly kombinace bíle, šedé a černé. Jediná knihovna byla laděna do červené a černé. Dodávalo tomu na útulnosti, byť to na něj téměř křičelo Nebelvírem. On by si tam dodal Zmijozelskou zelenou, to by vypadalo mnohem lépe. V ten okamžik vytřeštil oči, když se všechno červené změnilo na vytouženou zelenou. Překvapeně pohlédl za sebe, jelikož se Hermiona přesunula za něj.

„Knihovna bere příjemnou atmosféru velmi vážně, ráda se přizpůsobuje svému obyvateli," Vysvětlila a tence se usmála. Měl toho s její láskou tolik společného.

Samuel jen stále užasle přikývl a pohledem začal studovat obsah její knihovny, k jeho opětovnému překvapení zde našel mnoho různých žánrů, ale především tady měla knihy odborné, jak kouzelnické, tak mudlovské. Vyvedený z míry byl však z oddělení, kde měla pečlivě uložené knihy o černé magii. Tázavě na ni pohlédl.

„Každý by se měl vzdělávat i v tom, co třeba nikdy nevyužije."

„Nikdy nevíte, třeba se vám tyto znalosti budou časem hodit. Zvlášť, kdyby se na ministerstvu z ničeho nic objevil někdo s vrozenou černou magií a neuměl by ji ovládat. Je to sice velmi nepravděpodobné, neboť se za celá staletí žádný kouzelník s tímto druhem magie neobjevil, ale proč nevědět, jak mu pomoci."

„Vy už i mluvíte jako on," Zamumlala si pod nosem a pohledem studovala tmavý koberec.

„Promiňte, jako kdo?"

„Ach, to nic. Jen mi velmi připomínáte mého bývalého profesora," Smutně se usmála.

„Kde je mu konec?"

„Kde? Několik let zpátky poblíž Bradavic. Zemřel ve válce."

„Odpusťte, to bylo nevhodné," Vyhrkl a jeho pohled byl však zastřený něčím, co by Hermiona označila jako nitrobranu. Snažil se něco skrýt a ona by ráda věděla co.

„V pořádku, nemohl jste to vědět."

Nakonec v knihovně zůstali i na ten slíbený čaj. Než se však nadáli, vystřídali ho za víno. Opatrná konverzace, jež mezi nimi probíhala se stávala méně opatrnou, byť se Samuel občas nepatrně zarazil a očividně zvažoval odpověď. Bylo to divné. Když nad ránem odcházel s příslibem toho, že se ještě určitě setkají, měl poněkud naspěch. I když tvrdil, že ho nic nenutí spěchat.

Chtěla si o něm zjistit více, ale po pár dnech neúspěchu to vzdala. Ten chlap byl prostě naprosto nedohledatelný. Dokonce si vyžádala i z jiných ministerstev záznamy, jestli se jim tam nevyskytl někdo jemu podobný. A nic. Sice věděla, že je jeho jméno falešné, ale přece s ním musel někde už vystupovat. Musel mít přece nějaké záznamy, ne? No, zjevně ne. Mezitím vším pátráním se se záhadným Samuelem nadále scházela po práci na kávu nebo večeři. Dnes ho pozvala na večeři k sobě domů. Byl víkend, takže měla čas se pořádně připravit a především uvařit. Jelikož se scházeli dokonce už téměř dva měsíce, zjistila, že si s ním rozumí jako s kýmkoliv jiným dlouho ne.

Samuel již automaticky vešel bez pozvání. Nebo jistě, že byl pozvaný, jen nebylo potřeba klepat. Chodil tady tak často, že kdyby chtěl dostal by se sem i nezvaný. Což by bylo dost nebezpečné, kdyby se z něj vyklubal nějaký hajzl. V což Hermiona doufala, že není.

„Dobrý večer, Hermiono."

„I vám, Samueli."

Mlčky jí podal víno. Byl to takový jejich zvyk, když vařila ona, on donesl víno. Když vařil on, víno nesla ona. Nebo jednoduše chodili do restaurací, kde obojí měl na starost někdo jiný.

„Jaký jste měl den?" položila otázku jen tak do vzduchu, jako pokaždé.

„Hmm, asi jako každý den na ministerstvu. Frmol. Chaos. Nepořádek po předchozí směně. Ale přežil jsem a jsem plně schopen vám dělat společnost dnešní večer. A to je hlavní. Co váš den?" Hlásil a pohodlně se usadil na barové židli, aby mohl nerušeně pozorovat tu nádhernou ženu.

Odpovědí mu byl její smích. Oba byli momentálně šťastní, na ničem jiném v danou chvíli nezáleželo.

„Jako pokaždé. Jen mi přišlo, že jsem měla méně papírovaní. Což je zvláštní, vždycky toho je obrovská spousta."

„Možná konečně začalo ministerstvo fungovat podstatně lépe a není potřeba neustále něco povolovat nebo zamítat."

„Těžko říct, ale samozřejmě si nestěžuji."

Bylo až neuvěřitelné, že měli stále mnoho společných témat k hovoru. Proto se celá jejich večeře opět protáhla, jako pokaždé. Ze zvyku se přesunuli do knihovny, která se tentokrát zbarvila do šedé. V kombinaci se stálou černou to bylo možná příliš tmavé, ale jim to nijak nevadilo. Popíjeli víno, povídali si, dokonce si i zatančili. Což by Hermionu nenapadlo ani v nejdivočejších představách. Jen ji přece jen něco scházelo. Nevadilo jí, že o něm příliš nevěděla a stále nenašla žádné informace. Zkrátka jí chyběl ten, kterého si vybrala. Nedokázala k Samuelovi cítit něco víc, než jen obrovské porozumění a možná přátelství. Netušila, jestli k ní Sam něco cítil, ale doufala, že ne nic hlubšího. Navíc, on věděl, že stále chová city k zesnulému profesorovi. Vypozorovala, že když na téma profesor Snape narazili, tak měl ten nic neříkající pohled. Asi ho příliš nemusel, jako většina kouzelníků, kteří neviděli pod pokličku. Pomalu na oba padala únava, ale nepřestávali si vykládat. Nakonec mu Hermiona začala vyprávět o konci jejího třetího ročníku, kde s Harrym použila obraceč času, jak je tenkrát Severus chtěl bránit vlastním tělem před Remusem.

Ani si nevšimla, že její společník již nějakou dobu neposlouchá, ale spí. Ihned, jak to zjistila, se mírně usmála a po chvíli ho ze sedu položila na záda na pohovce, kde doposud seděl. Přikryla ho chlupatou teplou dekou, zhasla světla a sama si lehla na pohovku druhou. Jedna noc tam, mimo ložnici, jí nic neudělá. Bylo to poprvé, co Samuel usnul. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, jaký to mělo důvod...

Probudila ji podivná záře na to, že byla v knihovně. S námahou otevřela oči, načež je vytřeštila a prudce vstávala. To Samuel. On vydával tu záři. Vyděšeně si přikryla dlaněmi ústa a v jejích očích se začaly třpytit slzy. Očividně nebyla tak tichá, jak doufala. Jelikož muž otevřel oči a při pohledu na ni bylo vidět, že si uvědomil, proč se tak tváří. Uvědomění do jeho těla přišlo tak rychle, že to zatraceně měl předpokládat. Posadil se a Hermiona začala couvat směrem k východu.

„Ne, počkej, prosím. Hermiono, já ti to vysvětlím," Šeptal a při tom vstával a pomalým krokem se k ní váhavě blížil.

„Jak jste mi to mohl udělat? Profesore!" to bylo jediné, na co se zmohla, než plně propukla v pláč.

Samuel, nyní již Severus, k ní přišel natolik blízko, že ji stihl včas zachytit, než se zhroutila k zemi. Chtěla ho od sebe odstrčit, ale on se nenechal.

„Nechtěl jsem tě vylekat. Já...Bál jsem se tvé reakce, toho, že ti o tom, že jsem přežil, nikdo neřekl, což se taky stalo. Kdybych to věděl, kdybych věděl o tvých citech ke mně, patrně bych to neudělal. Jenže já jsem nemohl jinak. Chtěl jsem tě poznat, pomoct ti se dostat přes to Weasleyho napadení a najednou jsem si začal dávat věci do spojitosti a když jsem to celé odhalil, bylo už pozdě přijít za tebou v mé podobě. Odpusť mi to, prosím."

„Vypadni,“ zašeptala a prudkým rozbouřením magie ho odhodila ke dveřím.

Severus se nenechal přemlouvat dvakrát, vstal, otevřel dveře a vydal se k východu z domu. Cestou se ještě zastavil v obývacím pokoji, kde si vyzvedl svou původní hůlku. Ona ji totiž měla Hermiona u sebe. Nechápal proč a ani, jak k ní přišla. A odešel. Nechal ji tam. Uplakanou, uprostřed knihovny na koberci, který střídal barvy jako počasí.

***

Od onoho incidentu uběhlo několik týdnů, Hermiona byla doma. Do práce chodila jen několikrát v týdnu, protože si nechávala všechny papíry posílat domů. Bála se totiž, že ho tam potká. Ovšem se ukázalo, že ho to nezastavilo. Ozval se totiž domovní zvonek a klepání na dveře. Hermiona v domnění, že se jedná o další zásilku papírů k vyplnění, otevřela.

„Co tady k sakru děláš?!“ prskla rozhořčeně. Nevěděla ani, jestli mu má tykat nebo i nadále vykat, ale kontrolu přebral vztek.

„Chci si promluvit.“

„Kdo? Ty, Severus nebo ty, Samuel?“

„Ten, kterého pustíš dovnitř.“

Hermiona ho po chvíli přece jen pustila, i když dost váhala. Věděl on vůbec, jak moc jí ublížil? Bylo sice krásné moci se dívat do jeho černých očí, ale i přesto musela myslet na to všechno, co prožila s jeho hnědookým bývalým zevnějškem. Zcela automaticky se vydali na místo činu. Knihovna tentokrát nabrala zcela černý odstín. Tak moc, že i Severus se nepříjemně ošil. Mlčeli. Stáli naproti sobě a nic neřekli. Severus zvažoval, jak začít. Zrovna se nadechoval, když položila otázku Hermiona.

„Jak jsi to vůbec dokázal? A kdo všechno o tom ví?"

„Jak jsem přežil? Byla to spíš náhoda, než si mě Voldemort povolal k sobě, spolkl jsem bezoár v naději, že by mi mohl pomoci. Po vašem odchodu se tam objevil Draco, asi vás sledoval a hlídal vám záda, jak jsem mu přikázal. Pomohl mi zastavit krvácení a hodně temnou magií z mého těla vypudil zbytky jedu od Nagini. Celé to byl takový pokus omyl. Měl jsem za to, že o tom nakonec věděli všichni, u mého soudu byla spousta lidí, až na tebe. Nevím, proč ti o mně nikdo neřekl. Hermiono, já vím, že jsem udělal spoustu chyb, ať už jako já nebo Samuel, ani nevíš, čeho bych byl schopný, abych to odčinil a vysloužil si tvé odpuštění," ke konci šeptal, hlas by ho jinak zradil.

Dokonce se přistihl, že mu tak začaly slzet oči, byť by přísahal, že nic jako slzné kanálky nevlastní.

„Pro začátek už mlč a zapomeň na to," Zašeptala plačtivě Hermiona.

Otočila se k němu čelem, chytila jeho tvář do dlaní a dlouhou chvíli si ho jen prohlížela. Vypadal pořád stejně, jen neměl tak dlouhé černé vlasy. Bylo zvláštní vidět jeho úsměv, ale bylo to příliš kouzelné, než aby nad tím mohla v tento okamžik uvažovat. Přitáhla si ho k sobě a konečně udělala to, po čem tak dlouhou dobu toužila. Spojila jejich rty a vůbec jí nevadilo, že jsou oba na koberci a není to nijak romantické vyznání. Jestli byla ze začátku naštvaná, tak to Severusovy rty bezpečně vyhnaly. Severus nechápal, jak je možné, že mu snad opravdu odpustila. Tak rychle.

„Takže se Samuelem je nadobro konec?" zeptala se po chvíli, kdy jen leželi ve společném obětí.

Neměli sice na co spěchat, ale chtíč převzal kontrolu nad jejich těly a oni tomu okamžiku naprosto podlehli. Sice milovat se spolu na koberci v knihovně nebylo úplně běžné, ale postel byla příliš daleko.

„Teď? Rozhodně, chci s tebou být jako Severus Snape, nikdo jiný."

„Ty už to sice víš pár měsíců, ale miluji tě, Severusi."

„A já doufám, že i ty víš, že miluji tebe, Hermiono."