Kdysi jsem měla panenku…
Byla to krásná porcelánová panenka. Taková jako každá jiná. Měla zvlněné, dlouhé blond kadeře. A černé oči. Měla krásné růžové a červené šaty s krajkou na okrajích. Byla to panenka, co jsem dostala od maminky jako malá. Myslela jsem si, že je to nejlepší panenka co existuje. Byla dokonalá. Moje babička vlastnila až padesát panenek stejného druhu. Všechny byly velmi krásné. Ale tu blonďatou s červenými šaty si budu pamatovat navždy…

Odstěhovala jsem se od svých rodičů do vlastního bytu. Právě jsem se dostala na vysokou školu, měla jsem celý svůj život před sebou. Mohla jsem si vybrat svou vlastní životní cestu. Jednoduché jako facka. Vybrala jsem si psychologii - Předmět co mě velmi zaujal a začal mě strašně bavit. A navíc, máma byla zdravotnice a táta terapeut. Pro mě jasná volba. Ale být tak daleko od svých přátel a rodiny pro mě nebylo tak jednoduché jak, se zdálo….

Jistě, můj spolubydlící byl milý člověk, nebyl to zrovna někdo, kdo by se rád bavil. Nejsem člověk co jen tak sedí zticha v pokoji a s nikým nemluvím. Jenom když musím. Měla jsem ráda, když jsem se mohla vytratit z bytu a mohla jsem si vyrazit za svými přáteli. Ale já jsem na ně neměla čas. S nikým jsem se nebavila, jenom když jsem potřebovala pomoc od svého učitele nebo když spolubydlící zapomněl koupit mléko. On byl přinejmenším samotář…

Domácí úkol byla jediná věc, co mě rozptylovala od pocitu osamění. Na přátele jsem doopravdy čas neměla. Přátelé se po tom všem zdála jako věc co vás zatěžuje od práce. Neměla jsem čas jít na žádnou párty, natož abych se s někým seznamovala. Bylo to všechno na nic, ale táta by mě svlékl z kůže, kdybych studium ukončila.

Jediná věc, co mi zde připomínala rodinu, byla porcelánová panenka. Hračka z dětství. Sledovala mě ve spánku z poličky nad mou postelí. Svěřovala jsem se jí se svými problémy. To jsem celá já, milovnice panenek.

Ale tohle je kurva špatná panenka.

Jak šel čas tak jsem se snažila chodit více mezi lidi. Škola byla čím dál namáhavější, měla jsem jí plnou hlavu. A začala jsem na tom být psychicky špatně. Ale nemohla jsem to všechno ukončit a odejít, ne po tom, co mi moji rodiče zaplatili všechno přes školu až po auto. Musela jsem tu prostě zůstat a dokončit studium s co nejlepším výsledkem. Opravdu jsem na tom tvrdě pracovala. Ale každým dnem moje nenávist k lidem rostla a já jsem potřebovala alespoň hodinu denně na to být sama, abych si urovnala myšlenky. Každý den to bylo těžší a těžší. Dalo by se říct, že mnou můj spolubydlící pohrdal. Ale já jsem mu to nedávala za zlé. Chovala jsem se jako idiot. Odmítla jsem podíl na domácích pracích - na stírání podlahy, vynášení odpadků ... Ale já jsem to nemohla dělat. Byla jsem pomalu stahována do černé díry samoty…

A s osamělostí přišla paranoia.

Zpočátku jsem osamělost pokládala za samozřejmost. Ale dosáhlo to do takové míry, že jsem se musela někomu zoufale svěřit. Ale ve škole to nešlo. Všude byli zadumaní hloupí studenti, co se starali jenom sami o sebe. Bylo to o nervy. Zamkla jsem se v pokoji. Už jsem nechtěla ven. Musela jsem zrušit svoji účast na spoustě přednáškách. Ale to jim nevadilo. Neptali se proč. Takže jsem zůstala ve svém pokoji úplně odříznutá od světa. Byl to jako začarovaný kruh, ze kterého se nedalo utéct.

Pak se to stalo. Z mého pokoje se stalo vězení. Nejedla jsem. Nemohl jsem. Dokonce to dosáhlo do bodu, kdy můj introvertní spolubydlící zaklepal na dveře mého pokoje, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Ale já mu nešla otevřít. Jenom jsem mu řekla, ať jde pryč. Odešel.

Už se ani nepokoušel klepat podruhé. Byla jsem tu jen já. Já a moje panenka co mě hlídala.

Nastala noc.

Dnešní noc. V současnosti.

Byla to noc jako každá jiná. Ani jsem se neobtěžovala rozsvítit. Vzala jsem si svetr. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Moje okno bylo rozbité, nedalo se jen tak snadno otevřít. Bylo to uprostřed noci, možná i ráno. Venku byla ještě tma, takže jsem usoudila, že je noc. Nechtělo se mi kontrolovat čas.

Mimochodem, bylo hrozně dostat se ven, aniž bych probudila svého spolubydlícího. Vše, co jsem potřebovala, bylo dostat se na minutu nebo dvě ven, abych si mohla koupit cigarety. Slíbila jsem si, že přestanu kouřit, ale v poslední době to bylo to jediné, co jsem dělala. Kouření. Jen jsem se chtěla vyplížit ven. Byla to špatná věc, věděla jsem to. Ale byla to jediná věc, díky které jsem vydržela vzhůru.

Ale bylo tam něco divného. Někdo odemkl bránu ven na ulici. To se ještě nikdy předtím nestalo. Domácí si velmi zakládal na tom, aby byla v noci brána zavřená. No nic. Jen jsem si vyndala z kapsy karton cigaret a začala jsem kouřit. Na noci je super, že vás nikde neobtěžují žádné hlasy. Bylo ticho, slyšela jsem jenom zvuky aut ze silnice. Nic jiného.

Pár minut poté, co jsem dokouřila cigaretu jsem si řekla, že bych se mohla podívat na televizi. V tuhle hodinu tam nic dobrého nenajdu, ale za pokus to stojí

Típla jsem cigaretu a šla jsem do dolního patra. Ale něco mi stálo v cestě. Nebo někdo.

Vyděsilo mě to tak, že jediné co jsem ze sebe vypravila bylo: ,,Kurva". Šla jsem po schodech dolů a zkoušela jsem se nedostat do přílišné blízkosti té osoby. Zpočátku jsem si myslela, že je to můj spolubydlící. Ale vypadal nějak…Mužněji. Byl mnohem větší než můj drobný spolubydlící.

Snažil jsem se ho obejít, ale moje zvědavost byla větší. Drbla jsem do něho loktem. Ale on se nepohnul a ani nepromluvil. Jen tam stál. Bylo to děsivé. Myslela jsem si, že je to jeden z dalších studentů v tomto bytovém komplexu co se mě snaží vyděsit.

Ale najednou jsem uslyšela nějaký zvuk. Bylo to…Rozptylující. Strašidelné. Znervózňující. Byla jsem jako přikovaná k podlaze, a tak jsem se snažila alespoň otočit tomu muži zády.

Zpočátku, to byl praskavý zvuk. Běžný zvuk. Ale pak jsem uslyšela vzlykání. Jako když pláče mladý muž. Ale nebyl to člověk. Jo, možná do určité míry. Zvuk praskání nabýval na intenzitě. Byl to zvuk podobný televiznímu šumění, jako když se u televize porouchá anténa. Stála jsem jen pár kroků od muže ve stínu. Chtěl jsem se odtrhnout od mého náhlého zmrazeného stavu mysli - ale nemohla jsem. Zasekla jsem se, stejně jako moje tělo přimrazené k podlaze…

Snažil jsem se mluvit, ale on promluvil dřív, než jsem dostala šanci. Moje oči si už zvykly na tmu a tak jsem si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Měl na sobě nějakou černou kápi. Vlastně všechno co na sobě měl, bylo černé. Na hlavě měl plátěnou čepici. Také černou. Jeho delší havraní vlasy mu splývaly po ramenou.

Jeho vzhled byl leptání uvnitř mé mysli, ale jeho hlas mě bodal jako dýka v uších. Když promluvil, začal další statický šum, jako rozbité rádio. Ale mluvil slovy. Snažil se mě uklidnit. Ale měla jsem příliš velký strach na to, abych se uklidnila.

"Jsi tady sama, nebo ne?"

Ztěžka jsem polkla. Představa, že by mě někdo špehoval je příšerná. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nevydala jsem ani hlásku. Možná, že se mě ten muž snaží ochránit.

Ale když jsem mu nedala odpověď, obrátil se ke mně čelem. A jeho pohled byl jeden z nejděsivějších, co jsem kdy viděla. Neměl zjizvenou tvář a ani žádnou modifikaci.

Ale jeho oči… A jeho ústa… Zářily... Zlato-oranžovou září. Zářily ve tmě nadpřirozeným světlem. Ozařovaly celé schodiště. Doslova mě oslepilo. Když jsem opět nabyla zraku, spatřila jsem jeho úšklebek na šedé tváři. Opravdu… Měl šedou pleť.

To nemohl být člověk.

A já musela co nejrychleji utéct.

Vymanila jsem se z jeho neviditelných pout co mě svazovaly a začala jsem utíkat. Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem chtěla utéct do svého pokoje. A zavolat policii.

Zavřel jsem za sebou dveře a urychleně jsem je zamkla. Omylem jsem ale v tom spěchu drbla do police a panenka, jediná památka na mou rodinu a dětství, spadla na zem. Porcelán se roztříštil o podlahu a já začala panikařit. Moje mysl byla… Otupělá. Neslyšela jsem, že by mi přišel na pomoc můj spolubydlící. A neslyšela jsem ani divně zářícího muže na schodišti. Byla jsem tu jen já a moje rozbitá panenka. Snažila jsem se křičet nebo plakat, přivolat jakoukoliv pomoc. Bylo to strašidelně skutečné. Zešílela jsem. Díky tomu, že jsem zůstala na pár měsíců naprosto odříznutá od lidí. Ano, přesně to se stalo. Ležela jsem na podlaze hned vedle své rozbité panenky. Nemohla jsem uvěřit tomu, čemu by jsem věřit měla…

Nespala jsem. Plazila jsem se po podlaze. Cigarety co mi dříve přinášely, radost mi teď způsobovaly bolest. Žíznila jsem, ale neměla jsem sílu dojít si do kuchyně pro vodu. Možná, že tam je. Možná, že tam čeká na mě. Ale já se nemohla hnout z místa…

Hodina naprostého ticha mě trochu uklidnila. Ale pořád jsem měla ten pocit, že mě někdo sleduje. A já jsem věděl, že ten pocit znám až moc dobře. Pocit, že jsem paranoidní a osamělá.

Najednou jsem si vzpomněla na svojí rozbitou panenku. Okamžitě jsem se začala snažit dát jí dohromady. Byla to jediná věc, na kterou jsem se mohla plně soustředit. Můj nejlepší přítel. Panenka. Podařilo se mi získat jehlu a lepidlo a podařilo se mi dát panenku trošinku opravit. Ale nebylo to snadné. Bez ohledu na to, jak tvrdě jsem se snažila, se panenka prostě nedala dát znovu dohromady. Tolik práce pro nic. Zkusila jsem to znovu a znovu. Ale prostě to nešlo dohromady.

Můj jediný přítel.

Byla jsem příliš unavená z toho všeho, co se stalo. Padla jsem únavou na svou postel. Byla jsem schoulená do klubíčka a říkala jsem si pořád dokola, že je to jen sen… Všechno, po čem jsem teď toužila, byl spánek…

Nechtěla jsem vědět, jestli se ten muž vrátí.

Tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem se s tím smířila. Byla jsem unavená z toho všeho okolo mě. Nejradši bych zemřela ve spánku, než abych strávila další den sama. Ale teď je můj jediný přítel zlomený, co mám dělat?

Byl to únavný způsob spánku. Bylo to jako bych spala, ale nemohla jsem ovládat své tělo. Jako při náměsíčnosti. Neodvážím se vstoupit do dalšího dne. Dneska nastane můj konec. Ale mě je to jedno. Totálně. Jenom bych teď chtěla usnout a už se neprobudit. Nechci čelit dalšímu snu samoty

Vrátil se ke mně. Stál vedle mé postele. Ale jediná věc, kterou jsem viděla, jsou jeho šedé ruce, co mě těsně svíraly okolo těla. Ale nebyl to pocit toho, že mě nese. Bylo to jako kdybych… se vznášela…

Vyřezal mi do zápěstí dvě otevřené rány. Ale nebylo to na povrchu. Cítila jsem něco uvnitř paže. Jakoby mi něco protahoval celou mou rukou. Sáhl na něco. Na moje svaly na paži. Jediné co jsem udělala špatně, bylo to, že jsem ho to nechala udělat. Už jsem se sebou nemohla bojovat. Jako šňůru mi začal z paže vytahovat svalstvo. Zatáhl za ně, jakoby chtěl ovládat celé mé tělo. Věděl přesně jaký nerv jak ovládat. Věděl, jak to fungovalo.

Ale i přesto jsem necítila žádnou bolest. Žádná bolest…Měl jsem tak otupělou mysl, že jsem nic necítila. Byl to nádherný pocit.

Bylo to, jako by mi už na ničem nezáleželo.

A jak pokračoval, v mém řezání, začal zpívat.

,,They call me The Puppeteer

My fingers are thin and my hands are stained with tears

The puppets I direct

with my strings and dreams."