Zdravím všechny, kdo se mnou ještě neztratili trpělivost. Vážně se moc omlouvám že jsem nevydala za posledných pár dní ani ťuk z Dcery.
Momentálně totiž pendluji mezi tímto příběhem, Přítelem nepřítele a chatem s mou úžasnou kamarádkou. Tak doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit.

Vznášela jsem se ve tmě. Teda, když si moje oči zvykli na temno, byla jsem schopná rozeznat černou, lesklou podlahu a sloupoví že stejného materiálu jako podlahu. Jen vědět, z jakého materiálu to bylo.

Pomalu jsem se snesla na zem. Při pohmatu to připomínalo sklo, jen chladší.

Ťukla jsem kloubem do neznámého materiálu. Dutý zvuk který podlaha vydala se odrážel od stěn v ozvěně.

Stála jsem a čekala na něco. Cítila jsem, že se má něco stát, něco duležitého. To něco ale stále nepřicházelo.

Nevědela jsem, jak už tam stojím dlouho. Nohy mě už boleli, proto jsem si sedla. Začala jsem klimbat, nic se tu nedělo, až to uspávalo.

Náhle z podpodlahy začala svítit nejaká bledě modrá záře. Jakoby pulsovala, a s každým novým impulsem zesilovala.

A pak se začali ozývat hlasy. Tisíce hlasů. Šeptali jeden přez druhý, takže nebylo možno rozeznat slova. Šepot stále zesiloval, pomalu jako by řvali. Stále ale šeptali.

Z poslahy se vynořila modrá mlha. Spolu s jejím výstupem nad podlahu se rosvítili na stěnách modré svíce.

Šepot už byl nesnesitelný. Snažil jsem si zacpat uši ale nepomáhalo to. Vlastně to bylo ještě horší. Zoufale jsem vykřikla:,, Prosím, už dost!!! Přestaňte !!!"

A v tu ránu bylo ticho. Ani oheň nevydal zvuk. Pak to ale začalo v plné síle. Už to nebyl šepot, byli to statisíce ječících a kvílících hlasů.

Mlha, jenž se zvedala přede mnou, začala nabírat podoby. Tvarovala se, plameny hořící na stěnách šlehaly vysoko. Nic z toho jsem ale nevnímala. Svíjela jsem se v agónii na podlaze z platiny.

Mlha, jenž už měla podobu draka, se přiblížila ke mně. Natáhla ke mě tlapu a dotkla se mé hlavy. Všechny hlasy ustali, až slyšela jen jeden, hluboký, melodický a ženský hlas.

Nerozeznala jsem slova, nevěděla jsem co říká. Hlavní ale bylo, že jsem neslyšela ty hlasy. Byla to úleva.

Mlžný drak se rozeběhl ke mě. Chtěla jsem uhnout, nohy ale jako by byly srostlé s podlahou.

Mlha do mě plnou silou narazila. Stála jsem tam jako přimražená, mezitím co do mě ta bytost vstupovala. Bylo mi, jako by mě někdo natáhl na skřipec a pálil mě žhavím železem.

Padla jsem na kolena, a pak na břicho. Před očima se mi zatmívalo, ohně na stěnách mizely. A dál...

*--*--*--*--*

Věděla jsem, že se něco změnilo. Jen jsem nevěděla co.

Cítila jsem přítomnost někoho známého. Soustředila jsem se na něj, až se mi okruh výběru zúžil na tři lidi: Thora, Lokiho nebo mého otce.

Lokiho jsem škrtla. Buď je na Asgardu v lochu, nebo bojuje po boku Ódina, což pochybuju. Rozhodně ale není v Midgardu.

Můj otec by zde nepřežil. Nemá onen cizí gen, který jsem zřejmě zdědila po matce. Rozsypal by se kvůli nedostatku vody ve vzduchu.

Musel to být Thor. Tedy, alespoň podle vyškrtávací metody.

Cítila jsem ještě cizí entitu. Byla podobná Tesseractu, ale trochu jiná.

Možná to byl Vision, ten má na čele kámen mysli, myslím.

Moje vědomí se rozjasnilo, a já cítila všechny přítomné. Wanda zaujímala své místečko u dveří, které jsem také cítila. Vlastě, cítila jsem všechno v místnosti. Thórovo kladivo vyrobené na Nidavelliru ( kde jsem jen tak mimochodem byla), Visiona, jako hroudu vibrania a pár dalších prvků, hnusné modré lehátko, na kterém jsem ležela.... Vlastě jsem díky tomu šestému smyslu viděla.

To byla ta změna. Ten šestý smysl. Dříve jsem ho neměla, ale teď tu byl; jako pevná součást mé osoby.

Měla jsem prázný žaludek. Svíjel se mi v copánkách a já měla pocit, jako by mě do sebe vtahoval. Z tohoto důvodu jsem otevřela oči.

,, Lidi, já vím že vám nahradím televizi, ale potřebuju energii." Jako potvrzení mých slov mě zakručrlo v břiše tak moc, že psi v okolí deseti kilometrů nastražili uši.

,, Ehm, jó, hned." Začal blekotat Tony. Zmizel ve dveřích o které se do teď opírala Wan.

Někdo chyběl. Hledala jsem ho očima, ale nenašla jsem ho. Teda, ne že by mi to vadilo. Ameriku moc nemusím.

,, Kde je Steve?" Vypadlo ze mě po prohlídce pokoje.

,, Na misi. Ne všichni mají čas válet si šunky jako ty." Řekl Clint. Já jen protočila oči.

,, Neměl se mi ten strom stavět do cesty. Já tam jela první!" Začala jsem na svou obhajobu.

,, Jasně, a já jsem Groot." Teď zase protočil oči Clint.

Začali mi ty pohledy být nepříjemné. Stará Arrea by milovala být středem pozornosti, ta nová to ale nesnášela. Země mě změnila, tak jen doufat že k lepšímu.

Wanda mi nakoukla do mysli. Pak se otočila a vyšla z pokoje. Vision jí následoval jako pejsek pána, když má v ruce klobásu.

Za pár chvil se můj pokoj vylidnil, zůstal jen Thor. Duševně jsem se začala připravovat na výslech...