Seděli v chatce, srubu, budově, hromadě dřeva, nebo v čemkoliv co bylo významově podobné. Gilan dělal kafe a Henry seděl s kapucí přes obličej naproti Alex, která pod jeho pohledem nevydržela sedět bez pohybu a stále se vrtěla a poposedávala.

,,Takže, možná by bylo načase tě trošku uvědomit, co se děje." Řekl zčista jasna Henry. Z tónu hlasu ale Alex vyrozuměla, že slova patřila spíš učiteli než její osobě. Gilan do kafe přidal štědrou lžíci medu, každému dal jeden hrnek a usadil se. Alex se útrpně zahleděla na mistra a doufala, že jí té odporné hnědé břečky zbaví. To ale neuniklo pozornému Henrymu, který samozřejmě musel zareagovat.

,,Něco špatně?" Zeptal se. Alexin pohled říkal, že špatně je úplně všechno, když musí pít toto. Gilan odpověděl za ni. ,,Tady slečna Alexiss nepije kávu." Na to Henry vykulil oči, až mu spadla kapuce.

,,Pardon, asi jsem se přeslechl. Co že nepiješ!?" Měl štěstí, že seděl na židli, jinak by se právě teď válel v mdlobách na prkenné podlaze. Když se trochu vzpamatoval, nadechl se a vypil na ex svůj hrnek s hnědavou tekutinou, byl připraven se znovu bavit jako člověk.

,,Ještě nějaká šokující odhalení? Jsi vegan? Řídíš letadlo? Zkonstruovala jsi zbraň hromadného ničení, kterou proti nám pošle demokratická republika Indus?" Alex jen třeštila oči a pomalu vrtěla hlavou.

,,Ne, to vážně ne! Já jen nepiju kafe, ovocné čaje, nemám ráda tepelně zpracovanou mrkev a lilek. Nic víc."

Gilan se opřel o stůl. ,, A důvod, proč nepiješ kafe?" Alex měla hned několik odpovědí. Pak se ale podívala na svého učitele a došlo jí, že tyto důvody by nebral v potaz.

,,Já- nikdy jsem ji nepila."

Tato krásná slova Henrymu očividně napravili emoční nestabilitu, kterou mu Alex nechtěně způsobila. ,,Tak to hned napravíme!" Vyskočil na nohy a jako hyperaktivní dítě s nedočkavostí čivavy chtějící na procházku nadskakoval a hypnotizoval střídavě hrnek s kávou a Alex samotnou. Ta si k tekutině nejprve nedůvěřivě čichla a pak i usrkla.

,,... Takže?" Ptal se téměř v zápětí Henry. Gilan měl pro svého bývalého učně jisté pochopení, i on se snažil do své svěřenkyně kávu dostat (klidně i násilím), ale usoudil, že tohle už je moc. Položil mu ruku na rameno a zatlačil, takže přinutil o hlavu vyššího a o pár let mladšího hraničáře se posadit.

Bylo to... Ano, Alex to chutnalo. Neměla ale v plánu to jen tak uznat. Chtěla si zachovat kapku hrdosti. Oni ale očividně chtěli nějaké vyjádření.

,,No, rozhodně je to lepší než dušená mrkev." Na jejím žebříčku věcí nejhorších zbraní světa stála právě dušená mrkev úplně na vrcholu, proto nebylo zas tak těžké zařadit kávu pod ní. V duchu ji posunula i pod příčky vařeného lilku, hrachovky a kopřivky a dokonce i pod obalované žampiony (které jí dost silně znechutila školní jídelna).

Když se Henry konečně uklidnil a Gilan postavil na další šálek oné hnědavé tekutiny, znovu se vrátili k tématu.,, Takže, jak se ti to tu zatím líbí?" Začal Gilan opatrně.

Bylo vidět, že se snaží dostat k něčemu vážnějšímu a napětí se dostalo do celé místnosti. I Alex zvážněla. ,, No, když pominu drobnost, že tu neteče teplá voda... Je to tady dobré."

Tentokrát se ozval Henry. ,, A to, co se tě snaží Gilan naučit... Baví tě to?"

Tak odtud vítr vane, pochopila Alex. Chtějí zjistit, jestli o to vůbec stojím!

S odpovědí si dala trochu na čas. Za tu dobu tady si osvojila tolik nových dovedností, které by se mohli hodit! Ve škole by tichý pohyb určitě zužitkovala a základy sebeobrany jak by smet. Čím více ale nad otázkou přemýšlela, tím více si byla jistá, že to není příčina výcviku. Měli s ní nějaké plány, nebo si alespoň dělali naděje. To každopádně její odpověď nijak neovlivnilo.

,,Baví, a moc." Měla pocit, že by ještě měla něco dodat, ale Gilan i Henry z jejích slov pochopili, že byla zcela upřímná. Z těch tří slov cítili i ta nevyřčená, která ona sama nedokázala zformulovat. A jak tam tak seděli, všichni najednou věděli, že Alex o hraničářský výcvik stojí celou svou bytostí, třebaže to asi sama sobě nedokázala říct.

Gilan se nadechl a položil poslední ze zcela zásadních otázek: ,, A chtěla by jsi se začlenit mezi nováčky hraničářského sboru?" Usrkl si z už druhého hrnku kafe za poslední půlhodinu a svýma modrýma očima se zahleděl do těch Alexiných. A ona věděla, že chtěla. Měla ale jednu drobnou otázku.

,,Co přesně ale hraničáři jsou?"

Nastalo ticho. Gilan hledal pomoc u Henryho, ale ten vypadal stejně bezradně.

,,No... To jsou lidi-" pokusil se to nějak uhladit Henry. Oběma hraničářům bylo ale jasné, že to mladé dívce stačit nebude.

Gilan se pokusil vybruslit z tenkého ledu. ,,Před lety bla bla bla, prostě hodně dávno, nejspíš ještě před obecnou érou, vnikl hraničářský sbor. Byla to parta chlapů, kterým lezli krkem různí ničemové a pytláci. A tak si to dohodli s tehdejším králem a získali pravomoc pytláky chytat. Král Herbert je po čase sjednotil a každý hraničář byl přidělen jednomu lénu. Nu, a my jsme banda nadšenců, kterým se jejich způsob života líbil a tak pokračujeme v tradici."

Alex se v duchu culila jako batole, protože si uvědomila, že tohle bylo zatím nejdelší souvislé Gilanovo sdělení. Pak se ale vrátila do reality, kde se přistihla, jak znovu upíjí kávu. Položila hrnek a doufala, že to muži sedící naproti nezaregistrují.

,,Jestli to je takhle, tak budu hraničářskou učenkou moc ráda!" Řekla s poněkud přehnaným nadšením Alex a vyskočila na nohy. Když jí Gilan pokynul, že může jít, odhopsala do svého pokojíku.

,,Ta se Evelinn nepodobá ani v nejmenším." Pronesl po chvíli Henry. Novopečená učeňka už je neslyšela, protože z okna v pokoji vyskočila ven a v okamžiku vyprazdňovala toulce šípů.

,,Ale ano. Ona má taky ráda knihy, i když né v Hybernštině. A tomu se ani tolik nedivím..." Gilan si lokl kávy a lehce si posteskl, když zjistil, že hladina oné hnědavé tekutiny už nedosahuje ani do půli hrnku. Že by si udělal další?

,,Ale jako osobnost je úplně jiná. Gilane, sám jste mi říkal, že si učně dobře vybíráte. Tak proč zrovna jí?"

Ne, další hrnek si nedá. Sice jeho zásoby platí stát, ale po takové spotřebě by ho mohl král taky odstřihnout.

,,Já vlastně ani nevím. Ale v něčem mi Evelinn hodně připomíná." Gilan se otočil, zklidil ze stolu a začal umývat nádobí. Náhle, jakoby mimochodem, se zeptal Henryho: ,,Když už jsi tady, nechtěl bys jí naučit se pořádně ukrývat a plížit? Sám jsi viděl, jak je mizerná."

A Henry nenamítal.

Nebylo to ani za deset minut, ale Alex s Henrym už byli dobré dva kilometry od chaty. Zrovna přestali bojovat s válečky a dávali si krátkou pauzu, při které Henry vysvětloval principy tichého pohybu.

,,Není to tak těžké. Stačí se pohybovat s přírodou a naslouchat jí."

,,Vám se to lehce řekne, vy to máte v krvi." Zaskuhrala si potichu Alex, když se její pokus o dobré schovaní už po několikáté nepovedl.

,,Já to slyšel!" Ozval se Henry, který právě zahazoval ohryzek od jablka asi patnáct kroků za Alex. Doběhl ji a předvedl názornou ukázku tichého a nepozorovaného pohybu.

,,Když fouká vítr, nemůžeš prostě trčet do vzduchu a doufat, že tě nikdo neuvidí. Nech se větrem unášet." Následně se jí Henry ztratil z očí, i když stál jen pár kroků od ní.

Netrvalo to ani minutu, když ji stáhl za sebou k zemi. Naznačil, aby byla zticha. Když Alex na prázdno zartikulovala rty slova co se děje, Henry stejným způsobem řekl jedno slovo.

Kalkara.

Hola amigos!
Tady Silence z nivou dodávkou DMH! Konečně jsme se dostali k hlavní zápletce, minimálně na její začátek.

Tak co, jak se líbí?

Sè onr sverdar sitja hvass