Grimsdellský les za poslední desítky let neskutečně zpustnul. Dříve, když byl ještě ve správě baronova služebníka Normana z rodu Malkalamovců, les vzkvétal a i díky své pověsti do něj mnoho zvědavců nechodilo.

Rod bohužel vymřel jak po meči, tak po přeslici a z Normanova panství už nezbyl nikdo, kdo by jej obhospodařoval. Cesty, dokonce i ty nejpoužívanější, vypadaly jako po zemětřesení a kočár by projel jen tak po dvou z nich.

Menší stezky nyní vypadaly... no, nevypadali. Skryté pěšinky ve stínu stromů a spadaných větví by našel jen někdo, kdo dříve po těchto cestách často chodíval.

A to Alex rozhodně nebyla.

Se zmatením hodného čerstvě vylíhnutého kuřete se ještě jednou zahleděla do mapy, která jí ale mnoho věcí neosvětlila. Z vyznačených záchytných bodů dokázala najít pouze vyschlé koryto nějaké už neexistující říčky, a to jen díky tomu, že v tom místě Lasair klopýtl. Celkově z toho kusu papíru vyčetla jen něco v tom smyslu, že je v Araluenu, pravděpodobně severním.

,,Kde jste Gilane, když vás potřebuju?" Povzdechla si a složila mapu. Za ten  týden a kousek co se svým učitelem strávila se nestihla naučit mnoho věcí, a když už nějakou, tak rozhodně ne pořádně. Sama sobě se divila, že z koní nespadla, že jí nerupla tětiva, nebo že se nepodělala jiná z těch dalších sta věcí, které na ni nyní dopadali.

Do náručí se jí vtlačila koňská hlava. Budeš si hold muset vystačit se mnou, říkaly Lasairovy oči. Alex mu musela dát za pravdu, ostatně jako zatím pokaždé. Tine se asi také chtěla zapojit do rozhovoru, protože párkrát přešlápla a odfrkla si.

,, Promiň holka, ale ty nejsi moje, asi ti nikdy neporozumím," uchechtla se a vstala. K jejímu překvapení ale stejné gesto zopakoval i Lasair, a v tu chvíli začalo Alex v hlavě být na poplach. To nebylo obyčejné koňské cosi. Koně se jí snažili před něčím varovat.

Ku podivu ale nezačala panikařit. V hlavě vyštrachala jeden z několika pokynů pro koně, které jí opakoval nejen starý Bob, ale i Gilan a chvíli Henry.

,,Kde?" Zeptala se koní a ti jako jedna bytost pohodili hlavou někam nalevo. Zalovila v paměti po dalším pokynu:,, počet?"

Kdyby ti narušitelé byli třeba jen tři, koně by jejich počet dokázali vycítit a frkli by. Ti ale jen potřásli hlavou, což mohlo znamenat jen to, že těch vetřelců je větší počet. To bylo zneklidňující, přinejmenším.

Alex vyhledala úkryt, alespoň tohle jí šlo na první dobrou. Koně s výcvikem pochopili a zalezli do křoviska u něčeho, co dříve byla cesta. Šedý Lasair si lehl a hrál si na kámen, Tine, která byla více do hněda, se také natáhla a připomínala notně ztrouchnivělý kmen stromu.

Netrvalo to příliš dlouho a mezi stromy se vynořili výjevy s napůl lidskými rysy. Houpavými kroky se sunuly vpřed a do rytmu si pobrukovali píseň postrádající jakýkoliv nápěv. Bylo to pouhé monotónní GHRRRR! WRRR-GHRRR!

Z toho zvuku tuhla krev v žilách. Stvoření byla taková spousta, že trvalo hezkých pár chvil, než zástup dospěl alespoň do půli. Tam se monotónnost stvoření rozbyla, protože se objevili jezdci.

Černá zvířata, napůl vlci a napůl koně, vypadali hrozivě. Z pootevřených tlam jim ukapávali sliny a ty si tvořily v rozdupané zemi vlastní koryta. Z tvorů se linul pach zhnilého masa a smrad připomínající opravdu velkého mokrého psa. To ale nebylo nic proti jezdcům.

Vysoké a vzpřímené postavy na první pohled vypadali jako lidé, alespoň když jste je zahlédli koutkem oka. Po prozkoumání bychom došli ale ke stejnému závěru jako Alex; evoluce zkrátka zařídila, že to člověkem nebude. Slepená plsť pokrývala jejich tělo od hlavy k patě, každý z nich měl okolo krku tenký stříbrný kroužek a u pasu se houpala pouzdra na zbraně; krátkou šavli a hák na řetězu.

Ve tvářích notně připomínajících opice se zrcadlila nenávist. V Alexiných očích byl jen strach, protože ty tvory jedoucí na zlovlcích poznala. Kalkary.

Modlila se, aby si jí nevšimli. Omámeně hleděla na zástupy nelidských vojáků, kalkar jedoucích na zlovlcích a veškerou spoušť, kterou za sebou pochodující armáda zanechávala. I při svých značně omezených schopnostech ve stopování by hravě zvládla jít v jejich šlépějích, i když to teď bylo to poslední na co myslela.

Trvalo to alespoň čtvrt hodiny, než okolo prošla poslední nestvůra. Konečně vydechla, ani si neuvědomila že dech zadržovala. Už chtěla dát pokyn koním, aby se zvedli, když si vzpomněla na jednu z lekcí od Gilana.
Nezapomeň na zametače, protože oni doufají, že ty zapomeneš.

Ztuhla na místě a napočítala do sta. Když se nikdo neobjevil, usoudila, že je pro zatím v bezpečí. Dala pokyn volno pro koně a sama se pokusila uvolnit. Dala si pár doušků vody, nasedla na Tine a doufala, že zvolený směr jí co nejdříve dovede na sněmoviště.

~*~*~

,, Prosím, já s ním fakt musím mluvit!"

,, Má důležité jednání. Prostě musíš počkat."

Alex zírala. Právě ujela nějakých padesát kilometrů za půl dne, jen aby si teď prostě sedla na prdel a čekala?

,, Tohle ráno jsem vyjela z Macindawu, tryskem jsem sem jela celý tenhle den, málem mě zabili kalkary a teď tady mám prostě dřepět, protože šéf se vykecává!?" Alex ruply nervy. Věděla, že její zpráva je životně důležitá, včera kvůli tomu málem zaklepala bačkorama. Nedokázala prostě nečinně přihlížet, zatímco si armáda bestií pochodovala její zemí.

,,Co se tady Wille děje?" Za Alexinými zády se ozval známý hlas Leye. Dříve, než se dotazovaný zmohl na odpověď Alex začala mluvit o všem, co se událo po cestě a podávala mu dopis, který posílal Gilan.

Ley se mračil čím dál více. Když Alex skončila s hlášením, velitel hraničářů zakřičel na celé sněmoviště:,, shromážděte veškeré síly, které máme. Rozešlete zprávy baronům, ať mobilizují vojsko. Teď už není pochyb; Araluen je ve válce!"

Pro sebe si dodal:,, ještě vědět, kdo je nepřítel."

Nějaké kecy pod kapitolu? Nevím, nic mě nenapadá:D.

Jestli se těšíte na nějakou epickou bitvu, musím zklamal. Celý boj se Alex ani nedotkne a já nehodlám přidávat kapitolu o tom, jak se midlí s wargaly. Ani to není důležité pro příběh.

Tak užívejte
Sè onr sverdar sitja hvass