13 příběhů,
13 různých zvířat,
13 osudů
A 13 smrtí.

---------------

Vysoká tmavá postava letěla lesem. Někdo by možná viděl tmavou šmouhu, někdo stín, jiný to ani neviděl. Rychlost byla neskutečná. Něco jako letadlo nebo rychle rozjeté auto.
Zákonitě by se samostatná postava takhle rychle pohybovat neměla, ale to ona asi nevěděla, pravděpodobně ji na to nikdo neupozornil.

Určitě jste už jeli rychlým autem, tak víte, že to není moc zážitek na pozorování okolí. To také postava neměla v plánu. Hnala se za určitým cílem. Ona sama to viděla jako žlutý bod a pro ostatní to bylo neviditelné. Jen ona viděla světýlko v dáli. Byla překvapená, že bylo jen jedno. Vážně ji to zarazilo. Většinou bylo těch světýlek statisíce, až se v tom ztrácela a bolela ji hlava. Tentokrát bylo v širokém okruhu jen jedno světélko.

Ona nebyla jedinou Sběračkou, byla jednou z mnoha. Její starostí byla zvířata, většinou savci v zajetí člověka. Také nebyla sama na celý svět, měla na starost jen určitou oblast. Starostí jiného ostatní zvířata jinde a ještě jiného lidé. Bylo jich opravdu hodně. Říkala si Smrt. Nevěděla, jak se jmenují ostatní, nikdy je neviděla. Znala jen sebe a ta světélka.
Vždycky, když nějaké zvíře umíralo, začalo zářit. A ona ho uviděla. Něco jako alarm.
Byla rychlá, protože toho musela stihnout opravdu hodně.
Snažila se být laskavá, přívětivá na umírající zvířátka, snažila se být jejich dobrým posledním zážitkem. Uměla mít všechny dobré vlastnosti, teda až na jednu - nedokázala být hodná. Být hodná, to nebyla její parketa...

A konečně byla na místě. Poznala to tak, že se žluté světélko zvětšilo a výrazně zesílilo svůj jas. Uslyšela... hlasy? Nebyla si vůbec jistá, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se neplete. Pro jistotu hodně zpomalila. Přesně jak očekávala ji od zvířete dělila stěna, ne-li hradba lidských obydlí.
Když zpomalila, povšimla si, že může být něco po půlnoci, proto ji zarazilo, když uslyšela dost ostrý a hlasitý křik. Uvědomila si, že od světélka, které celou dobu následovala, ji dělí pouze jeden dům, byla už tak blízko, že slyšela jeho přerývavý dech. Sípavě se nadechla a skočila na střechu domu. Pohlédla dolů.
Naskytl se jí žalostný pohled.
Dole, hned pod střechou domu, kterou si Smrt zvolila jako pozorovatelnu, stál vedle jejího světélka velký a značně opilý člověk. Hned jak si prohlédla jeho, zaměřila se na těžce se nadechující zářivou trosku. Ano, jinak než zvířecí troska by to asi nikdo nepopsal, ale Smrt se naučila všímat si i jiných věcí.
Dobře si ho prohlédla. Ležel tam na zemi pohublý černý pes. Bylo vidět, že žil na ulici, neměl co k jídlu a lidé ho vyháněli. Povzdechla si, černých mrtvých zvířat tolik přibylo...
Opatrně se přikrčila a přehoupla se přes nízkou střechu domu.
Měkce dopadla na udusanou hlínu, která měla být v minulosti nejspíš zahrádkou, ale vypadalo to, že už dávno není...
Ani její cíl, ani ten člověk si jí pravděpodobně nevšimli, nebo to na sobě jenom nedali znát.
Černě zahalená postava si připadala někdy tak osaměle, když viděla, že jí nikdo nevidí, nechce vidět, nebo jí při nejmenším nevěnuje ani zrnko své pozornosti.
Přišla ještě blíž, až tak blízko, kdy jí od nešťastné dvojice dělilo pouhých pár kroků.
Viděla, jak muž s útlou nádobou na jejich odporně páchnoucí pití křičí na nebohé umírající zvíře. Jak do něj za psího úporného naříkání znovu a znovu kope. To už bylo moc i na Smrt a rozhodla se, že už nenechá tu nebohou bytost se trápit a zakročila.
Přišla až úplně k němu. Skrčila se a jemně se ho dotkla svou rukou.

Smrt má krásné ruce. Jednu normální, lidskou, tak jemnou, jakoby nikdy nedržela nic pevného v ruce. Druhou kostnatou, tak tvrdou, ale zároveň tak moc hladkou, jak jen mohou kosti být.
Svých umírajících cílů se dotýkala z pravidla tou krásnou a jemnou, lidskou, aby je nepolekala. Ani tentokrát její dotyk nebyl výjimkou.
Fenka se zachvěla. Ucítila, že přišel její čas a zahleděla se na Smrt očima plnýma bolesti a... Mateřské lásky? Smrt si nebyla jistá, jestli záblesk v jejích očích přečetla správně. Teď na tom ale nezáleželo. Fenka začala pomalu, ale jistě zvedat a zase pokládat svůj krásný dlouhý ocas. I to jí zřejmě činilo bolest, neboť hned zase přestala.
Muž se na výjev koukal s opovržením, Smrt neviděl, neboť jí nechtěl vidět, ale to co viděl zřejmě nepředpokládal.
No posuďte sami, čekali byste od zbitého psa vrtění ocasu?
Smrt podrbala svou rukou nebohou fenu za ušima. Fenka na to reagovala přetočením se na záda, jakoby si i přes ohromné bolesti, které musela zažívat, drbání užívala. Smrt se usmála a pokračovala v hlazení.
Muž vytřeštil oči. Pak se ale začal smát a do fenky ještě jednou kopnul. Zasáhl nastavené břicho a fenka se v bolestech stočila do klubíčka. Smrt si konečně všimla jejích naběhnutých struků, které mohly dokazovat jediné - fenčin pohled přečetla správně.
Trošku jí to vyvedlo z pohody, znamenalo to totiž, že tady někde mrznou více či méně velká štěňátka, která bez své matky s největší pravděpodobností skončí stejně jako ona - v rukou Smrti.
I když fenka okamžitě reagovala na kopanec stočením se do klubíčka, Smrt věděla, že nadešel její čas. Nenechá jí tu trpět.
Osvobodila tedy fenčinu duši z trosek jejího těla a za broukání si své oblíbené melodie ji vzala do náruče, kde se ji snažila alespoň trošku zahřát.
Hned, jak ji zvedla do náruče se fenčino tělo uvolnilo. Naposledy zavrtěla svou oháňkou a zůstala nehybně ležet. Muž si do ní ještě párkrát kopnul, ale pak, když nedostal žádný uspokojivý bolestný projev, vzdal to a kymácel se pryč.
To už ale Smrt nevnímala a drbala promrzlou psí dušičku v náručí. Snažila se jí uklidnit a nechala jí zapomenout na všechny ty strasti a bolesti. Nechala jí jen ty hezké vzpomínky a nesla ji k šedému prostěradlu nebes.

,,Teď už je dobře..."

Zdravím ^_^
Chtěla bych Vás jen dopředu upozornit, že tu bude pravděpodobně hodně gramatických chyb a hodně nesrovnalostí, ale jedná se jen o pokusný příběh, kde se pokusím ve Vás, mých skvělých čtenářích, vzbudit nějaké emoce. Budu Vám zde vyprávět třináct příběhu třinácti různých zvířat, která měla rozličný osud, ale jednu chybu - potkala člověka.
Vypravěčka bude Smrt. Osoba, která na daná zvířata dohlíží a ví, že nakonec skončí - dílem člověka - v její náruči.
Doufám, že Vás příběh bude bavit, budu moc ráda, když mi vždycky do komentářů napíšete, jak na Vás daná kapitola působila,
Vaše Adél