"Lidi jsou přesně jako šachovnice... Jen s tím rozdílem, že stejně jako šachové figurky neznají své poslání, natož stranu."

Berte tenhle spis jako... chvilku poezie snad. Takovou, která vám ani v nejmenším neprozradí o čem bude příští děj, snad jen naznačí. Trošku. O čem bude tato kniha? Proč začíná psát další nejsou tři dost? Co k čertu znamená název kapitoly? To vám snad může probíhat hlavou a já mám pro vás jen jednu odpověď, takovou, za kterou by mě pár století zpět upálili. Zabili za kacířství. Nebo mě snad považovali za duševně chorou.

Individua, která běžně poznávám jsou subjekty.

Prostředníci a věčné inspirace.

Zkus se zasnít, čtenáři, sni s otevřenýma očima, aby jsi snad dokázal pochopit jen zlomek z následujích příběhů.

Kroky tě zavedly do místnosti, která se zdá bezedná. Nekonečná, všude kolem tebe jsou jen stolky, poličky a skříně plné vitrín. Pokud se rozejdeš,  nenecháš se zvědavostí užírat a budeš zkoumat dál, tvé kroky se rozezní, i kdyby ses snažil jít sebetišeji, vše se rozléhá a mizí v dáli. Podobný pocit by jsi snad mohl mít v kostele, jakýsi náboženský poklidný... I v této místnosti si tak připadáš.

Působí na tebe nejrůznější vjemy, studený vzduch, hlasitá a přitom tichá akustika. Musíš si připadat tak malý, když bloudíš a bloumáš.

Tvoje oči kloužou od skla ke sklu, nepozoruješ exponáty, nýbrž živé osoby, které jakoby snad ani nevěděli o tvé vlastní existenci. Jak na tebe celý pohled působí? To může být individuální.

A konečně pohlédneš nahoru, nad sebe. Jak málo lidí, to tak dělá a... vidíš jen sám sebe. Stává se z tebe další subjekt a exponát.