Věnování: K Vánocům, pro osobu, kterou jsem překřtila na její revolucionářské já!

Inspirace: písnička Když se smůly sejdou od Elixírů, Johnny Blue, 'Inspirace'

---

Tato vitrína byla odlišná od svých sester. Nebylo v ní téměř nic... Téměř nic až na překrásné tóny... Hudbu noci.

Co měl společného íránský přistěhovalec a mladá coloraďanka se zrzavou kšticí? Kromě cesty do Londýna vlastně vůbec nic. Jejich priority se značně lišily, nicméně určité osoby, jakoby snad měly souzeno, aby se poznaly a to jen proto, aby jejich životy začaly dávat nějaký větší smysl.

Temně hnědé vlasy mladému snědému muži cuchal vítr. Byl studený, vlahý, voněl po soli. Zkrátka mořský. Šlo o maličkost, drobnost, která jiným osobám snadno ušla. Viděly, jejich oči přitom sloužily méně než ty slepecké. schované pod bledým oparem, povlakem. Slyšely, ale nevnímaly, nechtěly poslouchat nikoho jiného než sebe. Cítily, ale nic to pro ně ve skutečnosti neznamenalo. A v neposlední řadě, mluvily, aniž by k tomu měly důvod... Zkrátka jen tak. Prostoduše. Musel se nad tou ubohou ironií pousmát. Byl na tom vlastně lépe než všechna ta zdravá a normální individua dohromady. Život pro něj nebyl jen honba za tím nejlepším.

Nevidomé oči, o nichž by se snadno dalo tvrdit, že mají snad barvu kávy, přejely své okolí. Nepostrádaly zvláštní jiskru, snad zájem o to, co ani nemohl znát. Na chviličku se duhovky zastavily na ženě, na kadeřích připomínajících ohnivou řeku. Jakoby viděl, přestože ona mu podobnou pozornost a zájem nevěnovala. Mohl si ji zařadit jen podle ladné lehce poskakující klapavé chůze... veselé, svižné. Zkrátka se odlišovala. Až ke svému místečku, jež bylo bezpečně skryté před zraky nepohodlných čumilů, mohl cítit pozitivní auru, která onu bytost obestírala. Jakoby snad měla vlastní počasí.

Konečně ji přestal vnímat. Hubené prsty přejely po strunách kytary. Snědý muž si ji schraňoval, jakoby šlo o nejdražší poklad, to šlo snadno odvodit, dle něžných doteků, s jakými se dotýkal tmavého dřeva. Konec konců, kytara se mu za onu pozornost odvděčila dechberoucími tóny, jež se z hrdla hrnuly a rezonovaly. Pokud se našel nějaký náhodný čumil, nebral ho mouřenín na vědomí. V oněch tónech byla podivuhodná niternost, poselství, jež se písničkář pokoušel předat. Rychlý prstoklad a jeho hlas? Dar mluvit, má každý živý tvor, tedy... téměř každý a co mu bylo odepřeno na zraku se promítlo v hlase. Radost, nehraná a upřímná, kterou nechávala uniknout nepřeslechnutelně dokonalá barva, mužových slov, tónů, ty které ze sebe vyluzoval. Šlo o paradox, zněl hluboce a záhy jemně. Do jednotlivých slov jakoby foukal, jen aby mu je ukradl vítr. Přidávalo jim to na měkkosti. Čarokráse.

Když se smůly sejdou

a je jich najednou víc

plný kapsy průšvihů,

zřejmě neznamenaj nic...

Já nejsem z těch,

co hned ztrácej dech,

při prvních kapkách smůly,

je mou zásadou,

mít trable za hlavou

a nemít...

Nemít strach.

O její přítomnosti věděl dřív, mnohem dřív než k němu promluvil výš posazený zpěvavý hlas. Prostě ji vycítil, zrovna tak jako si uvědomujeme, že se v naší přítomnosti nachází starý přítel.

"Máte krásný hlas, pane..." Odmlka. Šlo o nefalšovaný zájem, tedy.. chtěl tomu věřit, "hned bych se k vám přidala." Mohl si jen představit onen přátelský úsměv, který zvonivost těch slov prozrazoval.

"Ramin, předpokládám správně, že byste kdekoho hravě strčila do kapsy." I on se musel pousmát, prsty spočinul na rubu kytary a oči pozvedl do míst, kde by se snad měla nacházet. Jeho perský přízvuk nešel i přes vytříbenou angličtinu přeslechnout. Tvořilo to pak v závěru zajímavý akcent.

"Samozřejmě... Ale upřímně, netuším, dobrý zpěvák se pozná hlavně díky reakcím publika a jestli jsem skvělá nebo ne... to posoudí až odborník. Údajně mám pestrý soprán. Ale, jestli můžu být zvědavá, co bude dělat cizinec jako vy zrovna v Anglii? Mimochodem, jsem Sierra." Kdyby to bylo na ní, zřejmě by celou debatu zvládla za ně oba a za něj... stačilo by jen s úsměvem přikyvovat. S odpovědí si dal na čas, poukázal na místo po své levici. Oba se tak mohly schovat v onom malém úkrytu mezi kapitánskou kabinou a komínem, jež s pravidelností vybafával oblaka kouře. Smrad uhlí snad ani nebyl cítit. nicméně teplo jim příjemně prostupovalo do chodidel.

"Vlastně je to tajemství, které může znát jen pár vyvolených. Dost dobře můžu být uprchlík, ale ve skutečnosti," v dramatickém momentu utichne, jedna z pacek zatápe v neznámu, opatrně šátrá, aby nalezl její vlasy, jakmile se jich konečky prstů dotknou, opatrně se k ní nahne, snad ze strachu, aby ji nezapudil, neodehnal od sebe. Spiklenecký šepot do ucha a její vůně, kterou jen tak z hlavy nevymaže, protože... "ve skutečnosti hledám múzu, inspiraci. Docela mi ji připomínáte."

...Protože se zastavila.

"Jste opravdu zvláštní, snad bych vám ukázala svůj svět." Opět jen ta nejasná představa toho, jak se může asi tvářit. Nebo jak vypadá? Cokoli, na té tmě, věčné a oslepující. která dovedla, tak oslnivě zastřít zrak, byla éterická. Vskutku nechápal, proč ho neschopnost pohlédnout na cizí slečnu tak užírá.

"Beru vás za slovo, zřejmě to je jediná možnost, jinak budu muset sám sebe přesvědčit o tom, že se mi jen zdáte." Odfrknutí z jeho strany, zatímco ona? Netrpělivě bubnuje prsty do leštěných prken. Melodie, kterou nezná a zašustění. Látka, snad textílie se otřela o parkety. Ticho, které mezi nimi vyvstalo nebylo ani tak nepříjemné nebo snad v rozporu ohlušující jako když byl na jedné z mnoha a mnoha prohlídek s očima a čekal na další z mnoha a mnoha verdiktů. Všech do jednoho hloupě identických.

"Byl by to pěkný sen?" Pobrouknutí, hlava je zakloněná a dána mírně na stranu. Kupodivu se však hlas nedrhne. Protočí očima nad její zvdavostí. Měla talent na to říct každou frázi, ať byla jakkoli fádní, jakoby odpověď byla životně, ne - li přímo bytostně důležitá.

Vidět ji...

"Dejte mi čas na rozmyšlenou.." Slova se vylinula s určitou neohrabanou kuráží, také si za ně vysloužil odměnu, v podobě dloubnutí do ramene. Ona nevázanost s jakou k němu přistoupila, byla až životodárná. "... a i kdyby nebyl, noční můry jsou přeci mnohem zajímavější než obyčejní motýly, jakoby nevěděly jakou barvu na křídla si vybrat." Dodá ještě urychlně, snad se chtěl vyvarovat dalšího dloubnutí a teatrálně jí položil hlavu na rameno. Asi jako pes prosící o podrbání za uchem.

"Máte příležitost. Her Majesty's Theatre ve West Endu, přesně za týden. Ukážu vám svůj tajný svět a vy mi povíte, jaký jsem vlastně sen. Brzy nashledanou, Ramine." Ucítil stisk ruky, krátké ujištění a pak.. místo vedle něj bylo stejně prázdné jako jeho dlaň. Mimoděk se rozhlédně, ale zmizla, zrona tak jako se objevila. I kdyby viděl, nic by se tím nezměnilo, to jasné světlo její osobnosti by zmizelo došista stejně.

"Za týden. Divadlo Jejího veličenstva." Slova určená nikomu Ujištění. Však... Co dělají múzy? Přichází bez pozvání.

Bez zeptání.