Po rozdělení do kolejí pronesl Brumbál nějakou rychlou řeč a pak nám popřál dobrou chuť. Na stolech se objevilo jídlo.

,,Ty jsi Malfoyová?" rýpl si do mě zrzek - Ron jak už vím.

,,Ano jsem. A ty jsi Weasley," oplatila jsem mu to.

,,Nechte se, co na tom že je Malfoyová?" zapojila se do rozhovoru Hermiona.

,,Nic. Jen neměla by teda být ve Zmijozelu?"

,,Očividně ne," zastal se mě Harry.

,,A na co máš tu kápi?" zkoušel to Ron dál.

,,A proč se tak cpeš?" oplatila jsem mu to. Podobně probíhal i zbytek naší konverzace. Nezjistil o mě ovšem nic, kromě toho že jsem Malfoyová, mám ráda čtení a moje oblíbená barva je černá.

Po jídle nám Brumbál popřál dobrou noc a prefekti nás odvedli do kolejních místností. Cestou nám ukázali jednotlivé učebny i pohybující se schodiště.

Ve společenské místnosti bylo všechno sladěné do rudé a zlaté. Pro někoho kdo vyrůstal v černé, zelené a šedé je to nezvyk.

Rozdělili nás do pokojů a já díky bohu byla s Hermionou. V pokoji už jsme měly naše kufry.

Vzala jsem si pyžamo - s přišitou kapucí logicky - a zavřela jsem se do koupelny. Provedla jsem večerní hygienu a převlékla jsem se. Pak jsem se vystřídala s Hermionou.

Později když už jsme seděly v naších postelích a četly si, všimla jsem si, tě po mě Herm pořád pokukuje.

,,Copak?"

,,Nic jen....ty nikdy nesundáváš tu kapuci? Ani na spaní?"

Zavrtěla jsem hlavou.

,,A proč?"

To mě donutilo se zamyslet. Kapucí jsem sundávala jen na spaní v rodinném sídle. Nikdo kromě matky, otce a Draca nevěděl jak doopravdy vypadám. Na moment mě dokonce Herm přesvědčila abych jí to ukázala ale....

Povzdechla jsem si. ,,O tom co ti teď ukážu, nesmíš nikdy nikomu říct ano?'

,,Máš moje slovo," přikývla Hermiona.

Chytila jsem lem kapuce, stáhla jsem si ji z hlavy a pustila jsem své vlasy na svobodu.

Slyšela jsem, jak Hermiona zalapala po dechu. Dlouhé ohnivě zbarvené vlasy mi splývaly až na záda svýma zářivě žlutýma očima jsem pozorovala Herm.

Ta se na mě dívala s lehce otevřenou pusou a těkala pohledem z mých vlasů na mé oči a zpět.

,,Jak se ti to stalo?" ukázala na mou jizvu

,,Drak," pokrčila jsem rameny.

,,Aha....a máš třeba nějaké následky?"

,,Zatím ne."

,,Zatím?"

,,Otec i já si myslíme, že se nějaké projeví až v nějakém věku."

Hermiona přikývla.

Abych byla upřímná, bylo fajn se s mým tajemstvím svěřit. Vypadalo to že mi rozumí.

Herm si sedla ke mě na postel. Zblízka si začala prohlížet mou jizvu. Nechala jsem jí ať pozoruje moje vlasy, které neustále budily dojem hýbajících se plamenů a ať zkoumá mé žluté duhovky.

Vytáhla jsem pergamen a brk a začaly jsme zapisovat to, co Hermiona vypozorovala. Během toho jsem si začala uvědomovat, že k této dívce na mé postelí cítím silné sympatie. Líbilo se mi jak si mumlá když píše, jak se zajímá a vůbec.

Vím že bych neměla sympatizovat s Nebelvírskými a už vůbec ne s mudlorozenými jako je Herm.

Ale sama jsem teď Nebelvírka a jsem s tím celkem spokojená.

Tuto kapitolu dnes věnuji všem ženám co na světě žijí. Dnes je den žen. Snad jste si ho užily 😉🌹.