Začal druhý den v aréně. Světla postupně přibývalo a draci, kteří po většinou byli schoulení do klubíčka, aby udrželi co nejvíc tepla u těla, se konečně začínali probírat. Sedmnáct z nich přežilo první noc, ale otázkou zůstávalo, zda se stejný počet splátců dožije další noci.

* * *

Stínomil ještě chvíli seděl na břehu zasněženého zmrzlého jezírka, ve kterém se sotva před chvílí utopil Pax, strážce z Druhého kraje, odkud pocházel i smrtidráp. Odpočíval a zároveň přemýšlel. Uvažoval nad tím, co by měl dál dělat. Mohl už teď v podstatě cokoli. Lovit splátce, něco k jídlu, zkoumat arénu a další věci. Jenže připadal si teď takový...prázdný. Alespoň, že nebyl už zas tak omezovaný svým zraněním. K jeho vlastnímu překvapení sníh asi vážně na jeho bok fungoval a teď ho bolel podstatně méně. To bylo dobré znamení, infekce nejspíš ustupovala. Vstal a vydal se do lesa. Zdálo se, že je všude ticho a klid. Ale jeho čenich po nějaké době zachytil docela čerstvou stopu jiného splátce. Ostražitě se přikrčil a pomalu postupoval dopředu s ocasem a kly připravenými k úderu. Za chvíli uviděl zády k sobě rovnou dvě dračí hlavy. Bri a Nit nejspíš něco tušily, snažily se zavětřit pronásledovatele a otáčely se všemi směry. Stínomil se teď vůbec nehýbal a pokoušel se čekat na příležitost ke skoku, jenže čtyři oči toho viděly víc.
„Támhle!" Vyjekla Bri, když zaměřila smrtidrápa schovávajícího se v křovinách. Stínomil zavrčel, vyrazil a vychrlil na dračici kyselinu. Zapavec se vyhnul a dal na útěk vzletem nad stromy. Smrtidráp ho následoval. Brinit sice po svém rubavčím rodiči měla lepší dispozice k létání než zipáci, ale ani to na draka z Druhého kraje nestačilo. Stínomil ji docela rychle doháněl, ale musel uznat, že dračice má výdrž. Když už byl tak blízko, že by po jejím ocase mohl seknout klepetem, kříženec se náhle otočil a vychrlil na něho oheň. Stínomil se tak tak vyhnul tomu nejhoršímu, ale jak neviděl na pravou stranu, nevšiml si, že se svým manévrem dostal příliš blízko k vzrostlému stromu. Ozvalo se žuchnutí, když se na něj naplácl jak široký tak dlouhý, následovaný sprškou sněhu. Bri a Nit nemohly odolat, krátce se zasmály a už zase letěly rychle pryč, zatímco se vcelku překvapený Stínomil kutálel po větvích dolů a dopadl na zem. Sníh zbrzdil jeho pád a smrtidráp za chvíli vstal. Připadal si v pořádku, jen měl pár odřenin. Naštvaně zavrčel a pokusil se Brinitinu stopu zachytit znovu, ale trochu pochyboval, že se k ní tentokrát zvládne dostat tak blízko.

Jóko se krátce po začátku nového dne přátelsky rozloučila s Triskelionem. Do jedné z beden naskládala co se dalo. Převážně potravu a vodu, ale na jednu zadní nohu si připnula i nástavec. Bednu se zásobami vystrkala před Roh hojnosti a napadlo ji jediné. Odletět do hor. Uchopila ji do spárů a s pomocí všech čtyř křídel vzlétla. Vystoupala vzhůru, kde byl vzduch chladnější a foukal mírný vítr. Nechala se nést k jednomu z vrcholu, ale nakonec složila křídla a přistála na jedné skalní plošině, která se pak s nebezpečnou prudkostí svažovala směrem do údolíčka, jež bylo mezi dvěma horami. Nebyla tam sice jeskyně, ale samici bouřkořeza napadlo, že by se tam dal rozdělat tábor. Ale nejdřív by musela prozkoumat terén.
„Jóko!" Ozvalo se a dračice sebou polekaně trhla. Když se ohlédla, spatřila noční běsku Chiáru, dračici ze stejného kraje, v jakém vyrostla i ona sama.
„Chiáro!" Křikla na ni zpátky radostně. „Kde se tu bereš?"
„Noc jsem přečkala mezi skalami, abych dočista nezmrzla, ale řeknu ti, dala bych cokoli za nějakou deku."
„To chápu," pokývala hlavou Jóko, „já jsem se skryla v Rohu hojnosti a tohle jsem odtamtud odnesla." Trhla hlavou směrem k bedně.
„Vážně?" Podivila se běska. „Máš tam i něco k jídlu? Umírám hlady!"
„Ano, ale počkej, nejdřív to tu potřebuju prozkoumat, jestli tady bezpečno."
„Ale já se opravdu chci najíst!" Zakňučela Chiára.
„Ne," odbyla ji, „jestě budeš muset počkat."
„Ty se ve skutečnosti ani rozdělit nechceš, co?" Zavrčela běska, která už byla hladem i stresem trochu mimo sebe. Přestávala přemýšlet nad tím, co vlastně dělá.
„Cože?" Překvapil ten tón bouřkořeza, „jistě, že chci! Ale ještě čekej, nebo ti vážně nedám nic!" Vycenila zuby na důkaz, že to myslí vážně, otočila se k dračici zády, aby se mohla rozhlédnout z plošiny a přitáhla si bednu blíž k sobě. To ale neměla dělat. Chiáře v ten moment totiž došla trpělivost. Chtěla jí ukázat svůj vztek, tak vychrlila jednu svou plazmovou ránu dračici přímo za ocas. Jenže střela šla trochu výš než zamýšlela. Jóko dostala zásah do zad a velká síla exploze ji i bednu ještě odhodila dopředu. Chiára k vlastnímu překvapení vykulila oči, ale už nemohla nic dělat. Jóko bez vědomí a dost možná v tu dobu už mrtvá, padala dolů a jediné, co běska uslyšela byl její naráz o mrznoucí sníh a pak také tříštění bedny. Chiára bez hnutí stála na místě a snažila se popadnout dech a uklidnit mysl, ale nešlo to. Ozval se výstřel z děla a to ji trochu vytrhlo z prvotního šoku. Co teď má dělat? Zabila ji! Zoufale zakňučela a chvíli s tím přecházela sem a tam. Jakmile se trochu zklidnila, začala znovu přemýšlet, co dál. Zásoby sice byly dole, to ale neznamenalo, že jsou zničené. Střemhlavým letem se vrhla dolů a ladně přistála na místě, kde se válelo nejvíc misek a balíčků. Na tělo bouřkořeza se raději ani nepodívala. Sebrala všechno, co se dalo použít. Ryby a pár uzavřených misek. Pevně to sevřela v tlapkách a plná divokých, stresujících pocitů se vydala pryč od místa nehody.

Firestar se vážně hned po svítání rozloučil s docela milou Clotho a vydal se vlastní cestou přes arénu. Napadlo ho jít si něco ulovit, ale co a kde, když tu nejspíš netekla voda? O poslední ryby se ráno rozdělil se sladkou smrtí jako poděkování za úkryt na noc a teď už neměl nic. Ne, že by měl hlad, ale počítal s tím, že večer už bude chtít něco na zub. Vyšplhal na strom, roztáhl křídla, odrazil se a vzlétl. Vyletěl nad stromy a kroužil nad arénou ve snaze najít něco, co by připomínalo řeku, ale všude viděl jen sníh a skály. Nikde žádná voda. To se mají jako se splátci navzájem sníst, nebo co? Je pravda, že pár kanibalistických draků tu je. Nebo tvůrci schválně čekají, kdo vydrží bez jídla nejdéle. Povzdechl si a znovu se zadíval dolů. Do uší mu ale pronikla nádherná píseň. Firestar se ve vzduchu zastavil a zaposlouchal se do té překrásné melodie. Naprosto přestal vnímat, co se děje kolem něho. Takže si ani nemohl všimnout, že zvrchu se na něho řítí velký drak s jakoby motýlími křídly. Prudce mu spáry udeřil do zad a vyrazil děsovci dech. Firestar, naprosto zmatený a šokovaný, začal padat dolů, ale útočník ho rychle dohnal, chytil do drápů a přidržel tak, aby padal zády napřed. Děsovec až teprve teď uviděl smrtipěje jemně fialové barvy s růžovým spodkem těla a bílými znaky. Balada těsně před nárazem na sníh roztáhla křídla, ale i tak to byla taková rána, že Firestar prudce nadechl. Smrtipěj ho pevně držel a v očích se mu mísilo mnoho pocitů. Vztek, smutek, strach, šílenství z hladu. Dračice roztáhla křídla a chystala se k poslednímu úderu, přestože jí samotné to nebylo příjemné, ale děsovec rychle reagoval. Vzplál a vychrlil proti Baladě plamen. Dračice se s překvapeným výkřikem klidila z cesty, Firestar jí okamžitě podrazil nohy, otočil se na břicho, vstal a už hledal strom ze kterého by se mohl odrazit a odletět. Balada se sbírala ze země a při pohledu na prchajícího splátce zmizela její touha po potravě a nahradila ji lítost a výčitky svědomí. Zase podlehla svému přirozenému a pro ni špatnému chování. A to by neměla.
„Počkej!" Vykřikla prosebně a zoufale zakňučela. „Promiň, to jsem nechtěla!"
Děsovce ten její tón překvapil. Zastavil se napůl opřený o strom a pomalu se ohlédl. Měl sice strach, ale zároveň byl docela zvědavý, co se dračice chystá říct. Balada pořád napůl ležela ve sněhu a když si všimla, že Firestar se zastavil, v očích se jí blýskla malá naděje.
„Omlouvám se, já vážně nechtěla," téměř zavzlykala, „ale mám prostě tak hrozný hlad!"
Děsovec se na ni soucitně podíval a odvážil se přistoupit pár kroků blíž k ní. Nakonec, takhle Balada nevypadala nebezpečně na skutečnost, že ještě před chvílí na něj zaútočila. Bylo mu jí i trochu líto.
„Třeba ti můžu nějak pomoct," nabídl se a dračice k němu vděčně vzhlédla.

Sotva se Azan probudil, musel pořádně protáhnout křídla a svaly. Noc byla velmi chladná, ale smrtipěj ji více méně přečkal. Když se přesvědčil, že poblíž žádný drak není, došel zpátky na mýtinu s květinami, které teď pokrývaly ledové krystalky a vzlétl. Vystoupal výš, aby měl rozhled a spatřil, že ve vzduchu je jen jeden drak. Smršť sotva před chvílí vylétla ze své jeskyně, aniž by tušila jak těsně v noci unikla smrti. Chtěla se proletět v co největší výšce, ale něco ji evidentně zaujalo. Plachtila ve střední vzdálenosti mezi zemí a kupolí arény pořád kolem jednoho místa a dívala se dolů mezi stromy. Azan sice nerozuměl jejímu jednání, ale byl zvědavý. Co nejtiššeji si to namířil k ní. Tajfumerangovi jeho přítomnost neunikla, už od mala věděla, že ve vzduchu si musí hlídat okolí. Zastavila se k smrtipějovi čelem a varovně vycenila zuby. Azan, jako by to neviděl, neohroženě doletěl až k ní. Spoléhal na to, že kdyby se něco dělo, zazpívá jí a sestřelí dračici z oblohy. Podíval se dolů a pochopil, co Smršť tak zaujalo. V trojúhelníku tam proti sobě stála trojice draků.
„Sázíš na vítěze?" Ušklíbl se Azan.
„Myslím, že vytvářejí spojenectví." Ignorovala Smršť jeho tón a raději ho nespouštěla z očí. Nelíbilo se jí, že je tak blízko.
„Přidám se k nim," rozhodla se. Azan se na ni překvapeně podíval. Proč by to tak velká dračice dělala? Smršť chtěla mít chvíli nějakou společnost, když ještě nenašla Baladu. Sama si připadala zranitelnější a z přítomnosti smrtipěje byla nervózní.
„Víš co, zkusím to taky, ať je nějaká legrace," ušklíbl se smrtipěj a jako první začal sestupovat dolů. Smršť obrátila oči v sloup a rychle ho dohnala. Hlavně aby ty tři dole nevylekali.

Uhlovi se ještě krátce před úsvitem podařilo chytit Fulgurovu stopu. Převážně prolétával mezi stromy a snažil se nevzbuzoval pozornost. Už chápal, že na toho malého svítivě zeleného štíráka si musí dávat pozor. Zvláště v noci. Ale jak světla přibývalo, začínal si být sám sebou jistější. Neustále dával pozor, jestli se na něho nechystá někdo ze zálohy, ale byl celkem klid. Více méně udržoval jeden směr, jelikož předpokládal, že rychlý Fulgur by ho měnil jen nerad. A sotva tak dvě, tři hodiny poté, co s lovem začal se mu konečně dostalo zasloužené odměny. Stopa znenádání končila, tak Uhel přistál a když vzhlédl, spatřil malého draka viset hlavou dolů na stromě. Zdálo se, že spí. Černý drak se spokojeně zašklebil, natáhl se a přemýšlel, co udělat. Kousnout ho, nebo na něj plivnout jed? To je fuk, hlavně, aby ho to zabilo. Už se s otevřenou tlamou chystal k výpadu, když v tom kdesi po své pravé straně zezadu zaslechl podezřelé zvuky. Rychle se otočil a spatřil ještě jednoho draka s hadovitým tělem. Oleandru, samičku hadobijce z Dvanáctého. Dosud se zvědavostí čekala, co plazivec udělá, ale teď výhružně vycenila zuby a zavrčela. Uhel jí vzteklé syčení oplatil a stáhl se do obranného postoje. Jenže ruch probudil i Fulgura. Leknutím se pustil vcelku chaoticky dopadl na zem, odkud se hned sebral a postavil se na nohy tak, že s ostatními dvěma draky tvořil trojúhelník.
„Sakra to jsi zase ty?" Zavrčel na Uhla a obrátil se k Oleandře. „A ty jsi kdo a chceš co? Co se tady vlastně děje?" Žádný drak mu neodpověděl a jen si vzájemně vražedně hleděli do očí.
„Tak se zkusíme uklidnit." Řekla Oleandra a zaujala postoj, který nevyjadřoval hrozbu. Věděla, že teď je v nevýhodě. Jakožto hadobijec byla nejlepší v boji na blízko, ale Uhla se nemůže dotknout a Fulgur je extrémně rychlý. Štírák ale její výzvu přijal a pokusil se i přes trhavé pohyby hlavou působit klidně. Nechtěl aby došlo na souboj mezi třemi draky. Když Uhel viděl, že oba draci vážně spolupracují, neochotně složil křídla k tělu s stáhl se.
„A co teď?" Zavrčel naštvaně. „Chcete tu jen tak stát dokud nepojdeme hlady, nebo neumrznene?"
Oleandra se ze všech sil snažila zůstat v klidu, přestože po téhle poznámce měla chuť vrhnout se na plazivce.
„Hele!" Vykřikl Fulgur a ukázal hlavou nahoru. Všichni tři se podívali na nebe. Měli společnost. Zeshora se k ním pomalu snášeli dva hodně velcí draci. Smrtipěj Azan a samice tajfumeranga Smršť. Trojice dole na ně zavrčela, ale ti dva nahoře nevypadali, jakože se chystají k útoku.
„Co vy tři tady?" Zavolal na ně pobaveným a možná i trochu výsměšným tónem Azan. „Chystáte se na lov splátců?"
Draci dole nechápavě naklonili hlavu na stranu.
„Cože? O čem to mluvíš?" Zeptal se rychle Fulgur. Smršť pro své místo na přistání zvolila dva blízké statné stromy a jakmile na ně bezpečně dosedla, odpověděla: „No, mysleli jsme, že vytváříte spojenectví. Kvůli lovu ostatních splátců." Dodala.
Tři draci dole se na sebe podívali.
„Ano!" Řekl hned Fulgur, celkem se uvolnil a postoupil blíž k dvěma velkým drakům. „Přesně tak to je. Skupina je totiž silnější, méně zranitelnější, navzájem si pomáhá a chrání se. To ví každý malý bleskobod." Poučil je, přestože jeho vztah se smečkou doma v Šestém, byl mnohem komplikovanější. Uhel na štíráka vycenil zuby a Oleandra se nervózně podívala na Smršť a Azana, kteří se zase zrovna v tom momentě naštěstí dívali na sebe. Chvíli bylo ticho. Pak se Azan ušklíbl.
„Fajn, tak jdeme na lov s vámi."
„Dobrá," vysoukala ze sebe Oleandra a snažila se znít přesvědčivě, „ale se soumrakem naše aliance končí, do té doby nikdo nezaútočí na jednoho z nás, jinak se kořistí stane on." Nehodlala s touhle sebrankou ztrácet čas déle, než to bylo nutné.
„Souhlasím!" Přitakal Fulgur. Smršť přikývla, Azan taky a všichni se podívali na Uhla, který měl v ten moment chuť všechny čtyři otrávit.
„No dobře!" Zavrčel a propaloval přitom rozradostněného štíráka pohledem. „Ale nezaručuju, že vás do jednoho nepozabíjím, až tohle skončí." Oleandra se s lehkým syknutím podívala na ostatní a čekala, jestli se něco semele.
„Nápodobně," zavrčel Azan a propaloval plazivce pohledem.
„Tak a dost," rázně do toho vkročila Smršť a hrozivě roztáhla křídla, „nechce si vyřizování svých záležitostí až na noc, teď jsme jedna skupina a jdeme pátrat po ostatních splátcích."
Azan a Uhel se překvapivě trochu uklidnili, čtveřice draků přikývla a celá pětičlenná skupina se dala do pohybu.

Pro Ativ byl téměř zázrak, že zvládla přežít mrazivou noc. Jakmile se konečně na obloze objevilo světlo, naprosto roztřesená zimou vstala a zkusila se protáhnout. Musela se k tomu ale ohřát ohněm, jinak by to nešlo. Ještě jí zbyla trocha vody ze sponzorského dárku, tak neváhala spotřebovat ji. Nezapomněla ani na svůj první sponzorský dárek. Chvíli jí ale trvalo než ho našla. Byl totiž z velké části zavátý sněhem. Ativ zaváhala. Možná se výbušnina chladem nějak poškodila. Nechtěla, aby třeba explodovala náhodou, nebo vůbec v momentě, kdy to bude potřeba. Sice jí to trochu mrzelo, ale strach o vlastní život byl větší. Trhavinu přikryla sněhem ještě víc a raději z toho místa odletěla. Vystřelila svou plazmovou střelu a proletěla skrz, aby se skryla. Neviděla nic moc zvláštního, ale zaujal ji skalní převis a ještě jedna věc. Zaslechla docela hlasitou ránu, ale tu nemohla způsobit střela draka. Vycházela zpoza jedné hory. Trhla sebou a snížila výšku krátce předtím než se celá znovu zviditelnila. Přistála poblíž hory a co nejtiššeji se snažila podívat se za ni. Čekala, jestli se něco nestane, ale zaslechla jen vzdálený výstřel z děla. Přikrčila se. Snad to a tím nějak nesouviselo. Docela dlouho jí trvalo, než se skutečně odvážila podívat se do údolíčka mezi horami. Zalapala po dechu. Leželo tam tělo bouřkořeze. Vypadalo nehybně a bylo nepřirozeně položené. Nejspíš spadlo. Kolem byla také roztříštěná bedna se zásobami. Zvláštní. Po špičkách se k němu vydala. Dračice se stále nehýbala a když se Ativ dostala na dosah, bylo jasné, že drak už nedýchá. Začala tedy zkoumat zásoby. Našla jen pár ryb a zaujal ji ještě trochu promáčknutý nástavec, který ležel poblíž bouřkořezovy zadní nohy. Ativ ho opatrně vzala a přiložila ke své přední tlapce. Se skřípěním se jí přizpůsobil a chytil se jí. Pro samičku nočního bleska to byl trochu nezvyklý pocit. Navíc, už se zdržela dlouho. Vzala těch pár rybek a vydala se ke skalnímu převisu, který viděla předtím. Přistála pod ním na kamenné plošině a s překvapením zjistila, že támhle kousek dál teče voda. Snědla těch pár rybek, co ukradla a napila se. Vylekaně naskočila, když se jí cosi otřelo o čenich. Kýchla a podívala se pod hladinu. Plavala tam rybka! Dost možná tohle bylo jediné místo v aréně, kde se daly chytit. Neváhala zkusit to. Mrštní vodní tvorové ale jejím drápům a zubům vždycky stihly uhnout. Ativ to za chvíli začalo štvát. Netušila, že je to tak těžké. Lehla si a praštila packou o zem. Z nástavce vyjel trojzubec a dračice sebou leknutím cukla. To se jí ale teď mohlo hodit. Zbraň byla rychlejší a přesnější než ona. Vstala a připravila se znovu k úderu.

Triskelion si z Rohu hojnosti vzal jen to nejnutnější, což bylo něco málo k jídlu a voda. S Jóko zvládl první noc skvěle, nemrzl a potravy bylo dost. Lepší to snad ani být nemohlo. Teď letěl do vyššího terénu směrem k začátku horského pásma. Ani nevěděl proč, jen chtěl prostě někam letět. Přistál v místech, kde končily stromy a začínaly růst skály. Vypadalo to tam relativně klidně. Napadlo ho, že by mohl někam složit hlavu a na chvíli jít spát, když vlastně celou noc byl vzhůru. Jen kdyby tady byla jeskyně, nebo alespoň nějaký převis. Posadil se na příhodnou, ale zvláštně vyhlížející hromadu sněhu a rozhlížel se po hoře, jestli v ní nenajde nějakou skulinu. Jenže zem se pod ním znenadání otřásla a trojčák spadl dozadu. V hromadě sněhu se najednou vyrýsovaly dlouhé ploché šupiny a křídla. Vřešťan vůbec nevypadal nadšeně. Triskelion byl sice na zemi a trochu překvapený, ale snažil se působit klidně, jenže i přesto krátce vycenil zuby. Asriel roztáhl křídla, aby vypadal hrozivěji a zavřeštěl, jak nejvíc uměl. Triskelionovi se v očích mihl náznak strachu a vřešťan rozhodně s útokem neváhal. Rozmáchl se po něm tlapou, ale úderník se rychle překulil a zaútočil jedním ocasem. Asriel se vyhnul, odskočil dozadu a vypálil mu přímo do boku jednu ledovou ránu. Triskelion vykřikl a ohlédl se na svého soupeře. Naježený vřešťan stál v obranné pozici připravený kdykoli znovu zaútočit. Trojčák vrátil úder plamenem, ale Asriel se znovu vyhnul, tlapama, křídly i vlastní střelou rozvířil sníh a skryl se v něm. Když sněhová sprška opadla, Triskelion s překvapením zjistil, že jeho soupeř zmizel. Ostražitě se podíval dozadu právě v momentě, kdy na něj vřešťan letěl s roztaženými drápy. Tvrdě dopadl na trojčáka, složil ho k zemi, sám přes něho přepadl, ale udělal elegantní kotoul a už byl znovu obrácený proti Triskelionovi. Zhluboka se nadechl a vypálil opět. Úderník se tentokrát hbitě odrazil klepety od země a síla střely ho jen odhodila dozadu. Zastavil ho až strom. Trojčák zachrčel bolestí a sbíral se nahoru. Když viděl, že jeho soupeř už zase vybíhá do útoku, obrátil se a ustoupil. Dal se na útěk po svahu dolů, jak nejrychleji dokázal. Nebyl zbabělec, to ne, jen nechtěl tolik riskovat svůj život. Jenže v jedné chvíli udělal chybu. Ve spěchu si nezkotroloval terén před sebou. Trasa, po které běžel náhle skončila a pokračovala dál na úrovni o asi metr a půl níž. Triskelion to nečekal, přepadl dopředu, ale nestihl už uhnout s nohama. Dopadl přímo na jednu končetinu, ta se mu ihned podlomila, drak hlasitě zavřeštěl a už brázdil sníh celým tělem. Zastavil až kousek za místem, kde dopadl a zůstal bez hnutí ležet. Za chvíli se pomaličku zvedl na klepetách a snažil se vůbec nehýbat se zraněnou zadní končetinou. Z oblasti kotníku mu do celého těla vystřelovala příšerná bolest, kdykoli s ním byť jen trochu pohnul. Nejspíš byl vymknutý. Zasyčel bolestí a zkusil vstát, ale na nohu nemohl došlápnout a ihned skončil ve sněhu. Tiše zakňučel a zaryl ocasy a přední končetiny do země. Teď nemohl vstát. Doplazil se k nejbližšímu stromu a lehl si tak, aby si mohl na zranění dosáhnout a zchladit ho. Nic víc pro teď asi udělat nemohl. Alespoň, že vřešťan ho nejspíš nepronásledoval.

Plíživá smrt Smrt se docela dlouho skrývala ve svém tunelu. Ne, že by se jí nechtělo ven, ale bála se světla. Napadlo ji ale něco jiného. Vytvořila si ještě jednu chodbu s tím, že by ji mohla použít na lov jiných splátců. Mohl by se hodit. Začala tunelovat. Nebylo to zrovna snadné, zem byla kamenitá a zmrzlá, ale dračice pilně pracovala dál a dál. Když už takhle tvořila pár hodin, napadlo ji přeci jen se podívat nahoru. Něco ale zaznamenala. Kdesi nad ní někdo chodil. Smrt se připravila k útoku zespodu a čekala, až se splátce nahoře zastaví. Trvalo to sotva chvíli a dočkala se. Splátce se přestal hýbat a plíživá smrt vystřelila vzhůru. Drak nahoře právě přemítal nad sebou a ostatními splátci, když ucítil mírný otřes a vzápětí se za ním ozvala rána. Naprosto šokovaný Žíla se jen těsně vyhnul a ještě, než na něj mohla Smrt upřít své prázdné oči, splynul s okolím. To dračice nečekala a zmateně se rozhlížela kolem. Tak jako tak viděla špatně a když byla ještě její kořist zamaskovaná, neviděla ho už vůbec. Útok ale nepřišel. Za chvíli slyšela, jak si to žíravec namířil pryč od ní. Zavrčela, vrátila se pod zem a vyrazila za ním. Pokud to bude nutné, byla připravená pronásledovat ho i celý den. Hlavně aby se držel pod stromy a nevzlétl, do světla se jí vážně nechtělo následovat ho. Za to jí smrt jednoho splátce nestála.

Clotho se rozhodla, že celý den bude zkoušet lovit splátce. Tedy ne úplně lov, jako klasický lov, jen ji napadlo nalákat je do pasti. Trklo jí to, chvíli poté, co se ráno rozloučila s Firestarem. Děsovec jí ještě jednou zahřál svým ohněm noru, takže tunelování chvíli bylo o poznání jednodušší. Vyhrabala část nové chodby a rozšířila prostor, kde spala. Ale pak jí napadlo zkusit lovit. Svůj původní východ z tunelu tedy trochu zahrabala a použila loveckou techniku typickou pro sladkou smrt. Jediné, co nechala na povrchu byl její jazyk, který se, narozdíl od jazyků všech ostatních dračích druhů, větvil jako stromek. Vydával příjemnou a lákavou sladkou vůni, takže jediné, co musela dělat, bylo čekat, jestli se někdo do její lstí chytí. Byla to docela trpělivá dračice, ale po pár hodinách ji to přeci jen přestalo bavit. Zdálo se, že si jí nikdo ani nevšiml. To byla aréna tak velká, nebo se ostatní skrývali na druhé straně? Vyhrabala se ven a rozhlédla se. S překvapením zjistila, že už se začíná stmívat a končí druhý den.