Dvacet čtyři draků stálo ve velkém a dokonalém kruhu, každý na svém podstavci. Neseskakovali z něho. Věděli, co by se stalo, kdyby to udělali. Ještě měli chviličku času. Raději se zmateně a někteří i vystrašeně rozhlíželi po okolí.
Letošní aréna byla jedinečná. Všichni splátci se nacházeli na pláži, ale směrem na jih byla jen nekonečná voda, která zašuměla, pokaždé, když se vlnka vyhoupla na břeh. Za to na sever se terén rychle zvedal až do několika desítek metrů vysoko a vytvořil jakýsi skalnatý útes pokrytý hlínou, křovisky a vysokými jehličnany, který se pak zvedal dál. Rozprostíral se na obě strany, ale vypadalo to, že moře za něj pokračuje také. Uprostřed se ale útes propadal v nebezpečně vypadající strž plnou ostrých kamenů, která končila v podstatě až u nich na pláži. Dál zatím vidět nebylo a draky to zatím ani nezajímalo, jelikož odpočet už se blížil do cíle.
Draci byli rozmístěni tak, aby dvojice ze stejného Kraje nebyly blízko sebe, čímž se také snižovala šance, že bez pomoci přežijí tu krvavou řežbu. Ta se měla chystat kvůli tomu, co bylo přímo uprostřed kruhu. V prostřed kruhu z podstavců stál Roh hojnosti. Stavba, která dělala vhledem čest svému jménu, byla plná všeho, co draci potřebovali k mnohonásobnému zvýšení šance přežít v souboji i v terénu. Nějaké věci byly poházené i kolem. Nad Rohem běžel odpočet do úplného začátku her.
Už jen několik sekund a pak to začne. Draci silně znervózněli. Dost možná bude za pár vteřin mnoho z nich po smrti. Už jen tak málo času zbývá.
5...
Ještě rychlé rozhlédnutí po okolí.
4...
Ještě se rychle podívat drakům do očí.
3...
Marný pokus najít někoho, kdo pomůže.
2...
Na chvilku zavřít oči.
1...
Zhluboka se nadechnout a...

Arénou zazněl mohutný zvuk rohu a nastal chaos.
Samice děsovce obludného Rhaenyx se vrhla vpřed, chňapla do tlamy nejbližší nádobu s vodou a s očima divoce vytřeštěnýma se rozhlédla kolem. Tak tak spatřila Umlothu, bouřkořeza z Šestého kraje, jak mizí za západní stranou ostrova. Sama na nic nečekala, mávla křídly a zamířila vzhůru směrem k lesu.
Žíravec Hypno chytře využil své schopnosti maskovat se a v tom zmatku se zcela nepovšimnut vydal k Rohu hojnosti. Nejraději by to sice zabalil a utekl, ale jeho nejlepší přítel, yetivec Frostbite, byl pravděpodobně na druhé straně, když ho doteď nespatřil. Musel ho najít a navíc doufal, že když zůstane nenápadný, bude si moct vzít něco z Rohu a získat tak výhodu. Vlezl do stínu kovové stavby a stále maskován zůstal uvnitř. K jeho radosti opravdu skrz severní vchod uviděl Frostbita na druhé straně, ale ten stál před svým podstavcem a vypadal docela zmateně. Hypno by na něj nejraději zavolal, ale nemohl se prozradit. S nervozitou čekal, jak se situace vyvine.
Spalovec Isikiz se svými obrovskými křídly nebyl na zemi zrovna rychlý. Naštěstí si něco vyhlédl ještě napřed tím, než hry vůbec začaly. Udělal jen pár rychlých kroků, natáhl svůj dlouhý krk, sebral nejbližší balíček s lékárničkou, zase se obrátil, vyskočil a mávl křídly tak mohutně, až se písek pod ním rozvířil a na moment tak dokonce oslepil nejbližší draky. Spatřil ještě, jak nodřice Molly zahýbá za nejbližší útes, ale on sám se vydal trochu víc na moře, kde měl prostor a teprve pak na opačnou stranu.
Vinochvost Stalklo si to odmítal přiznat, ale všichni ti velcí draci ho děsili. Zvláště, když jeho druh ani neuměl pořádně létat. Chtěl si ale získat nějakou výhodu. Vrhl se na nejmenší batoh a aniž by se pozastavoval nad tím, jak podezřele lehký je, chytil ho ocasem a střelhbitě vyrazil ke skalám vedoucím vzhůru ke stromům.
Ohnivý děs Head Insidios byl po skončení odpočtu šokem naprosto mimo. Na své pravé oko téměř neviděl a to levé na tom zrovna dobře taky nebylo. Red Defiance naštěstí ještě neviděl ani necítil, ale měl děsivý pocit, že ho kdokoli může bez mrknutí oka zabít. Jakmile ale Isikiz zvířil písek a prach, tlaková vlna křídel ho málem odhodila pryč, ale přestože kašlal a měl v očích písek, udržel se na nohou. Slepě se snažil dostat pryč od všech ostatních, když v tom narazil do něčích šupin. Do čenichu ho okamžitě udeřil typický pach žahochvosta, ale tohle nebyl Def. Splátkyně ze Sedmého kraje Shisa se po něm prudce ohnala a kdyby se Head Insidios nepřikrčil, určitě by mu urazila oba nosní rohy, ne-li celou hlavu. Zmateně se pokusil dát se na ústup a vzlétl, ale do krátkého ocasu se mu zahryzly její čelisti. Ohnivý děs zděšeně zavřískl, když s ním dračice praštila zpátky na zem. Stála teď nad ním a cenila zuby tak hrozivě, že by možná trumfla i Red Defiance. Head Insidios se s hrůzou pokusil odhrabat pryč, ale dračice ho lehce přitáhla zase zpátky, skoro jako když si kočka hraje s myší. Splátce ze Druhého kraje se zmocnil naprostý děs, když ho přední tlapou chytila za čelisti a nad jeho hlavou rozevřela čelisti, ve kterých se rozzářil oheň. Kdyby mohl otevřít tlamu, její oheň by dokázal vstřebat, ale teď byl bezbranný. Sotva si to Insidios uvědomil, tělem mu projel adrenalin a přestože s hlavou nemohl ani hnout, zadní nohy se prudce vymrštily a jeho malé ale dlouhé drápky zasáhly Shisu přímo do krku. Dračice zavřískla, zvedla se a pustila ohnivého děsa. Jakmile z něj její váha spadla, zvedl se, ale Head Insidios ani nevěděl jak, ale jeho instinkt ho poslal přímo ke zmatené dračici a najednou svým ostrým zobákem svíral její krk. Shisa tentokrát už zařvala, mlátila hlavou ze strany na stranu, divoce poskakovala, pokusila se ho strhnout a dokonce vzlétla, ale Insidiův jediný cíl byl držet se. Netušil, jak dlouho to trvalo, ale dračice se konečně po nějaké chvíli začala dusit a padla na zem. Shisa se ještě chvíli snažila, ale ošklivá rána, kterou jí ohnivý děs způsobil si vybrala svou daň. Netrvalo to dlouho a dračice znehybněla. Head Insidios se pořád s hrůzou a v křeči držel, nedbaje nových škrábanců, které od ní utržil, ani toho, že část její váhy byla opět na něm. V okamžiku kdy sám vycítil, že dračice už nějakou chvíli nedýchá se konečně pomalu odhodlal pustit se. Dostal se zpod jejího krku a čelisti ho teď tou křečovitou ztuhlostí pálily. Naprosto šokovaný se na ni chvíli díval, třásl se a nemohl popadnout dech. Do reality ho ale vrátil hlasitý řev nějakého draka od Rohu hojnosti. Trhl sebou a donutil se k útěku pryč.
Yetivec Frostbite zatím stále sledoval dění kolem, přivíral oči před sluncem a pátral po Hypnovi. Věděl, že žíravec bude poblíž a nejspíš maskovaný, spíš jen hledal nějakou známku toho, že na sebe upozorní. A to se taky stalo. Na okamžik uvnitř Rohu hojnosti spatřil tmavě zelené probliknutí se žlutýma očima a okamžitě věděl, kam jít. Rozběhl se za ním tak rychle, jak jen mu to písek dovolil a smykem se před kovovou stavbou zastavil. Přemýšlel, jestli nebude lepší odejít, ale aniž by si oba draci něco museli říct, shodli se na tom, že to u Rohu hojnosti zkusí. Frostbite varovně roztáhl křídla a vycenil zuby, na znamení, že je připravený severní vchod bránit a Hypno se otočil na místě a sledoval jižní vchod. To ale nevěděl, že zatímco ještě před chvílí sledoval yetivce, do kovové stavby pronikl další drak.
Žahochvost Red Defianc se na celou scenérii zděšeně díval. Neměl sice z her dobrý pocit, ale věděl, že on sám je vcelku dobrý bojovník. Když ale viděl, co se kolem dělo, měl pocit, jako by mu nohy vrostly do písku. Všude se míhaly dračí šupiny, ozýval se řev, křik, dusot končetin a mávání křídel. U Rohu hojnosti bylo pár draků a většina ostatních buď sbírala věci kolem, nebo se dávala na útěk. Žahochvost se rozhlédl, když vtom si všiml tmavě rudého těla. Byla to Shisa, ta druhá žahochvostka. Def na ni šokovaně hleděl a chvíli si říkal, jestli to přeci jen nehraje, ale dračice tam ležela bez hnutí. Ano, začalo to, dračí hry už jsou v plném proudu. Splátci z Druhého kraje se konečně podařilo vrátit se do reality a dal se na útěk. Zamával oběma páry křídel a vzlétl, jenže sotva udělal nad strží pár temp, nějaký jiný drak do něj narazil takovou silou, že se Red Defiancovi zatmělo před očima a za okamžik ucítil, jak mu ostré zubaté kameny pořezaly šupiny. Zasténal bolestí a donutil se pomalu vstát. Když se ale ohlédl, nedokázal vůbec říct, kdo by ho tak mohl srazit. A upřímně, teď ho to nezajímalo. Celé tělo ho bolelo a chtěl se jen dostat pryč. Nejraději by znovu vzlétl, ale po tom, co se přihodilo se mu moc nechtělo a navíc i křídla měl pořezaná. Zaťal tedy zuby a začal šplhat nahoru. Ze začátku to šlo a pomáhal si křídly, když to bylo třeba, ale jak byl sráz strmější, už to tak dobře nešlo. Def si chtěl někde odpočinout, tak se rozhlédl kolem. U Rohu hojnosti stále bylo docela dost draků. Třeba bude na kraji strže nějaká puklina, kam by se mohl schovat. Rychlejším krokem se tam vydal, vnímaje, jak vratké kameny jsou. Bylo to nebezpečné, ale klusal dál. Chtěl se jen na chvíli skrýt od toho všeho, co bylo kolem něj. Jenže jeho oči byly upřené na cíl a ne na zem. Pod Red Defiancem jeden z kamenů podklouzl a drak v té rychlosti a strmosti svahu nedokázal reagovat. Ani nevěděl jak, ale padal hlavou napřed vstříc dalším kamenům. Dokonce nestihl zavřísknout, když mu tělo udělalo koutoul a zády napřed dopadlo na další ostré hrany. Žahochvost ještě sklouzl o něco níž a chvíli sebou reflexně škubal, ale zranění v páteři už se nemohlo zpravit. Netrvalo to dlouho a Red Defianc znehybněl.
Samice hromspára Bluma sice chvilku čekala, jak se to u Rohu hojnosti vyvine, ale nakonec se dala na útěk. Cestou si všimla Rapty, která využila zaneprázdněnost ostatních a vzala si jednu nádobu. Hned poté chromajzlák vzlétl a namířil si to pryč od středu arény.
Samička břitošviha Luna měla ale jiný plán. Hodlala tu být s těmi nejlepšími šancemi. Viděla sice, že v Rohu hojnosti právě teď byli tři draci a čtvrtý k němu mířil, ale chtěla si také kousek z ryby vzít. Vzlétla a jak nejtiššeji dokázala, přistála na střeše Rohu hojnosti. Lehla si tam, aby byla pokud možno co nejméně vidět, ale přesto dávala dobrý pozor co se děje kolem ní. Když bude mít štěstí, ti čtyři dole se možná pozabíjí sami a hned jak bude cesta volná, půjde se dovnitř také podívat.
Strašlivá hrobodrapka Devil držela v drápech nádobu, ve které tipovala, že je jídlo, ale místo aby odletěla, chvíli se zoufale rozhlížela. Nemohla totiž najít Angela. Od začátku tu byl hrozný chaos. Pochybovala, že by šel k Rohu hojnosti, když se před začátkem her bavili o rizicích, tak kde byl? Možná zpanikařil a dal se hned na útěk. Ještě chvíli nervózně těkala očima po písčité mýtině a přebíhala sem a tam. Nejspíš tu jen ztrácí čas. Její bratr už byl dávno pryč. Měla by ho najít. Odrazila se, mávla křídly a odletěla.
Hadobijec Zirkon se celý ošíval, jak přemýšlel, jestli raději zdrhnout, nebo jít do Rohu hojnosti. Marně se snažil vzpomenout si, co mu jeho a Křupova mentorka Crow říkala. Nakonec ale neodolal. S mrštností hada vyrazil k Rohu hojnosti, ale dával si dobrý pozor, co se děje kolem. Zabrzdil před vchodem a vcelku ho překvapilo, když viděl, jak se na druhém konci stojí Frostbite a hlídá druhou stranu. Někde v tom případě musel být jeho spojenec, takhle by drak jinak nestál. Zirkon se tím ale nenechal vyvést z míry, rozhlížel se všude kolem a jen krátce na to mu mírný pohyb prozradil, kde žíravec je. Aniž by nad tím přemýšlel, vychrlil na něj jednu světle modrou střelu. Hypno překvapeně vykulil své žluté oči, ale takovou rychlost nečekal. Střela mu sklouzla po hřbetu, ale i tak vykřikl bolestí. Yetivec se prudce otočil, ale to už Hypno těsně uhýbal další ráně a shazoval při tom bednu, zatímco Zirkon mířil na něho. Frostbite dostal zásah do ramene. Jen to způsobilo, že vycenil zuby a postavil se čelem k němu, ale jakoby se rozmýšlel, zda má zaútočit, nebo ne. To zase znejistělo Zirkona. Dobře, asi to nebyl tak dobrý nápad. Doufal, že když ho dostatečně zastraší, odletí. Ještě jednou vypálil po Hypnovi, ale žíravec se naštěstí už stahoval pryč a táhl s sebou alespoň nějakou tašku. Frostbite na hadobijce vztekle zařval.
„Jdeme, tohle nemá cenu." Obrátil se na Hypna. Ten jen roztřeseně přikývl, Frostbite mu vzal tu ukořistěnou věc, ještě věnoval Zirkonovi jeden naštvaný pohled a pak se, jak nejrychleji to šlo, vydali pryč.
Zirkon tedy okamžitě vběhl dovnitř a začal se přehrabovat v nejbližších bednách. Bylo tam několik nádob, nejspíš jídlo, nebo voda. Paráda. Už jen sehnat nějakou zbraň, výbušninu, nástavec, nebo něco. Obrátil se na druhou stranu a už už sahal po nejbližší bedně, když v tom si uvědomil, že ve stěně Rohu hojnosti vidí dračí šupiny. Zmateně zamrkal a podíval se blíž, když v tom se černé šupiny pohnuly. Zirkon prudce couvl, když se ukázalo, že šupiny nabyly tvar křídel, jejichž žlutý lem na konci byl skrytý za bednami a ta křídla následně odhalila Augustovu protáhlou hlavu se dvěma rohy nad očima. Drak byl ve stínu Rohu hojnosti a mezi bednami dokonale schovaný. Vplížil se dovnitř ještě když Hypno nehlídal opačnou stranu a měl v plánu toho využít, ale teď když utekli, tu zbyl jen on a hadobijec. Zirkona to podstatně vyděsilo, zvláště, když mu došlo, jak moc blízko u Augusta stojí a taky proto, že neviděl jeho super ostrý ocas. Udělal ještě krok dozadu, ale narazil do beden, což ho v ten moment vylekalo tak, že se na ně rychle otočil, protože nevěděl, jestli splátce z Prvního kraje nenastražil nějakou past, ale dřív než se stihl obrátit zpátky a vychrlit na Augusta oheň, krkem mu projely nečekaně ostré trny. August na něj cenil zuby a jeho ocas byl připravený znovu sekat, pokud by bylo třeba. Neměl v plánu nechat se zranit splátcem z Dvanáctého kraje. Zirkon dal přední tlapu na svou hlubokou krvácející ránu a na okamžik se na derviše ďábelského zděšeně podíval. Pak ale marně zalapal po dechu a zhroutil se na černou zem. August ho pro jistotu ještě chvíli sledoval, ale když byl přesvědčený, že nedýchá, vykoukl ven z Rohu hojnosti.
Samička malého stínokřídelce právě mizela za horní hranou travnaté pevniny, zatímco zlatá dračice břitošviha Inyosi letěla za hrozného vřískotu trochu níž, kolem útesu. Lachésis, samice spřádače hedvábného prchala na opačnou stranu a právě se mu ztratila z dohledu za křovisky. Svého přítele Celera ale nikde neviděl. Snad byl v pořádku. Zatím to ale vypadalo, že má Roh hojnosti jen pro sebe.
Derviš ďábelský Celer byl totiž v tuhle dobu jen kousek dál od černé kovové stavby. Po spuštění her si totiž všiml, že se nedaleko od Rohu hojnosti sformovala trojice draků, která z nějakého důvodu chtěla spolupracovat. Byla to strašlivá hrobodrapka Pampeliška, zářící dračice Astoria a také mladý hrobohrab Angel. Možná na sebe narazili a místo boje se rozhodli pomoct si. Rychle nasbírali, co mohli a se svým nákladem pak střelhbitě zmizeli za útes. Celera to kdo ví proč zaujalo. Zatímco kolem stále byl chaos, sebral z písku co mohl a vydal se za nimi. Trojice se utábořila hned za prvním útesem a právě si rychle přerozdělovali zásoby. Jakmile u nich Celer přistál, Pampeliška a Angel se na něj vylekaně podívali, ale Astoria se přikrčila do obranného postoje. Celerovi hlavou bleskl plán. Draci kteří před ním stáli sice dokázali být nebezpeční, ale tihle vypadali slabě, když vytvářeli skupinku. Možná by se měl zkusit přidat a ve správnou chvíli využít jejich nepozornosti a zbavit se jich.
„Můžu se k vám přidat?" Zeptal se tak mile, jak jen dokázal. Pampeliška, Astoria a Angel se po sobě podívali a hrobodrapka nakonec trochu váhavě přikývla.
„Díky." Usmál se Celer a ukázal jim, co nasbíral. Sám to viděl v podstatě poprvé. Nic moc to ale nebylo. Dva nástavce na drápy, voda, nějaké ryby, prázdná nádoba a to bylo vlastně vše.
„Jak si to rozdělíme?" Zeptal se trochu nervózně Angel.
„Vzal bych si ten nástavec." Řekl rychle Celer.
„Taky ho bereme." Přidala se okamžitě Astoria. Oba po nástavcích rychle chňapli a vzájemně se měřili pohledem.
„Můžu si vzít to jídlo?" Podíval se Angel na Pampelišku. Doufal, že až najde Devil, mohli by se spolu rozdělit.
Pampeliška vypadala, že váhá, ale hrobohrabův prosebný pohled ji přemluvil. „Dobře, ale vezmu si ty nádoby s vodou a tu jednu prázdnou."
„Díky!" Rozzářil se Angel a sebral svůj podíl.
„Nemáš zač." Usmála se Pampeliška. „Takže všichni spokojení?"
Angel přikývl, Astoria trochu váhavěji taky a krátce na to i Celer. Tomu už se v hlavě líhl další plán.
„Fajn. Tak to se můžeme rozdělit." Pampeliška ani Angel na nic nečekali a odletěli, za to Celer se na zářící dračici podíval. Něco ho napadlo.
„Co kdybychom se spojili?"
„Proč?" Astoria se na něj nedůvěřivě zamračila.
„Je přece fajn mít nějaké z spojence. Hlavně na začátku her, nikdy nevíš, kdy se to může hodit." Odpověděl splátce z Prvního kraje mile.
„Tak dobře, ale ne na dlouho," řekla dračice, ale zůstávala ostražitá, „ale myslíme, že můžeme vyrazit jinam."
Měla pravdu. Od Rohu hojnosti se už neozývalo nic. Poslední splátce, který se tam zdržoval byl chromajzlák. Křup z Dvanáctého kraje, sebral nejbližší batoh a letěl nad strž. Najednou se ale arénou rozlehly zvuky vzdálených výstřelů z děla. Celkem tři. Dračí hry začaly a dvacet jedna splátců bylo naživu.

* * *

Luna trpělivě čekala, až všichni draci odletí od Rohu hojnosti pryč. Když už ale zmizel i Křup a zdálo se, že už bude klid, stále pod sebou slyšela šramocení. Někdo musel být uvnitř. Byl to ten hadobijec, nebo derviš ďábelský? Vcelku věřila, že Zirkona by asi zvládla, ale splátce z Prvního kraje mohl být nebezpečný. I když kdo ví, co tam dole našli. Trvalo snad věčnost, než odtamtud drak vyšel. Břitošvih zatajil dech, přikrčil se a připravil se na variantu souboje. Ovšem August se krátce rozhlédl a vyrazil po svých pryč i se slušnou zásobou všeho možného, aniž by se na Lunu podíval. Dračice ještě čekala. Třeba tam pořád byl Zirkon. Dlouho se ale nic neozývalo, takže se odhodlala nakouknout dovnitř. Bedny byly v Rohu všemožně rozházené a do toho všeho ležel v jeho středu mrtvý hadobijec. Tvůrci ještě neměli možnost jeho, ani těla ostatních dvou draků vyzvednout, když kolem pořád někdo byl. Splátkyně chvíli bojovala s touhou odejít, ale nakonec vešla. Ale chtěla být odtamtud rychle pryč. Hbitě prošla, co tu August nechal a co nebylo zašantročené kdesi v rozích a pod jinými bednami a vzala si nástavec na drápy a jídlo. Pak už nad tím dlouho neuvažovala a odletěla ze stavby jako střela. Jenže moc nevěděla kudy kam. Vylétla tedy nad ten spád s ostrými kameny a musela zprudka zatočit jinam, protože hned kousek pod ní byl yetivec a žíravec. Směrem k východu ale neletěla tak dlouho, jelikož vzápětí uviděla Kyerapax. Zdálo se jí to, nebo ta pevnina byla nějak malá? Složila tedy křídla a přistála na severní pláži. Byl tu příjemný stín, ale nemohla si nevšimnout, jak nad mořem poletuje Isikiz a kousek blíž pláži bouřkořez Umlotha. Vypadali ale, že se o ni nezajímají. Třeba lovili. Rozhlédla se po úbočí svahů. Některé byly hlinité, jiné kamenité, ale právě v těch byly místy nějaké jakoby tunely. Luna k nim ze zvědavosti zamířila. Nevěděla kam to vedlo a zatím to zjišťovat nechtěla. Už se chtěla obrátit zpět, ale něco zaslechla. Voda. No jo, vždyť v té rychlosti úplně zapomněla na vodu! Co má teď dělat? Vrátit se jí tam nechtělo, ale nemůže pít mořskou. Možná by se tam měla podívat. S maximální ostražitostí vešla do jednoho ze vchodů a ihned ji obklopil chlad. Otřásla ze sebe nepříjemný pocit a šla dál. Po pár metrech a jedné zatáčce objevila malý pramínek, který ze skály vytékal, vytvářel malinký potůček a končil v prohlubni v zemi, odkud zase padal kamsi dolů. Luna vodu očichala a troufla si i ochutnat. Vypadala nezávadně. Spokojeně švihla ocasem a vyrazila zase ven. Alespoň věděla, kde má příště hledat.

Hypno a Frostbite se zastavili hned nad útesem. Žíravec v podstatě při každém kroku, nebo pohybu křídel syčel bolestí. Kůži na hřbetě měl popálenou od Zirkonovy střely, ale naštěstí to nevypadalo tak vážně. Jen, co se dostali nahoru, Hypno si musel dát pod nejbližším křoviskem pauzu. Yetivec využil svůj ledový dech, aby mu ránu zchladil a jeho zelený přítel vydechl úlevou, když bolest pominula.
„Potřebuješ si odpočinout." Řekl Frostbite a rozhlédl se kolem. Všude ve vzduchu byl pach mořské vody a ostatních draků.
„Není to tu bezpečné, musíme dál." Namítl Hypno.
„Když splyneš s okolím, nikdo si tě nevšimne."
„Myslíš, že mě neucítí?" Zeptal se Hypno a hlavou ukázal na své zranění.
Frostbite si povzdechl. „To nevím. Já tu ale přitahuju pozornost. A navíc je tu nesnesitelné horko. Dej mi chvíli, seběhnu dolů a zkusím najít něco bezpečnějšího."
„Počkej, nemůžeme se rozdělit!" Zpanikařil žíravec.
Velký drak se k němu naléhavě naklonil. „Víš, že bych tě tu nenechal, ne? Stejně jako když ty jsi neopustil mě při Sklizni."
Hypno pomalu kývl, ale ve žlutých očích měl stále strach.
„Nebudu pryč dlouho." Slíbil. „Najdu nějaké lepší místo a hned se pro tebe vrátím. Budu rychle zpátky."
Žíravec sklopil oči.
„Věříš mi, Hypno?"
Menší splátce tentokrát rozhodně kývl.
„Tak dobře a teď se ztrať." Řekl yetivec a zatímco žíravec pod křovím začal doslova mizet, Forsbite se rozběhl, mávl křídly a letěl kamsi dolů do severní části i s kořistí z Rohu hojnosti.
Hypno si povzdechl a jak to jen šlo, uvelebil se. Svítilo slunce a bylo teplo. I když chápal, že yetivcovi se tohle klima nezamlouvalo. Alespoň, že on teď se zahřeje. Po chvíli zívl a protáhl se. Už už se poddával únavě a zavíral oči, když v tom se za ním ozval hlas.
„Necítíš něco?"
Hypno sebou trhnul a zvedl hlavu. Sice ty draky necítil, ale slyšel v tom jednoho ze splátců z Prvního kraje. Dostal takový strach, že přestal dýchat a jen poslouchal blížící se kroky. Proč musel Frostbite odejít zrovna teď? Slyšel, jak jeden z draků zavětřil. Určitě ho najdou. Když se tu bude zbaběle schovávat, bezpochyby ho zabijí. Zhluboka se nadechl, přestože se celý třásl, co nejtiššeji vylezl zpoza keře a stále zamaskován se připlížil k nejbližšímu stromu. Splátce znovu zavětřil, což Hypna donutilo se ohlédnout. Byl to Celer a zářící dračice Astoria. Oba měli nástavce na drápy a pro zraněného žíravce byli rozhodně hrozba. Nečekal, že splátkyně z Osmého bude s ním. Co má teď dělat?!
Celer už byl u křoví, kde se Hypno předtím skrýval. Černý drak se hbitě a připravený k útoku podíval za větve. Hypno sice nechtěl, ale připadalo mu, že je to jeho jediná možnost.
„Hledáš někoho?" Zvolal. Celer a Astoria se prudce otočili a zmateně se jeho směrem rozhlíželi.
„Ukaž se!" Zavrčel Celer.
„Proč, abys mě mohl zabít?"
Astroria se stále rozhlížela a trochu nejistě směrem k Celerovi dodala: „Tohle není nejlepší nápad."
„Proč myslíš?" Upřel na ni své malé oči.
„Třeba protože ani jeden z nás netuší, kde ten drak je." Odvětila dračice.
Celer se zarazil a Astroria v ten moment nevěděla, jestli se po ní neožene, ale derviš naštěstí zamrkal, oklepal se a zeptal se tiše: „Co teda chceš teď dělat?"
„Můžeme se ho zeptat, jestli se k námi nechce připojit. Je to mnohem lepší, než nevědět, odkud může přijít kyselina." Navrhla Astroria.
„Fajn." Řekl Celer a dával vše do toho, aby zůstal ve své roli hodného draka. „Nechtěl bys jít s námi?" Zvolal.
„Proč bych měl?" Odpověděl Hypno z jiného směru než posledně. „Jak mám vědět, že vám můžu věřit?"
„Jen těžko," ujala se slova splátkyně a naprosto bezelstně a upřímně dodala, „ale pokud se ukážeš, nezaútočíme."
Hypno jejím slovům věřil. Nepřipadala mu zákeřná. Ale Celer se mu zrovna moc nelíbil. Měl z něj špatný pocit. Možná by ho mohl zhypnotizovat, kdyby bylo nejhůř. Ale co až sem přijde Frostbite a zjistí, že tu není? Bude ho podle pachu následovat? Mohl by je kvůli němu napadnout?
„Ehm, Hypno?" Astroria čekala na jeho vyjádření. Žíravec nevěděl, co dělat a nervózně se rozhlížel. S hrůzou si všiml, že se Celer dívá přímo na něho. Už o něm ví. Teď nemůže utéct. Zbývá mu jediná možnost. Hlubokým nádechem se zkusil uklidnit a nechal šupiny, aby se zbarvily do svého obvyklého odstínu.
„Půjdu s vámi." Řekl nakonec co nejpevnějším hlasem. „Ale dovolíte mi odejít, když budu chtít. Jinak se už přemluvit nenechám."
„Naprosto souhlasíme." Řekla Astroria.
„I já." Přitakal Celer.
„Dobře, co vlastně děláte?"
„Více méně zkoumáme arénu, ale pokud na to dojde, myslím, že by nebylo od věci se zapojit do boje." Odpověděl splátce z Prvního kraje.
Takže je to lov, uvědomil si Hypno, možná dobře že se k nim přidal, mohl být jejich první oběť.
„Ale nevyhledáváme ho." Řekla rychle Astoria.
„Chápu. Jestli chcete, můžeme jít." Odvětil Hypno doufaje, že už nebude muset mluvit. Oba draci na to kývli a všichni tři krokem pokračovali dál. Hypno se snažil skrýt své zranění na zádech i nervozitu, kterou cítil. Co teď jen bude dělat?

Devil nějakou dobu kroužila nad ostrovem, prolétla i kolem pláží, ale její bratr nikde. Chtěla zavolat, ale věděla, že by to nebyl zrovna nejlepší nápad. Byla z toho už opravdu nervózní. Zatím zazněly tři výstřely. Co když byl jeden z nich jeho? Ne, to nemohla být pravda. Angel tu určitě někde byl, jen byl dobře skrytý. Třeba si i našel spojence. Ji samotnou překvapilo, kolik draků potkala jen během svého pátrání. Někteří létali nad ostrovem, jiní nad mořem, pár jich bylo v té vysoké části ostrova, někdo byl na pláži, ale s Angelem se prostě museli nějak minout. Zdálo se jí to, nebo v téhle aréně bylo podezřele málo pevniny? Jí to zas tak nevadilo, byla ze Čtvrtého kraje a moře a ryby znala od mala, stejně jako její bratr. Ale účel téhle arény jí stále vrtal hlavou.
Nakonec, když už si řekla, že hrobohraba takhle stejně nenajde, přistála pod borovicí, stojící hned u nebezpečně vypadajícího a prudkého srázu s ostrými kameny, který se zařezával do vysoké pevniny ostrova a vedl dolů na pláž k Rohu hojnosti. Měla odtamtud pěkný výhled na jižní část ostrova a připadalo jí, že by si případného nebezpečí všimla.
Povzdechla si. Alespoň by se mohla kouknout, co si vlastně od Rohu hojnosti donesla. Do nádobky se dostala rychle a hned ji obklopila příjemná vůně jehněčího masa. Mlsně se olízla, ale odolala. Ač nerada, nádobku zase zavřela. Musela s tím šetřit. Kdo ví, kdy se zase dostane k jídlu a navíc se potřebovala ještě rozdělit s Angelem. Lehla si sledovala pláž a moře. Připomínalo jí to domov.
Z ničeho nic se vzduchem ozval dračí nářek. Devil okamžitě vstala a podívala se za zvukem. Někdo byl za křovisky jen pár desítek metrů od ní. Sténání zaznělo znovu. Poznala, že to nemohl být Angel, ale chtěla se podívat, co se děje. Krabičku s jídlem strčila pod kořeny borovice a rozběhla se tím směrem. Oběhla křoví a prudce zastavila na místě, odkud se pláč ozýval. Ale nikdo tu nebyl.
Devil se ostražitě narovnala a rozhlédla se. Co to bylo? Nikde neviděla ani šupinu, přitom ten zvuk se jí nemohl zdát. Dala čenich k zemi a pořádně nasála pach. Nezdálo se jí to, někdo tu byl a zmizel. Nejdřív si vzpomněla, že s nimi letos byl žíravec, ale pak jí došlo, co cítí. Dračici malého stínokřídelce. Ihned se narovnala a podívala se směrem k borovici a tak tak si vyměnila pohled s rezavou splátkyní, který už svírala v drápech její jídlo.
Devil se tak rozzuřila, že se zvedla na zadní a předníma noha si za hlasitého řevu několikrát praštila do hrudi. Kyerapax to tak vyděsilo, že neváhala ani chvíli, skočila dolů a zkusila přeletět na druhou stranu přes strž, hrobodrapka už ale letěla za ní. Kyerapax vystoupala zpátky nad lesní půdu a vletěla mezi stromy. Devil to ale nijak nerozházelo. Vylétla až nad koruny stromů a pečlivě sledovala dračici hbitě kličkující dole. Samička stínokřídelce zatáčela zpátky, jako by se vracela na zase na místo, odkud vyletěla, jen přes les. Devil ji chtěla trochu nasměrovat, tak na ni zeshora vychrlila proud kyseliny, jenže Kyerapax, která nestačila včas uhnout, zavřískla, když dostala částečně zásah do křídla. Co hrobodrapka nečekala byl fakt, že Kyerapax se ještě střelhbitě otočila na záda a vychrlila na ni jednu a hned na to další ohnivou kouli. První zasáhla Devil do ramene, ale rychle zabrzdila a ta druhá jí proletěla těsně před vysunutými špičáky. Pro kontrolu mrkla na rameno, ovšem stejně věděla, že to nebude nic vážného. Když se ale podívala zpátky dolů, Kyerapax nikde. Devil se zamračila a přemýšlela, zda se na ni nevykašlat. Nikde už žádný pohyb neviděla, takže se přece nemohla dostat tak daleko. Přistála. Rychle zachytila její čerstvý pach, ale zároveň si taky všimla kapek krve na zemi. To jí pátrání poněkud usnadní.
Netrvalo to dlouho a stopa ji přivedla k oné borovici nad strží. Kyerapax se držela v horních větvích, zraněné křídlo jí viselo dolů, ale Devil si byla téměř jistá, že dračice jen simuluje, což měl její druh v oblibě. V tlapkách stále držela nádobu s jídlem. Hrobodrapka se zhluboka nadechla, posadila se dole, stáhla kly a vzhlédla.
„Vrať mi to." Vyzvala splátkyni z Pátého kraje. Ta se na ni ale jen polekaně podívala a sevřela nádobku ještě pevněji. Občas dokonce vycenila zuby. Devil tedy pokračovala: „Nechci ti ubližovat, jen mi vráť to jídlo."
Kyerapax vypadala, že očima hledá nějakou cestu ven, ale nejspíš věděla, že je v pasti. Mohla se buď nechat uštvat hrobodrapkou, nebo zariskovat a věřit jí, že když dostane jídlo zpátky, nechá ji být. Devil zatím seděla pod borovicí a pozorně ji sledovala. Kyerapax si tedy povzdechla.
„Dobře. Takže mě necháš v klidu odejít?"
„Jistě." Přikývla dračice bezelstně.
„Fajn. Nech mě tedy slézt kousek níž a dám ti to, ano? Ale zůstaň na místě."
Hrobodrapka kousek odstoupila a nespouštěla rezavou samičku z očí. Vypadala, že má se sestupem po větvích problémy. Nemohla odletět kvůli zranění a kdyby se pokusila o něco jiného, stejně by jí to nepomohlo. Kyerapax pomalu slézala větev za větví dolů, ale stále nebyla dost nízko na to, aby nádobu skrz větve hodila. Splátkyně ze Čtvrtého kraje by nejraději mávla křídly a prostě si to vzala, ale dodržovala slib a čekala.
Najednou se zeshora ozvalo prasknutí větve a výkřik. Šlo to ale z té strany směrem od strže. Devil oběhla borovici, postavila se na kraj útesu a zvedla se na zadní, aby viděla, co se děje. Kyerapax už byla v polovině stromu, ale nějak se tam nejspíš zaklínila a částečně visela hlavou dolů.
„Jsi v pořádku?" Zvolala Devil a neklidně na zadních přešlapovala, zapomínaje, že pod ní je sráz. Prolétla kolem ní nádobka s jídlem, ale dračici se na poslední chvíli povedlo chytit jí do tlamy. Podívala se ale zpátky na splátkyni z Pátého kraje. Kyerapax vypadala, že chce něco říct, ale ať už to bylo cokoli, proměnilo se to v další výkřik.
Strom i s kamenitou půdou, ve které ho držely mělké kořeny se začal vyvracet a propadat i s oběma splátkyněmi. Devil upustila jídlo a reflexně hrábla po půdě pod nohama, ale když ji nenašla, okamžitě roztáhla křídla. Jenže zeshora jí přesně mezi parohy ztěžka dopadla Kyerapax. Hrobodrapka zmateně zatřásla hlavou a jelikož se samička stínokřídelce nestihla zachytit, s hrůzostrašným zavřísknutím padala hřbetem dolů přímo do strže. V ten okamžik jí došlo, že svou milovanou přítelkyni Auroru už nikdy neuvidí.
Devil ji koutkem oka zachytila a v ten moment jí hlavou problesklo, jestli by jí neměla letět na pomoc, jenže současně se do ní opřel i silný kmen padajícího stromu. Dračice schytala druhý a podstatně silnější zásah do hlavy a zad a na okamžik měla před očima jen černo. Vnímala, že padá, ale ač se snažila křídly, klepety, ohněm, či ocasem uvolnit si cestu, větve borovice jí v tom bránily a tlačili ji vstříc strži s sebou. Když dračice otevřela oči, skrz jehličí uviděla, jak daleko od útesu je a uvědomila si, že je pozdě. V momentě, kdy ji strom narazil na ostré kameny, zařvala tak hlasitě a bolestivě, jako ještě nikdy. Měla pocit, že ohluchla, ale vzdálená ozvěna jejího křiku byla ještě ve vzduchu. Dračice cítila prudkou ostrou bolest tam, kde se do ní kameny zařízly a poznala, že je konec. Zoufale se rozhlédla kolem. Kus pod sebou viděla nehybné rezavé tělo Kyerapax, které, poseté četnými hlubokými ranami, zůstávalo nehnutě a nepřirozeně ležet ve strži. Zranění s křídlem nepředstírala. Arénou se ozvala rána z děla. Sama hrobodrapka zalapala po dechu a na moment se jí zase oči zatměly.
„Devil! Devil!" Dolehl k ní rozmazaný vzdálený hlas. Dračice pootevřela oči a překvapilo ji, jak těžké pro ni bylo zaostřit. Dřív než se jí to podařilo ale poznala nezaměnitelný pach jistého hrobohraba.
„Angele..." Vydechla s námahou, ale i úlevou. Její bratr byl v bezpečí. Drak nasunul paroh pod kmen a díky své velké síle ho odhodil ze své sestry. Dračice zasténala.
„Co se ti stalo?! Můžeš vstát?" Ptal se zděšeně a vytřeštěnýma očima si ji prohlížel. Devil se ale zdála mimo. Ztěžka dýchala a tvář se jí měnila v bolestivou pokaždé, když pohnula hrudníkem.
„Devil!" Naklonil se k ní hrobohrab naléhavě. „Co mám dělat?!"
Jeho sestra pootevřela oči a pousmála se. „Omlou...vám se." Řekla tiše a ztěžka se nadechla, aby pokračovala, ale Angel ji přerušil.
„Devil, není proč se omlouvat," odpověděl a oči se mu leskly, „tohle není tvoje chyba. Nikdy jsme to neměli snadné, ale nikdy bych svůj život nezměnil. Jsi... jsi ta nejlepší sestra, jakou jsem si mohl přát." Zakňučel.
Dračice se na něho z posledních sil láskyplně podívala a jako poděkování nepatrně kývla hlavou. Pak ale její oči zase posmutněly a znovu se nadechla.
„Mrzí mně, že..." Devil najednou utichla, když jiskra života jí z těla zmizela. Angel na ni dlouho šokovaně zíral, než se mu hlava vzpamatovala a uvědomila si, co se stalo. Výstřel z děla mu to potvrdil, ale on tomu stále nemohl uvěřit.
„Devil! Devil! Ne! To ne!" Hrobohrab dlouze a nahlas zavyl a bylo mu jedno, kolik draků to uslyší. Jeho milovaná sestra byla tam, kam za ní nemohl a on ani nevěděl, co se stalo. Pohled na ni mu ale připomněl, že je skutečně pryč. Zůstal sám. Angel se se vzlyky zhroutil k ní a už se nechtěl zvednout. Neopustí ji. Ještě ne.

Křup se zatím skrýval ve stínu na severní straně ostrova. Pachy ostatních splátců se tu mísily s mořskou vodou. Neměl z toho moc radost. Takhle slanou vůni ve svém kraji nikdy necítil. Byli od oceánu daleko. Tady to ale viselo úplně všude. V lese mu nedělalo takový problém vystopovat kořist ani během deště, ale co si má počít tady? Na druhou stranu, bylo nádherné sledovat vlny v moři a pár draků, kteří nad ním kroužili. Kéž by to mohla vidět i Blik a Zu. A kéž by to nebylo v aréně.
Povzdechl si a oči mu zabloudily k batohu, který ukořistil. Chvíli si ho prohlížel, jenže když už se odhodlal ho otevřít, několik metrů od sebe zaslechl dopad velkého draka na písek. Prudce zvedl zrak a jeho šupiny na okamžik přešly přes fialovou do ruda, když na neznámého vycenil zuby. Byl to bouřkořez Umlotha. Tmavě fialový splátce držel v pařátech slušně velkou rybu a už už se do ní chtěl zahryznout, jen si nebyl jistý, co Křup, jehož si teď všiml, udělá. Chromajzlák zatím jen cenil zuby, ale těkal pohledem mezi ním a rybou. Jídlo by se mu hodilo. Ale do boje s tímhle drakem se pouštět nechtěl. Bouřkořez byl proti němu mnohem mohutnější a taky nevypadal, že by chtěl útočit. Naopak to vypadalo, že každou chvíli vyskočí a uletí. Křupovy šupiny se pomalu přebarvily do fialova a vycítil, že i Umlotha se uvolnil.
„Ahoj." Začal chromajzlák. Bouřkořez nepromluvil, jen trochu sklopil oči a kývl na pozdrav, vypadal ale zaujatě. Křup si vzpomněl na rozhovory se splátci před hrami, kdy ze sebe Umlotha dostal sotva pár slov. Tehdy ho to pobavilo. Šupiny mu na chvíli zežloutly, jak si tu scénu vybavil a vzápětí zalitoval, že jako chromajzlák všem musí ukazovat svoje pocity. Teď si připadal trochu provinile.
„Jen se v klidu najez, nebudu tě rušit." Řekl Umlothovi přátelsky a začal se zase zajímat o svůj batoh. Cítil, že splátce z Šestého kraje ho nenapadne. Měl alespoň tu výhodu, že sice všichni viděli, jak se cítí on, ale on zase věděl, jak se cítí ostatní. Slyšel, že se bouřkořez zakousl do své ryby, ale leknutím sebou trhl, když mu polovina kořisti přistála v písku hned před ním. Křup se překvapeně na Umlothu podíval. Ten už ale spokojeně trhal svoji polovinu.
„Děkuju." Kývl na něj chromajzlák a Umlotha mu stejné gesto vrátil.
„Není zač." Odpověděl a donutil tím Křupovy šupiny zase zežloutnout.
Zatímco jedli, Křup přemýšlel, jak by splátci měl laskavost vrátit. Přeci jen, jídlo je tu vzácné. Napadlo ho tedy, že by mu mohl navrhnout spojenectví. Také by se poohlédl po něčem k jídlu a třeba by si mohli kořist rozdělit před setměním a rozejít se. Křup úplně neměl chuť zůstávat s ním až do noci. Něco mu říkalo, že by to nebyl dobrý nápad. Nehledě na to, že jen před chvílí se ozval dračí řev a dva výstřely z děla. Umlotha znervóznil, ale nedal se na útěk. Křupa to sice taky nepotěšilo, znělo to blízko, ale na druhou stranu, měl zase o dva méně soupeřů.
Poté, co dojedli, přednesl bouřkořezovi svůj návrh. Umlotha se sice zpočátku tvářil nedůvěřivě, ale nakonec pomaličku přikývl.
„Tak dobře." Křup byl teď spokojený. „Prohledám tuhle část pláže a její okolí. Jestli chceš, můžeš to vzít trochu z výšky, nad mořem, nebo ostrovem, to máš jedno."
Umlotha dlouho neváhal a odlepil se od země, zatímco Křup ještě zahrabal svůj batoh do písku. Alespoň bude teď mít co dělat.

Lachésis se hbitě pohybovala kolem útesů a dávala dobrý pozor, aby ji nikdo moc nesledoval. Nad mořem sice někdo poletoval, sem tam něco zaslechla, ale naštěstí ji ještě nikdo nekonfrontoval. Dračice po nějaké době usoudila, že je opravdu na ostrově. To ji nepotěšilo. Věděla, že každá aréna má hranice, ale snad vždycky doteď končily pevninou, ne oceánem. A ony neměly křídla. Mohly si leda natáhnout pavučiny od jedné nohy ke druhé a plachtit. Ovšem to by nejdříve musely vylézt do vyšších poloh. Na druhou stranu, bylo tu příjemně teplo. Ale na plážích nebylo nic jiného než písek. Měly by najít úkryt, jídlo a vodu, dokud může. Dračice začala velmi opatrně stoupat po skaliskách na severovýchodní straně nahoru. Bylo fajn, že alespoň místy byly skály proložené trsy trávy, na kterých se mohla lépe zachytit. Ani se neodvažovala dívat se dolů a plně se soustředila na každý svůj pohyb. Ohlížela se jen, aby se ujistila, že k ní zezadu nebo seshora nikdo neletí. A vycházelo jí to. Všimla si dokonce, že kousek vpravo je nějaká dutina, možná jeskyně. Ale ještě se chtěla podívat nahoru, byla blízko.
Netrvalo dlouho a samička spřádače hedvábného už byla na rovnější půdě. Nebyl to úplně vrchol ostrova, ale i tak byla spokojená. Bylo tu ale tolik pachů jiných draků, že měly pocit, jako by se na ně každou chvíli měl někdo vrhnout. A dračí réva nikde v dohledu. V dáli dokonce uviděla stoupat kouř. Ať už to tam zapálil kdokoli, byl to blázen. Buď spálí celý ostrov a nebo na sebe upozorní. Leda by to byla past. A za dnešek už bylo mrtvých víc, než dost. Ani nechtěly pomyslet, jak hrozné tohle musí být pro rodinu a známé všech splátců. Hlavně doufaly, že její sourozenci jsou v pořádku.
Lachésis se tu necítila moc příjemně. Raději se vrátila zpět k útesu a slezla kousek dál k tomu otvoru ve skále. Skutečně to vypadalo na dobrý úkryt. Mohla odtud i skočit a kdyžtak plachtit pryč. Splátkyně tedy šla kousek dál do jeskyně, nebo spíš tunelu a rozhodla se, že si před večerem trochu odpočine. Třeba aréna bude v noci klidnější než dosud.

Angel dlouho ležel u své sestry a co nejtiššeji truchlil. Kdyby mohl, řval by bolestí tak, až by se skály otřásly. Ale to nešlo. Věděl, že ho celý Panem sleduje. I jeho matka. Nedokázal uvěřit tomu, co se stalo. Devil byla ta nejchytřejší, nejsilnější a nejmilejší dračice, kterou znal. A byla pryč. Ani nevěděl, co se stalo. Jak se dostala pod ten strom, co ji strhl dolů?
Angel obrátil uslzené oči na samičku malého stínokřídelce, která také bez života ležela o kus níž.
Měl by odejít, aby tvůrci mohli vyzvednout jejich těla a dopravit je domů. Ale chtěl se ještě jednou rozloučit. Tlapkou si otřel oči a odhodlaně vstal. Odletěl kousek dál na východní část ostrova. Byl tam osluněný svah, na kterém místy rostly křoviny a hlavně barevné květiny. Angel tam přistál, jak nejopatrněji dokázal a pomocí drápů a zubů se snažil posbírat co nejvíc květů.
Když už jich měl tolik, že je nemohl udržet, letěl zase zpátky ke strži. Poletoval co nejníž a upustil vše, co měl v tlapkách a tlamě na svou sestru. Okvětní plátky červené, oranžové, žluté, bílé a dokonce i modré barvy se na ni sesypaly a částečně ji zakryly. Angel přistál a jemně položil ty, co popadaly na kamení na její rány, aby nebyly vidět. Pak se ohlédl na Kyerapax. Neznal ji, ale nemohl ji tam takhle nechat. Byl si jistý, že rány, co zabily Devil nezpůsobila ona. A navíc, tu nejvyšší cenu už sama zaplatila. Hrobohrab k ní došel, opatrně ji nabral na parohy a položil kousek od své sestry. Sebral trochu z okvětních lístků, které byly kolem Devil, stejně tak jimi posypal samičku malého stínokřídelce a zakryl její zranění. Nemohl si nevšimnout šňůrky kolem jejího krku, na kterém byly navlíknuté všemožné předměty, jako třeba matička, modrá skleněnka, nebo cívka s černozlatou nití. Angel se nad tím musel smutně pousmát, ale už nechal rezavou dračici být. Ještě jednou se vrátil k sestře, přitiskl svůj čumáček k jejímu a zavřel oči.
„Nevím, kdy se zase uvidíme." Zašeptal bolestně. „ale ať už to bude brzy, nebo později...nikdy nezapomenu na to, kým jsi pro mně vždycky byla."
Angel se narovnal a ještě jednou se uslzenýma očima na Devil podíval. Teď s těmi všemi květy mu to připadalo, jako kdyby spala na louce. Škoda, že už nikdy neuvidí oceán Čtvrtého kraje. Ale ať už duše obou dračic půjdou kamkoli, nebudou sami. Hrobohrab znovu zavřel oči, otočil se a sklesle odešel.

Stalklo se potuloval kolem skalnatých úbočí ostrova. Batoh mu stále visel na ocase a on teď jen dával pozor, aby ho něco nepřekvapilo. Neměl úplně v plánu nechat se zabít hned první den a nechtěl nikoho potkat. Často k němu ale doléhaly zvuky. Šumění křídel, dračí řeč, už se ozval i řev. Vždycky, když něco zaslechl, přitiskl se ke skále a se směsicí strachu a napětí čekal, zda ho někdo neobjeví. Zdálo se mu to, nebo tahle aréna byla nějak malá? Ale dosud měl štěstí. Jen jednou kolem nad mořem proletěl yetivec, ale nenechal se jím vyvést z míry, prostě ztuhnul a čekal, ale splátce z Desátého kraje ho buď ignoroval, nebo si ho nevšiml. Ať to bylo cokoli, vinochvost byl za to rád.
Stalklo pokračoval v procházce kolem východního pobřeží a hledal nějaké místo, kam by se mohl schovat a mrknout do batohu. Nejraději by zalezl do stromů, ale, ač si to nerad přiznával, připadal si tam nechráněný. Zničehonic ho ale zaujala prohlubeň ve skále, která, jak se ukázalo, vedla kamsi dolů. Stalklo zavětřil, ale zdálo se, že tam nic nežije. Rychle zalezl do chladného stínu a rozhlédl se. Prohlubeň se tam rozšiřovala v jeskyni, kam by se bez problému vešel středně velký drak. Z vchodu na povrch tam proudilo světlo a Stalklo si díky tomu všiml, že jeskyně pokračuje užším tunelem někam jinam. To se mu moc nelíbilo. Už takhle měl nad hlavou tolik tun skal. Sotva si to uvědomil, popadla ho hrůzná představa, aby to na něj nespadlo, jako tehdy když byl dráče. Srdce se mu rozbušilo a hrudník se mu sevřel Ne, tohle asi nezvládne.
Stalklo vyběhl ven, zastavil se až na příjemném denním světle a rychle oddychovat. Tohle už by neměl dělat. Jen co se trochu uklidní, vydá se zase dál, do jeskyně už ho nikdo nedostane.

Pampeliška se smutně procházela v horní části arény a svou misku z rána svírala v zubech. Právě odcházela pryč z horní části strže na severní část ostrova. Neviděla sice úplně vše, ale když slyšela Angelovo vytí, jemuž předcházely dvě rány z děla, opatrně se vydala za zdrojem. Mezi kameny ale uviděla jen květinami pokrytou Kyerapax a Devil. Po hrobohrabovi už v tu dobu nebylo ani stopy. Ani si nechtěla představit, jak hrůznou ztrátu teď mladý drak prožíval. Mrzelo ji, že ho teď nemohla uklidnit. Dračice si povzdechla. Vzápětí zaslechla nějaké vzdálené kroky a aniž by nad tím přemýšlela, raději se rychle rozběhla dolů, vzlétla a zamířila zpátky pod útes, kde si po startu her rozdělila s Angelem, Astoriou a Celerem zásoby, co ukořistili. Zavětřila a rozhlédla se, ale nikdo ji nejspíš nesledoval. Lehla si tedy na příjemný, chladný písek a položila si hlavu na zem. Nejraději by si tu zdřímla, ale věděla, že nesmí. Alespoň prozatím. Hry začaly sotva před pár hodinami. Pampeliška se zhluboka nadechla a čenich jí okamžitě zaplnila chuť mořské vody. Nakrčila nos a kýchla. Nebyla na to zrovna zvyklá. Její kraj ležel ve středu Panemu. Ale musela uznat, že pohled na vlny, které se třpytily ve slunečních paprscích byl překrásný. Ale stejně měla louky raději.
Zničehonic zaslechla rytmické pípání a prudce vstala. Znělo to jako výbušnina. Ale dřív než se rozhodla, co udělá, před útesem, téměř u moře, přistál sponzorský dárek. Hrobodrapka se k němu zvědavě přiblížila a zvedla ho z vlhkého písku. Že by měla nějaké fanoušky? Nebo to znamená, že je Inyosi, druhá dračice z Devátého kraje už zemřela? Moc by jí to nepřekvapilo, ostatní splátce před hrami dost štvala. Opatrně nádobu otevřela a rychle jako štírák ji zase zavřela a odsunula po zemi od sebe. Byla tam výbušnina. Nebyla sice aktivovaná, ale chudák dračice si nebyla jistá, co a ní. Nakonec to ale vymyslela. Vyhrabala mělkou jámu do písku a nádobu zasypala. Kdyby bylo nejhůř, bude vědět, kam jít. Teď ale z blízkosti výbušniny radost neměla. Raději odešla kousek dál, rozběhla se a vzlétla. Bude teď létat nad mořem, tam se snad bude cítit bezpečněji.

Isikiz dlouho plachtil nad tím kouskem pevniny, co byl pod ním. Tedy alespoň jemu to připadalo jako nic proti předchozím arénám. Skutečně to byl ostrov obklopený široko daleko oceánem. A sem tam jen pár stromů. V jeho kraji v podstatě nic jiného nebylo. Jen rozlehlé lesy. Takové, které byly jeho domovem. Jeho a Igolide, dračice, která v předchozím ročníku ve finále zemřela. Isikiz zavrtěl hlavou. Už si to nechtěl znovu připomínat. Trpěl kvůli tomu celý rok. A teď byl tady. Tady všude byla jen slaná voda, která omývala Sedmý kraj ze západu. Tady, jako by bylo jen moře. Když se na to zkusil podívat trochu pozitivněji, alespoň tu měl velký prostor k létání. Sice hodně kroužil, protože nechtěl narazit do nenápadného silového pole arény, ale pořád tu byl spokojenější. Na zemi a zvlášť mezi stromy byl pomalejší, ale ve vzduchu byl ve svém živlu. Prozatím se dolů vracet nechtěl. Odsud se mu dobře pozorovalo, co se děje pod ním a navíc, už se ozvalo pět výstřelů z děla. Bylo tam nejspíš o zábavu postaráno, pomyslel si ironicky. Dokonce už viděl i nějaký dým a jeho instinkty mu radily letět se tam podívat a uhasit to, ale oheň nikde nevzplál a kouř zanedlouho zmizel. Sem tam také spatřil jiného draka poletovat nad mořem, ale nikdo se nezdržoval tak dlouho a tak vysoko jako on.
K jeho uším najednou dolehl zvuk připomínající rotující vrtule a... motor? Isikiz zpomalil a ostražitě se rozhlížel. Že by si vznášedlo letělo pro ta těla tam dole? Zvuk se stále ozýval ale spalovec nic neviděl. Až po chvíli si všiml, že se k němu blíží nějaký létající stroj. Zmateně poletoval na místě. Tohle asi nikdy předtím neviděl a neměl tušení, co mu ta věc chce. Už přemýšlel, jestli ji nemá prostě podletět a zmizet pryč, když v tom se dron několik metrů před ním zastavil a vypadl z něj balíček, kterému se okamžitě rozevřel padáček a pomalu klesal dolů. Isikiz pochopil a vrhl se za ním. Snadno ho tou zadní nohou, ve níž nesvíral lékárničku, chytil a podle obsahu, který se uvnitř přeléval, usoudil, že je tam voda. Než se ale otočil, po tom stroji jako by se slehla zem. Sice se mu stále zdálo, že ho slyší, ale už ho neviděl. Kdyby nebyl ve vzduchu, pokrčil by nad tím křídly, ale takhle mu nezbývalo nic jiného, než zase kroužit nad ostrovem.

August právě teď moc nadšený nebyl. To s tím hadobijcem v Rohu hojnosti nevyšlo zrovna podle plánu. Chtěl se tam skrýt a počkat, až všichni vypadnou, ale ten malý splátce z Dvanáctého ho prostě musel objevit. Co mu zbývalo jiného, než se ho zbavit? Po tom, co ho viděl napadnout ty splátce z Desátého? Alespoň, že pak už tam byl skutečně sám. Sebral nástavec a slušný kopec jídla a co nejrychleji zamířil k západním útesům na pláž, kde všechno až na nástavec a jednu nádobku s rybami, které právě jedl, zakopal do písku. Snažil se, aby ho přitom nikdo neviděl, ale nemohl si nevšimnout, že sem tam na obloze nějaký splátce byl. Ale žádný nevypadal jako Celer. Kde asi byl? Věděl, že není mrtvý a jen je jinde, ale mrzelo ho, že se rozdělili. August se ohlédl na černý kámen, který ho pronásledoval už od mala a povzdechl si. Zaházel pískem nyní už jen doutnající dřevo, které před ním bylo. Napadlo ho totiž, že by mohl zkusit, zda by někoho dým nepřilákal, ale vypadalo to, že takhle zpočátku jsou ostatní stále ve střehu. Nejspíš by měl úspěch až v těch následujících dnech. Brzy to tedy s kouřícím dřevem z horní části ostrova vzdal, zahrabal ho a rozhlédl se kolem. Skutečně byl sám. Ale co, když nikdo nechce za ním, on si je najde sám. Nástavec na drápy měl pevně nasazený kolem zadní nohy, kdyby byl potřeba. Nechtěl z toho udělat nějaký sólo lov splátců, ale měl v plánu najít Celera. Ve dvou jim to tu podstatně lépe uteče. Derviš ďábelský ještě jednou zkontroloval, že je jeho potrava dobře ukrytá, prázdnou misku zahodil, sebral svůj kámen a vyrazil jinam. Třeba se mu povede ho vystopovat. Nebo taky někoho jiného.

Rhaenyx doufala, že je mezi křovisky alespoň trochu nenápadná. Dlouho se jí nedařilo najít místo, kde by poblíž neměla jiného splátce. Pevniny tu bylo podezřele málo. Chtěli snad tvůrci hry zrychlit tím, že naženou všechny na malý prostor? Letos tu nebyli ani žádní draci mořské třídy, takže z oceánu se, snad kromě ryb, nebude moct dát nikým vytěžit žádná další výhoda. Zajímavý tah. Dračice se ještě jednou rozhlédla po okolí. Sice k ní sem tam vítr nějaký pach přinesl, ale neslyšela nikoho poblíž. Kdyby bylo nejhůř, bude holt létat nad ostrovem, stejně jako Isikiz. Jeho silueta byla právě mnoho desítek metrů nad ní. Splátkyně ho chvíli pozorovala, ale nakonec protočila oči v sloup a podívala se na nádobku, kterou od Rohu hojnosti sebrala. Byla tam voda, ale zatím ji nechtěla plýtvat. Bude se tu muset ještě porozhlédnout po nějakém jídle, jiném zdroji pití a úkrytu. Možná by mohla objevit nějaké spojence. Jen nevěděla, kdy se má přátelit a s kým je lepší bojovat. Tady se určitě všichni budou chovat jinak než v Kapitolském tréninkovém centru. Už se pár výstřelů ohlašujících padlé splátce ozvalo.
Z ničeho nic si uvědomila, že slyší kroky. A ne jedny. Přikrčila se a žlutýma očima se dívala skrz větve. Byl to ten derviš z Prvního kraje, zářící dračice a žíravec. Hned si všimla nástavců, které prvním dvěma zdobily končetiny. Žíravec šel poněkud nejistěji za nimi. Lovili snad jiné splátce? Působilo to tak. Větřík byl naštěstí na její straně a foukal směrem k ní, takže jen potřebovala, aby ji nezahlédli, nebo neuslyšeli. Prošli nedaleko od ní a postupovali dál k východní části ostrova, jenže žíravec se zničehonic zastavil a začal se rozhlížet. Rhaenyx se okamžitě přikrčila a ani se nehnula.
„Co se děje?" Zavolal po chvilce Celer. „Zachytil jsi stopu?"
„Ne, ne, ne, to ne." Řekl rychle Hypno. „Jen bych si rád odskočil, za moment jsem u vás."
„Tak dobře." Odpověděla Astoria. „Půjdeme dál tímhle směrem, dožeň nás."
„A-ano, jasně." Přikývl žíravec a Rhaenyx se upřímně začala divit, že se s ním ti dva spojili. Zdál se jí nejistý, jako by nejraději utekl. Celer a Astroria ale i tak pokračovali dál, zatímco Hypno tam chvíli stál a čekal až odejdou. Pak se otočil zády ke splátkyni z Pátého kraje a s nosem u země cosi hledal. Rhaenyx ho zase zvědavě sledovala. Měla by o sobě dát vědět? Kdyby musela, byla přesvědčená, že kdyby chtěla, Hypna by porazila, ale co kdyby se vrátil zbytek jeho skupiny? Kde byl vůbec ten yetivec? Možná, že jeden z výstřelů patřil jemu, proto je teď žíravce sám. Neměla by toho využít? Jak tak nad tím přemýšlela, přikrčila se do útočného postoje a koncem ocasu švihala ze strany na stranu. Hypno jí tak sice nepřipadal, ale žíravci rozhodně dovedli být nebezpeční. Co kdyby se chytila té příležitosti, která se jí právě naskytla? Ne, že by si libovala v zabíjení, ale pokud by ve finále zbyla jen ona a on, jeho by kvůli maskování objevila jen ztěžka a mohla by být snazší cíl. Teď ale Hypno nedával pozor. Samice děsovce obludného vycenila zuby, tiše hrdelně zavrčela a připravila se ke skoku. Jenže to, co přišlo jen okamžik po tom, by nikdy nečekala.
V momentě, kdy se chystala odrazit se, ji hrubá síla chytila kolem těla a krku a aniž by samým šokem vykřikla, bílý drak s ledově modrýma chladnýma očima ji jedním kousnutím zlomil vaz.
Frostbite, který naprosto nezpozorován přišel proti větru k Rhaenyx a jak viděl, k čemu se chystá, vůbec neváhal, když šlo o život jeho přítele. Teď její bezvládné tělo pustil na zem a podíval se na zcela šokovaný výraz v Hypnově tváři. Zazněl vzdálený výstřel z děla.
„Ty... ty jsi ji zabil..." Vydechl žíravec.
„Neměl jsem na výběr, chtěla se na tebe vrhnout. Taky z toho zrovna radost nemám." Řekl upřímně yetivec, když došel k němu a ohlédl se na její rudo-zelené šupiny. Znovu Hypnovi zchladil spáleninu na zádech. „Pojď, našel jsem jeskyni dole u pláže a taky něco málo k jídlu, můžeš si tam teď odpočinout. A je tam stín a tady je horko."
„Ale Celer a Astroria... až zjistí, že jsem je opustil, co když půjdu po nás? Nemluvě o tom, že ten výstřel z děla je určitě přiláká zpátky sem!"
„Koho že? Myslím, že bychom je zvládli." Zauvažoval Frostbite. Žíravec už chtěl něco říct, když v tom se jiný hlas ozval dřív.
„Hypno!" Astroria proběhla mezi křovisky, ale když spatřila yetivce, zmateně se narovnala. Jen chvilku po ní dorazil i Celer a nebezpečně přivřel oči. Frostbite okamžitě výhružně roztáhl křídla a postavil se k žíravcovi.
„My odcházíme. A jestli máte v plánu se někomu nějak mstít, radím vám, abyste se tomu vyhnuli, jestli nechcete dopadnout jako ona." Řekl jak nejvarovněji dokázal a trhl hlavou směrem k děsovčímu tělu. Astoria při pohledu na Rhaenyx vytřeštila oči a zdálo se, že i Celer znejistěl.
„Pojďme." Řekla dervišovi naléhavě. Celer na to nic neřekl, změřil si yetivce pohledem a v doprovodu zářící dračice zase odešli.
Hypno z ničeho, co se právě stalo neměl dobrý pocit. Nejraději by zmizel. Chtěl už být co nejrychleji pryč. Frostbite to cítil podobně, takže vzal jídlo, které našel, s ním i nádobu, která ještě před chvílí patřila Rhaenyx a spolu s Hypnem se vydal dolů.

Inyosi se trochu potácivým krokem procházela podél východní části ostrova a vypadala, že jí je jedno, jak moc je její zlaté brnění vidět. Boty, které nosila na všech tlapkách, aby si je náhodou neumazala, se jí zabořovaly do písku a způsobovaly, že dračice sem tam malém spadla, ale naštěstí se vždycky udržela na nohou. Celou dobu si něco mrmlala pro sebe a vždycky, když zazněla rána z děla, ta poslední sotva před chvilkou, vyděšeně se rozhlížela kolem, jako by se odkudkoli měl zjevit jeden z těch hrozných splátců a prokousnout jí krk. Naštvaně přimhouřila oči. Jí prokousnout krk! Té, která měla sledovat hry jen a pouze z luxusu domu, ve kterém kdysi žila.
„Pitomci." Zasyčela. „Jen si to pojďte zkusit!" Zavětřila. Pach těch draků byl všude a mísil se s mořem. „Tohle je úplně na nic." Mumlala si zase pro sebe. „Jak se tu má někdo soustředit? Ne, že bych to měla zapotřebí." Nasadila sarkastický tón a tvrdohlavě pokračovala v chůzi dál. „Hlupáci."
Aniž by si to uvědomila, začala se blížit k severní straně ostrova a zničehonic zaslechla nový zvuk. Když se obrátila k útesu, po chvilce si všimla pramene vody padajícího dolů do miskovité prohlubně ve skále. Vypadalo to jako napajedlo. Inyosi nad tím znechuceně ohrnula čenich. V úplných začátcích musela pít tu nechutnou vodu v Devátém kraji, ale když začala utrácet lístky do osudí za jídlo a dostala se tak i k čisté vodě, řekla si, že nic podobného už nikdy nebude pít ani jíst. Navíc počítala s tím, že jí brzy pošlou z Kapitolu nějaká vznášedla, aby ji vyzvedli. Vždyť je jedna z nich! A v tomhle musí být tolik špíny! A kolik draků z toho vlastně pije? Nad tou představou se musela celá otřást. Nechutné. Když už u toho byla několikrát si na kameni oklepala nohy, aby se ujistila, že na botkách nebude mít ani zrnko písku. Možná by si tu mohla chvíli zase odpočinout. Ale na ten kámen si sedat nechtěla. Vychrlila na něj svůj modrý plamen a jen doufala, že tak vypálila všechny nečistoty. Pak už se konečně posadila a s nekončícím pocitem nespravedlnosti vůči ní se naštvaně dívala na moře.

Head Insidios byl doteď schovaný v trnitém křoví a hlavou mu pořád běžel ten strašlivý okamžik, kdy ho žahochvostka Shisa chtěla spálit na uhel. Ale fakt, že způsobil její smrt byl ještě horší. Neměl tušení, že by byl něčeho takového schopen. Ani si nevzpomínal, jak to dokázal. Jako by neměl své tělo pod kontrolou. A hlavně, měl pocit, že se dělo ozývá každou chvíli. Kolik ran to vlastně bylo? Šest jen za dnešek? To ho děsilo ze všeho nejvíc. Před tím, než hry začaly by se za takovéhle situace dal na útěk. Ale tady to nešlo. Ohnivý děs křečovitě zavřel oči a znovu si uvědomil tu slanou chuť v ústech. Ještě než se skryl, musel si jít umýt zkrvavené drápy a tlamu do moře, aby ho nikdo tak snadno nevystopoval. Nejraději by tu sůl něčím zajedl. Drak zavětřil a poohlédl se po těch bobulích, co keř měl. Všiml si jich už předtím, ale doteď o nich nepřemýšlel. Mohl si jich třeba pár dát. Chuť ovoce bude určitě lepší než ta slanost. Nemohou být ale jedovaté? Nebyl si tím vůbec jistý. Jednak na plody špatně viděl a jednak byl přesvědčený, že v aréně si nemůže být jistý ničím. Mohl by ale jednu zkusit rozkousat a vyplivnout. Pak chvíli počkat a když mu z toho nezačne být špatně, budou jedlé. Jednu bobulku si tedy pomocí zubů utrhl. V momentě, kdy do ní kousnul se mu na jazyku rozplynula sladká chuť. Nenechal se tím ale rozptýlit a zase ji po kouskách vyplival. Pak čekal a byl celý nervózní z toho, jestli se právě neotrávil. Několik minut se nic nedělo. Pak ucítil, jak se země nepatrně otřásá. Nezdá se mu to? Možná už má halucinace! Okamžik na to ale zaslechl i kroky. Zděšeně vykulil oči, když skrz větve matně uviděl tmavou siluetu dvounohého mohutného tvora, který mířil přímo k němu. A byl už jen pár metrů od místa, kde se skrýval. Insid se honem snažil vymyslet únikový plán, ale když se chtěl rychle prodrat ven, ostré trny ho škrábaly na šupinách. Než stihl vymyslet cokoli jiného, velká otevřená čelist se zahryzla do křoví a a Head Insidios zaječel hrůzou.

Bluma nějakou dobu po začátku her poletovala nad mořem, nedaleko pevniny, aby se vyhnula co nejvíce splátcům, ale po poledni ji to unavilo a zároveň přestalo bavit, takže přistála na východní části ostrova. Nebyla na dlouhé létání zvyklá a upřímně byla ráda, že vydržela ve vzduchu tak dlouho. Od té doby se víceméně snažila skrývat. Ozvalo se už hodně výstřelů. Nějakou chvíli doufala, že se ostatní splátci nesníží k tomu, aby se zabíjeli, ale věděla, že je to nemožné. Jenže co by měla dělat teď? Rapta byla kdoví kde a ani nevěděla, jestli by byla ochotná s ní uzavřít spojenectví. Nevypadala tak. A většině tak jako tak nedůvěřovala. Jak tam bloumala v myšlenkách, uvědomila si, že má hlad. Díky dnům, co strávila v Kapitolu před hrami, snad poprvé v životě poznala jaké to je mít dostatek jídla. Odvykat si na to zrovna tady nebude legrace. Dračice se rozhlédla kolem. Ryby sice nikdy naostro nelovila, jen si to zkusila v tréninkovém centru, ale teď se jí stejně létat nechtělo. A ovoce tu asi taky nikde nebude, že? Vtom ale spatřila křoví. Že by?
Bluma tiše došla k nejbližšímu a okamžitě poznala ostružiník. Jakožto splátkyně z Jedenáctého kraje se v rostlinách vcelku vyznala. Zhltla tedy všechny plody, které našla a poohlédla se jinde. Možná, že támhle vzadu u skalisek je další. Samým nadšením popolétla a rychlým krokem k němu došla, když se ale do keře nehledě na trny doslova zakousla, málem ji ohlušil hrozný výkřik. Sama leknutím zaječela taky, okamžitě uskočila až zakopla a už seděla na zemi. Ochutnala jazykem vzduch a ihned ucítila dračí pach. Byl to ten ohnivý děs. Jak to, že si ho předtím vůbec nevšimla? Měla by se míň soustředit na jídlo a víc na své okolí. Jen co šok trochu pominul, odvážila se jít zase blíž.
„Promiň, že jsem tě vyděsila. Vůbec jsem si nevšimla, že tu jsi."
„To je v pohodě." Odpověděl Insid schovaný mezi větvemi. „Řekl bych, že ses lekla ještě víc, než já."
Bluma si pobaveně odfrkla. Možná, že tenhle drak nebude tak špatný. Ale nechtěla se vnucovat.
„Jestli chceš v tom keři být, půjdu jinam a nebudu tě už dál rušit." Řekla a už dřevinu obcházela.
„Ne, klidně tu buď." Odpověděl děs. Kdyby ho chtěla zabít, už by to přeci udělala. „Ty jíš tyhle bobule?" Zeptal se.
„Ano, jsou dobré." Zamrkala Bluma. „Ale samozřejmě jím i maso a další ovoce. Cokoli, co se zrovna nabídne. Vy ve Druhém kraji asi takové starosti nemáte, že?"
„Spíš ne." Odpověděl a z nějakého důvodu se trochu zastyděl. Věděl, že většina krajů nemá jídla dostatek, ale zrovna ten jeho byl jedna z mála vyjímek. „Ale řekl bych, že tady jsme na tom stejně."
„Asi ano. Pokud ovšem nemáš lepší fanoušky."
„To si nemyslím." Zašklebil se Head Insidios. „Ale jestli ti to nebude vadit, pár těch bobulek si taky vezmu."
„Posluž si." Usmála se Bluma a už okusovala další větev.

Rapta zůstávala od začátku her schovaná. Párkrát ale musela střelhbitě změnit stanoviště, protože slyšela, že se něco blíží. Obvykle byla pod útesy, nebo se snažila skrýt se ve skalnatých zákrutech, nebo hustém křoví v nižších částech ostrova. Rozhodla se většinou pro osluněná místa, jelikož předpokládala, že ostatní budou ve stínu. Mělo to ale tu nevýhodu, že měla větší žízeň. Ještě, že se jí povedlo od Rohu hojnosti sebrat tu nádobu s vodou, takže se mohla alespoň sem tam napít. Napadlo ji, že by mohla létat nad mořem jako jiní splátci, ale připadalo jí to jako zbytečný risk. Tam by byla její jediná šance uletět, na což by moc nesázela. Hry byly v plném proudu a výstřelů z děla, řev a křik dnes slyšela už dost. Stále si ale nedokázala představit, jak bude probíhat první noc, jež se nezadržitelně blížila.
Dračici přeběhl mráz po zádech, když na to pomyslela, ale slunce ji naštěstí zase zahřálo. Rapta zavřela oči, zhluboka se nadechla a zkusila se uvolnit. Přemýšlela, co dělají její sestry, Tapra a Prata. Dívají se? Nebo právě teď mají práci? Třeba se spolu ve sledování her střídají. Tak ráda by by byla s nimi doma, v Jedenáctém kraji, i když jako domov skoro nepůsobil. Zvláště po smrti jejich matky. Rapta posmutněla a sledovala jiskry slunečního svitu hrající si ve vlnách. Bylo to nádherné a její stesk po rodině se brzy zmírnil. Nesmí se vzdávat. Vždycky pro své sestry chtěla lepší život, ale už dávno tomu přestala věřit. Ale kdyby přežila až do konce, ta šance by tu byla. A byla stejně velká jako šance ostatních splátců. Jen se musí soustředit na současnost.
Rapta po chvíli odhodlaně vstala a vydala se hledat bezpečnější místo na noc.

Molly byla jedna z draků, kteří dlouho létali nad vodou. Dávala si ale pozor a držela se od nich dostatečně daleko. Tahle aréna se jí zatím líbila. Moře tu bylo překrásné a ten čerstvý vzduch jí hladil šupiny. Sem tam dokonce zahlédla pár ryb, ale žádnou nelovila. Jen si užívala volnost. Skoro jako by se nevylíhla v kraji, ale v divočině jako správná divoká dračice. Tady by bylo plachtění a akrobacie s jejím úžasným lidským kamarádem a jezdcem nádherné. Nedokázala si ani představit lepší místo. Tohle bylo o tolik lepší, než továrny Třetího kraje. Bohužel ani tahle krása nesmyla skutečnost, že je to jen aréna. Nic víc. Sem tam jí to chmurné výstřely z děl připomněly.
Slunce se už začínalo sklánět k hladině oceánu a zabarvovalo vodu, skaliska, nebe i Mollyiny šupiny do oranžové barvy. Jedna krása střídala druhou. Nodřici ale došlo, že to znamená, že noc se blíží. Jenže ji chtěla přečkat na pevnině. Hlavně doufala, že si tam všichni ostatní už nestihli najít spojence. Představa loveckých skupinek vedené dračími profíky ji děsila. Zamířila tedy k ostrovu a obezřetně letěla kolem západní strany. Zdálo se, že tam je klid. Opatrně přistála a s úlevou složila křídla, sotva se její drápy dotkly kamene. Zavětřila. Kdyby vítr nefoukal na východ, určitě by byla schopná kohokoli vystopovat. Teď ale cítila něco jiného. S nosem u země se vydala po vůni až dorazila k pramínku, co tekl po skále a padal dolů na pláž. Voda. Dračice se dosyta po tom celém dni létání napila a spokojeně zatřásla ocasními trny. Zítra se bude muset poohlédnout po jídle. Tedy pokud vydrží noc. Všimla si totiž, že draků na nebi ubylo. Všichni nejspíš chtěli být na pevné zemi. Jen bude třeba najít úkryt. Molly si protáhla křídla a nohy a klusem se vydala prozkoumávat okolí. Bylo na čase připravit se na noc.