Slunce se znovu vyhouplo nad obzor a s ním začal čtvrtý den dračích her. Ostrov obývali už jen čtyři draci a Osmý kraj byl poslední s oběma splátkyněmi. Jenže ani to mu nemohlo s jistotou zaručit vítězství, protože také První a Devátý kraj svého zástupce měl. Který z nich ale doopravdy zůstane poslední?

* * *

Lachésis i Astoriu probudil ještě před úsvitem zvuk děla a následný vzdálený nářek, který po několika dlouhých minutách utichl. Obě dračice raději zůstaly schované. Kdo ví, co se stalo. Ale běhal jim z toho mráz po zádech. Jenže když se slunce vyhouplo nad obzor, nic dalšího se nestalo a splátkyně se začaly uklidňovat.
„Asi zase vyrazíme." Oznámila Astoria, vzala svůj balíček a zamířila ven z tunelu.
„Dobře." Přikývla Lachésis. „Také se chceme poohlédnout po něčem k pití. Ale musíme ti poděkovat, že jsi tu s námi přečkala noc. Klidně zase přijď."
„To my děkujeme tobě." Usmála se zářící dračice. „A jeden zdroj vody je na severovýchodním části ostrova, v útesu, když projdeš kousek dál, určitě ho najdeš.
„Teda, tak to ti děkujeme." Lachésis jí úsměv oplatila, ale pak najednou zvážněla. „Kdybychom se už neviděly a ty jsi zvládla tenhle ročník vyhrát, prosím najdi naše sourozence a vyřiď jim, že je nadevše milujeme."
Astoria vážně přikývla. „A pokud vyhraješ ty, doufám, že uděláš pro naše bratry a rodiče totéž."
Lachésis souhlasně mrkla.
„Díky. Tak úspěšné dračí hry!" Zvolala Astoria, když se odrazila od vchodu do jeskyně, roztáhla křídla a odletěla.
„A kéž vás vždy provází štěstěna..." Dořekla tiše Lachésis. Rozhlédla se kolem. Zbývali už jen čtyři draci. Ta představa byla děsivá. Byl možná zázrak, že se dostala tak daleko. Ale musela se dostat ještě dál. Dračice sáhla po své dračí révě a spořádala několik soust. Brzy už jí zase dojde a znovu se bude muset spolehnout na sponzory. Teda pokud jí nenarostou křídla a nenaučí se chytat ryby. Lachésis si odfrkla. Měla už docela žízeň. Mohla by se opravdu mrknout po něčem k pití.
Zavetřila, aby zjistila, zda je okolí bezpečné, pak vyskočila ven a roztáhla své pavučinové blány mezi končetinami. Přistála na pláži a začala se rozhlížet kolem, ale ať se snažila jak chtěla, cítila jen mořskou vodu. Došla tedy zpátky k útesům a pátrala kolem nich. Astoria řekla na severovýchodě, tak schválně. Spřádač nepřestával hlídat okolí a tak mu nemohla uniknout ani dutina ve skále. Že by to bylo ono?
Lachésis šla opatrně blíž. Dutina se skutečně prodlužovala do ne příliš širokého tunelu. Dračice nervózně polkla, ale pokračovala. V ten moment byla ráda, že křídla nemá, nedovedla si představit, jak by se tam s nimi vešla. Naštěstí to netrvalo dlouho a uslyšela I ucítila pramen. Zaradovala se. Dostala se přímo k mělké prohlubni a ačkoli byla voda trochu cítit po bahně, pravděpodobně ještě od té vlny, nebyla špatná. Napila se dosyta a spokojená se zase prodrala zpátky ven. Zhluboka se nadechla, oklepala se a rázem byl nepříjemný pocit z úzkého prostoru pryč. Už aby byla zase v bezpečí svého tunelu.

Astoria to vzala na jihozápad, aby prohlédla ostrov zeshora a hned poté se vydala na východ. Nespatřila nikoho. Ostrov se zdál zcela prázdný. Dračice slétla níž, hned za útesem vplula do stínu listnatých stromů, které se kupodivu nezdály tak porušené vlnou tsunami, a přistála. Možná, že tvůrci arénu zase postupně obnovovali. Co když přijde další vlna? Astoria se při té představě otřásla. Jednou jí to bohatě stačilo. Raději zavětřila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Zachytila slabý pach Inyosi, ale zlatá dračice se už musela přesunout. Astoria ten její křik za úsvitu poznala. Netušila, co se stalo, ale Celera, nebo Pampelišku to stálo život. Doufala, že snad Celera. Splátkyně z Osmého kraje se vydala směrem k pláži, do hustší části lesíku. Své drahocenné zásoby stále svírala v tlamě. Chtěla najít bezpečné místo, kde by se mohla najíst a trochu si odpočinout. Sice stromy měly tu nevýhodu, že pod nimi hrozbu spatří hůř, ale za to tu byl stín, jež ji chránil před hřejivým sluncem a pohledy jejích soupeřů.
Nakonec se jim jedno místečko zalíbilo. Posadili se u kmene a poté, co ještě jednou zkontrolovali své okolí, otevřeli svůj vak a vyndali nádobku se zářícími řasami. Museli doplnit energii, kterou ztratili při boji s Celerem. Astoria tentokrát snědla o něco menší porci, než poprvé, takže jí tam ještě trošku zbylo, pro nejhorší případ. Prozatím se cítila doslova nabitá zářící silou. Dračice se na chvíli otočila na záda, aby se protáhla, ale na stromě ji zaujalo ještě něco. Přímo nad její hlavou viselo nějaké ovoce. Splátkyně se postavila na zadní a očichala ho. Zvědavě ho čelistmi utrhla a prohlédla si ho. Věděla, že některé dračí druhy něco takového jedí. Že by to vyzkoušela? Kus plodu uhryzla, ale když jí tlamu zaplavila jeho sladká chuť, překvapeně ho zase vyplivla. Byl to úplný opak té příjemné slanosti, co znala z mořských řas. Jak někdo může jíst něco takového? Astoria ještě chvíli plivala kolem sebe a dokonce přemýšlela, že si půjde oceánskou vodou spravit chuť, ale nakonec odolala. Zase si lehla a po chvíli mohla zase relaxovat. Alespoň se poučila, že nic podobného už nikdy jíst nebude.

Celer od rána prohledával severní pláž. Jeho paralýza naštěstí už pominula natolik, že se zvládl hýbat. Ještě před úsvitem se ozvalo dělo a pak vzdálený křik. Překvapilo ho to, ale zároveň potěšilo. On se nemusel namáhat, za to jeho soupeřky padaly jedna po druhé. V cestě z arény mu bránily už jen tři, jen nevěděl které. Docela se těšil, aby to zjistil. Zatím pátral po Augustových zásobách. Pamatoval si, kde spolu tehdy snídali, jenže vlna tsunami pláže tak zdevastovala, že se tu dosud válely kusy dřeva, kameny a hlína. Písek odhalil některé nádoby, které tu August zahrabal, jenže většinou byly poškozené a když se dovnitř dostala ta špinavá mořská voda, jejich obsah by se jen těžko dal nazvat jídlem. Nakonec se mu po poledni podařilo dvě téměř nepoškozené nádobky vyhrabat. Uvelebil se a konečně si mohl dopřát něco k snědku. Jen ho zamrzelo, že tu August není s ním. Znovu ho polila vlna zármutku.
Od jeho smrti často vzpomínal. Vybavoval si jejich první setkání, když se ještě jako dráčata vsadili o to, zda August přepůlí ten jeho černý kámen. Celer mu samozřejmě nevěřil, ovšem kdykoli to pak během jejich přátelství to šlo, navrhoval další sázky. Mnohokrát se kvůli nim dostali do nepříjemných situacích, ale měl pocit, že tohle vzájemné hecování jejich kamarádství víc posilovalo. Jenže sotva se Augustovi podařilo zvítězit v jejich první sázce, prohrál život. Kdyby se nevsadili o vítězství v Dračích hrách, byl by nejspíš ještě naživu. Co je to jen napadlo? Dřív uzavírali skutečně bláznivé sázky. Celer se krátce uchechtl. Jen ho mrzelo, jak to pak všechno dopadlo. Včetně toho, že se rozhodl opustit své rodiče. Ano, tenkrát se sice kvůli jeho průšvihům opravdu nepohodli, ale stálo to za to? Myslel, že tím, že odešel, je definitivně odstřihl ze svého života. Ale nedomyslel, jak hrozně moc mu bude chybět jeho sestra. Jak se asi má? Až vyhraje, musí ji navštívit. A bude mu jedno, co mu na jeho chování řeknou rodiče. Pokud by to ale nezvládl, mohl jen doufat, že se ona do arény nikdy nedostane. August se mu nikdy nesvěřil, co se stalo s jeho rodinou. Celer věděl, že on byl jediný, s kým se stýkal. Kdo ví, jak by to bylo, kdyby oba udělali něco jinak?
Celer dojedl svou porci a ještě nějakou dobu se díval, jak se slunce sklání k západu. Za pár hodin už se setmí. Ale ještě má čas. Derviš zůstal ležet a nechal si hlavou běžet vzpomínky na domov. Ty dobré i ty špatné.

Inyosi od Pampeliščiny smrti postihly ještě dva hysterické záchvaty, takže několik minut jen ječela do písku, než si uvědomila, že by tím k sobě mohla přitáhnout nechtěnou pozornost. Ano, sice chtěla najít někoho dalšího, kdo by byl ochoten se s ní spojit, jenže pořád si nebyla jistá Celerem. Podle toho, co o něm říkaly ostatní dračice by se s ním bavit neměla, ale byl přece z Prvního kraje, ten má Kapitolu velmi blízko. Astorii se nelíbil a Pampeliška jí věřila. Jenže opravdu byl tak hrozný? Dračice si nebyla jistá ničím.
Během dopoledne castovala na jih, kde pak do písku zahrabala všechny své zásoby. Šlo to trochu ztuha, protože písek se hodně sypal, ona měla na nohou své botky a její přední tlapka ještě nebyla úplně v pořádku. Sice na ni už mohla zlehka došlapovat, ale to jí při hrabání moc nepomohlo, naopak měla pocit, že ji víc rozbolela. Měla na několik hodin o zábavu postaráno, protože po ukrytí zásob strávila ještě víc času čištěním pancíře od písku. Stále ještě na sobě cítila pach Pampelišky a na chvíli ji zase přepadl smutek a strach. Zbývali celkem čtyři draci. Jak mohla vědět, komu může věřit tak jako jí?
Dračice pak šla podél břehu dál, dokud nenarazila na Roh hojnosti. Možná by ho mohla využít jako úkryt na noc. Už teď začínalo zapadat slunce. Všechny zásoby, co tam ještě byly určitě odnesla vlna a protože svátek už byl, proč by tam někdo chodil? A protože nenarazila ani na žádný čerstvý pach jiného draka v okolí, bude tam bezpečno. Jen bude muset doufat, že ji nikdo neviděl, kam zahrabává své zásoby. Ráno si chtěla dát zbytek těch výborných mořských slimáků. Inyosi vzlétla a přistála na kovové budově. Pro jistotu ji ještě ohledala zvrchu, jestli tam není nějaká past, nebo tak, jenže když se jednou moc naklonila, nevšimla si příkré stěny, ujely jí boty a dračice s vřískotem udělala kotrmelec dolů. Skončila rozplácnutá na zemi a otřeseně se zkusila zvednout. Teď jí kromě přední nohy bolelo celé tělo. Inyosi nad tím rozzlobeně zasyčela a raději trhaně vkulhala do Rohu hojnosti. Měla by se před přicházející nocí dát zase dohromady.