Dvacet čtyři draků stálo ve velkém a dokonalém kruhu, každý na svém podstavci. Neseskakovali z něho. Věděli, co by se stalo, kdyby to udělali. Ještě měli chviličku času. Raději se zmateně, zkoumavě, nebo vytřeštěně rozhlíželi po okolí.
Stáli na kvetoucí a bylinami vonící louce. Po pár desítkách metrů se ale měnila v křoviska a za nimi rostly ty největší stromy, jaké mohl drak i člověk kdy spatřit. Sekvoje. Starodávné jehličnany, které běžně dokázaly dorůst I do výšky devadesáti metrů. Les se táhnul kdo ví jak daleko, ale za ním se terén zvedl v podhůří, které tvořilo obvod tak tří čtvrtin arény. V té poslední čtvrtině byly za loukou o trochu hustěji vysazené stromy normální velikosti, hlavně listnáče. Zdálo se, že letos tu nic jako moře není. Hlavně, aby tu byla alespoň nějaká voda.
Draci se vrátili do reality. Byli rozmístěni tak, aby dvojice ze stejného kraje nebyly blízko sebe, čímž se také snižovala šance, že přežijí krvavou řežbu. Ta se měla chystat kvůli tomu, co bylo přímo uprostřed kruhu z podstavců. Stál tam Roh hojnosti. Stavba, která dělala vhledem čest svému jménu, byla plná všeho, co draci potřebovali k mnohonásobnému zvýšení šance přežít v souboji i v terénu. Nad Rohem běžel odpočet do úplného začátku her.
Už jen několik sekund a pak to začne. Draci silně znervózněli. Dost možná bude za pár vteřin mnoho z nich po smrti. Už jen tak málo času zbývá.
5...
Ještě rychlé rozhlédnutí po okolí.
4...
Ještě se krátce podívat drakům do očí.
3...
Marný pokus najít někoho, kdo pomůže.
2...
Na chvilku zavřít oči.
1...
Zhluboka se nadechnout a...

Zazněl hlasitý dunivý roh, jehož zvuk se rozlehl po celé aréně. Začalo to. Kolem nastal naprostý chaos, jak se všech dvacet čtyři draků dalo do pohybu.
Samice břitosviha Lucyara neváhala ani chvíli, obrátila se a dala se na útěk do lesa. Nehodlala riskovat, že by se nechala takhle rychle zatáhnout do nebezpečí.
Karmínový vřískoun Cukříček se chvíli nervózně rozhlížel a hledal svou sestru Chilli, zatímco srdce mu bilo jako splašené. V té změti barev a míhající se draků ji ale ne a ne najít. Třeba měla problémy. Rozběhl se dopředu, aby mohl lépe vzlétnout a podívat se, kde Chilli je. Jak byl kousek nad zemí, všiml si pohozeného batohu a když už byl nad ním, chňapl ho do předních nohou. Výhoda na začátek se určitě hodila. Jenže to nevěděl, že si stejný batoh vyhlédl i někdo další. Hadobijec Gazi se za svým cílem neohroženě vydal a jedním mohutným skokem se za popruhy batohu zahákl. Překvapeného Cukříčka ta váha hned strhla k zemi. Udělal kotoul, a jak nejrychleji při své velikost mohl, se zase postavil. Hadobijec už byl dávno na nohou a vztekle se hrbil. Oba měli pořád jednu tlapku na batohu. Vřískoun na moment ztuhl a těkal pohledem mezi Gazim a batohem. Oranžový drak s fialovými skvrnami měl ale jasno. Odhalil zuby, roztáhl křídla, trochu se na zadních zvedl a s dupnutím pak zařval Cukříčkovi přímo do obličeje. Přesně, jak očekával, vřískoun raději po výhružce rychle vycouval a když byl bezpečně daleko, otočil se a zmizel v lese. Gazi sebral svou kořist a letěl na opačnou stranu vyhýbajíc se ostatním splátcům.
Smrtipěj Arkon se odvážil ještě blíž k Rohu hojnosti. Hledal totiž něco konkrétního. Rychle pátral očima po zemi dokud neobjevil nástavec na drápy. S jeho krátkými předními končetinami by se jinak moc dobře neubránil. Chystal se odletět, jenže sotva se otočil setkal se tváří v tvář se sebejistým pohledem trnohřbeta Rulyho.
„Ale no tak." Uchechtl se smrtipěj. „Neříkej mi, že chceš zrovna tenhle nástavec. Byl by ti na nic s tou tvou postavou jezevčíka."
Málem to ani nestihl doříct, když se na něj Ruly vrhl. Přece se nenechá urážet! Při jeho rychlosti se mu povedlo smrtipěje přinutit spadnout a jakmile ležel na zádech, Ruly skočil po nástavci, vyškubl ho Arkonovi z drápů a jen tak tak se stihl uhnout jeho cvakajícím čelistem. Pak už na nic nečekal a co mu křídla stačila, letěl pryč od toho chaosu. Arkon se rychle zvedl ze země, zkusil ještě na Rulyho vychrlit jantar, ale trnohřbet už byl daleko. Naštvaně ho propálil pohledem, potom se také sebral a rychle zmizel mezi mohutnými kmeny stromů.
Hromospod Fihar byl tím zmatkem úplně vyvedený z míry. Rozhlížel se, občas se otáčel na místě, hrozivě mával ocasem a doufal, že se k němu teď nikdo nedostane. Na jeho krátkých nožičkách se mu s širokým tělem a velkou hlavou neběhalo zrovna nejrychleji a kdyby vzlétl, mohl by na sebe upoutat pozornost. Chtěl tedy počkat, až se to kolem uklidní. Jenže to si nevšiml, že jen kousek za ním se ke vzletu chytá samička perokryje Quetzalli. Ani si jí všimnout nemohl, neboť dračice hned po spuštění her využila své schopnosti splynout s okolím, střelhbitě prohledala věci poházené na zemi a když nenašla nic, co by stálo za to, raději se rozhodla zmizet odtamtud. Vzlétla, jenže tím, že nebyla vidět, nemohl si jí všimnout ani prolétávající splátce. Do Quetzalli tak nečekaně někdo narazil z boku plnou rychlostí. Dračice zavřískla a rychle šla k zemi. K její smůle to bylo právě na Fihara. Dopadla mu na hřbet a hromspod se vyděsil tak, že začal skákat jako býk při rodeu.
„Přestaň!" Křikla na něj, ale Fihar byl tak vylekaný, že vůbec naposlouchal. Zvláště když do něj Quetzalli zaťala drápy, aby nespadla. Teď byla taky strachem bez sebe. Fihar zařval a házel sebou ještě víc, měnil směr, točil se, vyskočil, dokonce i mávl křídly a zase dopadl na zem, až v jednom momentě Quetzalli ujela přední noha, uvolnila sevření, Fihar ji ze sebe shodil a když už byl v té otočce, rovnou zmatenou dračici ocasní palicí praštil ze strany do hrudi takovou silou, že Quetzalli letěla vzduchem, udělala pár kotoulů a zůstala nehybně ležet v trávě. Fihar zamrkal, až teď si uvědomi,l koho praštil, a šokovaně se na to modro-červené tělo díval.
„Quetzalli?" Zavolal na ni roztřeseně. Nebyl si jistý, jestli dračice slabě nezakňučela, nebo jestli si to jen představil, ale viděl, že se nehýbe. Co to udělal? Před hrami mu ta dračice připadala milá. Chtěl si s ní povídat. Ale proč ho napadla zezadu a podrápala mu záda? Že by se přetvařovala? Nerozuměl tomu, co se stalo, ale ten pohled na to, co provedl, ho s hrůzou v očích přinutil vycouvat pryč z kruhu a obrátit se na útěk.
Samice zipáka ohavného ŠeraFina měla cíl. Hned po startu se vydala do Rohu hojnosti. Chtěla tam najít nástavec na drápy a vypadnout. Drak nikdy nevěděl, kdy dojde na boj z blízka, takže tahle věc by pro ni byla výhodou. Doběhla tam, obě hlavy začaly rychle prohledávat bedny a netrvalo dlouho a matně šedivý nástavec našly. Zaradovaly se, když v tom na ně z druhé strany Rohu hojnosti padl stín. Stál tam pekelník Hefu, rozhlížel se svýma chameleoníma očima a jeho ocas s jedovým bodcem sebou na konci cukal, jakoby jen čekal na provokaci. Pak si všiml, co dračice svírá v drápech. Nebylo by snadné jí to prostě sebrat a zmizet? Asi to bude rychlejší než koukat do beden. ŠeraFina jeho úmysl odhalila a obě hlavy výhružně zasyčely. Hefu na to ale nedbal. S mrštností trojčáka vyrazil dopředu a dřív, než dračice stihla vychrlit plyn, povalil ji na zem. Bodec držel kousek nad Šerou, zatímco se klepety natahoval k vyděšené Fině po nástavci. Nečekal ale, že se zipák nehodlá jen tak vzdát. Šera se vyhnula bodci, zakousla se mu do ocasu a zatímco se na ni Hefu překvapeně otočil, Fina si střelhbitě nástavec nasadila, aktivovala ho a udělala Hefuovi šrám přes žebra. Pekelník zařval a okamžitě se dal na ústup. Dračice se převrátila na břicho a co jí křídla stačily, mizela pryč. Nechali za sebou i stopu hořlavého plynu, který po zapálení způsobil jen malou explozi jakožto varování. Hefu se za nimi ale nevydal. Z boku mu tekla krev a měl vztek. Vícehlaví draci nejsou sranda. Zasyčel a raději prohledal několik beden sám, dokud také nenarazil na nástavec. Nebylo to ale to jediné, co si vzal. Sebral své věci a s bolestným máváním křídel se vydal od Rohu hojnosti.
Spalovec Zenit ještě před spuštěním her natahoval krk, jak nejvíc mohl. Pátral po dračici ze svého kraje, ale ne a ne ji najít. Zvláště teď, když se všichni dali do pohybu. Začínal z toho být hodně nervózní a sotva nedaleko od sebe zaslechl onen Fiharův úder a spatřil Quetzalli, proběhl mu mráz po hřbetě. Teď se musel soustředit, po Nubkhesbed bude pátrat až po tomhle. Rozběhl se pár kroků dopředu, popadl nejbližší předmět pohozený v trávě - síťovku s plnou lahví a kusem látky -, vznesl se a zamířil vzhůru. Všiml, že samička písečného přízraka Amphibia, strašlivá hrobodrapka Chilli a písečný přízrak se rozhodli nic neriskovat a každý z nich letěl jiným směrem mezi stromy. Stejně tak odlétal pryč písečný přízrak Křišťál.
Malý stínokřídlec Nye Kuphela ale odvahu měl. Sebral se a zamířil k Rohu hojnosti. Ale nevběhl tam hned, chytře se skryl za stěnou. Viděl tam totiž vcházet Hefua. Jen chvíli na to se ozvaly zvuky boje, pekelník zavřeštěl a z Rohu vyletěly Šera a Fina, nechaly za sebou malý výbuch a nejspíš i Hefua. Nye ale stále vyčkával. Slyšel, že pekelník je pořád naživu. Za nějakou chvíli se drak objevil i se zásobami a nemotorným letem zamířil pryč. Vypadal zraněně. Nye Kuphela tedy využil příležitosti a podíval se do stavby. Na zemi bylo několik velkých kapek krve a bedny už teď vypadaly rozházeně. Nye ale nemusel hledat dlouho a našel co sháněl. Nasadil si nástavec na drápy na přední tlapku a pak se po vzoru ostatních draků rychle vydal do lesa.
Samice magnetovce Tenebria také chvíli prostě jen stála a sledovala dění kolem. Měla využít chaosu a zbavit se nějakého soupeře? Když ale viděla, jak doopravdy velký zmatek tam je, že do sebe náhodou někteří draci i naráží, ať už za letu nebo na zemi, raději nechtěla riskovat zranění. Chtěla si ale získat nějakou výhodu. Jen pár metrů před ní byl balíček. Rozběhla se tam, cestou, ani nevěděla jak, narazila do Beatris, ale udělala přes ni kotoul a když viděla, že dračice si hledí svého, doběhla k balíčku, chňapla ho do čelistí, běžela zpátky, vyskočila a vzlétla. Když se podívala dolů, spatřila onu samičku derviše ďábelského Beatris, jak mizí pod korunami stromů, ale když se rozhlédla všimla si, že od louky odlétá i potápka tančivá Néreida a na druhé straně už nad stromy byla i samice spalovce Nub... Khesi. Dokonce si všimla i malého pohybu v trávě a až po chvíli jí došlo, že je to hltavec Lory, který už mířil mezi kmeny stromů. Samice vichrolama smrtonoše Alexandra táhla ve spárech nějakou bednu a také se už vzdalovala. Tenebria se také sebrala a letěla raději pryč.
Zákeřník Vaku, Xolo, Yolo a Zine si ještě před spuštěním her stanovili cíl - získat výhodu. Takže jakmile se ozval Roh, vydali se blíž ke středu a pátraly po něčem větším. Sem tam se kolem nich prohnali jiní splátci, ale díky tomu, že se hlavy střídaly ve hlídkách, nemohl by je nikdo překvapit. Pak narazili na objemnou tašku a sotva ji otevřeli a spatřili výbušniny, spokojeně na sebe kývli a vydali se i se svou kořistí do lesa.
Trnotrh Sanhua naopak nic z toho nepotřeboval. Krátce po startu her vletěl mezi kmeny stromů pryč od potencionálního nebezpečí.
Samice zákeřníka Fourstar byla ale rozhodnutá, že to zkusí. Všema čtyřma hlavama dávala pozor, aby se někdo nedostal příliš blízko k nim a jakmile většina draků louku opustila, vydala se k Rohu hojnosti. Celkem bez problému tam doletěla, přistála uvnitř a začala se rozhlížet po nějakých zásobách. Nejspíš tu nějakou chvíli zůstane, když už se sem dostala.
Nodr smrťák Chromazit se poblíž oné stavby nechtěl zdržovat příliš dlouho. Po chvíli vybírání vzal do zobákovitých čelistí batoh a dal se na ústup do stínu stromů.
A sotva se všechno kolem Rohu hojnosti utichlo, ozval se první výstřel z děla, který se rozlehl po aréně. Jeden splátce start her nepřežil. Zbývalo dvacet tři draků.

* * *

Gazi nějakou dobu létal pod korunami stromů a rozhlížel se po něčem, kde by si mohl postavit provizorní úkryt. I když teda příliš pečlivě nehledal. Pořád byl na sebe tak nějak pyšný za to, jak toho karmínového vřískouna vyděsil. Nevypadal, že by se uměl rvát. Hm, třeba by ho mohl zkusit ulovit. Ale jen dokud by byl sám, proti dvěma drakům by si to musel pořádně promyslet. Hadobijec zatřásl hlavou. Musel už nad svým malým vítězstvím přestat uvažovat a pátrat. Na zemi kolem těch obrovských kmenů nenašel moc křovisek. Možná by nebylo od věci zkusit to v korunách. Pokud by se nějak zranil, sice hrozilo, že se ke své skrýši nedostane, ale měl pocit, že tam nahoře bude méně nápadný. Podíval se vzhůru. Byl to vážně nezvyk vidět takhle obrovitánské stromy. Pátral po nějakém, jehož větve byly blízko u sebe. Nemusel naštěstí dlouho hledat. Vyletěl nahoru a na nejbližší silnou větev vybraného jehličnanu položil svůj batoh. Nerad si to přiznával, ale nebyl zvyklý tolik létat, zvláště se závažím. Dával přednost boji na zemi. Na chvíli si odpočinul, ale pak se vydal zkoumat strom dál. Hledal, dokud nenašel dvě u kmene se rozdělující větve, které měly tak široký základ, že tam vznikla plošinka. To bylo dobré místo. I když teda ta výška od země byla děsivá. Možná byla chyba být na stromě. Ani nechtěl přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby ve spánku spadl. Zaletěl zpátky níž pro svůj batoh a donutil se vyletět s ním na místo. Na plošince ho otevřel a podíval se dovnitř. Našel nádobku s rybami, obvaz a tmavou deku. To nebylo špatné. Možná by se dnes nemusel nikam vydávat a nechat ostatní, ať si to vyřídí mezi sebou. Na něj přijde řada jindy.

Nubkhesbed nějakou dobu létala nad korunami stromů a užívala si, že může roztáhnout svá žlutooranžová křídla. Překvapilo ji, že nikde nevidí Zenita, spalovce ze svého kraje. Říkal, že rád létá, tak proč byl někde dole na zemi? Třeba se někde objeví. Nejednou jí z myšlenek vytrhlo bolestivé zasyčení, jež zaslechla někde pod sebou. Ve vzduchu se zastavila, poletovala na místě a snažila se přijít na to, co to bylo. Pak to zaslechla znovu a tentokrát v tom byl znát i vztek. Měla by se tam jít podívat? Třeba to byla past. Ne, to ne, nikdo ji přes ty větve nemohl vidět. Riskne to. Našla si širokou mezeru mezi stromy a střemhlav vletěla do jejich stínu. Neztrácela na rychlosti, ale hbitě se rozhlížela po okolí. Hledala, kdo by ten zvuk mohl vydávat, až si všimla tmavě modrého pekelníka s krvavě rudými znaky. Až po chvilce jí ale s hrůzou došlo, že jen něco z toho je jeho barva. Krvácel ze šrámu v pravém boku. Pekelník se na ni také díval, ale výhružně cenil zuby. Na jednom klepetě měl nástavec. Dračici to ale neodradilo. Přistála od něj v bezpečné vzdálenosti a ještě jednou zkontrolovala okolí. Zdálo se, že kromě nich dvou tu nikdo jiný není.
„Nepotřebuješ pomoct?"
„Nestarej se a padej!" Odbyl ji naštvaně splátce z Jedenáctého a nastavoval se, jako by něco skrýval. Bylo ale vidět, že má problém. Hlavou, ani klepety se k ranám nemohl dostat a neměl jak si je vyčistit. Khesi jeho tón neodradil.
„Ty jsi Hefu, že ano?" Zeptala se. Pekelník neodpovídal a dál dělal, že tu dračice vůbec není, takže pokračovala: „Víš, co to jméno znamená?"
Hefu se na ni naštvaně podíval a s vyceněnými zuby se zvedl na nohy. Nubkhesbed se ani nehnula.
„Náhodou ano. Je to něco jako jed. A jestli nechceš nějaký schytat doporučuju ti odejít!"
Splátkyně chápala, že její přítomnost není vítána, ale i tak to nechtěla nechat být. Mohla tím třeba do budoucna získat spojence. Byl to drak v nouzi a chtěla mu pomoct, i když si to očividně nezasloužil. Bez dalšího slova vzlétla nad koruny stromů a zmizela pekelníkovi z dohledu. Hefu se zatím složil zpátky na zem a zoufale se snažil dostat se k drápanci, který mu způsobila ŠeraFina. Kvůli klepetům místo normální tlapky si připadal hrozně nešikovný a tlamou se k nim taky nezvládl dostat. Ocasem už ano, ale k čemu mu to bylo, když se mu akorát povedlo rozeřít si tu krev po boku? Měl snad vážně přijmout pomoc cizího draka?
Naštvaně zavrčel a praštil klepetem do země. Pořád mohl tak nějak doufat, že se mu rána nezanítí. Třeba bude pršet a bude si moct vystavit bok na déšť, aby ho aspoň trochu omyl. Lehl si a rozhodl se odpočívat. Byl tu nádherný klid a vysoko v korunách stromů slyšel ptáky. Byli to reprodrozdi? Měl by to někdy zjistit.
Když už začínal mít pocit, že i on sám se uklidňuje, najednou zaslechl mávání křídel a na čumák mu dopadla pořádná kapka vody. Otevřel oči a naštvaně se podíval na toho, kdo ho zase otravoval, ale schytal spršku vody. Zatřásl hlavou a už to v něm zase začínalo vřít, než si uvědomil, o co Nubkhesbed jde. Byla celá mokrá, z křídel jí pršely provazce vody a dokonce měla nějakou i v tlamě. Hefu nad jejím chováním nevěřícně zakroutil hlavou, ale s pobavením musel ocenit její chytrost. Pomáhala mu, i když byla několik desítek metrů od něj.
Využil toho a nastavil zranění k padající vodě. Přestože to byla jen hodně rychlá, za to intenzivní sprcha, začal trochu cítit úlevu, když viděl, jak mu z těla odkapává voda smývající nepořádek z kůže.
Ani se neoklepal, když rádoby déšť ustal a na znamení díku kývl na žlutou dračici. Ta mu gesto oplatila a pak opět zmizela nad korunami stromů. Hefu se zatím znovu chystal k odpočinku. Nejraději by vylezl na strom, ale nechtěl se nemáhat. Kdyby mu hrozilo nebezpečí a splátci nepochopili jeho varování, ukáže jim co pro to.

Chilli prolétávala více méně ve zvětšujících kruzích v lese. Aby byla aspoň trochu nenápadná, snažila se při tom napodobovat hvízdání větru, jako to dělají smrtidrapové. Když občas narazila na nějakého splátce, okamžitě se dala jiným směrem, aby zbytečně nevyprovokovala boj. Ale ten jeden konkrétní drak, kterého hledala, nikde nebyl. Jako by se propadl do země.
Začínala z toho být vzteklá a zoufalá. Co když je Cukříček někde vážně zraněný a schovává se? Takhle by ho nikdy nenašla. Nenene, musela ho najít! On určitě hledal ji a teď se míjeli. Na chvíli přistála na jedné z nižších větví a rozhlédla se kolem. Když nasála vzduch do nozder, cítila jen vůni jehličnanů. Na chvíli tedy zavřela oči a jen poslouchala. Všechno se to zdálo děsivě klidné. Stromy nejspíš velmi dobře tlumily zvuky a ztěžovaly jí tím všechno kolem. Snažila se nedělat si s tím hlavu, ale jak by mohla?
Pak zaslechla rychlé mávání křídel a všimla si, že nedaleko od ní prolétá zipák z Prvního kraje. Obě hlavy se o něčem bavily. Chilli to nedalo a s odstupem se vydala za nimi. Snad si jí nevšimnou. ŠeraFina se jí každou chvílí ztrácela za kmeny stromů, když v tom ji najednou slyšela čím dál blíž. Chilli se trochu lekla, zpomalila a nejtiššeji jak mohla vyletěla do koruny stromu, kde přistála. Ihned si skrze jehličí všimla, že zipáčice sedí na větvi jen několik desítek metrů před ní. Obě hlavy se rozhlížely, jestli je někdo nesleduje, ale protože Chilli úplně ztuhla a byla výš než ony a navíc skrytá, nejspíš si jí nevšimly. A jestli jo, nedaly to najevo.
„Uf, to bylo těsné." Řekla nervózně Šera.
„Jo, doufám, že si na nás ten drak už netroufne. Myslíš, že ho ta zranění zabijí?" Zeptala se Fina.
„Jak to mám vědět, to ty jsi ho škrábla."
„Já vím, ale netuším, jak moc."
„No, stačilo to, abychom uletěly, takže dostatečně."
„Pst! Podívej!" Ukázala Šera na cosi na zemi.
Chilli jejich směr následovala, ale chvíli nic neviděla, dokud se o dost dál mezi stromy neobjevilo modro-černé tělo s bílými křídelními blánami. To byl Cukříček! Zaradovala se. Vypadal, že je v pořádku.
ŠeraFina najednou vstala a Chilli si s hrůzou uvědomila, že má na přední noze nástavec. Chtěla zaútočit, nebo se chystala k odletu? Chilli nad tím dlouho neuvažovala. Pokud by ŠeraFina teď vyrazila proti Cukříčkovi, nedožene ji. Hrobodrapka vzlétla, jak nejtiššeji zvládla, ale tentokrát to pozornosti splátkyně Prvního kraje neuniklo. Fina se na ni otočila, vytřeštila oči, ale dřív, než stihla zareagovat i Šera, to do nich nabořila parohy napřed Chilli.
ŠeraFina jen při nárazu hekla, ale Chilli si všimla, že se snaží otočit se a seknout ji. Aniž by prokousla kůži, chytila rychle krk jedné hlavy do čelistí, aby jim v protiútoku zabránila, druhý krk, který se snažil osvobodit ten první, sevřela mezi klepeto a končetinu a svou váhou je táhla k zemi. Ne zrovna hladce obě dopadly, ale Chilli se nepouštěla. Zvedla se na zadní, otočila tím sípajícího draka břichem nahoru a táhla ho za krky co nejtiššeji po zemi, aby neměl možnost se bránit, nebo na sebe upozornit. Obě hlavy se jejím stiskem čelistí a klepete dusily. Mrskaly sebou jak jen to šlo, ale nebylo jim to nic platné. Chilli se jim raději nedívala do očí, prostě obě pevně držela a čekala. Měla pocit, že to trvá věčnost, ale za chvíli už jejich snaha zeslábla. Chilli s nimi tedy přestala dál hýbat, ale stisk nepovolovala. Pak za pár okamžiků už cítila, že ŠeraFinino tělo úplně povolilo a jen chvíli na to zazněla rána z děla.
Chilli pomalu dračici pustila a když se přesvědčila, že skutečně nedýchá, opatrně jí sundala nástavec z tlapy. Nechala ji ležet, jak tam byla a raději se začala vzdalovat, aby si ji tvůrci mohli vyzvednout. Musela teď najít svého bratra. Běžela tam, kde ho naposledy viděla, ale zase, jako by se po něm slehla zem. To už ji vážně dopálilo a naštvaně zavrčela. Chytla ale jeho stopu. Vydala se po ní, jenže když už se jí konečně podařilo bratra dostihnout, úplně ztuhla. Nebyl totiž sám.

Křišťál také po někom pátral. Jeho partnerka Néreida se mu ztratila. Mohl jen doufat, že výstřel, co před chvílí zazněl, nepatřil jí. Věděl ale, kde by ji mohl hledat. Jen kvůli tomu musel vysoko a nebyl si jistý, zda je to bezpečné. Oba dva byli draci mořské třídy, takže k přežití nutně potřebovali vodu. Když vodu najde, najde možná i Néreidu. Po nějakém čase chůze v lese mu ale došlo, že jinou možnost mít nebude. Sevřel v drápech tu jedinou věc, kterou si z poházených věcí kolem Rohu hojnosti vzal a vyletěl nad stromy. Nějakou dobu prostě kroužil a dával si pozor, aby se Khesi létající ještě výš nerozhodla zaútočit. Splátkyně si ho ale nevšímala.
Křišťál tedy vyletěl ještě výš a pak, nejspíš u kraje arény podle toho tvaru, spatřil dvě jezera. Ještě chvíli ale létal nad nimi a hledal ty nádherné akvamarínové šupiny, jaké měla pouze Néreida. Ve vodě ji ale nespatřil. Za to si všiml někoho jiného. U říčky, která vedla do jezer vodu, seděla Tenebria a zírala do vlnek.
Křišťál ji ale nějak zvlášť neřešil. Přistál na břehu jezera a rovnou se napil a namočil si šupiny. Taky jen mělce zahrabal lahvičku, co si nesl s sebou. Magnetovec si ho zatím ani nevšiml. Křišťál zároveň mrkl pod vodu, jestli se potápka neschovává někde na dně, ale nebyla tam. Jezero navíc ani nebylo tak hluboké.
Jeho smysly zničehonic cosi zachytily. Netušil, co to bylo, ale začínal z toho být dezorientovaný. Byl to snad nějaký vtip od tvůrců? Celý zmatený a s bolestí hlavy se vyhrabal na hladinu a onen pocit pomalu pominul. Přízrak nechápal, co to bylo. Ano, sice trávil většinu času na souši, jenže když už byl ve vodě, nikdy tohle nezažil. Vzápětí se z jezera nedaleko od něj vynořila Tenebria i s pořádnou rybou v tlamě a Křišťálovi to začínalo docházet. Ta dračice svým vlastním magnetickým polem mátla všechny vodní tvory, kteří byli dostatečně blízko. Splátce to překvapilo, ale musel uznat, že ač je to zákeřné, bylo to chytré. Tenebria už za chvíli měla pěknou porci, ale vypadalo to, že jí to stále nestačí.
Jak ji tak Křišťál pozoroval, něco ho napadlo. Nemohl ji nechat tohle dělat. Néreida bude vodu potřebovat víc, nemluvě o potravě, a pokud by je ohrožovala tahle dračice, nebylo by to zrovna fajn. Navíc měla přirozené pevné brnění a na trénincích vypadala nebezpečně. Netušil, jestli by ji porazil v boji. Ale jedna cesta tu možná byla.
Dělal, jako by nic a sotva dračice zaplula pod hladinu, vzal onu jedinou věc, kterou si odnesl z Rohu hojnosti. Lahvičku s dračí lebkou. Hbitě doletěl k hromadě ryb a nalil té, co byla nejčerstvější, obsah lahvičky do tlamy. Nevěděl kolik, tak v polovině přestal a bylo to tak tak, protože sotva se Tenebria vynořila, on právě mizel za nejbližším stromem. Tenebria si ani nevšimla, že přízrak ze břehu zmizel. Položila svou menší rybku na hromadu a vydala se ještě pro jednu.
Křišťála napadlo, že by jí mohl kořist sebrat, ale nechtěl vzbudit podezření. Rychle přeletěl zpátky k místu, kde byl předtím, trochu se zahrabal do písku, aby nebyl tak nápadný a sledoval, co bude.
Tenebria se okamžik na to vynořila s další rybou a tentokrát si u hromady svých úlovků lehla. Měla toho víc než dost. Třeba jí zbyde něco i na zítřek. Spokojeně se na svou kořist podívala a pustila se do té, co chytila naposledy. Na to, že její magnetické pole mate ryby přišla úplně náhodou, ale vyplatilo se to. Normálně by rybu neulovila ani za nic a teď?
Tu menší rybku dala stranou, přesně jak Křišťál doufal, a vzala do čelistí tu otrávenou. Naprosto bez podezření ji spořádala a vzala ještě jednu další ze spod. Pak si v písku začala hrabat díru, aby tam zbytek ryb schovala a jejich vůně nemohla nikoho přitáhnout, jenže jak tak hrabala, najednou se zamotala. Zatřásla hlavou a naprosto zmateně přešlápla. Zničehonic jí začala hrozně bolet hlava a měla pocit, že jí hoří celé tělo. Zkusila se trochu napít, ale jako reakci na to, se okamžitě vyzvracela. To už ale bylo pozdě. Tenebria zmateně sáhla po svém balíčku první pomoci, který si vzala od Rohu hojnosti, ale nedokázala už ani jasně vidět. Dračice zoufale kňučela a snažila se prudkými rychlými nádechy udržet při životě, ale proti množství jedu nemohla bojovat. Křišťál zůstal pod pískem a všechno jen sledoval. Okamžik na to Tenebria s posledním zavřísknutím spadla na zem, přímo do jámy, kterou vykopala. Pár vteřin na to zazněl výstřel z děla.
Křišťál vylezl z úkrytu a vydal se k místu činu. Dračici nechal ležet, sebral všechny ryby, pořádně je pro jistotu umyl v jezeře a nakonec vzal i lékárnický balíček. Se vším odletěl na opačný břeh a začal hloubit vlastní jámu. Všechno to tam naházel a znovu zahrnul, pak se ještě sám šel namočit a celý se na souši zahrabal do písku. Doufal, že Tenebria bude co nejrychleji odvezena pryč z arény a místo ní se, co nevidět, objeví Néreida. Teď pro to nemohl dělat víc, než čekat.

Sanhua se procházel po lese a nemohl jinak, než zírat na ty obrovské stromy. Přemýšlel o tom, jestli i sekvoje měly nějaké léčivé účinky, ale měl pocit, že ano. Možná na něco s játry? Ach jo, jeho matka by určitě věděla. Bylo by fajn, kdyby mohl domů poslat pár větviček z arény. Určitě by jí to udělalo radost. Škoda, že to nebude možné.
Jak tak trnotrh chodil, najednou si uvědomil, že slyší nějaké hlasy. Zpozorněl, přikrčil se a rychle zaběhl za nejbližší strom. Měl pocit, že spolu mluví dva splátci, ale nezněli agresivně. Nedalo mu to a opatrně se přiblížil. Když už byly hlasy jasnější, zaslechl několik vět.
„No věřil bys tomu? Já na to koukal, jak blázen!" Ozval se bublavý smích.
„No to nevěřil..." Řekl druhý hlas vyhýbavě.
„Zajímalo mě, co to tam má, ale neodvážil jsem se čehokoli se dotknout. Nechtěl bys to jít prozkoumat se mnou?"
„Zní to zajímavě, ale nevím. Co když zrovna přiletí?"
„Tak se třeba domluvíme. Před hrami nevypadala tak útočně, nemyslíš?"
„Co já vím?" Zaúpěl tiše druhý drak.
Sanhua už to nemohl vydržet a vykoukl zpoza stromu, aby zjistil, kdo to říká. Ke svému překvapení spatřil Loryho a Cukříčka. To mu docela udělalo radost. Hltavce za takovou hrozbu nepovažoval a věděl, že Cukříček nebyl agresivní povahy, spíš působil plaše. Nebudou nebezpeční. Pomalu a trochu ostýchavě zamířil k nim a dal si záležet na tom, aby si ho ti dva všimli.
„Ahoj, promiňte, ale chtěl jsem se zeptat, o čem to mluvíte?"
Lory nadšeně odpověděl: „Náhodou jsem našel tábor Alexandry, té splátkyně ze Třetího. Hrozně bych se chtěl podívat po něčem užitečném, ale zas nevím, jestli by nebylo lepší se jí přímo zeptat. V mém kraji prosba docela zabírala."
„Nejsem si jistý, jestli tady něco jako prosby funguje." Zapochyboval Cukříček a Sanhua souhlasně přikývl.
„Navrhuješ vyrabovat její zásoby?"
„Neříkám vyrabovat, ale co kdyby jsme si to prohlédli a pokud bychom to uznali užitečným vzali bychom si to? Jen něco. Ona toho nasbírala fakt dost."
”Fajn." Souhlasil nakonec Cukříček. „Ale jen jestli nebude poblíž."
Sanhua se tomu rozhodnutí trochu divil, ale nakonec byl také pro. Třeba narazí na nějaké přírodní léčivo. Lory poletoval kousek před nimi a dva splátci ho následovali. Šli sotva chvíli, když si trnotrh něčeho všiml. Zastavil se a zaposlouchal.
„Pst!" Sykl na své spojence.
„Co se děje?" Zeptal se Cukříček nervózně a rozhlížel se. Pak to zaslechl taky. Jako by se někdo snažil někde poblíž schovat pod keř, nebo tak. Všichni tři draci se na sebe podezřele podívali a aniž by si mezi sebou něco řekli, Sanhua se vydal z levé strany, Cukříček zprava a Lory zeshora. Co nejtiššeji se blížili a zvuk praskání větviček, jako by zesílil. S dostatečným obloukem obešli strom a čekali, že za ním bude třeba nějaké zvíře, ale rozhodně nečekali, že to bude další drak.
Částečně schovaná za křoviskem se tam zády opírala o strom akvamarínová splátkyně a vylekaně si je prohlížela. Ta pozice pro ni musela být hodně nepříjemná.
„Co tu děláš?" Zeptal se Lory.
„Schovávám se?" Odpověděla nervózně Néreida.
„Neměla bys být někde u vody?" Ptal se Cukříček.
„Myslíš?" Řekla dračice ironicky, jenže pak ztratila rovnováhu a jak široká tak dlouhá sebou plácla na křoví. Odfrkla si a pak roztřeseně pokračovala. „Ztratila jsem Křišťála, nevím, kde je. A po těch ranách z děla ani nevím, jestli ho vůbec kdy najdu! Jenže se sama bojím létat nad stromy a nevím, kde je voda! Ještě jsem žádnou nenašla!"
Sanhua jasně viděl, jak je Néreida vystresovaná. Naštěstí měl jeho druh výborné řešení pro podobné případy. Bez varování na ni vychrlil mlhu.
„Co to děláš?!" Vykřikl zděšeně Cukříček a parohem ho zkusil odstrčit. Sanhua před ním tak tak uskočil a čekal, až účinek střely zabere. Néreida kašlala, ale po několika nádeších se najednou uklidnila.
„Promiň, že jsem tě napadl." Šeptl ještě směrem k Sanhuovi Cukříček. „Nevěděl jsem, že jí chceš pomoct."
„To je v pořádku." Kývl na něho trnotrh.
„Co vy tu vlastně děláte?" Zeptala se jich Néreida.
Lory se ujal slova. „Našel jsem tábor jedné splátkyně, tak jsme si říkali, že bychom se tam mohli podívat. Chceš se přidat? Čím víc nás bude, tím větší bude bezpečí."
„Já nevím. Nemám zrovna v povaze krást." Ošívala se Néreida.
„Nikdo neřekl vyloženě krást, jen se podívat a kdyžtak vzít, jednu, dvě věci. Podle toho, kolik toho Alexandra má." Přemlouval ji Cukříček.
„Fajn. Ale aspoň jeden z vás pak vyletí se mnou nad stromy a zkusíme se ze shora podívat po vodě, ano?" Nerada si to přiznávala, ale cítila, že pokud do večera vodu nenajde, bude to konec.
„Fajn." Odsouhlasili to.
Všichni čtyři vzlétli, protože chůze by pro Néreidu byla nemyslitelná. Ani si nevšimli, že je někdo tiše a nenápadně sleduje z povzdálí. Za pár minut je Lory k zásobám, skrytým pod několika větvemi, dovedl. Alexandra byla naštěstí někde pryč.
„Ty jo! To vypadá, že vzala z Rohu hojnosti celou bednu." Překvapeně na to zíral karmínový vřískoun.
„Tak jo, pojďte si to prohlédnout, než se vrátí." Vyzval je Lory.
Cukříček pátral po čemkoli, co by se hodilo. Chtěl si vynahradit ten prohraný zápas o batoh s Gazim. Chtěl svou sestru něčím potěšit. Nakonec našel krabici s rybami a usoudil, že jídlo se jim určitě bude hodit. Když zůstanou silní, mají šanci vyhrát. Nebo aspoň jeden z nich. Ještě by bylo fajn něco pro případ, že by se zranili. Jenže Sanhua byl rychlejší. Našel jakousi bylinnou mast a vypadal, že je s ní spokojený. Cukříček se neodvažoval požádat ho, zda by se s ním nepodělil. Lory si s s výběrem nedělal starosti. Jídlo viděl ve všem kolem, takže to krást nemusel, ale přál si najít taky něco na léčení. Sanhua mu pomohl najít nějaký balíček sterilních obvazů a hltavec se zdál spokojený. Jediná Néreida se držela dál a nechtěla víc, než najít Křišťála.
„Měli bychom jít." Řekla po chvilce.
„Máš pravdu, raději bych taky už vypadl." Řekl Cukříček. „Musím najít sestru."
„Já si zatím najdu něco k jídlu." Vyhrkl Lory.
„Počkat a kdo poletí se mnou?" Ozvala se Néreida. Draci se po sobě podívali.
„Já." Řekl Sanhua a Néreida vděčně přikývla.
Splátci se spolu rozloučili a rozešli se každý vlastní cestou. Samozřejmě až na Néreidu a Sanhuu. A dobře udělali, protože jen pár minut na to se vrátila Alexandra.
Byla na lovu a přestože narazila na nějakého ušatého srnce, zjistila, že není schopná ho zabít. Nebyla zvyklá si potravu lovit sama a špinit si drápy, takže příště bude muset zkusit ryby, třeba to bude lepší. Ještě, že měla tolik zásob. Když ale dorazila do svého provizorního tábora, čekalo ji nemilé překvapení. Okamžitě jí došlo, že tu někdo byl. Sice toho nezmizelo tolik, ale vystrašilo ji, že někdo si jejích zásob všiml. A díky tomu, že její prarodiče byli nodři, dokázala po čichu poznat i o koho se jednalo a kam zhruba šli. Jen nevěděla, jestli být smutná, vystrašená, nebo naštvaná. Možná spíš naštvaná, protože tohle nebylo fér. I když, pravda, možná by udělala totéž, kdyby měla příležitost. Třeba prostě byli jen zoufalí. Před hrami neměla pocit, že by zrovna oni měli být ti zákeřní. Ale co s tím mohla teď dělat? Rozhodně je stopovat nebude, aby nečelila zbytečnému risku. Až ty zloděje uvidí, dá si na ně dobrý pozor. Musela se ale přesunout, kdyby se náhodou někdo z těch čtyř chtěl vrátit. A asi už tušila, kam půjde. Srovnala věci zpátky do bedny, vzala ji do spárů a vydala se jinam.

Fihar nepřestával bloumat po lese. Sotva zmizel od Rohu hojnosti, chvíli z toho šoku létal, jako by mu to mělo pomoct uniknout tomu, co udělal. Teď už ale převládl smutek a vina. A taky bolest. Rozdrápaná záda o sobě dávala vědět. Chodil a doufal, že se propadne do země. Nečekal, že hned po startu her se stane něco takového. Neměl tušení, že by kdy byl schopný zabít a zvláště ne nevinnou dračici. Kdyby mohl, možná by mu i ukápla slza upřímné lítosti. Co si o něm musí teď myslet doma? Co na to říkají jeho nejbližší? Jestli se někdy vrátí, určitě se teď k němu budou chovat ještě hůř než předtím. Teď ho určitě všechny dračice kolem budou nesnášet. Co když se s ním přestane bavit i jeho kamarádka? Proč jen on musí mít takhle strašný život? I když, právě teď na tom byl lépe než Quetzalli. Hromspod si povzdechl a se smutným výrazem chodil dál. Neměl náladu nic dělat. Už zazněly tři výstřely, tak třeba ten čtvrtý bude patřit jemu.
Ani si ve své náladě nevšiml, že se dostal na kraje lesa. Až když se najednou zem pod ním změnila a terén začal stoupat ve skály, zastavil se a podíval se vzhůru. Kolem většiny arény se táhl pás skalnatého podhůří. Fihar nad tím příliš nepřemýšlel a vydal se vzhůru. Třeba tam bude menší šance na to, že narazí na jiného draka. Někoho dalšího, komu by k jeho smůle mohl ublížit. A dost možná tam třeba narazí na něco k jídlu, vodu a úkryt. Co jiného by měl ve své situaci chtít? Hromspod si šouravým krokem hledal cestu do výšin a když náhodou nebyla možnost, donutil se popoletět. Za chvíli už byl nad korunami stromů a tím pádem měl i výhled na většinu vzdušného prostoru arény. Splátce z Osmého kraje se usadil, aby si odpočinul. Když už má tak hrozný život, tak si aspoň dopřeje dobrý rozhled, jestli už nemá právo na nic jiného.

Amphibia se nějakou dobu nechávala unášet tou nádherou. V životě neměla tu čest vidět tyhle obrovské, skvostné starobylé jehličnany, ale věděla, že existují. Bylo šílené, jak si vedle nich připadala jako malinkatá dračí žahavka. Nebýt toho, že zazněly celkem tři výstřely, připadalo by jí to tu jako úžasný výlet. Byla zvědavá, jestli tu jsou i nějaká zvířata. Hlavně, aby z nich tvůrci neudělali ty strašlivé, nepřirozené muty, jak tomu bylo ve většině předchozích ročníků. Dračice by určitě vydržela jen tak se procházet ještě dlouho, ale teď potřebovala zjistit, jestli je tu někde voda. Což o to, několik hodin by bez ní určitě vydržela, ale co až ta doba uplyne? Nejdřív se potřebovala ujistit, že bude mít možnost se někde osvěžit, pak až se bude procházet a hledat si jídlo. Možná, že by se mohla zkusit s někým spojit, jenže netušila, kde je druhý splátce z jejího kraje, Ruly, tedy pokud je ještě naživu. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli by se s ním chtěla přátelit, i kdyby jen dočasně. Nepřipadal jí jako dobrý adept na spojence. Přinejhorším si vystačí sama.
Amphibia vzlétla a zamířila nad koruny stromů. Svítilo slunce, i když nedalo by se říct, že by panovalo přímo letní počasí. I tak to slunce ale nemusela. Zkontrolovala si okolí, že jí nehrozí nebezpečí a pak z výšky hledala vodní plochu. A ke své radosti našla. Objevila dvě jezera. Nebyla nějak extra velká, ale nabrat rychlost by se v nich asi dala. Do jednoho z nich tekla říčka, u které přistála a ihned se napila. Bylo dobré mít tu jistotu, že je možnost se zchladit a teď už věděla i kde. Jen bude muset dávat pozor na ostatní splátce z mořské třídy i na ty ostatní.

Arkon se usadil na skalní vyvýšenině u hranice arény a sledoval les. Sem tam viděl někoho létat nad stromy, ale jinak se nějaký řev ani neozýval navzdory tomu, že tři draci už byli po smrti. Stále cítil směsici vzteku a zklamání z ranní krvavé lázně, kdy na něj Ruly zaútočil a sebral mu jeho nástavec. Smrtipěj si při vzpomínce na to odfrkl. Amatér, Ruly patřil mezi ty draky, kteří nedokázali ocenit jeho vtip. A většina draků by určitě přiznala, že trnohřbeti připomínají jezevčíky s dlouhým krkem. Sám se nad tou podobou musel uchechtnout. Tady v aréně ale nejspíš bude takových antihumoristů víc. Bude si muset dávat větší pozor, koho zkusí skrze zábavu získat na svou stranu. Určitě tu jsou draci, které lze využít.
Arkon se pořádně protáhl a vstal. Už tady pozoroval dost, bylo na čase zkusit si najít jídlo a vodu. Škoda, že nemůže sežrat jiné draky, jak to jeho druh měl přirozeně v genech. Smrtipěj vzlétl a po chvilce přelétání nad stromy spatřil dvě vodní plochy. Jenže v jednom už doslova tančila akvamarínová splátkyně ze Čtvrtého kraje. Nebylo bezpečné tam přistát. Naštěstí si všiml, že do jezer vede vodu jedna říčka. Přistál tedy na jejím konci a šel kousek proti proudu, aby se schoval mezi stromy. Ani ne o tolik dál pramen vytékal ze skal. Arkon zastavil poblíž a pořádně se napil. Napadlo ho, že kdyby měl dostatek jedu, nebyl by problém otravou pramene zabít snad všechny splátce. Ale vzhledem k velikosti jezer by to asi tak snadné nebylo. Zatím se tedy spokojil s tím, že našel zdroj pitné vody a znovu zamířil zpátky do skal. Ještě zkusí pohledat nějakou potravu tam a přinejhorším pak zkusí štěstí pod stromy. Když nenajde nic na skále, v lese něco najde určitě. Nebo někoho.

Ruly na sebe nemohl být pyšnější. Byl hrdý na to, jak to tomu smrtipějovi nandal! Nezabil ho, ale co, nástavec, který chtěl, dostal a třeba se s Arkonem potká znovu. Zbraň měl nasazenou na přední noze a už několikrát si vyzkoušel, jak z ní po prudkém mávnutí vyjíždění kovové super ostré drápy. Který drak by měl teď proti němu šanci? V podstatě už měl vítězství jisté. Rozhodně si podle toho vykračoval. Jestlipak ho vidí jeho strýček Angche? Kamery ho určitě snímají nepřetržitě. Pro případ, že se i Angche dívá, se Ruly s hlavou vztyčenou ušklíbl, aby i jemu dokázal svůj pocit vítězství.  Nejraději by se spojil s někým, komu by o svém hrdinském činu mohl říct. Jenže nikde nikdo. Po splátcích jako by se slehla zem. Občas sice slyšel nějaké vzdálené zvuky, ale zatím je nechtěl řešit. Po několika hodinách od začátku her mu ale začalo docházet, že přestože má nástavec, neví, kde sehnat jídlo a vodu. Jenže sotva na to pomyslel, všiml si několik desítek metrů před sebou malého jelena. Na chvíli ztuhl a zapřemýšlel. Možná je to jediná potrava v aréně. No, raději si tu možnost nenechá ujít. Trnohřbet se přikrčil a čekal. Občas, když byla možnost se nenápadně přesunul. Jelenec si ho nejspíš ani nevšiml, takže sotva se Ruly dostal dostatečně blízko, skočil po něm a rychlým skusem čelistí zvíře usmrtil. Zase další důvod, proč by měl být spokojený. Zatím ho ale jíst nechtěl. Z Kapitolu byl pořád najedený dostatečně. Schoval ho tedy do mělké prohlubně a přehodil přes něj několik větví a jehličí. Snad si ho nikdo nevšimne. Ještě ale potřeboval najít zdroj vody. To asi bude náročnější a asi důležitější problém, když doteď na žádný pramen nenarazil. Snad tu ale nějaký bude. Ruly si povzdechl a vydal se hledat dál.

Chromazit byl i se svým batohem v bezpečné výšce nad zemí. Ležel na jedné ze sekvojových větví a byl přesvědčený, že je tam velmi dobře ukrytý. Kolem něj, nad ním a pod ním byly další větve a jehličí, ale místy přeci jen bylo vidět až na zem. Ani si nechtěl představit, jak hrozný by pro nelétavého draka byl pád z takové výšky a ještě přes větve. To ale jeho případ nebyl. Nodr zdánlivě v klidu ležel s hlavou položenou na batohu a sotva se situace kolem Rohu hojnosti po prvním výstřelu z děla uklidnila, pokusil se spát. Ostatní splátci teď určitě ještě budou vynervovaní a budou pobíhat a poletovat po aréně. On si oproti nim odpočine a až v noci se vydá do terénu. Aspoň takový byl jeho plán. A docela mu i vycházel. Jehličí šustilo v mírném větru, slunce svítilo a bylo příjemně, ani teplo, ani zima. Ideální počasí. Do toho ještě občas zaslechl zpěv ptáků. Jinak ale žádní draci. Chromazit už nějakou dobu odpočíval, když ho s leknutím probudil druhý výstřel z děla. Splátce z Pátého kraje se zase rychle uklidnil, sotva si uvědomil, co to bylo. Odfrkl si a dál se tím nenechal vyrušovat. To se nejspíš nějaký neopatrný splátce dostal do křížku s jiným, nic, co by byl jeho problém. Zase zavřel oči, ale tentokrát to trvalo mnohem kratší dobu a za chvíli se ozval už třetí výstřel. Chromazita to trochu překvapilo. Ano, čekal, že během prvního dne by se něco takového stát mohlo, ale že tak brzy po předchozí ráně? Kteří draci by se nechali vyřadit už dnes? Na druhou stranu, tím lépe pro něj. No, snad už do večera bude klid. Nodr s pořádným protažením zívl, zavrtěl se na větvi, přesunul si batoh blíž k sobě a zase se zkusil uložit ke spánku. Tentokrát už snad na delší dobu.

Fourstar se nějakou dobu potulovala po lese. V  Rohu hojnosti našla misku s potravou, ale když se ozval onen první výstřel, trochu zpanikařila a raději letěla pryč. Misku zahrabala na krytém místě a vydala se na menší průzkum. Občas sice něco zaslechla, ale naštěstí nikde neviděla nic podezřelého. Ale ty další výstřely jí s hrůzou připomínaly, že to, co se děje, je reálné.
„Co myslíte, měli bychom si zkusit najít spojence?" Zeptala se Dara.
„Nevím, za je to dobrý nápad." Odpověděla Stella.
„Jo, jak můžeme vědět, komu věřit?" Přidala se Ylli.
„Kdyby nás bral aspoň Hefu, když už jsme ze stejného kraje, ale to on ne." Povzdechla si Tara.
„Já vím, ale je tu i tolik jiných splátců, kteří na nás působili dobře, ne?"
„To ano, ale co když se jen přetvařovali, aby tak vypadali a pak mohli své nepřátele snadno v aréně dostat?" Oponovala dál Ylli.
„I to je možné." Uznala Tara.
„Možná by se s námi bavili Vaku, Xolo, Yolo a Zine, když jsou taky zákeřník." Napadlo Stellu.
„Na to bych nesázela." Zavrtěla hlavou Ylli. „Jsou o tolik jiní než my. Xola a Zine bych možná brala, ale ty ostatní dva ne."
Tomu se ostatní hlavy krátce zasmály.
„Já vím, že nikoho vyloženě nepotřebujeme. Jen nevím, zda jsme víc v bezpečí sami, nebo s někým." Vysvětlila Dara.
„Těžko říct." Přemýšlela Stella. „Ale uvidíme. Zatím jsem pro to, starat se o sebe, ale třeba narazíme na někoho, jehož společnost se rozhodneme přijmout."
„To zní dobře." Řekly zbylé tři hlavy naráz. Chvíli šly zase v tichosti, dokud je do nosu nepraštila vůně jídla.
„Cítíte to?"
„Jo, ale nevím, co to je."
Najednou Stella něčeho všimla a leknutím zastavila.
„Hele, vidíte to?" Upozornila tiše ostatní. Fourstar se celým tělem natočila k místu, na které ukazovala. U kmene stromu ležel schoulený stínokřídlec. Jeho maskáčové zbarvení mu tak moc pomáhalo splynout se zemí, že byl skoro zázrak, že ho dračice spatřila.
„Myslíte, že je zraněný?"
„Netuším. Ale malí stínokřídelci umí výborně simulovat, aby pak překvapili kořist."
„Pravda."
„Dobře. Dáme si odstup, ale raději bych ho zkontrolovala. Třeba je to ten spojenec, kterého hledáme."
„Pochybuju, před hrami nevypadal zrovna přátelsky."
„Zmlknete už?!" Zařval najednou Nye, vyskočil na všechny čtyři a vycenil zuby. Chudák Fourstar překvapeně zavřískla a s roztaženými křídly uskočila dozadu. Až teď si všimla, že splátce má na noze nástavec, ale zatím neaktivovaný.
„Promiň!" Vyhrkly všechny čtyři hlavy naráz.
„Nechtěly jsme tě vzbudit, jen jsme nevěděly, jestli ti něco není."
„To by vám mělo být ukradené!" Zavrčel Nye.
„Ale není, proto jsme tě chtěly zkontrolovat." Řekla tiše Dara.
„Hele, nechte mě být jo? Stejně vám to nevěřím." Nye už se rychle vydal pryč, jenže po pár skocích se zastavil a zavětřil. Ještě se ohlédl, zda ho stále poněkud překvapená Fourstar nesleduje a pak se bez dalšího slova vydal po stopě. Možná působila mile, ale nemohl důvěřovat nikomu. Teď ho zajímal jen jeho čich. Ucítil jídlo. To by se mu hodilo. Jenže s ním i nějakého splátce, dračici. Poklusem běžel za vůní a když poznal, že je na místě, zpomalil. Velmi opatrně nakoukl za kmen stromu. Zády k němu seděla otočená z většiny černá dračice s karmínovými rohy a krmila se svým úlovkem. Hned za ní ale byl další kus. Kdyby se neválel jen kousek od jejího nebezpečného ocasu, neváhal by a sebral by to. Stálo mu to za to? Na jednu stranu, měl nástavec a ta samička derviše ne. Nye se nakonec odvážil natáhnout se pro maso. Když vtom si Beatris periferním viděním jeho pohybu všimla. Vyskočila do vzduchu a jen těsně svými ocasními ostny minula stínokřídelcovu hlavu. Nye zběsile vycouval.
„Co si myslíš, že děláš?!" Zařvala na něj a výhružně švihala ocasem ze strany na stranu. „Myslíš, že jsem tak hloupá, že bych tě nechala ukrást mi jídlo?"
„Asi jo, protože skoro se mi to povedlo!" Odfrkl si naštvaně Nye. Beatris na něj rozzuřeně zavrčela. Splátce ze Třetího kraje chtěl využít toho, že se vzdálila a hrábl po kousku potravy. Taková drzost!
Beatris zaútočila svou rohatou hlavou a nečekanou silou odmrštila svého stejně starého, ale za to menšího soupeře pryč. Nye vykřikl, udělal pár kotrmelců, ale hned se zvedl a z nástavce vyjely ostré drápy. Beatris si jich všimla, ale nebránilo jí to pokračovat. Vychrlila na něj oheň, ale stínokřídlec se bránil. Vyhnul se její střele a oplatil jí stejnou měnou. Dračice se jen těsně jeho výbušné ráně vyhnula, ale Nye využil její nepozornost a skočil přímo na ni ve snaze podrápat ji. Beatris si jeho úmyslu všimla a znovu využila svoji hlavu, nabrala ho na rohy a narazila jím na strom. Stínokřídlec strašlivě zavřískl a jakmile dračice povolila, bezvládně spadl na zem a ani se nehnul. Beatris si ho překvapeně prohlížela. To ho jako zabila? Nebo co se stalo? Pak si všimla, že poblíž je někdo další. Fourstar ji šokovaně sledovala a nevěděla, co dělat. Slyšela Nyeův křik, ale vypadalo to, že přišla pozdě.
Jenže Nye se najednou prudce zvedl a skočil vylekané Beatris přímo na krk. Tohle dračice rozhodně nečekala. Začala se točit dokola a mlátit nepřítele předními tlapami, dokud Nye neztratil úchop a nespadl z ní. Beatris se na něj bez milosti vrhla, přišlápla ho zadní nohou a s hrozivým roztažením křídel se chystala ho zakousnout. Nye na odpor zavrčel, ale v očích měl teď strach. Jenže Beatris zničehonic ucítila na zádech spršku kyseliny a s řevem plným bolesti ustoupila. Fourstar se zapojila do akce a rozhodla se zabránit splátkyni z Prvního kraje v zabití menšího draka. Čtyřhlavá dračice běžela ke stínokřídelci a výhružně zavrčela, přestože vypadala, že doopravdy má strach. Dokonce se odvážila k malému výpadu. Beatris náhle nevěděla, na koho dávat větší pozor. Záda měla v jednom ohni a spaloval ji vztek, strach a bolest. Začínala ustupovat. Nye jejího oslabení neváhal využít. Vychrlil ohnivou kouli na jednu stranu, aby ji donutil k úhybu a zatímco se Beatris snažila udržet na nohou, vrhl se na ni z druhé strany a rychlým útokem na krk ji skolil na bok.
„Pomoz mi!" Zakřičel na Fourstar a zcela vyděšená dračice v tom šoku rychle poslechla. Váhou těla se opřela o to Beatrisino, zatímco každá z jejích čtyř hlav se zahryzla do ocasu, nebo křídla, aby ji udržely. Nye zvedl k úderu svůj nástavec.
„Ne! Prosím!" Zavřískla Beatris a zcela ji ovládla hrůza. Nye už ale byl v pohybu a ostré kovové spáry nemohlo od její hrudi udržet už nic.
Beatris vytřeštila oči a zalapala po dechu. Nye rychle drápy vytáhl a couvl. Fourstar ho s naprostým děsem v očích napodobila. Beatris ale zůstala ležet, hrudník se jí zvedal prudkými nádechy a z těla jí vytékala krev. Derviš zíral do prázdna a snažil se uvědomit si, co se děje. Pro tohle se přihlásila? Pro tohle s mentorkou Bri a Nit tak dlouho řešily strategii? Jen aby jí zabili dva draci? Náhle ale ucítila něčí přítomnost. Měla halucinace, nebo u ní vážně byl její milovaný bratr Celer?
„Neboj se, zase se uvidíme." To bylo to poslední, co od něj kdy slyšela a pak byl navždy pryč. Teď si ale možná byli blíž než během posledních let. Čekal na ni.
„Už jdu." Vydechla z posledních sil dračice a celé její tělo se uvolnilo. Okamžik na to pak ticho prořízla rána z děla.
Nye a Fourstar stáli bez hnutí jen o kousek dál a každému se hlavou honilo něco jiného.
„Co jsme to udělaly?" Zašeptala Ylli roztřeseně.
„Bylo to buď ona, nebo my." Odpověděl Nye a vší silou se snažil zachovat klidný hlas.
„Nemuselo to takhle skončit."
„Ne. Mohly jste ji nechat mě zabít, ale nestalo se. Já... díky."
„Za tohle nám děkovat nemůžeš. Byla tak mladá."
„To Nye taky." Řekla Tara.
„Vím, ale... proč se to muselo stát?" Zavzlykala Dara a všechny čtyři hlavy se k sobě přitulily. Nyemu dokonce začínalo být té dračice líto.
„Nechtěl jsem vás do toho zatahovat. Asi... asi bych měl jít." Trochu čekal, jestli se ho dračice nepokusí zastavit, ale nereagovala na nic. Stála tam, a s hlavami u sebe se snažila svůj zármutek zmírnit. Ve stínokřídelci se znovu začínala probouzet ta slabá dráčecí stránka. Pohled na celou scénu ho ubíjel. Šel tedy kousek blíž a aniž by cokoli řekl, posadil se a v tichosti truchlil s Fourstar.

Lucyara chvílemi odpočívala, chvílemi byla v pohybu. Přemýšlela o tom, že by se vrátila k Rohu hojnosti a našla si tam něco k snědku, ale nevěděla, jak nebezpečné to bylo. Místo toho tedy raději zůstávala ostražitá a sledovala vše kolem. Už bylo pozdní odpoledne a obloha se zatáhla, když si mezi stromy všimla draka, jehož zbarvení bylo ještě výraznější než to její. Vaku, Xolo, Yolo a Zine si ji s přivřenýma očima prohlíželi. Břitošvih nad tím nepřemýšlel a jako by se nic nedělo, jim šel naproti.
„Nazdár, VXYZ." Pozdravila je, jako by to byli stáří kámoši.
„Čau." Odpověděly chladně všechny hlavy naráz.
„Tak, jak se vám tu zatím líbí?"
„Nejraději bych odtud vypadl." Zavrčel Vaku.
„Ale no tak, zatím nás přece nic hrozného nepotkalo." Snažila se ho uklidnit Zine.
„Nás možná ne, ale co ty čtyři draky, kteří už jsou mrtví?" Cvakla čelistmi Yolo. Xolo se k tomu raději ani nevyjadřoval.
„Hele, když už jsme se potkali," šla Lucyara k věci, „nechcete se krátkodobě spojit? Klidně jen dokud se nesetmí?"
Zákeřník vypadal, že nad její nabídkou opravdu přemýšlí.
„Proč ti mám věřit?" Opáčil Vaku podezřívavě.
„No tak, proč asi? Máte čtyři hlavy, tak uvažujte. Oba jsme ze Druhého kraje a našemu mentorovi by určitě udělalo hroznou radost, kdyby nás konečně viděl spolupracovat." To poslední řekla s kapkou ironie, ale pak kupodivu celkem upřímně dodala. „Navíc, i když jste trhlí, máte můj obdiv."
„Jo? A za co prosimtě?" Ušklíbla se Yolo.
„Za tu šílenost, co jste provedli s tou povstaleckou skupinou! Jakože nechápu, jak jste si mohli myslet, že by vám útok na Ořech mohl vyjít, ale zatraceně, to byl pořádný kousek. Vsadím se, že mírotvorci byli pěkně překvapení."
Všechny čtyři hlavy se teď pod tou vší chválou hrdě nesly. A nejspíš to byla ta správná slova, která je nutila spolupracovat.
„Díky, ale co bys v rámci spojenectví chtěla dělat?" Zeptal se Xolo skromně.
„Navrhuju pořádně prozkoumat okolí a zkusit najít něco k jídlu, nebo tak. Nebudeme se vzdalovat zbytečně daleko a nejdéle před začátkem noci se tu ještě sejdeme. Pokud něco ulovíme, rozdělíme si to." Navrhla dračice.
„To zní docela fér." Pokýval hlavou Vaku a ostatní tři se přidali.
„Fajn." Přikývla Lucyara spokojeně. „Zkusím začít támhle."
„Tam ne!" Ozval se hned Vaku a zákeřník jí zastoupil cestu.
„Proč?" Nechápala dračice a začínala mít silné podezření.
„Už jsme to tam prohledali." Odpověděl rychle Xolo.
„Jo. A není dobrý nápad tam chodit, to nám věř." Začala s tajemným tónem Yolo. „Spousta ostrých kamenů a sirných výparů, není to sranda."
„Tak... fajn. Vezmu to tudy." Lucyara se nakonec nehádala. Tušila, že jí ten zákeřník lže a něco tam našel. Nebo něco skrývá. Teď se tím ale zabývat nechtěla. Přeci jen, měli z nich být spojenci. Vydala se tedy jiným směrem a začala čenichat kolem. Sotva byla bezpečně z dosahu, zákeřník si mohl oddechnout.
„Uf, to bylo o zub." Vydechla Zine.
„To teda." Potvrdil Yolo. „Nebýt mé historky, určitě by dál dorážela."
„To určitě." Obrátil oči v sloup Vaku. „Beztak nás stále podezřívá, hlupáku."
Yolo už po něm chtěla chňapnout, ale Zine ji stáhla zpátky.
„Měli bychom dodržet naši dohodu." Ozval se Xolo. „Když něco najdeme, třeba se o náš úkryt přestane zajímat a neobjeví naši zásobu výbušnin."
„Má pravdu." Podpořila ho Zine. „Půjdeme."
Zákeřník ještě mrknul očkama po Lucyaře a když se přesvědčil, že je pořád daleko, vydal se pátrat jiným směrem.

Zenit byl oproti všemu očekávání na zemi. Říkal si, že když Nubkhesbed neviděl létat, nejspíš se bude někde schovávat. Procházel tedy lesem, létal pod korunami stromů a snažil se najít ji. Udělal si ze dneška takový menší soukromý "lov" na splátce, až na to, že přestože jich pár z dálky viděl, k žádnému z nich se nepřiblížil. Jednak se nechtěl zbytečně dostat do opravdového nebezpečí, ale hlavně oni nebyli tou, kterou hledal. Jak ale výstřelů z děla přes den přibývalo, začal být nervóznější. Co když byla ta dračice už mrtvá a pro to ji nemohl najít? Mohla někde trpět zraněná. Ta myšlenka ho neuvěřitelně děsila. Ne, nesměl ztrácet naději, Nubkhesbed někde určitě ještě bude. Byla chytrá a uměla se o sebe postarat. Třeba prostě nemá štěstí a neustále ji míjí. Pořád to byla lepší varianta, než ta pravděpodobnost, že už ji nikdy nespatří. Zenit si povzdechl a na chvíli se zastavil. Chtěl si odpočinout. Lehl si na zem a pustil z tlamy síťovku, kterou sebral u Rohu hojnosti. Ručník a láhev s lihem, které v ní byly, mu asi žádnou výhodu nepřinesou. Škoda, že neměl něco lepšího. Kdyby aspoň jídlo, vodu, nebo nástavec. Nebo mapu arény. Podíval se vzhůru na nebe. Už začínalo pomalu tmavnout a vzduch se ochladil. První noc se nezastavitelně blížila. Možná mohl být v první řadě rád, že se jí dožil. Čtyři draci to štěstí neměli. Snad dlouho netrpěli. Spalovec se znovu zvedl a aby unikl nepříjemným myšlenkám, vydal se hledat nějaké krytejší místo, co nejdál od ostatních draků. Pořád jich ještě žilo dvacet a neměl ponětí, čeho jsou schopní. Nevěděl, co následující hodiny přinesou, ale začínal mít pocit, že to nebude nic dobrého. Snad se mýlil.