Nad arénou se konečně objevily první paprsky ranního slunce a začalo se zase oteplovat. Za posledních téměř dvacet čtyři hodin padlo sedm splátců a zbylých sedmnáct se muselo připravit. Začínal druhý den her.

* * *

VXYZ se po rozednění s Fiharem rozloučili. Hromspod sice prosil, ať s ním ještě zůstanou, ale protože zákeřník věděl, že Vaku už z něj a jeho věčného stěžování si na život měl nervy na dranc, Xolo, Yolo a Zine se raději dali na ústup. Fihar už si teď určitě poradí. Škrábance na jeho hřbetě nepůsobili hluboce, ani infikovaně. A kdyby na něj znovu narazili, můžou mu je zkontrolovat. Pokud to tedy Vaku vydrží.
„Tak, jaký bude plán na dnešek?" Zeptala se Yolo.
„Nebavit se s jinými draky." Zavrčel Vaku.
„Ale no tak!" Okřikla ho Zine. „Buď rád, že jsme měli možnost se s někým seznámit a pomoct mu. Jo, byl to sice takový kecal, ale tak co. Hlavně, že se nás nesnažil zabít."
„To tedy." Přikývla Xolo.
„Třeba nás za to Mírotvorce odmění a něco nám sem pošle." Pokračovala Zine.
„Jasně! Třeba další výbušniny!" Rozzářila se Yolo.
„Tak to bych chtěl vidět." Odfrkl si Vaku.
Jako na zavolanou ale drak zaslechl pípání. Všechny čtyři hlavy se ostražitě podívaly vzhůru a spatřily jen pár metrů před sebou snášet se k zemi sponzorský dárek.
„On nás určitě slyšel." Vykulila oči bázlivě Xolo.
„Nesmysl. Musel to poslat už předtím."
Zákeřník počkal, až padáček přistane a šel si pro něj teprve potom. Zvědavě ho otevřel a spatřil uvnitř mísu plnou čisté chladné vody.
„Ty jo. To je jen voda?" Podivil se Yolo.
„Vypadá to tak. Možná v aréně, žádná není, nebo není k pití." Uvažoval Vaku.
„A nebo nás tím jen chtěl ušetřit hledání vody. Třeba to tam není bezpečné." Navrhla Zine.
„A kdybychom se zranili, bude fajn, mít čistou vodu poblíž." Řekla Xolo.
„Za všech okolností, je to fajn." Dokončila Zine.
„Pravda." Přikývl Vaku. Všechny čtyři hlavy se trochu napily osvěžující studené vody a najednou měli plán na dnešek. Najít místo, kam vodu schovat.

Lucyara se procházela po lese. Toho, co udělala v noci nemohla litovat. Byla to nutnost. Ale musela si přiznat, že když pak zaslechla Křišťálův hrozný nářek, s hrůzou jí to přimělo křik její vlastní matky, když se skláněla nad mrtvými těly svých tří dráčat. Lucyara by mláďatům nikdy neublížila. Ale Néreida pro ni stejně jako ostatní splátci hrozba byla. Snad to u ní doma pochopí.
Dračice znovu změnila směr a popoletěla kousek dál. Měla trochu nervy u toho, kdyby se písečný přízrak vydal po její stopě. Neměla ani tak strach ze souboje, ale spíš z toho, že by na ni Křišťál mohl nachystat past. Od rána ale bylo všechno v pohodě. Nikoho ještě nepotkala.
Zničehonic jí do nozder udeřila příjemná vůně potravy. Velmi opatrně se vydala za zdrojem. Byl tam s ním nějaký splátce. Co nejnenápadněji nahlédla zpoza stromu a uviděla jen pár desítek metrů před sebou trnohřbeta, trhajího maso z uloveného jelena.
Lucyaře se ihned sběhly sliny. Ačkoli kořist musela být už tak den stará, pořád vypadala chutně. Chtěla to jídlo, ale jak si ho má vzít? Měla by Rulyho taky zabít? Ale na jedné noze měl nástavec, to nemohla riskovat. Tak, že by zkusila útok ze vzduchu?
Už si začínala vymýšlet plán, jenže trnohřbet jí to celé pokazil. Přestal totiž žrát a začal zbytky tak trochu nemotorně uklízet. Poté se kulhavým krokem vydal pryč. Lucyara bez hnutí čekala a jakmile byl Ruly bezpečně daleko, vyrazila. Střelhbitě znovu jelence vyhrabala a svým super ostrým ocasem z něj doslova kus odřízla. Bylo to sice od hlíny a jehličí, ale pokud u jezírka neuvidí Křišťála, půjde si tam jídlo umýt. Mohla by si ho pro jistotu i upéct, aby měla jistotu, že se neotráví. Trnohřbetovi tam už moc nezbývalo. Nechala zbylé maso odkryté, použila svůj neskutečně horký modrý plamen, aby ho spálila na popel a pak se prostě sebrala a vzlétla.
Ruly nějaké zvuky zaslechl a pak uviděl světlo ohně, takže sotva ho napadlo, že někdo možná vyhrabává jeho jídlo, znovu se kulhavým poklusem vydal zpátky. To už ale bylo pozdě. Všechno, co zahrabal bylo pryč a zůstala jen spálená zem. Trnohřbet vztekle vycenil zuby, hlasitě zavrčel a praštil ocasem do země. Byla to snad nějaká výhrůžka? Že by Arkon, za to, jak mu během krvavé lázně sebral nástavec? Ne, ten přece neměl oheň. Kdo to tedy udělal? Začal čenichat kolem a chvíli trvalo, než přes ten pach spáleného masa, srsti a kůže našel pach břitošviha. Výborně, tak už měl dva nepřátele, na které by měl dávat pozor. Což o to, nepřátelé byli všichni, ale tihle dva byli pro něj osobně nebezpečnější. Měl s nimi nevyřízené účty. Jenže ve stavu v jakém nyní byl pro něj nebylo možné plnohodnotně bojovat.
Řezná rána na přední tlapce nevypadala moc dobře. Byla celá zarudlá a došlápnutí ho bolelo víc, než včera. Začal na tu nohu už kulhat, ale nevěděl, co s ní má dělat. Ale ne, večer to určitě bude dobré. Ale co když nebude? Co bude dělat pak? Má se spoléhat na sponzory? Na sebe? Nebo má snad o pomoc prosit nějakého splátce? Ne, tak hluboko klesnout nemohl. Přece se nenechá oslabit takovým hloupým zraněním. Musel si připomínat, že se musí předvést před Angchem, Shisem a Jinem, určitě se dívají. I když to, jak mu Lucyara vyplenila zásoby zrovna slavné nebylo. Ruly si povzdechl a šel si zase odpočinout. Najedený byl dostatečně, takže teď už neměl co dělat.

Hefu si dnes výjimečně pospal. Probudil se sice dopoledne, ale za to s mnohem lepším pocitem, než s jakým usínal předchozí noc. Dokonce lesem zněl příjemný zpěv nějakého ptáka. Možná to byli reprodrozdi. Ale jedna věc ho potěšila ještě víc. Zranění na žebrech stále trochu cítil, ale to nejdůležitější bylo, že teď bolelo mnohem méně. Musel se až divit nad zázračnými Kapitolskými léky. Kdyby je hlavní město poskytovalo krajům, určitě by neumíralo tolik draků a lidí. Ale to oni samozřejmě neřešili.
Pekelník sezobl další pilulku proti infekci a pak ho něco napadlo. Opřel se o klepeta a zkusil se pomalu postavit. Ozvala se jen krátká bodavá bolest, při které trochu zkřivil tvář, ale jakmile byl na nohou, znovu skoro nic necítil. No hurá, mohl i chodit, takže v případě nouze i vzlétnout! Hefu si ten pocit bez bolesti náležitě užíval a prostě se bavil tím, že se procházel kolem. Rozhodně si už nepřipadal tak bezmocný, jako včera. Ale na létání se raději ještě necítil. Vrátil se ke stromu, zahrabal zbytek léčivého balzámu a pilulky a nasadil si svůj nástavec. Chtěl se podívat kolem, jestli není poblíž nějaká hrozba v podobě jiných splátců, a nebo taky nějaká potrava. Co začaly hry, ještě nic nejedl.
Hefu se tiše a opatrně pohyboval lesem a dával pozor, aby se mu rány znovu neotevřely. Všude panoval klid, dokud neucítil kouř. Zpozorněl a vydal se za pachem. Netrvalo dlouho a spatřil ho. Několik desítek metrů od něj dým stoupal kousek nad zem a pak se rozplynul. Hefu přivřel oči a čekal, jestli někoho nespatří, ale nestalo se. Nechtěl tam ale chodit. Mohla by to být past. Pekelník se raději otočil a vydal se zpátky k místu, kde měl zahrabané léky. Nebyl ještě připravený znovu bojovat v plné síle a na lov zatím také nemohl. Ale podle toho, jak rychle se jeho rána zlepšila měl tušení, že další den už bude zdravý.

Křišťál ani nevěděl, kdy usnul vyčerpáním a žalem. Tělo své mrtvé partnerky Néreidy se snažil hlídat celou noc. Ale sotva ho ráno probudilo slunce, pochopil, že bylo na čase jí dát konečně sbohem. Její duše už určitě byla ve hvězdách. Nemělo smysl zdržovat tvůrce od vyzvednutí jejího těla. Čtyři rudé ostny, které dračici vzaly život pohřbil poblíž onoho jedu, kterým zabil Tenebrii. Až nyní si uvědomil, že to možná byl život za život. On sám život vzal a několik hodin na to někdo jiný vzal život tomu nejdražšímu, koho měl. Jaká ironie. Všechno se to tu točilo v kruzích a každá smrt měla svůj smysl.
Křišťál se rychle namočil v jezírku, naposledy se otřel hlavou o svou milovanou přítelkyni, krátce sevřel svůj náhrdelník v tlapce a plný bolesti a narůstajícího hněvu se vydal do lesa. Mohl jen doufat, že se o řádný pohřeb postará nějaká hodná duše ze Čtvrtého kraje. Néreidina rodina zemřela a Křišťál se té vlastní zřekl. Měli jen sebe. A on teď byl sám.
Přízrak se potuloval mezi stromy a jeho zármutek začínal být postupně nahrazován zlostí. Měl z toho všeho opravdu hrozný pocit viny. Kdyby si hlídku vybral on, možná by Néreida byla ještě naživu. Nebo kdyby Tenebrii nezabíjel a zkusil se s ní nejdřív domluvit. Bylo to pořád samé kdyby, ale ten strašný pocit nezmizel. Lucyara sice ostny vystřelila, ale proč k tomu došlo? Byla to snad jen náhoda, že tam byla? Začínal mít vztek sám na sebe, mimoděk cenil zuby a měl chuť něco zničit.
Znenadání ho vyrušily hlasy. Nějaké dračice spolu mluvily. Křišťál se celý naštvaný a nevrlý vydal za nimi. Nebyly to ale dvě dračice, nýbrž jedna. Fourstar se po děsivém probuzení šla trochu najíst a pak bloumala po lese, aby jí den trochu utekl, zatímco všechny čtyři hlavy spolu nenápadně mluvily.
Písečný přízrak je ale zaslechl. S vyceněnými zuby a hrdelním vrčením se jim ukázal a celý napjatý čekal na její reakci. Fourstar nejdřív celá ztuhla a vyděšenýma očima si ho prohlížela. Jasně viděla, že se Křišťál chystá k útoku. A všemi čtyřmi hlavami jim bleskla úniková strategie.
Stella a Tara vychrlili těsně před přízraka plamen. Křišťál uskočil stranou a rovnou chrlil jednu vlastní střelu. Na to ale Dara a Ylli byly připravené. Hned jak Křišťál uskočil, vyšlehl oheň i z jejich tlam a přízrakova střela tak narazila do té jejich a nedopadla. Fourstar při tomhle protiútoku, stejně jako splátce ze Čtvrtého kraje, couvla, ale na rozdíl od něj se za další krycí palby Stelly a Tary vznesla do vzduchu. Křišťál se naštěstí pro něj vyhnul i tomuhle a adrenalin i vztek ho donutili pronásledovat je.
Fourstar se snažila letět, jak jen nejrychleji dokázala, jenže na to nebyla stavěná. Přízrak je rychle doháněl.
„Co uděláme?!" Panikařila Ylli, která se dívala dozadu. Stella neodpověděla a místo toho vychrlila kyselinu na jednu silnější větev, kterou právě míjely. Ostatní hlavy pochopily, o co jí šlo. Dračice udělala prudký manévr a zamířila pro větev. Křišťál už byl skoro u ní a odmítal se vzdát. Fourstar naleptanou větev chytila do drápů, ve vzduchu se jí povedlo otočit a hodit kus dřeva Křišťálovi přímo do obličeje. Tím jisto jistě odvedla jeho pozornost od sebe. Přízrak zařval a zamířil k zemi. Fourstar na nic nečekala a celá roztřesená pokračovala v letu pryč. Byl to takový problém, nechat je o samotě? Pořád narážela na vzteklé draky! Ale alespoň, že tohle setkání pro ni dopadlo lépe, než to s Nyem a Beatris. Křišťál už ji nepronásledoval, ale výstřel z děla nezazněl. Doufala, že ho nějak vážně nezranila. Nerada by si znovu prošla tím, co cítila po Beatrisině smrti. Nejraději by ho zkontrolovala, ale nechtěla riskovat, že se na ni vrhne. Snad to přízrak pochopil jako varování.
Křišťála nečekalo zrovna hladké přistání. Bolestivě dopadl na křídlo a tekla mu krev z nozdry kvůli nárazu od větve. Vztekle zavřískl, ale jeho energie byla ta tam. Měl by se vrátit k jezírku, zkusit se uklidnit a ošetřit si nos. A taky zjistit, jak moc si to křídlo poranil.

Když se Zenit probral, tělo smrtipěje bylo pryč a skrze koruny stromů už byly vidět paprsky slunce. Spalovec se zkusil zvednout, ale tělem mu projela taková bolest, že zaúpěl a zase si lehnul. Rány na břiše a boku ho bolely stejně jako v noci. Proč je ten smrtipěj musel vyrušit? Byl to tak super pokec.
Kam dosáhl hlavou a křídly si zkusil škrábance a spáleniny vyčistit. Použil k tomu i onu láhev s alkoholem, kterou ukořistil po startu her, i když musel syčet bolestí, jak ho to pálilo. Co chvíli měl pocit, že znovu krvácí, ale většinou to naštěstí byl opravdu jen pocit. Na většině míst už měl krev zaschlou. V tomhle stavu ale nemohl nic dělat. Bude to chtít pár dní v klidu, aby se mu rány z většiny zacelily. Jenže mohl tady dostat pár dní klidu? Když na něj někdo narazí, bude z něj snadná kořist. Mohl jen doufat, že se objeví balíček s léky, nebo že mu někdo pomůže.
Vlastně vůbec nevěděl, jak na tom byla Nubkhesbed. Dračice odletěla tak, jak jí řekl, ale kdyby se vrátila, určitě by o tom věděl. Ale nebyla tu. Zenit se tomu nedivil. Prostě udělala, o co ji žádal a být na jejím místě, asi by se také moc nepřibližoval. Nemohla přece vědět, jestli živý vyvázl on, nebo Arkon. To se dozví snad na začátku příští noci.
Zenita z přemýšlení vyrušilo pípání. Vzhlédl a spatřil, jak k němu pomalu klesá sponzorský dárek připevněný na padáčku. Splátcovy oči se nadějně rozzářily. Možná to bude to, co nejvíc potřebuje. Když byl balíček na dosah, natáhl po něm krk a chytil ho. Pomocí křídelních drápů se mu brzy podařilo přijít na to, jak misku otevřít a úplně se mu seběhly sliny, když uviděl, že je plná nejrůznějších druhů masa. Možná by mu nějaká léčivá mast udělala větší radost, ale k jídlu nic neměl a kdo ví, jak dlouho tu bude, takže si rovnou vzal jeden kousek a pustil se do něj. Když nemohl nic dělat, aspoň se trochu nají, bez pochyb to bude lepší, než zůstat o hladu.

Cukříček v noci téměř vůbec nespal. Svíral v tlapce Sanhuovu bylinnou mast a kdykoli zavřel oči, viděl ho před sebou znovu umírat. Ani Chilliina přítomnost to nenapravila. O spánek se tedy přestal snažit s prvním světlem. Ležel a pořád nad tím musel přemýšlet, zatímco jeho sestra klidně odpočívala po jeho boku. Nedokázal si to odpustit. I když věděl, že to byla nehoda, byl to on, kdo ho zabil. Pocit viny a smutku nezmizel a navíc se k tomu všemu přidávala frustrace. Byl z toho vážně zoufalý. Musel něco dělat. Něco, co by jeho myšlenky odvedlo jinam. Cokoli.
Vstal a aniž by Chilli něco řekl, poodešel kousek dál a vypálil na vzdálenější strom nejdřív ohnivou střelu a pak ledovou. Obě rány zasáhly stejně místo a vytrhly ze stromu kus dřeva. Cukříček se zaměřil na jiný cíl a pálil znovu. Hluk ale rychle vzbudil dřímající hrobodrapku. Celá zmatená se na svého bratra dívala.
„Co to děláš?" Zeptala se.
„Něco." Odfrkl si spíš pro sebe Cukříček a už se obracel na další strom. Chilli to pochopila. Potřeboval prostě povolit to napětí, které v něm bylo a řešil to tak, že se procvičoval v přesnosti. I tak ho ale musela zkusit zastavit.
„Nechceš toho nechat? K čemu ti bude, že si vyplýtváš všechny střely?"
„Nevyplýtvám." Odpověděl Cukříček aniž by se na ni podíval a s rychlou otočkou zasadil kmeni ránu sekerovitým koncem ocasu, až se zvuk úderu ozval o okolní stromy. „Jen se prostě chci procvičit." Dodal a už zatínal sekeru do dalšího stromu.
Chilli si povzdechla. „Neměli bychom spíš hledat něco k jídlu?"
„Možná." Řekl s nezájmem Cukříček a vybíral si příští cíl.
Dračice pochopila, že teď s ním nijak nepohne. Začala přemýšlet, že mu prozradí, co provedla během prvního dne ona, ale ještě měla pocit, že to není vhodná příležitost. Snad ho to truchlení a vztek brzy přejde a její bratr bude zase ve své kůži, teď s ním opravdu nebyla rozumná řeč.

Fihar byl trochu smutný, že Vaku, Xolo, Yolo a Zine odešli. Díky tomu, že si s nimi mohl povídat se mu celkem podařilo vytěsnit ten děs ze smrti Quetzalli. Cítil se teď určitě lépe. Navíc mimo to mu zákeřník zkontroloval škrábance na hřbetě a podle něj je měl čisté, takže lépe se cítil hned dvojnásobně. Byla pravda, že si na ně nelehal, ani si je o nic neotíral, nebyl blázen, takže na jednu stranu se nedivil. Pořád ho bolely, ale věřil, že se budou už jen hojit. Bude to chtít akorát čas.
Najednou si všiml, že pár metrů od něj přistává jakýsi padáček. Až když se na něj zaměřil, zaslechl, že pravidelně pípá. Fihar vstal a pomalu se šel podívat, co to je. Že by sponzorský balíček? Chvíli mu trvalo než zjistil, jak se do něj dostat, ale sotva ho otevřel, uviděl, že dostal misku s čistou vodou. Trochu ho to překvapilo. Malinko ochutnal, aby zjistil, jestli není něčím speciální, ale vypadalo to jako obyčejná voda. Hromspod nad tím pokrčil rameny, napil se ještě trochu a pak misku zase zavřel.
Spíš nevěděl, co má dělat teď. Rád by se seznámil s dalšími splátci, ještě lépe s nějakou dračicí, aby se v tom svém utrpení mohl pořádně vyžít, ale na druhou stranu nemohl vědět, kdo by se ho mohl pokusit zabít a komu může věřit. Taky měl trochu strach, jestli by jeho setkání s někým znovu nevedlo ke smrti. Ale to asi ne. Quetzalli byla výjimečná situace, protože kolem byl hrozný chaos a Fihar vůbec netušil, co se dělo. Byla to jen opravdu nešťastná náhoda. Nemohlo k tomu dojít znovu. Hromspod se zhluboka nadechl a na chvíli si ještě lehnul. Ještě si to bude muset promyslet. Ale než někam vyrazí, jestli někam vyrazí, chtěl svým škrábancům na zádech dopřát klid.

Khesi udělala, jak jí Zenit řekl. Odletěla pryč. Částečně toho litovala, ale na druhou stranu musela přece jeho žádost splnit. Spíš ji děsil ten výstřel z děla, oznamující padlého splátce, který se ozval krátce poté, co nechala Zenita s Arkonem o samotě. Měla hrůzu z toho, že by Zenit mohl být mrtvý a teď by Arkon pátral po ní. Zůstávala pod stromy, aby nebyla tak nápadná. Měla ale strach se na to místo vracet. Ten smrtipěj by pro ni mohl přichystat nějakou past. Doteď ji děsilo, že si ho ani ona, ani Zenit nevšimli. Uměl být vážně nenápadný. Při pomyšlení na to, jak se objevil jí znovu přeběhl mráz po zádech. Doufala, že třeba narazí na někoho, kdo by byl ochotný se s ní spojit, aby si připadala ve větším bezpečí. Pořád ale musela doufat, že ten kdo přežil, byl Zenit.
Přes den většinou chodila, odpočívala málo a neustále si hlídala, jestli není někdo poblíž. Naštěstí pro ni ale odpoledne na jednu dračici narazila.
Alexandra, která se ráno po příjemné konverzaci a krátkém spánku rozloučila s Amphibiou, se vydala hledat něco k jídlu, aniž by to musela zabíjet. Objevila pár bobulových keřů, ale samozřejmě jí to nestačilo. Možná bude muset zpátky k Rohu hojnosti a zjistit, co tam zbylo. Zatím ale pořád prohledávala křoviska, když vtom ucítila jinou splátkyni. Otočila se směrem k ní a čekala, až se Khesi ukáže. Žlutooranžová dračice měla v očích strach, ale nevypadala nějak zraněně. Samice vichrolama z ní i z toho, co viděla před hrami, měla pocit, že nebude agresivní. Začala tedy v klidu.
„Ahoj. Můžu ti nějak pomoct?" Zeptala se.
„Alexandra, že?" Vybavila si Khesi téměř okamžitě význam jejího jména a když vichrolam přikývl, pokračovala. „Náhodou ano, pomoc hledám. Prosím, nechtěla bys pro dnešek uzavřít příměří? Velmi bych to ocenila."
Alexandra byla tak přímočarou žádostí překvapená, ale na druhou stranu musela ocenit, že šla rovnou k věci.
„No, tak dobře." Přikývla s úsměvem. „A máš nějaký konkrétní důvod, proč hledáš spojence? Jen se ptám."
„Budu si připadat ve větším bezpečí."
To Alexandře celkem stačilo. Nubkhesbed nevypadala, že by lhala.
„Jo, já taky. Možná bychom mohly přibrat do party ještě někoho, kdybys nebyla proti."
„Koho?" Naklonila hlavu na stranu Khesi.
„No, mám takový pocit, že ne zrovna daleko je ještě jeden splátce." Otočila se se zamračeným výrazem na křovisko, které stálo jen o několik metrů dál. Sotva větřík zavál znovu, i Nubkhesbed ucítila nenápadný pach dalšího draka.
Alexandra jí naznačila, aby ji následovala a každá se z jiné strany úkrytu toho draka blížily. Nubkhesbed měla trochu strach, jestli to není nějaká past, ale splátkyně ze Třetího kraje vypadala sebejistě. Obklíčily keř, ale nikde pořád žádný pohyb. Khesi si až po chvíli všimla mezi větvičkami tmavě nachového malého draka s jasně fialovými fleky a černými skvrnami. Sledoval je velkýma oranžovýma vykulenýma očima a dělal, že tam není.
„To je Lory?" Šeptla směrem k Alexandře a ta přikývla, pak se ale obrátila na hltavce. „Tak co, vylezeš?" Zavrčela.
Ač nerad, Lory poslechl a pomalu se vyplazil z pod keře. Vypadal, že by nejraději vzal roha a nebylo se čemu divit. Obě dračice byly mnohonásobně větší než on. A navíc jedné z nich se spolu se Sanhuou, Cukříčkem a Néreidou hrabal v zásobách. Ještě teď držel v drápech obinadlo. Měl vážně strach z toho, že mu za to ublíží. Alexandra ho propalovala pohledem a Khesi vypadala celou scénou trochu překvapená. Samozřejmě neměla tušení, co se předchozí den dělo. Lory si povzdechl. Vypadalo to, též z téhle situace není úniku.
„Já se omlouvám." Zakuňkal Lory. „Vím, že krást je špatné a normálně bych to neudělal a raději bych se zeptal, ale byl jsem hrozně zvědavý. Vzal jsem si jen tohle, vážně. Vezmi si to zpátky."
Alexandřin pohled okamžitě změkl a mile se na malého splátce podívala. Jeho gesto brala jako opravdovou upřímnou omluvu. Navíc se nemohla na tak malinkého, ale čestného splátce zlobit. Nemluvě o tom, že byl i mnohem mladší než ona.
„Ne, jen si to nech, ale děkuju ti za nabídku. Kdybych to náhodou někdy potřebovala, tak se pro to stavím." Mrkla na něj dračice. Lory se na chvíli rozzářil a nadšeně zamával křidélky.
Trojice draků společně procházela mezi stromy, ale jako naschvál netrvalo dlouho a potkali dalšího draka. Nye, který po ne zrovna klidné noci nenápadně odpočíval u kmene stromu, zraku tří splátců neunikl. Díky tomu, jak si spolu povídali se ale dokázal probrat dřív, než se dostali až k němu. Nástavec na přední noze pořád měl a teď přemýšlel, jestli má utéct, nebo ne, ale nechtěl riskovat, že to vezmou jako provokaci a zaútočí, takže zůstal na místě připravený se bránit. Navíc měl za sebou schovanou misku se zbytkem jídla a nechtěl jim ji tam nechat. Jakmile si jeho postoje všimli, Alexandra, Nubkhesbed a Lory se zastavili.
„Ocenil bych, kdybyste šli dál." Zamračil se Nye.
„Půjdeme, ale... nechceš se připojit?" Ptal se Lory.
„A proč bych měl?" Nechápal stínokřídlec.
„Lovíme splátce!" Vyštěkl s co nejnebezpečnějším výrazem hltavec a Khesi i Lexa měly co dělat, aby se nezasmály. Loryho prohlášení na Nyeho chvíli fungovalo, protože se mu očima mihl strach, ale pak se zase zamračil.
„Nevěřím."
„Já vím, tady je těžké někomu věřit, Nye, ale snad jsme se před hrami poznali dostatečně dobře na to, abys věděl, že bych ti neublížila." Řekla s vážností Alexandra. Oba pocházeli ze Třetího kraje, takže minimálně to měli společné.
„Myslel jsem si to, ale tady nikdy nevíš." Pokrčil rameny Nye Kuphela.
„Chápu." Přikývla dračice. „Držíme spolu jen kvůli většímu bezpečí, takže pokud se chceš připojit, jsi vítaný."
Nye chvíli váhal. Po zkušenosti s Bestris věděl, že větší draky není radno podceňovat. Nebýt Fourstar, možná by už byl mezi padlými.
„Fajn. Ale jen do večera, jasný? A varuju vás, jestli se někdo z vás pokusí mě napadnout, nechtějte vědět, jak to skončilo s posledním drakem, který to zkusil."
Tahle výhrůžka jeho společníky trochu zarazila. Pokud Nye už někoho zabil, proč by to nemohl udělat znovu? Ale třeba se jen předváděl. Nakonec se ho raději ani jeden splátce na nic bližšího neptal.
„Kam půjdeme teď?" Zeptal se Lory.
„Co já vím?" Odfrkl si stínokřídlec.
„Možná bychom se mohli podívat k jezírkům." Napadlo Khesi. Třeba se tam vydá i Zenit, pokud ještě žije.
„Ale nebudou tam zas splátci mořské třídy? Křišťál by mohl být nebezpečný." Znejistěla Alexandra.
Zatímco spolu všichni čtyři draci rozmlouvali, ani si nevšimli, že je z povzdálí sleduje ještě jeden splátce. Chromazit ležel na sekvojové větvi a pozorně je sledoval. Co v noci způsobil smrt toho trnotrha, měl takové zvláštní smíšené pocity. Ta vražda samotná ho tolik nezasáhla, ale spíš nečekal tu reakci vřískouna. Záleželo mu na Sanhuovi a jeho smrt ho trápila. A ta hrobodrapka se zase starala o Cukříčka. Nerad si to přiznával, ale v hloubi duše toužil po někom, komu by také mohl takhle opravdově důvěřovat. Koho by také mohl nazvat přítelem. Díval se na tu čtveřici draků a nemohl se ubránit pocitu závisti. Vypadali docela spokojeně. I navzdory tomu na jakém místě byli. Proč jen on musí mít takový problém s hledáním přátel? Možná, že by to mohl zkusit. Ano, seznámí se s nimi. Nodr vstal, oklepal se a klidným letem mířil za nimi. Čtveřice si ho rychle všimla a rozestoupila se, aby mohl přistát. Nodr se pokusil nasadit milejší výraz.
„Ahoj, slyšel jsem vás mluvit, tak mě napadlo, jestli bych se k vám mohl připojit."
Všichni snad až na Loryho nasadili podezřelé výrazy. Moc dobře si pamatovali jeho chladné, pyšné chování ze společných tréninků a rozhovorů před hrami. Bylo zvláštní, že by se s nimi chtěl takhle spojovat.
„Proč chceš jít s námi?" Zeptala se Khesi.
„Jen se s vámi chci seznámit, nic víc." Ujišťoval je Chromazit nevšímaje si Alexandřina znepokojeného výrazu.
„Určitě? Nebo ti o něco jde?" Změřil si ho pohledem Nye. Chromazit z toho byl zmatený. Jak je možné, že Nyeho, který byl odtažitý, nedůvěřivý a někdy se vztekal, přijali tak rychle a s ním měli problém?
„O co by mi šlo?" Nechápal nodr.
„Tak mi řekni." Zamračila se na něj Alexandra. „To rudé, co máš mezi drápy je zaschlá krev, nebo jsi jen šlápl do bobulí?"
Nye byl v ten okamžik rád, že svůj nástavec tak dobře vyčistil. Tahle otázka Chromazita viditelně vykolejila. Nervózně přešlápl a snažil se nevnímat překvapené a podezřelé pohledy ostatních.
„Já... no, víte..." Snažil se vymyslet něco úhybného a smysluplného, ale neuměl moc lhát. Naštvaný sám na sebe si odfrkl a pak si povzdechl.
„Já jsem nikoho nezabil." Což byla pravda. „Jo, bojoval jsem v noci s jedním splátcem, ale nezabil jsem ho. Za jeho smrt ale asi nakonec můžu."
„Kdo byl ten splátce?" Opřela se do něj Khesi.
Chromazit chvíli váhal a vážně litoval toho, že sem letěl.
„Kdo?" Zopakovala otázku Alexandra.
„Sanhua!" Vykřikl nodr.
Lory v ten moment úplně ztuhl a vytřeštěně se na Chromazita podíval. Khesi a Alexandra se tvářily překvapeně a Nye zůstával s kamenným výrazem.
„Ale lituju toho, vážně!" Začal Chromazit zoufale. Mohl jen doufat, že se na něj teď všichni čtyři nevrhnou. Nye to ale chápal. Sám si prošel podobnou zkušeností.
„Nerad to říkám, ale připadá mi, že by si mohl zasloužit druhou šanci. Ať už na ten souboj došlo z jakéhokoli důvodu, obvykle to tady končí smrtí."
„To myslíš vážně?" Obrátil se na něj Lory.
„Jsi si jistý?" Dodala Alexandra.
„Nejsem, nikdy není nic jisté. Ale možná bych mu tu šanci zkusil dát."
Čtveřice draků chvíli zpracovávala, co se za posledních pár vteřin dozvěděli a Chromazit je nervózně sledoval. Vážně měl trochu strach, že to skončí jeho smrtí.
„Já nevím, zda je to dobrý nápad." Řekla Khesi.
„Já teda taky ne." Lory se naštvaně na Chromazita díval.
„Možná bychom tu druhou šanci mohli zkusit." Uvažovala Alexandra, ale jistá si taky nebyla.
„Já bych byl pro." Souhlasil Nye. „Nechme ho být aspoň chvíli s námi a pak uvidíme. Přeci jen, máme nad ním převahu."
Chromazitovi bylo nepříjemné, že se o něm baví, jako by tam nebyl.
„No dobrá." Přikývla splátkyně ze Třetího kraje, ale netvářila se příliš nadšeně. Khesi a Lory nakonec taky přikývli, i když z nich čišela nedůvěra.
Pětice draků se vydala dál společně, ale Chromazit měl pocit, že se z toho zblázní. Ať dělal, co dělal, pořád u nich viděl ty opovržlivé, nedůvěřivé a výhružné pohledy. Nechtěli ho mít poblíž a v jejich společnosti si připadal dost nepříjemně. Tohle asi vážně nebyl dobrý nápad.

Gazi byl docela rád, že se přes noc rozhodl zůstat vzhůru. Ačkoli bylo většinou ticho a klid, občas viděl záblesky světla, slyšel řev a obvykle to předcházelo ráně z děla. Za noc slyšel celkem tři. Mohl jen doufat, že ostatní splátci budou aspoň trochu unavení a dnes se nestane nic hrozného. Škoda, že tuhle jistotu nikdy mít nemohl.
Hadobijec se vyhrabal zpod tmavé deky a pořádně se protáhl. Dneska bylo zase teplo a ve větvích zpívali ptáci. Gazi ale neměl v plánu jen tak sedět na stromě a obdivovat je. Sbalil deku do tašky a zkontroloval, kolik jídla mu zbývá. Nají se nejspíš zase až večer, teďka měl trochu jiný problém. Měl žízeň a vodu mu nikdo neposlal. Bylo na čase, aby vyletěl ze svého úkrytu a porozhlédl se po ní.
Gazi tedy seskočil dolů, střemhlav padal k zemi, jen kousek nad ní to vybral a rychle letěl dopředu. Snad se mu potom podaří zase najít svůj strom. Splátce z Osmého kraje se vytrvale vyhýbal stromům a dával pozor, aby kolem nespatřil vodu, nebo nějakého dalšího draka. Jenže po pár minutách mu začalo docházet, že hledání v takhle malé výšce opravdu nemá smysl. Bude muset letět nad stromy, ale nechtělo se mu. Bude tam na ráně.
Gazi ale nedbal nebezpečí a začal prudce stoupat. Vyhlédl si mezeru mezi korunami a vyletěl jí nahoru do paprsků slunce. Musel až přivřít oči, jaký to byl oproti stínu stromů jas. Krátce se pokusil zorientovat tím, že letěl nad Roh hojnosti a od něj začal hledat dál. V téhle výšce to naštěstí vážně bylo jednodušší. Netrvalo to dlouho a všiml si dvou jezírek. Chvíli si je prohlížel, jestli tam někde není skrytý někdo další, ale když nikoho nespatřil, přistál na břehu. Nejdřív se napil jen trochu, ale když mu voda připadala normální, mohl konečně uhasit svou žízeň. Jen se olizoval, jak mu chutnala. Pak se znovu rozhlédl po okolí a když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, znovu vzlétl a zamířil do svého úkrytu. Teď ještě najít ten správný strom.

Včerejší noc strávená ve společnosti Alexandry byla i podle Amphibii fajn. Splátkyně ze Třetího kraje si s ní většinu času povídala, ale obě nakonec přeci jen na krátko usnuly. Ráno se dračice rozloučily s tím, že se třeba ještě potkají a Amphibia se vydala zpátky k jezerům doufaje, že ať už v noci Křišťál řval z jakéhokoli důvodu, dneska už se snad uklidní a nebude nebezpečný.
Když přistála na břehu, neviděla ho. Mohla se tedy napít a osvěžit ve vodě. Potom se zahrabala do písku, pro jistotu pod vodou, aby si ještě trochu odpočinula, v noci jí to moc nestačilo. Stejně jako ostatním písečným přízrakům jí nedělalo problém vydržet vážně dlouho bez dýchání.
Nějakou dobu na dně tedy opravdu spala, dokud ji neprobudilo zachvění ve vodě. Otevřela jedno oko a jen kousek před nosem spatřila plavat docela velkou rybu. Neváhala ani chvíli a okamžitě po ní vystartovala. Chňapla ji do zubů, rychle usmrtila a vyplavala s ní na břeh.
Docela ji překvapilo, že už bylo pozdní odpoledne. Spala asi pěkně dlouho. Zanedlouho slunce v aréně zapadne. Ještě, že se probudila, alespoň se bude moct připravit na noc. Amphibia snědla jen kousek ryby a chtěla si zbytek schovat na ráno. V noci to snad bez jídla vydrží. Teď ještě, kam schovat zbytek. Šla směrem k Rohu hojnosti, který od jezer dělil jediný pás stromů běžné velikosti. Chtěla se podívat jestli tam nebude nějaká nora. Místo toho ale našla něco úplně jiného. Pár z těch stromů bylo ovocných a dokonce měly plody. Amphibia je poznávala, takovéhle ovoce jedli hlavně strážci, ale pokud věděla, mohly ho jíst i jiné dračí druhy. Jedno si utrhla a když nenašla úkryt pro zbytky, který hledala, vrátila se zpátky k jezírkům, rybu zahrabala do písku a ovoce snědla. Bylo opravdu výborné. Měla si jich vzít víc. Kdyžtak si pro ně zajde další den, teď už se raději nechtěla vzdalovat. Snad další noc proběhne v pohodě.

Chilli měla o Cukříčka starost. Co z frustrace přestal útočit na okolní věci, přecházel sem a tam a jeho zoufalství se začínalo měnit ve vztek. Trvalo to celý den. Vřískoun si pro sebe sem tam něco říkal, cenil zuby a vrčel.
Chilli mu dosud dávala prostor a chtěla ho nechat, aby si urovnal myšlenky, ale zdálo se, že Cukříčkovi se to moc nedaří. Vražda draka, kterého znal, ho opravdu zasáhla. Když už po několikáté hlasitě zavrčel, hrobodrapka přestala trhat bobulky z okolních keřů a rozhodla se bratra donutit mluvit.
„Co to pořád děláš?" Zeptala se ho mírně.
„Co bys asi řekla, Chilli?!" Štěkl na ni. „Mám jen vztek!"
„A na koho jsi naštvaný?" Ptala se pořád stejným tónem.
„Na koho? Na tebe ne. Ale nesnáším sebe, náš kraj, Panem, celý tenhle svět a Dračí hry! Chápeš to, Chilli?!"
„Ano, naprosto." Přikývla hrobodrapka.
Cukříček se zoufale zasmál. „Vidíš? I teď jsi lepší než já! Já se tu vztekám, jak malé dráče a ty jsi prostě v klidu. Proč prostě musíš být tak dokonalá a dobrá? Proč se ti v tomhle nikdy nedokážu vyrovnat?" Karmínový vřískoun se s poslední větou trochu uklidnil a vyčerpaně si lehl. Zakryl si oči předními tlapkami a celý se schoulil do klubíčka.
Chilli jeho slova zasáhla. Nevěděla, že v ní viděl až takový vzor. A přitom neprávem. Položila mu jemně přední nohu na rameno. „Cukříčku, já nebyla tak dobrá, jak si myslíš."
Vážnost v jejím hlase donutila vřískouna zvednout k ní oči.
„Hned první den her, když jsem tě hledala v lese, narazila jsem na tu dračici ohavného zipáka z Prvního kraje. Vlastně mě na tebe nevědomky upozornila. A měla nástavec. Ten, který jsem ti dala."
Cukříčkovi začínalo docházet, co asi jeho sestra mohla ŠeraFině provést.
„Já jsem nevěděla, jestli se nechystá na tebe zaútočit, takže jsem raději zaútočila první a zabila ji. Pak jsem tě ale našla s Lorym a od té doby jsem tě sledovala, dokud nebylo bezpečné se ti ukázat."
Cukříček na ni oněměle zíral a nebyl schopný vůbec ničeho. Chilli čekala, že v jeho očích uvidí zradu, bolest, šok, úlevu, nebo pochopení, ale nebylo tam nic. Její bratr byl po jejích slovech naprosto bez emocí. Neřekl ani slovo a nijak nereagoval. Snad nikdy ho takhle neviděla. Bylo toho na něj prostě příliš moc.
„Promiň." Omluvila se dračice upřímně a aby ho nenutila už nic dál říkat, jen ho pořádně objala. Cukříček se ani nepohnul, ale neodmítal ji. Mohla jen doufat, že se z toho brzy dostane. Nechtěla mu už nikdy ublížit. Rozhodně ne takhle. Chvíli ho držela a podívala se u toho na nebe. Už se stmívalo a další noc se blížila. Snad to spolu zvládnou.