Se setměním začala třetí noc v aréně. S ní se spustil déšť, ale také se znovu rozzářila zeď arény a zazněla hymna Kapitolu, aby předvedla poslední padlé splátce. Tentokrát byli dva:

Chromazit, 5. Kraj

Amphibia, 10. Kraj

Zbývalo tedy ještě patnáct splátců. Bylo neskutečné, že většina z nich stále měla dvojici. Druhý, Třetí, Šestý, Sedmý, Osmý a Jedenáctý kraj byl kompletní, jen ve Čtvrtém, Desátém a Dvanáctém byli splátci po jednom. No, jenže i to se mohlo s příchodem téhle noci změnit. Přeživší draci se schovali do svých úkrytů a mohli jen doufat, že spatří další východ slunce.

* * *

Ruly si našel místo na přespání na zemi vedle kmene stromu. Doufal, že to co nejvíc zabrání dešti, aby ho promáčel. S příchodem téhle noci totiž začalo trochu pršet. A s tím, jak chladný byl vzduch, to nebyla příliš dobrá kombinace. Ale silné větve sekvoje ho prozatím chránily, takže se trnohřbet mohl konečně uvelebit. S Chilli a Křišťálem se za soumraku rozešel. Dračice odešla první s tím, že musí najít svého bratra a Křišťál se celý naštvaný a zklamaný oddělil nedlouho poté. Ačkoli by to přízrak nepřiznal, Ruly viděl, že na tom nebyl dobře. Nelétal a ještě kulhal na přední tlapku. Neměl ale strach z toho, že by ho jeden z nich napadl, měl šanci je porazit. Pořád měl svůj nástavec a šrám na přední tlapce se hojil dobře, bolest v něm pomalu ustupovala a poté, co si ji znovu vyčistil slinami, se mu ulevilo ještě víc. Doufal, že se tuhle noc vyspí, déšť s sebou nepřinese nic nečekaného a další den by se třeba mohl vydat na lov, ještě uvidí, jak to bude vypadat. Navíc se dnes dověděl, že zemřela splátkyně z jeho kraje, Amphibia. Ne, že by se nějak dobře znali, byla jí možná škoda, ale nepřekvapilo ho to. Byl na tom v boji lépe než ona. V rámci Desátého kraje už tím pádem neměl konkurenta a byl jejich jedinou šancí na vítězství. Snad mu nějaký sponzor brzy pošle balíček, jakákoli pomoc se mohla hodit.
Ruly pořádně zívl a položil si hlavu na přední tlapky. Chtěl spát, to šumění stromů a zvuk deště byly uklidňující. Jenže v hlavě měl zase tolik myšlenek, že se mu usnout nedařilo. Zkusil se teda uvolnit a jen soustředit na pomalé nádechy a výdechy. Když už měl pocit, že už mu srdce tluče pomaleji, tiše si znovu zabroukal svou oblíbenou ukolébavku. Kupodivu to zafungovalo velmi dobře a trnohřbet konečně s klidným vědomím mohl usnout.

Khesi si připadala ve svém úkrytu docela v bezpečí. Přes střechu, kterou postavila, na její šupiny spadlo jen několik studených dešťových kapek. Oproti tomu, jak to teď vypadalo venku ale mohla být ještě ráda. Sice vyloženě v suchu nebyla, ale rozhodně na tom byla lépe, než draci, kteří skrýš neměli. Jenže až proniknou kapky přes větve, stejně bude pršet na všechny splátce. Jestlipak některé z nich překvapilo, kdo se dnes objevil mezi padlými? Minimálně ona překvapená byla. Vůbec nečekala, že by se na zdi arény mohl objevit Chromazit. Když se viděli naposled, nevypadal nějak zranitelně. No, leda po té emocionální stránce. Tak zabil ho někdo? Zajímalo by ji, co se mu přihodilo. Na druhou stranu byla ráda, že mezi padlými stále nebyl Zenit. Možná by se po něm opravdu mohla podívat. Třeba ji také hledal. Tak či tak už začínala mít hlad, takže stejně bude muset prohledat arénu kvůli kořisti. Snad se jí poštěstí a objeví i spalovce ze stejného kraje.
Náhle mezi ťukáním kapek o skálu zaslechla mávání křídel. Okamžitě zpozorněla a zadívala se ven. Krátce na to neznámý splátce nemotorně přistál a zasyčel při tom bolestí. Viděla ale jeho siluetu. Měl čtyři křídla.. nebyla to...?
„Khesi?" Ozvalo se přes déšť.
„Lexo!" Zvolala nadšeně Nubkhesbed. Splátkyně ze Třetího kraje přikulhala blíž a Khesi tak mohla spatřit zoufalství a strach v jejích žlutooranžových očích.
„Hledám nějaký úkryt a koukám, že ten nejvhodnější je obsazený. Prosím, můžu se k tobě schovat?" Zeptala se naléhavě Alexandra.
Khesi nijak dlouho neváhala. „Ano, samozřejmě, že můžeš." Pozvala svou spojenkyni dál a udělala jí místo. Vichrolam co nejrychleji zaběhl pod střechu, oklepal se, unaveně se posadil, položil, co nesl v tlamě a začal si čistit šupiny.
„Kdo tě tak zřídil?" Zeptala se Khesi. I ve tmě cítila, že dračice krvácela a sotva přistála, věděla i o jejím zraněném kotníku.
„Hefu." Zavrčela Alexandra. „Obsadil moji jeskyni i se vším, co jsem tam měla a já se mu nedokázala ubránit. Je to jen pár škrábanců a odřenin, nejvíc mě ale trápí ta noha."
„Tak... to mě mrzí." Khesi chvíli nevěděla, co říct. Během prvního dne her totiž poraněnému Hefuovi dodala vodu na vyčištění ran. Možná, že přežil jen díky ní, tehdy vypadal, že za to byl rád. Nemohla přece tušit, co ten drak provede. Co když teď, když je zdravý někoho zabije? Mohla jen doufat, že za pomoc, kterou mu poskytla, ji nechá být.
„Ale ještě jsem tam stihla zaletět, sebrat tu trochu jídla z toho, co ještě nestačil sníst a taky výbušniny, které jsem tam měla. Jedno balení mi ale spadlo, tak jen doufám, že s ním neprovede nějakou blbost."
Tak teď měl Hefu i trhaviny, super, pomyslela si ironicky Khesi. No, tak aspoň, že je Alexandra měla taky. Ta ji snad nepoužije k zabíjení. Jen škoda, že ji nechala jen tak válet kousek od ní. „Snad ten pekelník nic neudělá. Nesledoval tě sem, že ne?"
„Určitě ne, dávala jsem pozor." Ujistila ji dračice.
„A viděla jsi dnešní padlé splátce?" Zeptala se.
„Ano." Řekla trochu nervózně Alexandra. „Chromazit mě překvapil. Ráda bych věděla, co se mu stalo. Myslíš, že by po něm někdo mohl jít?"
„Těžko říct." Pokrčila rameny Khesi. „Celá ta naše skupinka se k němu chovala nepřátelsky. Co si budeme, byl to nebezpečný drak, ale třeba na něj prostě ta aréna dolehla a změnila ho. Nebo prostě narazil na nějakého splátce, porval se a prohrál."
„Je to možné." Přikývla čtyřkřídlá splátkyně. „Ale i Amphibii je mi líto. Jednu noc se mnou byla v jeskyni, působila jako fajn dračice."
„To věřím, tady je škoda snad všech draků." Povzdechla si Khesi.
„Jo, to máš pravdu." Přidala se Lexa a lehla si. Obě dračice se na chvíli ponořily do vlastních myšlenek a jen bubnující kapky rušily nastalé ticho.

Křišťál už byl po celém tom dni neustálého pronásledování unavený. Křídlo ho bolelo, jako by ho měl nalomené a konečně cítil i škrábance, které mu udělala Lucyara. Sotva se setmělo, vydal je zpátky k jezírkům. Chtěl se trochu namočit, ale protože s ukázkou padlých splátců začalo pršet, nemusel ani celý lézt pod hladinu. Snažil se jen omýt si veškeré rány vodou a jazykem, aby se mu do nich nic nedostalo.
Když byl hotový, vylezl zpátky na břeh a přešel kousek dál pod ovocné stromy, které oproti vzrostlým sekvojím působily jako semenáčky. Chtěl si ještě na chvíli rozdělat oheň, aby se na ty šrámy a odřeniny raději mohl podívat, ale když nasbíral několik větví, zjistil, že s jeho typem střel nemá dostatek ohnivé síly, aby je zapálil. Takhle vlhké dřevo prostě odmítalo hořet a Křišťálovi nezbývalo nic jiného, než svou snahu o malý ohýnek vzdát. Nejraději by se vrátil a zahrabal do písku, aby nebyl nápadný, až usne, ale se svými zraněními nechtěl riskovat infekci. Dnešní noc zůstane tady a bude doufat, že se mu rány uzavřou a budou čisté. Pořád chtěl totiž tu mrchu Lucyaru dostat. Už byl ale příliš unavený na to, aby se nechal spalovat další vlnou vzteku. Podíval se tedy skrz větve vzhůru, jenže místo hvězd uviděl jen tmavé deštivé mraky. Jeho milovanou dračici na nebi tentokrát neuvidí. Znovu ho přepadl ten strašný pocit zármutku a osamění. Tiše zakňučel a objal se křídly. Proč ho musela opustit? Čím si zasloužili prožívat tohle všechno? Kdo ví, jestli tam nahoře vůbec Néreida byla. Doufal, že ano. Přál si to. Chtěl věřit tomu, že dračí duše po smrti odchází nahoru ke hvězdám, které jí ukáží cestu. Néreida, ani on tady na tomhle světě neměli zrovna fajn život, ale to, že se setkali je posunulo k lepšímu. Jenže teď, když jeho jediné světlo života bylo pryč, mohl jen doufat, že se s ní jednou znovu setká. Ať už to tady dopadne jakkoli. Jestlipak hvězdy ukazují cestu i lidským duším? Néreidu by určitě potěšilo, kdyby mohla vidět i tu jedinečnou dívku, která ji kdysi zachránila. Snad se ona mohla postarat o to, aby byla Néreida ve Čtvrtém kraji důstojně pohřbena. Křišťálovy myšlenky se chvíli na to pomalu rozplynuly a přízrak přemožený únavou a smutkem konečně mohl usnout.

Nye Kuphela si na noc našel nový úkryt. Od posledního rána, kdy ho díky své nemotornosti vyhodil do vzduchu Fihar a následně došlo ke krátké potyčce, si raději řekl, že si najde jiné místo na přenocování. Nechtěl riskovat, že se s hromspodem v tak špatné náladě znovu potká. Nye se před ním sice dal na ústup, ale co kdyby ho Fihar chtěl pronásledovat? Už teď měl několik modřin a starších šrámů od Bestris. Pro všechny případy ale pořád měl svůj nástavec, kterým by bez pochyb rozřízl kůži jakéhokoli splátce. Už dlouho ho ale nemusel použít. Až se rozední, třeba ho zase využije. Ale k lovu nějaké potravy. Ještě sice vyloženě hlad neměl, jenže tušil, že zítra by se mu pravděpodobně něco k snědku hodilo. Škoda jen, že teď pršelo a byla zima.
Nye by nejraději rozdělal oheň, ale nebyl si jistý, zda je to dobrý nápad. Všiml si ale, že nějaký splátce měl podobný plán, protože v dáli viděl světlo ohně blikat na kmenech stromů. Tak proč by on nemohl taky? Alespoň bude v teple a kdyby bylo nejhůř, střelhbitě zmizí. Tak jako tak se může skrýt pod listy křoviska, takže by mohlo nepřítele zmást, že vidí oheň, ale draka ne.
Malý stínokřídlec tedy vyletěl do deště, aby posbíral spodní a ještě relativně suché větve keřů a sekvojí, naskládal je na hromádku a nejdřív je jen zahříval, dokud je nezapálil svou ohnivou střelou. Dřevo zahořelo a Nye mohl být se svou prací spokojený. Ještě jednou vyletěl pro menší zásobu a pak už se konečně mohl nasoukat zpátky pod keř a užívat si, že ačkoli prší, vzduch kolem něj byl příjemně teplý od plamenů. Splátce ze Třetího kraje se uvelebil na studené zemi a s hlavou opřenou o přední tlapky a s nasazeným nástavcem se díval do ohně. Bude muset sice dávat pozor, aby nevyhasl a aby nepřilákal někoho dalšího, ale zavřít oči by mohl, ne? No, snad ho malé zdřímnutí nezabije. Škoda, že Chromazit zemřel. Rád by si s ním popovídal ohledně viny, kterou cítil za zabití Beatris. Teď už si to ale nejspíš bude muset nechat pro sebe. Stínokřídlec zívl a s přáním, aby se mu nezdála stejná hrůza, jako minulou noc, zavřel oči.

VXYZ zůstávali pořád tam, kde byli. Mezi skalkami se svou taškou výbušnin a vodou v misce. Po včerejším rozmístění min si připadali bezpečněji, ale odřená noha na Vakuově straně jim ze spokojeného pocitu ubírala. Zatím to sice nevypadalo nějak vážně, ale to, jak se rána hojí poznají až druhý den. Trochu štěstí bylo, že teď, když noc byla v půli, začalo pršet ještě víc, takže zákeřník ani nemusel upíjet vodu od sponzora. Déšť jim dopadal na celé tělo a nechával všechny čtyři hlavy v mrzuté náladě.
„Myslíte, že máme šanci vyhrát?" Zeptala se zničehonic Xolo.
„Doufám v to." Odfrkl si Vaku.
„Náhodou, víte, jak by to bylo vtipné, kdybychom se do Druhého kraje vrátili a dali zabrat těm mírotvorcům, co nás mučili?" Rozzářily se oči Yolovi. Viditelně byl tou představou úplně nadšený.
„Mírotvorce, jakože náš mentor, by nás taky určitě rád viděl." Podotkla Zine. „Pořád jsme lepší volba než Lucyara.
„Ale nikdy by naši pomstu mírotvorcům neschválil, tím jsem si jistá." Řekla Xolo.
„No a co? To už by byla naše věc." Zavrčel Vaku.
„Takže myslíš, že můžeme vyhrát?" Zeptala se zase Xolo.
„Co já vím? Pořád žijeme, takže možné to je."
„Jenže s námi je tu čtrnáct dalších splátců. A někteří ve výcvikovém centru působili pěkně napruženě." Namítla Zine.
„To jo. Křišťál, Chilli, Gazi, Ruly..." Začal vyjmenovávat Yolo.
„Nezapomeň na Lucyaru." Dořekla rychle Xolo.
„Prosim vás," obrátil oči v sloup Vaku, „kdyby na nás kdokoli, cokoli zkusil, pořád máme sebe, naši mysl a taky ty výbušniny. Nebude problém se komukoli ubránit."
„Když to říkáš takhle, zní to fajn." Přikývl Yolo. „Bylo by vážně super zvítězit, nemohli by na nás ve Druhém jen tak." Zasnila se Zine.
„A taky, že třeba fakt vyhrajeme." Ujal se slova znovu Vaku. „Ale jestli nás nenecháte chvilku vyspat, nevím, v jakém stavu další den budeme."
„Já vím," povzdechla si Zine, ale vzápětí nadšeně dodala, „Ale ta myšlenka na vítězství je tak vzrušující!"
Zbylé hlavy nemohly jinak než přikývnout. Vážně by bylo super vyhrát. Jenže aby toho dosáhli, museli začít ničit ostatní. Nějaké další přemýšlení nechali VXYZ až na další den. Už bylo pozdě a když budou unavení, nemá smysl někam pak chodit.

Gazi tomu sice sám nevěřil, ale po souboji s Cukříčkem se mu povedlo najít ten jeho strom. Konečně se mohl najíst a taky si odpočinout. Od toho boje měl pocit, že má pár kostí naražených, ale jinak se cítil vcelku v pohodě.
Když se setmělo a začalo pršet, přehodil přes sebe deku, aby se zahřál, ale hlavu měl vystrčenou ven. Pořád musel přemýšlet nad tím, jak vřískoun z boje utekl. Měl by to brát jako své vítězství, že? Ale vydržel dlouho, to se mu muselo nechat. Třeba to na potřetí konečně dokončí, protože Cukříček se mezi padlými neobjevil. Zajímalo by ho, kam zmizel.
Najednou si i přes déšť všiml velkého tmavého obrysu dole na zemi. Zpozorněl. Někdo byl u jeho stromu. Splátce to tam chvíli očichával a pak to vypadalo, že si lehnul. Gazi tiše zavrčel. Nechtěl mít takhle blízko někoho dalšího. Protáhl si křídla, sletěl dolů a s hlasitým dupnutím dosedl jen kousek před splátce. Ten leknutím vykřikl, ale vzápětí se jeho oči spokojeně rozsvítily.
„Gazi!" Začal radostně. „To jsem rád, že když už mě někdo musel přepadnout, že jsi to zrovna ty!"
Hromspod radostně mával ocasní palicí, zatímco Gazi chvíli nevěděl, co dělat. Byli ze stejného kraje a hadobijec si s ním v Kapitolu užil víc než dost. Tak upovídaného draka ještě v životě nepotkal. Pořád mluvil jen o dračicích a o tom jak nefér všechno je a Gazi musel držet nervy na uzdě a čekat, až bude ticho. Vysloveně měl zakázáno ho napadnout, tak jako jakéhokoli jiného splátce. Ale kdyby bylo nejhůř, v aréně ho už může zabít, že? Co kdyby ho vyzval na souboj? V tréninkovém centru se mu vyhýbal. I když, jak ho znal, dokázal by mluvit i při boji.
„Fihare?" Začal trochu zmateně Gazi. „Co tu děláš?"
Hromspodův výraz se rázem proměnil v tragédii a Gazi se s povzdechem připravil na další nálož jeho řečí.
„Já tady mám tak strašnou smůlu, Gazi! Ani nevím jak, ale od začátku her jsem omylem zabil dvě splátkyně a nedaří se mi s nikým si normálně popovídat! Chápeš to? Proč to muselo být takhle? Proč tu není nikdo normální? Jak se mi tohle mohlo stát?!"
„Koho jsi zabil?" Zeptal se Gazi a svaly se mu napnuly. Vážně nečekal, že by Fihar mohl být v aréně agresivnější než on. Možná nebylo moudré si s ním zahrávat.
„Quetzalli a Amphibiu." Zafňukal. „Ne, že bych je znal tak dobře, ale obě působili hrozně fajn. Určitě bychom si rozuměli a zamiloval bych se."
„Nemiluješ ty každou dračici?" Protočil očima Gazi.
„Nech toho jo?" Zavrčel na něj Fihar. „Pořád lepší je milovat, než nesnášet."
Gazi se trochu uchechtl a Fihar se naštvaně přikrčil a roztáhl křídla. „Co se směješ? Víš jaké utrpení to je, když víš, že jsi zodpovědný za něčí smrt? Ty jsi možná na boj a krev zvyklý, ale já ne! Copak tys nikdy nikoho nemiloval?!"
Hadobijec se při jeho slovech zarazil a mlčel. Fihar se ani nemusel ptát, aby poznal, co to znamená. „Tobě se přeci jen někdo líbí, viď?" Dotíral se zvědavým pohledem.
„Dej pokoj, není to nic, do čeho bys měl strkat čumák." Zavrčel Gazi a odtáhl se.
„Ale no tak. Proč si o tom nepopovídat? Gazi, prosím! Mimo VXYZ jsem tu s nikým nemluvil. Noc nám rychleji uteče. Můžeme to brát jako terapii."
„Nepotřebuju žádnou terapii." Zavrčel Gazi, ale bylo vidět, že ho Fihar uvádí do rozpaků.
„Tak odreagování. Není dobré v sobě dusit emoce, to snad víš. Pojď, pokecáme si, jako když jsme byli na pokoji v Kapitolu."
„Myslíš, kdy ses ty zval ke mě na pokoj." Gazi věděl, že Fihara se jen tak nezbaví. Navíc už vážně nechtěl slyšet další přemlouvání. Třeba mu vážně pomůže, když se přizná. Ale bude to něco za něco.
„Fajn, ale pod jednou podmínkou. Zabojujeme si."
„Gazi, prosím, dneska ne, mám bojů víc než dost. Ale pokud ti to udělá radost, klidně můžeme třeba zítra, nebo v budoucnu, slibuju. Ale ne teď."
Hadobijec si povzdechl a pak zavrčel. „Fajn, ale jestli mi lžeš, najdu si tě."
„Samozřejmě," přikývl Fihar a pak celý natěšený pokračoval, „tak co, kdo se ti líbí?"
„Víš... je tu jistý děsovec obludný, na kterého musím pořád myslet."
„Neříkej!" Odpověděl překvapeně Fihar. „Nějaká šance, že toho draka znám?"
„Spíš ne, je to člen Hnutí pravdy. Té skupiny, která pořádá dračí zápasy. Málem mě při jednom z nich zabil, ale udělalo to z nás nejlepší přátele. Jenže asi k němu začínám cítit i něco jiného. Snad mě za to nezačne nesnášet."
„Ty jo, ty jsi větší blázen, než jsem si myslel." Řekl Fihar pobaveně a Gazi si odfrkl.
„Vím, že to zní šíleně. Ale to ty tvoje historky o dračicích kolikrát taky."
„Jojo, láska je šílená." Zazubil se Fihar. „To mi připomíná, jednou jsem v továrně potkal..."
Gazi si povzdechl, ale byl rád, že to dokázal říct nahlas. Netušil, co si o něm teď Kazu pomyslí, ale kdyby hry nedopadly podle jeho představ, alespoň bude vědět o jeho skutečných pocitech.

Lucyara zuřivě zavrčela, když viděla, kdo proti ní stál. Ten písečný přízrak Křišťál ji zase našel. Neměl ale šanci. Její brnění bylo silné a smrtící, stejně tak i její drápy a oheň. Splátkyně po něm vychrlila modrý plamen a zaútočila. Křišťál byl ale hbitý, vyhnul se a napadl ji z boku. Lucyara se po něm chtěla ohnat, ale než se otočila, Křišťál byl zase jinde. Proč byla teď tak pomalá? Navíc viděla jako by mlhavě. Mohla být až tak zraněná? Zničehonic se jí do krku zahryzly jeho zuby a cítila, jak jí přízrak trhá kůži. Zavřískla, odstrčila ho od sebe a oslabeně se přikrčila. Jenže když vzhlédla, už to nebyl Křišťál. Tyčil se nad ní její otec a rozzuřeně ji propaloval pohledem. Jak se sem dostal? Má být přece mrtvý!
„Velmi jsi mě zklamala!" Zavrčel na ni.
„Já?" Zeptala se zmateně Lucyara, jako by tam mimo ni byl ještě někdo.
„Kdo jiný!" Zavřískl. „Nedokážeš bojovat a ani se bránit, stejně jako tvoje matka a sourozenci! A za to se platí!"
Její otec chňapl do zubů cosi za sebou a hodil to směrem k dračici. Lucyaře přeběhl po zádech mráz. Bylo to tělo její jediné sestry. Její stříbřito-fialový pancíř se ještě leskl krví. Takže její obětování se pro Dračí hry... přišlo vniveč? Dračice se zděšeně na otce podívala, ale ten už skočil i po ní a ucítila jeho ostré drápy na svém krku.
Lucyara vykřikla a okamžitě si na zranění dala tlapku. Ale žádnou krev necítila, přestože bolest přetrvávala a srdce jí divoce bilo. Rozhlédla se kolem. Byla v aréně a byla noc. Pršelo. Nikde nikoho dalšího neviděla. Byl to jen sen. Splátkyně z Druhého kraje si oddechla, ale pořád měla v hlavě obraz své zabité sestry. Doufala, že je v bezpečí ve Druhém kraji i s matkou. A taky že už nikdy nezažije ten pocit neskutečného strachu, který vnímala, když její otec zabil tři z jejích sourozenců, když byli ještě dráčata. Byl to netvor. Ale naučil ji, že být netvorem se může vyplatit. A přesně díky tomu může přežít na takovém místě jako je aréna.
Dračice se pozvolna začala uklidňovat, ale protože v ní stále hlodal pocit nebezpečí, věděla, že do rána nejspíš zůstane vzhůru. Alespoň jí ten sen připomněl proč má bojovat a vrátit se domů.

Chilli spalovala směs vzteku a starostí. Když se včera se soumrakem rozhodla opustit Křišťála a Rulyho, aby se vrátila zpátky k Zenitovi doufaje, že se tam vrátí i její bratr, nečekala, v jakém stavu ho uvidí. Cukříček seděl pár metrů od Zenita a s prázdným pohledem zíral do země, zatímco mu zaschlá krev vytvořila mezi šupinami temně rudé řeky. Některé rány dokonce ještě trochu krvácely.
„Kdy přiletěl?" Štěkla tehdy vystrašeně směrem ke spalovci.
„Není to ani hodina." Řekl mírně Zenit. „Prostě se tu objevil, posadil se tam, kde je a od té chvíle nepromluvil."
„Tos mu nemohl pomoct?!" Zařvala a starostlivě se k bratrovi vydala.
„Nemohl jsem," bránil se Zenit polekaně, „když se k němu zkusil přiblížit, vypadal, že by raději uletěl. Snažil jsem se mu říct, jak by měl ty škrábance vyčistit, ale nevím, jestli mě vůbec slyšel. Nereagoval na nic, tak jsem na něj chtěl alespoň dát pozor."
Chilli se tomu nedivila. Netušila, co se během mu souboje s Gazim stalo, ale fyzicky to na něm zanechalo dost. Po psychické stránce to bylo asi ještě horší. Byla to její chyba. Neměla od něj odejít. Už nikdy ho neopustí.
„Co sis myslel?" Zeptala se svého bratra tiše. Cukříček se na ni podíval modrýma očima, ale nebylo v nich nic. Jen vina a výčitky nad tím, že nevlastní sestru takhle vyděsil.
„Nic se neděje." Snažila se ho uklidnit a pomalu ho objala. Cukříček se nechtěl vyprostit, ale na druhou stranu ani neměla pocit, že by se snažil jí objetí oplatit. Jen hlavou se o ni opřel.
Když se setmělo a podívali se na padlé splátce, donesla Chilli z nejbližšího okolí hromadu dřeva, nechala Zenita vysušit ho mírným plamenem a následně zapálit, aby bylo v té černé noci něco vidět. Mírný déšť jí pomáhal omývat z Cukříčka krev, zatímco ona kontrolovala ty nejhorší škrábance na bocích a krku. Zenit měl za úkol oheň udržovat, dávat pozor na okolí a taky ohřívat to maso z jelence, kterého Chilli přes den ulovila. Mrzelo ho, co se jeho spojencům přihodilo, ale byl rád, že mezi padlými nebyla Khesi. Uměla se o sebe postarat. Byla vážně skvělá. Snad bude mít brzy možnost najít ji. Měl pocit, že zítra už zvládne odejít. Ne, že by byl nevděčný Chilli a Cukříčkovi, dlužil jim, ale popravdě mu někdy hrobodrapka naháněla strach. A kdo ví, jak na tom teď bude Cukříček. Na venek se tvářil neškodně, ale v hlavě mu zuřila neskutečná bouře. Všechno to, co se stalo ho drtilo a on nemohl jinak než si za to připadat zodpovědný. Chilli zabila ŠeraFinu kvůli němu, on zabil Sanhuu a málem i Gaziho. A všechno to byla jeho chyba. A se začátkem noci se ukázalo, že zemřel Chromazit. Ten nodr, kvůli kterému zabil Sanhuu. Co se mu stalo? Zabil ho někdo? Chilli sice říkala, že ona to nebyla, ale mohl jí věřit? Dělala všechno pro to, aby se cítil lépe. A jak se o něj pořád s láskou stará. Proč jen ho už dávno nezačala vnímat jako přítěž, za jakou se považoval? Proč byl svět kolem něj takový?
„Máš v rameni asi kus kůry." Řekla najednou Chilli a vyrušila tím Cukříčka i Zenita z myšlenek. „Budu ti to muset zkusit vyndat, už teď ta kůže vypadá zarudle."
Vřískoun na to nic neřekl, ale přikývl. Chilli se zatím celá nervózní nachystala. Se svými klepety teď nebyla tak užitečná a k Zenitovi její bratr asi hned tak nepůjde. Chytila tedy vyčnívající kousek do čelistí a trochu s ním zaviklala. Byl jen pár centimetrů dlouhý, ale i tak už mohl způsobit škodu. Bez varování pak kůru skousla a trhla směrem ven. Cukříček zavřískl, jako by mu prokousla krk, s kňučením odskočil a podíval se na krvácející rameno. Chilli vyběhla za ním, aby ho uklidnila, ale zarazila se a musela vzhlédnout k nebi. Měla pocit, že slyšela mávání křídel a viděla ve světle ohně siluetu draka, ale pak někam zmizela. Zase se obrátila na Cukříčka.
„Promiň, ale snad to pomůže." Omlouvala se mu jeho sestra. Mohla jen doufat, že mu kus toho dřeva nezůstal v těle, nerada by riskovala infekci. „Jinak už jsem ale prohlédla všechno, mělo by to být v pořádku."
Cukříček se s vytřeštěnýma očima několikrát zhluboka nadechl, jakoby na něj šel další záchvat, ale nakonec se po chvíli uklidnil.
„Díky, Chilli." Dostal ze sebe.
„Není zač, odpočiň si." Odpověděla a lehla si k němu.
Po půlnoci se spustil hotový liják, takže udržování ohně bylo podstatně náročnější, ale Zenit ho pak schoval pod křídlo, takže se to dalo zvládnout. Hlavně, že každý měl co jíst. Chilli a Cukříček se podělili o jelence a Zenit konečně mohl dojíst ten zbytek jídla od sponzora. Dračice mu dokonce nabízela i kousek čerstvého masa, ale ačkoli by si dal, raději to slušně odmítl. Nechtěl jí přidělávat starosti s dalším lovem. Chilli už měla Cukříčka u sebe a vzdalovala se leda kvůli dřevu. Nedlouho na to všichni tři už jen seděli a koukali do plamenů. No, možná, že ne jen oni tři. V noci se k nim totiž připojil nečekaný návštěvník.
Fourstar, které se nalezená jeskyně sice velmi líbila, ale nehodlala tam strávit noc, se u jejichž ohně objevila celá zmoklá. Navíc pořád měla celkem strach z Křišťála, ale i Lucyary a dalších poblázněných vzteklých draků. Ve skupince si bude připadat bezpečněji.
„Ahoj," pozdravily nahlas všechny čtyři hlavy a pak se slova ujala Stella, „mohly bychom se k vám na zbytek dnešní noci připojit? Prosím. Jen dnes. Je zima. V lese jsme jinak sami, a pokud potřebujete nějak pomoct, rády se vám za to odvděčíme."
Zenit si nebyl jistý, co na takový dotaz odpovědět. Chilli stála v pozoru a nahrbená, jak se snažila působit dostatečně vážně. Jediný Cukříček nevypadal, že by ho Fourstařin příchod nějak překvapil.
„Nejsem si jistá." Řekla Chilli. „Neznám tě."
„Ale neznala jsi ani mě." Podotkl Zenit.
„Jenže to mě ukecal Cukříček." Odsekla.
„Prosím!" Žadonila dál Ylli. „My vám to vážně vynahradíme."
Chilli se podívala na Cukříčka. Ačkoli byl jeho výraz prázdný, byla přesvědčená, že ví, co se kolem něj děje. Nechtěla mu způsobit další výčitky, nebo bolest.
„No dobrá, můžete jít blíž." Řekla nakonec.
„Děkujeme!" Řekly radostně všechny čtyři hlavy a zákeřník se opatrně přisunul blíž k ohni. Zenit nad ním stále svým křídlem dělal střechu, takže teď tu bylo docela příjemně, přestože na všechny draky pršelo. Chilli objímala Cukříčka křídlem, takže alespoň on měl záda suchá.
„Fourstar," začal trochu nervózně Zenit, „neviděla jsi náhodou někdy teď Khesi? Tu samici spalovce z Šestého kraje?"
„Ano, byly jsme spojenci minulou noc." Řekla Dara.
„A?" Vyzvídal s nadšením Zenit. „Všechno v pořádku?"
„Jo, asi." Odpověděla Tara. „Teda my jsme spolu byli v pohodě, i Alexandra, ale pak se tam objevila Lucyara a Křišťál a ti už tak v pohodě nebyli. Tedy aspoň pro nás. Proto jsme se k někomu raději chtěly připojit, nerady bychom strávily další noc ve strachu."
„Jo, Křišťála jsem potkala a tvrdil, že jde po Lucyaře. Nicméně byl na tom s křídlem tak špatně, že sotva létal, myslím, že není důvod bát se ho." Přidala se i Chilli.
„Chápu." Přikývl Zenit. „Ale jsem rád, že co jsme my čtyři tady, tak jsme zatím v pohodě." I Khesi, ať je kdekoli. Lory mu říkal, že i on byl s Nubkhesbed spojenec, ale v jiný den. Ani ona si tu nepřipadala v bezpečí a po zkušenosti s Arkonem se jí nemohl divit. Pořád tu ale byli další jemu podobní.
„To jo, připadáte nám taky celkem fajn." Řekla s úsměvem Stella, ale Chilli si tiše odfrkla.
„Nebýt toho hrozného deště, mohla to být fajn noc pro historky." Povzdechla si Dara.
„BACHA!" Zavřískly najednou Tara a Ylli s očima upřenýma vzhůru. Chilli, Zenit i Cukříček okamžitě vzhlédli a spatřili malou tmavou věc, která k nim mezi stromy rychle padala. Do všech čtyř draků jako by hrom udeřil. Zenit stáhl křídlo k sobě, aby se jím kryl a Fourstar se snažila couvnout. Chilli na okamžik nevěděla, co udělat dřív, ale nakonec vyhrál její nejsilnější instinkt. Ochránit svého bratra. Natočila se k němu a obě křídla dala kolem něj. Na krátký okamžik si hleděli do modrých očích a v obou byla lítost a strach. Cukříček pohnul tlamou, jako by chtěl ještě jednou říct její jméno, jenže vzápětí balíček trhavin prolétl kolem ohniště a ještě než dopadl, ozářilo nejbližší okolí oslepující světlo, které se ihned proměnilo v ohnivý výbuch. Ozvala se strašná rána, která se s ozvěnou rozlehla až k hranicím arény a pak bylo na místě, kde předtím tábořily čtyři draci jen děsivé ticho, dým a tma.
Doprostřed vší téhle zkázy ale přistál splátce z Jedenáctého kraje. Hefu se s divokým pohledem a zubama vyceněnýma rozhlížel kolem a díval se, co způsobil.
Ani pevná křídla spalovce nestačila k tomu, aby zabránila šrapnelům zabodnout se mu do těla. Křídelní blánu měl rozervanou na kusy a tělo mu teď hyzdily nové spáleniny a rány. Už se ale nehýbal. Naproti leželo zkrvavené tělo vřískouna. Ani sestřina křídla ho nedokázala ochránit. Chilli ale měla oči otevřené a sípavě se snažila nadechnout, přestože její křídlo bylo téměř odtržené, jako to Zenitovo, a na těle měla mnoho ran a popálenin. To ho překvapilo, netušil, že karmínový hrobodrap může být tak odolný. Chilli ale v ten moment doufala, že už bude po ní. Nechtěla vidět, co se stalo Cukříčkovi. Byl určitě mrtvý. Neměl tak silnou kůži jako ona. A ona se k němu snad brzy připojí. Hefu přistoupil k ní a prohlédl si ji. Měl by ji nejspíš dorazit, bylo by to milosrdenství. Ale dřív než jeho jedový bodec stihl udeřit, Chilli vydechla a její hrudník se už nezvedl. Vzápětí arénou postupně zazněly čtyři rány z děla. Hefu se zarazil. Tak moment, čtyři?
Pak si všiml o kus dál zákeřníka. Pomalu se k němu přiblížil. Byli to VXYZ, nebo Fourstar? Protože byli při výbuchu blízko a neměli se jak chránit, bylo jejich tělo zohavené nejvíc.
Sotva našel růžové krční výrůstky a hnědé šupiny měl jasno. Byla to Fourstar. Splátkyně ze stejného kraje, z jakého pocházel. No, tedy, jak se to vezme.
Dnešní noc si totiž Hefu něco uvědomil. Něco, co ani netušil, že si pamatoval. Nebyl z Jedenáctého. Když dnes uviděl v lese světlo, chtěl se podívat, co se tu děje. Vyletěl ze své jeskyně, minul jeden nehlídaný oheň a teprve až u toho, kde tábořila čtveřice draků se zastavil a neslyšně poletoval vysoko nad ohništěm. Cítil pach pečeného masa a spáleniny, jenže pak Cukříček strašlivě zavřískl, Chilli vyběhla za ním, jako by ho chtěla napadnout a on ucítil i dračí krev. V ten moment měl pocit, že mu přestalo bít srdce. Všechny tyhle vjemy mu totiž otevřely vzpomínku z doby, kdy byl mladší. Vzpomínku, o které ani netušil. Našel klíč ke své minulosti a proto tihle čtyři draci museli zemřít. Nebylo v tom nic osobního. Musel ale vyhrát, aby se mohl pomstít těm kdo ublížili jemu... a jeho matce. A rozhodně se teď jen tak nevzdá.
Pekelník si odfrkl, zamával všemi čtyřmi křídly a vydal se zpátky do bezpečí jeskyně dřív, než se na místo činu dostane další. Pro dnešek už jeho výbuch vzteku a emocí snad skončil. Ale aniž by si toho Hefu všiml, jeden drak, který tábořil jen kousek odsud, přeci jen viděl, co provedl. A nehodlal to jen tak nechat být.

Lory se přes den poté, co odešel od Zenita, ještě chvíli potuloval arénou a dával pozor, aby nikde nepotkal nikoho nebezpečného a zvláště ne Chilli. Vypadala vážně nervózně, když ji viděl naposledy a nebylo se čemu divit. Snad Cukříčka našla a Zenit se vyhnul trestu.
Ještě před tím, než se setmělo si ale našel pěkný úkryt v křovisku, kde odpočíval. Až s příchodem noci vylezl, aby se dozvěděl, kdo padl. Chromazita tedy opravdu nečekal, ostatně, jako všichni, kdo s ním předchozí den byli ve skupince. Na druhou stranu, možná se mu teď bude spát klidněji, ten nodr byl hrozivě vypadající drak. Aspoň, že ostatní splátci, se kterými se v aréně setkal, byli zatím v pořádku.
Hltavec se zase vrátil do křoví, zatímco déšť tiše ťukal do listí, ale zanedlouho se mu podařilo usnout. Znovu se vzbudil až někdy v druhé polovině noci, kdy liják zesílil a Lory byl od hlavy po ocas mokrý. Byla mu od začátku her zatím největší zima. Nebylo to zrovna fajn, nejraději by se ohřál ohněm, nebo se někam přesunul, ale nechtěl na sebe upozornit. Zavrtěl se na místě a znovu zavřel oči. Neměl tušení jak dlouho spal, jestli vůbec spal, když najednou se odněkud mezi stromy ozval výkřik, strašlivá rána a ohnivý záblesk. Lory se ihned probral a vyděšeně se rozhlížel. Bylo ale dusivé ticho. Pak se ozvaly ty čtyři rány z děla. Splátce z Dvanáctého celý vyklepaný mohl jen uvažovat nad tím, co se stalo a kdo byli ti čtyři padlí. Snad ne někdo, koho znal. Vypadalo to, že někdo odpálil výbušninu, ale přesvědčovat se nechtěl.
Aby toho nebylo málo, zaslechl po chvíli i on pípání a vyděšeně sebou trhnul. A je po něm, napadlo ho nejdřív. Když ale vzhlédl k šednoucímu nebi, uviděl sponzorský balíček s padáčkem. Bál se vylézt, ale byl zvědavý, co dostane. Byl to jeho první dárek. Dal si sice na čas, ale když padáček přistál, opatrně vylezl ven a přitáhl si ho. Zvědavě ho otevřel, ale když spatřil obsah, ztuhl. V nádobě byl balíček. Dostal výbušninu. Jeho mentorka Crow nejspíš měla velmi dobrý důvod mu ji poslat. Radost by mu sice udělalo nějaké teplé jídlo, ale musel věřit tomu, že ona věděla, co se mu mohlo hodit nejvíc. Snad se nemýlila.
Lory se na tu věc ještě chvíli díval, než ještě jednou zívl. Když se ale rozhlédl po okolí, usoudil, že už nemá smysl usínat. Aréna se začínala rozsvěcet do šedivé barvy a déšť pomalu ustával. Čtvrtý den her byl tady.