Druhý den končí, druhá noc začíná.
Nedlouho po setmění se ozvala hudba. Hymna Kapitolu. Jeho symbol ve tvaru kruhu, v kterém byl majestátní orel s roztaženými křídly se neočekávaně promítl na stěnu arény. Pod ním se zjevil jediný nápis: Padlí. Všichni zbývající draci na to zmateně a překvapeně zírali. Tohle ještě neviděli.
Na stěně arény se postupně, podle čísla kraje, promítaly obrázky dračích splátců, kteří už zemřeli:

Night, 3. Kraj

Vrtichvost, 6. Kraj

Měsíčnice, 7. Kraj

Vrtohrabka, 9. Kraj

Křiklounka, 10. Kraj

Mlhozrak, 10. Kraj

Vrahojed, 11. Kraj

Drtiroh, 11. Kraj

Tris, 12. Kraj

Hudba dohrála, promítání skončilo. Draci, někteří smutní z toho, co viděli, jiní rádi, že už zbývá jen patnáct splátců, se opět vrátili do kruté reality. Čtrnáct z nich se také jednou objeví na stěně arény. Otázkou je, kdo se tam neukáže.

* * *

Azalea byla hrůzou bez sebe. Kolem ní se to hemžilo zlomyslnými pohledy draků. Cenili na ni své ostré bílé tesáky, jako by byla jen bezbranná chutná kořist. Dračici pohltil pocit naprosté bezmocnosti a strachu. Couvala. Nevěděla, jak utéct. Ani nemohla. První z draků rozevřel čelisti a s mrštností hada zaútočil. Jeho šedivé lesklé brnění se krátce zalesklo, ale víc už neviděla. Jen ty šílené hladové oči a tesáky. Pohltila ji tma a bolest.
Azalea prudce vstala, zrychleně dýchala a s očima vytřeštěnýma hleděla do noci. Cítila, jak se do ní znovu zahryzly ty zuby. Zmateně se rozhlížela kolem. Draci byli pryč. Její bratři tu nebyli. Nemohli jí ublížit. Byla tu jen ona a zbývající splátci. Oddechla si. Jakmile se jich zbaví, už nikdo jí nikdy nezraní. Dokáže jim, že je nejsilnější. Zase si lehla pod malý skalní výklenek a ještě se podívala na nebe. Jak dlouho spala? Kdy začne svítat? Hlavně, aby ji ve spánku nikdo neobjevil. Položila hlavu na přední tlapy a poté, co se uklidnila, zavřela oči a její dech se zpomalil, znovu usnula.

Rozarie už hodně dlouho čekala na místě. Pro jistotu se ani nehýbala a doufala, že se nezmění směr větru. Jakákoli chyba by ji mohla stát krk. Čekala, až ten velký drak vážně usne. Věděla, že nemá šanci ho zabít takhle, ale kdyby mu sebrala tu věc z ocasu, mohlo by to vyjít. Ona sice jeden nástavec měla, jenže by raději nejdřív obrala toho strážce. Aktivace zbraně by ho moa vzbudit. Musela počkat, až Mírotvorce vážně tvrdě usne.
Sklivec mu do večera vážně pomohl jak s čištěním rány, tak i s nástavcem na ocas schopným vystřelovat dlouhé šípy. Nakonec si ještě dobře popovídaly a strážce před setměním odešel, jak slíbil. Nešel moc daleko do lesa. Lehl si vedle padlého kmene stromu a zdálo se, že se chystá v noci spát. Rozarie tam už v tu dobu byla, ztuhlá strachem, ale drak o ní nevěděl. Vítr její pach odnášel jiným směrem.
Ale teď už to vypadalo, že je čas. Samice chromajzláka co nejtiššeji našlapovala směrem k Mírotvorci. Nijak se nepohnul. Klidně oddychoval. Kdežto dračice snad ani nedýchala. Blížila se. Ani nevěřila, že drak si jí pořád nevšiml. Už byla u jeho ocasu a toho strojku. Ještě jen, jak ho sundat. Prohlížela si ho. Zdálo se, že jakýsi zapínací mechanismus je zespodu. Možná, že kdyby to drápy zkusila rozepnout...
Mírotvorce poplašeně zvedl hlavu a zařval. Rozarie zděšeně skočila dozadu. Kamenný drak nemotorně vstal a v sebeobraně zašvihal ocasem, aniž by věděl, který splátce ho vyrušil. Rozarie v noci neviděla zrovna nejlépe. Nevšimla si, co k ní letí. Vykřikla, když se jí dlouhý úzký osten zabodl do břicha. Strážce si poté uvědomil, co se děje a po čichu poznal, že útočník byl chromajzlák. Ale teď bylo ticho. Mírotvorce postupoval a narazil na nehybné tělo. Ucítil krev. Vzápětí se ozval výstřel z děla a drak vylekaně couvl. Ne, tohle se stát nemělo. Zabil ji. A navíc nechtěně! Tyhle zbraně pro něho nejsou výhoda.
Strážce si sundal nástavec z ocasu a položil ho do jamky pod kmen stromu. Možná se pro to někdy vrátí. Ale teď hlavně musí najít jiné místo, kde by mohl spát. Otočil se a lehce kulhavým krokem z místa činu se svými myšlenkami odešel. Jeho otec by z něj asi neměl radost. Sám na sebe teď určitě nemohl být hrdý.

Rapl se potácel lesem a hledal vhodné místo k úkrytu. Bohužel marně. Zeshora nic neobjevil a když už, poznal, že tam sídlí někdo jiný. Už spoustu hodin se zoufale snažil najít bezpečné místo. Kromě toho ani nelovil. Všichni vodní draci dosud žili, takže by to blízko vody ani nemuselo být bezpečné. Dlouho nespal a byl tak vyčerpaný, že měl obavy, jestli by si vůbec všiml nějakého blížícího se nebezpečí. Kráčel s hlavou svěšenou, očima přivřenýma a ocas za sebou jen táhl. Každý krok mu připadal těžký a pomalý. Pak něco zaslechl. Prudce se otočil a nasál vzduch. Nic necítil. Což ovšem neznamenalo, že tam nikdo není. Ještě, aby ho sledovala ta, co mu ve dne ukradla ryby. Ale tu by možná zvládl. Největší starosti mu teď dělala Aquamarína, Mírotvorce, Řemdih a Azalea. V tomhle stavu by neměl šanci. Ozvalo se zapraskání. Děsovec neváhal, rozběhl se směrem od zdroje zvuku a mávl křídly. Srdce se mu divoce rozbušilo a dech se zrychlil. Znenadání se mu zamotala hlava, před očima se mu zatemnilo a jakoby přestal ovládat křídla, padal k zemi. Naráz ještě trochu cítil, ale ve vteřině už nevnímal vůbec nic.

Duhotvorku dosud nic neohrožovalo. Jen tak klidně ležela u kmene stromu a občas se rozhlédla. Byla ráda, že Azalea žije. Třeba se jí zítra konečně podaří ji najít. I když, těžko říct, jestli by o ní stála. K jejím uším znenadání dolehl tlumený křik. Rychle vstala a ostražitě se za zvukem dívala. Znělo to bolestivě, trochu jako volání o pomoc.
Nedalo jí to. Vzlétla a zamířila ke zdroji zvuku. Chvilku letěla nad stromy, pak přes řeku a pak už jen krátce znovu nad stromy. Dovedlo ji to až k malé a neúplné jeskyni, částečně byla odkrytá. Uvnitř musel být velký drak a podle toho modrého těla se zelenými odlesky a tmavě modrými znaky to mohl být jen jeden.
„Ty mi neublížíš, viď?" Zeptala se po chvilce zoufale Aquamarína a z očí jí čišelo utrpení.
„Ovšem, že ne!" Zvolala starostlivě Duhotvorka. Nemůže přece nikoho nechat bez pomoci. „Co se ti stalo?"
„Nevím, narazila jsem, moje křídla, nevím co s nimi je..." Řekla a zkusila je zvednout, ale zasyčela bolestí.
„Počkej, nehýbej s nimi! Možná jsou jenom naražená a ne zlomená." Samice kratideště důvěřivě přistoupila až k Aquamaríně a jemně se každého křídla dotkla. Zraněná dračice několikrát zasyčela, ale nezaútočila.
„Zlomené to není, takže nejspíš jen vážně naražené, možná naštípnuté, ale kosti jsou v celku a to je hlavní. Jen bys raději neměla létat, ani s nimi plavat, bylo by nejlepší, kdyby jsi byla na bezpečném místě poblíž vody, kam se budeš moct jít zchladit. Když už jsme u toho, nějakou vodu donesu." Nabídla se Duhotvorka.
„Díky." Odpověděla upřímně a skoro až dojatě dračice, když kratidéšť s mateřským úsměvem odcházel.

Echo byla ve své jeskyni naprosto spokojená. Nikdo jí nerušil a nikoho ani necítila. Klidně odpočívala, se zavřenýma očima tam stála a jen vnímala všechny možné vibrace, které kolem ní byly. Ještě k tomu u toho vydávala tiché, bzučivé zvuky, skoro jako nějakou mantru. Jistě by poznala, kdyby se k ní někdo blížil. A navíc, zespodu ji nikdo nepřekvapí. Oba tunelující draci byli už mrtví. Kde byl Triplovi konec to netušila, ale neměla moc zájem toho arogantního draka hledat. A to byl jen o rok starší než ona. Už začínala mít náladu na nějakou akci, chvílemi ji ten neustálý klid znervózňoval. Skoro, jako by v aréně už nikdo další nebyl. Zítra by mohla něco vyzkoušet. Ale teď bude ještě trochu meditovat.

Ostříž našel klidné místo k odpočinku poblíž řeky. Pořád byl trochu v šoku z toho, co se stalo minulou noc. A ještě mu to připomněl promítaný seznam padlých draků na stěně arény. Alespoň, že smrtidrápa nemůže pomstít ani Drtiroh. Ležel kouskem těla pod kořeny stromu a jen doufal, že jeho ostře růžové rohy nevyčnívají. Jeho nos ani zrak ho před žádným nebezpečím nevarovali, takže po dlouhé době zavřel oči.
Občas je pro jistotu na moment otevřel a byl by je zase zavřel, kdyby ho neupoutal pohyb na břehu řeky. Mihlo se tam tělo.
Ostříž vyděšeně vykulil oči a přitiskl se co nejvíc pod kořeny. Rozhlížel se a snažil se zachytit pach draka. Ale nic necítil! Takže buď byl ve vodě tak dlouho, až to jeho pach krátce zamaskovalo, nebo ho odnášel vítr. Ale třeba si ho nevšiml. Co má dělat?! Jestli se na něho takhle vrhne, nedokáže se ani bránit. Je tu skrčený jak ve skořápce. Co teď?! Pořád těkal očima všemi směry, ale nic nenašel. Kde ten drak je?
Čekal několik minut, ale ten klid ho ubíjel. Odvážil se. Měl pocit, že by se jinak zbláznil. Co nejtiššeji vstal a všechny smysly měl zapojené na maximum. Zvedal hlavu, aby zachytil cokoli. Koutkem oka něco spatřil a prudce otočil hlavu na stranu. Ale uviděl už jen otevřené čelisti větroplacha. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce a už nedokázal nic udělat. Kroko mu skočil na záda a zkusil se zahryznout do větrolamova krku, ale Ostříž pod jeho váhou zavrávoral a větroplach sice měl v čelistech jeho krk, ale také ony růžové ostny. A ty se tak snadno sevřít nedaly. Pustil a jako had se připravil k dalšímu výpadu. Ostříž se ale trochu vzpamatoval a schválně spadl na bok. Kroko se přes něho překulil, ale byl na nohou ve stejný okamžik jako jeho soupeř. Jeho oči vítězně svítily, zatímco Ostřížovy byly plné děsu.
Kroko znovu vyrazil. Větrolam smrtonoš se tak tak uhnul, ale větroplach se hned zase odrazil a skočil mu zezadu na bok. Ostříž zakřičel a spadl na zem. Kroko se na něm tentokrát udržel. Čelistmi mu sevřel hrudník a křídelní rameno a stiskl. Teď Ostříž zařval ještě víc, ale bolest v něm zároveň probudila vztek.
Překulil se na záda a dvěma nepokousanými křídly vrazil Krokovi pořádnou facku. Větroplach zmateně couvl. Ostříž vstal a vyzývavě zařval. Oči mu tentokrát sršely zlostí. Kroko řev opětoval a znovu zaútočil. Větrolam přepadl dozadu a oba draci chycení do sebe se kutáleli směrem k řece. Ostříž tentokrát využil všechna čtyři křídla a silné zadní nohy, aby ze sebe útočníka sundal. Kroko byl teď na zádech a snažil se rychle postavit. Hned na to se na něho Ostříž znovu vrhl. Sevřel ve svých nodrům podobných čelistech větrolamův hubený krk a svíral.
Kroko nevěděl, jak vstát, protože větrolam se o něho opíral i křídly a zadní končetinou ho držel na zádech. Zoufale mlátil kolem sebe, ale nic nezabíralo. Drak z Pátého kraje se po chvíli začal dusit a jeho odpor slábl. Ostříž ale nepolevil. Za pár vteřin se překvapený a vyděšený Kroko přestal hýbat úplně a tělo mu ochablo. Okamžik na to se ozval výstřel z děla. Ostříž pustil a překvapen i vylekán sám sebou od mrtvého couvl. Jak tohle zase dokázal?

Triple tentokrát nechtěl riskovat skrýš na zemi, takže měl zálusk na co největší a nejlépe krytý strom, jaký tu najde. Po dlouhém zkoumání se mu zalíbil jeden velký listnáč. Problém byl v tom, že byl natolik hustě olistěný, že bylo snad nemožné najít zeshora větev na přistání. Někdy se létání prostě nehodí. Nevadí. Zkusí to tedy zezdola. Popolétl tedy zespodu k prvním větvím a chytil se jich klepety, drápy zaťal do kůry a šplhal. Docela to šlo. Jakmile vylezl zhruba do poloviny, narazil na silně vypadající větev, pěkně krytou listy. Opatrně na ni po čtyřech nalezl. Působila stabilně. Opatrně si lehl, ocasy omotal kolem ní a ještě se přichytil klepety. Zítra by si mohl zkusit dokončit svůj tábor a hlavně sehnat ty zásoby. Buď je bude mít na stromě, nebo pod ním, ale mohly by se jistě hodit. Ještě chvíli čekal, jestli se něco nepřihodí a poté pomalu usnul.

Řemdih řeku krátce před setměním objevil, ale dlouho se u ní nezdržel. Ostatní draci tu pořád byli. Vrátil se zpět do lesa, ale usadil se poblíž stromu a napjatě poslouchal. Ve tmě a mezi stromy neviděl tak dobře, jak by si přál. Na lov vyrazí, až bude zbývat málo splátců. Ale dnešní noc usnout nechtěl. Bude prostě jen ležet a poslouchat okolní zvuky. Třeba se mu nějaký hlupák dostane přímo pod čelisti a jemu bude pak stačit jen chňapnout po něm. A pokud ho někdo zkusí přepadnout, jistě si ho všimne. Dnes spát nepůjde.

Sklivec se odvážil vyrazit v noci na lov. Draků. Plaval řekou po proudu směrem na jih, až narazil na místo, kam vytékala. Vypadalo to na pěkné, malé jezírko. Poprvé od doby, co se dostal do arény se mohl pořádně potopit. Nádhera. Mohl by sem chodit častěji. Ale teď měl v plánu něco jiného. Přeplaval jezírko a zahnul trochu na východ. Vylezl na břeh a ihned kontroloval, jestli někdo není poblíž. Nelíbilo se mu jeho albínské zbarvení. Vždyť by ho viděl snad i ten strážce. Dostal nápad. Zaplul zpátky do jezírka a zamířil na dno. Dole bylo bahno, přesně to, co potřeboval. Zkusil se jim celý pečlivě obalit, ale když vylezl, místy z něho spadlo. Pořád lepší tohle, než nebýt maskován vůbec. Vyrazil po souši.
Terén se směrem na východ trochu zvedal. Snažil se zachytit jakýkoli pach, ale krátce na to něco zaslechl. Možná smích...? Znělo to buď jako malý, nebo velmi mladý drak. Ale Night z jeho kraje i ten mlhofuk už zemřeli, tak kdo to může být? Zvědavě vyběhl do krátkého mírného kopečka. Byla tam jeskyně. Viděl krátké oranžové záblesky, jako by tam plápolal malý oheň. Připravil si nástavec s ostrými drápy. Vycenil zuby a podíval se dovnitř. Ale překvapeně se zarazil.
Blíž k němu seděl dramillion a polekaně se mu díval do očí. Kousek dál od něho byl kříženec zářícího draka a štíráka dravého. Byli tam dva! Sklivec byl v nevýhodě. Nick nepůsobil nebezpečně, spíš vážně vystrašeně. Lea ale nevypadala, že má strach. Přátelsky se usmála.
„Ahoj," pozdravila, „chceš se k nám přidat?" Dramillion na ni překvapeně vykulil oči a pohledem vyjádřil nesouhlas.
„Ahoj?" Odpověděl nejistě písečný přízrak a postoupil víc do jeskyně. To si ti dva myslí, že tu mohou jen tak tábořit? Oba draci zavrčeli, když si všimli nástavce na drápy a Sklivec ostří raději rychle stáhl. „Proč ne?" Zkusil to znovu a zazubil se. Bude možná lepší hrát si na kamaráda, než se nechat zabít. Klidně se posadil ke stěně jeskyně a opřel se o ni. Teprve teď si všiml, že dračice má nejspíš čerstvě pořezanou křídelní blánu a poraněnou nohu. Ale Nick vypadal v pořádku.
„Je mi líto Night." Šeptla opatrně Lea. Sklivec se na ni ostře podíval, ale rychle se uklidnil.
„Jo, je jí škoda." Řekl tiše a podíval se do země.
„Vrtichvost je už také mrtvý, byl z mého kraje." Posmutněla.
„A z mého Tris." Zakňoural Nick. Lea se mu ale nevěřila s tím, co se jí přihodilo minulou noc. Pravý důvod jejího zranění. Nechtěla přijít o možného spojence. Sklivec k drakům náhle pocítil jistou empatii. Jejich spojenci z domova byli mrtví. Seděli tam a ani jeden se neodvážil rušit ticho.
„Máte u vás v Šestém a Dvanáctém nějaké písně?" Zeptal se po chvíli Sklivec. Oba draci se na něho s mírným překvapením podívali.
„Možná, že něco by se našlo." Pousmála se Lea. Oproti všem možným očekáváním se Sklivcův lov za chvíli přeměnil na příjemný skupinový dračí zpěv.

Sakura seděla zase na stromě a s klidem se rozhlížela po aréně. Kdyby se k ní někdo plížil, jistě by ho ucítila. Bylo ticho. Občas se ozval vzdálený zvuk, ale neměla zájem o jeho bližším zkoumání. Devět draků už zemřelo. A mezi nimi i Měsíčnice. To ji mrzelo. Hodně. A ona se ještě do žádného konfliktu nedostala. Jako by tu nikdo nebyl. Měla by zkusit někoho ulovit. Klidně i s někým, ale hlavně to dobře naplánovat. Tiše si něco mumlala a přemýšlela, aby jí noc rychleji utekla. Zítra musí něco vymyslet. Nebo něco vyzkoušet.