Poštolka ležela ve svém pelíšku spolu s Větříkem a Šťovíkem, kteří nešli na shromáždění. Za nedlouho by se měly kočky vrátit. Nevěděla jestli budou naštvaní nebo jestli se nic nestane. Nemohla usnout a ani nechtěla.

Najednou se ozval vzteklý výkřik. Už jsou tu. pomyslela si smutně Poštolka. Asi je čas jít. Vstala, aby nevzbudila ostatní a propletla se doupětem ven z tábora.

"Kde je Poštolka!?" ozval se z učednického doupěte hlas Rudého.

"Nevím, před chvilkou tu byla." odpověděl rozespale jeden z učedníků. Poštolka vyrazila z lesa. Mířila rovnou k Hvězdnému jezírku na místo shromáždění. Sotva popadala dech když doběhla k obřímu dubu u kterého leželo jezírko. Odrazila se od země a vší silou se vydrápala do korun dubu. Doufala že jí tu nenajdou.

Po dlouhé době kdy se nic nedělo se konečně odhodlala vylézt ven. Nikde nikdo. Ty zatracené Jezerní kočky ji připravily o vše. O rodinu, přátele a dokonce i o nový klan. Vztek jí lomcoval až se jí skoro podlomily nohy. Potom za ní někdo vyšel z křoví. Pohotově se otočila a uviděla Šťovíka.

"Poštolko, je...je to pravda?" zeptal se opatrně. Poštolce to bylo všechno hrozně líto. Nejradši by teď zalezla do svého pelíšku a tam by se vybrečela.

"Ano." odpověděla suše.

"Rudý měsíc nám pověděl že jsi zabiják." pokračoval Šťovík. "Prý jakmile tě uvidíme, máme tě k němu dovézt ideálně mrtvou. Byla by to velká čest."

"Co tím myslíš?" zeptala se Poštolka.

"Byla by to velká čest splnit tento úkol." řekl Šťovík. Poštolka už bohužel začínala tušit. "Dokonce by mohli z učedníka jako jsem já, udělat válečníka." usmál se. Pak na ní skočil.