Rhena nechala Feyre se zabydlet a sama šla s Rhysem a Mor do kamenného města. Vešli do síně a pohlédla na všechny kolem. Její pohled padl na Keira, otce Mor a jejich strýce. Nenáviděla dvůr Nočních můr a nebyla jediná. Jenže na rozdíl od Mor, Rhena mohla odejít a neřešit ho. Mor seděla v čele dvoru Nočních můr, stejně jako ona seděla v čele dvora Temnot.

Nebyla nadšená z povinností, které jako vladařka měla vykonávat, ale chtěla pomoct bratrovi. K večeru se vypařila a objevila se na dvoře Temnot. Vydala se do města a stíny jí dělaly společnost. Ress jí hlídal ve městě od pádu Amaranthy, jelikož sem přišlo mnoho nových víl a oba si byli vědomi, že nemusí mít vřelé myšlenky vůči vladařce. Rhena zde uvítala všechny s úsměvem, ale jasně jim dala na srozuměnou, že pokud se pokusí o nějaké pokusy, jež by ohrozily buď ji, nebo dvůr, skončili by jako krmení nestvůr jejího zvěřince.

Všichni z města věděli, že Rhena byla spravedlivá panovnice a snažila se vládnout mile a vstřícně. Jenže když ji někdo naštval, či se pokusil ohrozit dvůr, ne-li víly v něm, poznal její krutost, jež zdědila po otci. Její moc byla sice krásná, ale uměla vyvolat i bolest a utrpení na každém, i na sobě. Možná i proto byla vděčná za Resse, jenž ji hlídal a byl jí za zády všude, kam se hnula. Byla vděčná Kelle, která používala moc místo ní. A rozhodně byla vděčná Christianovi, který její moc dokázal jako jediný usměrnit a zklidnit.

Ve městě pomáhala a smála se s dětmi, které si s ní chtěly hrát. Nakonec se vrátila do sídla a kývla na Resse. Došla do pokoje, ale u postele se opřela o rám a sklonila hlavu. Rázem měla černo před očima.

Když se jí projasnilo, viděla mlhu a kus od ní stála malá holčička. Dívka měla svázané černé vlasy do copánků a stála k ní čelem, tudíž Rhena dobře viděla fialové oči. Hned ji poznala... Byla to ona, když jí bylo 10 let. Malá se na ni podívala a zašeptala.

"Kde to jsem?"

"To nevím, ale nejspíš nejsme na dobrém místě."

"A kdo jsi ty?"

"Jsem přítel. Rheno, neboj se. Za pár let se to změní a nebudeš sama. Vytrvej a nenech se zkrotit, máš velký dar, i když se ještě neprojevil a nikdo v tebe nevěří, překvapíš je."

"Opravdu?"

"Ano..."

Za ní se ozvalo něco, co připomínalo chůzi, jen trochu jinou. Rhena se neotočila, jen zašeptala.

"Dostaň se odsud, rychle."

Malá Rhena se otočila a rozběhla pryč, ale současná nestihla udělat ani krok. Kolem krku ucítila kov, který se jí pevně přitiskl. Nemohla ani polknout, ale cítila smrad, jako by tam byla mrtvola. To, co jí drželo pod krkem, zašeptalo. Hlas té věci jí syčelo shnile do ucha a cítila zápach z jeho dechu.

"Brzy budeš moje a nikdo tě nezachrání."

S tím sebou Rhena cukla a procitla. Mezitím, co byla mimo její pokoj zahalila temnota. Kella stála u zdi, jako připoutaná. Chris se k ní snažil dostat, ale sám měl, co dělat, aby sebou nesekl k zemi. To už se Rhena zhroutila k zemi a temnota zmizela. Chris k ní přiběhl a objal.

"Rheno! Probuď se!"

Kella seděla u něj a hladila ji. Rhena otevřela oči a konečně se nadechla. Podívala se na ty dva a sedla si.

"Co se stalo?"

"Málem jsi nás zabila."

"Cože?! Jak?"

"Kellu jsi držela u zdi a mě jsi přeplnila svou mocí."

"Ani nevím, že jsem něco takového udělala."

Rhena se k Chrisovi přitulila. Kella ji pohladila a s kývnutím odešla. Chris si s Rhenou lehnul, přikryl je a držel ji pevně u sebe. Celou dobu jí šeptal do ucha.

"Už je to dobré, jsem u tebe."

"Omlouvám se, Chrisi, nechtěla jsem ti ublížit."

"Já vím, lásko. Vidím, co se ti stalo a nezlobím se. Spíš se o tebe bojím. Měla bys o tom říct Rhysovi."

"Ten toho má sám moc. Dokud tu bude Feyre, neřeknu mu o tom, a ani když bude řešit záležitost dvoru."

"To mu to ale nikdy neřekneš. Rheno, slib mi, že mu to řekneš."

"Jednou ano, slibuji."

V náruči spolu takhle usnuli a Chris Rhenu držel celou noc, dokud ho Rhena neopustila kvůli Rhysovi, aby s ní usnul, když nespal se svou družkou, tak ať se aspoň normálně vyspí.

Ráno se Rhena připojila k Rhysovi na snídani. Oba čekali na Feyre. Rhys hleděl na úchvatnou krajinu zasněžených hor, které byly ve slunečním světle skoro oslňující, když Feyre vyšla po schodišti na opačném konci síně. Zastavila se mezi dvěma sloupy a prohlížela si vladaře uvelebeného u snídaně a výhled, kterým byl zaujatý.

"Nejsem pes, abych přiběhla na zavolání."

Spustila namísto pozdravu. Rhys se ledabyle ohlédl přes rameno. Zamračil se nad nějakými nedostatky, které odhalil na nebohé Feyre. Rhena se na ni též podívala, ale mlčela. Stále jí nebylo dobře.

"Nechtěl jsem, aby ses ztratila."

Odvětil Feyre stroze. Zadívala se na stříbrnou konvici uprostřed stolu, ze které stoupala pára. Najednou promluvila, asi už jen proto, aby nebylo znát, jak zoufale touží po životodárném čaji.

"Myslela jsem, že tu je stále tma."

"Jsme jedním ze Slunečních dvorů. Naše noci jsou daleko krásnější a západy a východy slunce jsou kouzelné, ale přesto podléháme přírodním zákonům."

Feyre se svezla do čalouněné židle naproti němu. Halenu měl u krku rozvázanou, takže nepatrně odhalovala snědou kůži.

"A ostatní dvory ne?"

"Povaha Ročních dvorů, je spojená s jejich vladaři, jejichž magie a vůle je udržuje ve věčném jaru, zimě, podzimu nebo létě. Vždy to tak bylo. Jde o jakýsi druh podivné stagnace. Za to Sluneční dvory, Denní, Jitřní a Noční, mají spíše symbolickou povahu. Jsme sice mocní, ale dokonce ani my nedokážeme změnit dráhu nebo sílu slunce. Dáš si čaj?"

Po oblé stříbrné konvici tančily sluneční paprsky. Jenom zdrženlivě pokývnula na souhlas.

"Sama ovšem zjistíš, že naše noci jsou působivější, natolik působivé, že se kdekdo na mém území budí při západu slunce a jde spát až za svítání, jen aby žil za svitu hvězd."

"Proč je tu takové teplo, když jsme uprostřed zimy?"

"Díky magii."

"Samozřejmě. Ale proč?"

Rhys se zadíval na vítr prohánějící se mezi horami.

"V zimě si přece vytápíš dům. Proč bych to samé nedělal i tady? Připouštím, že netuším, proč si moji předchůdci vystavěli palác, který by se hodil na Letní dvůr, uprostřed horského hřbetu, který je i za největšího horka jen mírně teplý, ale kdo jsem, abych jejich rozhodnutí zpochybňoval?"

Upila pár doušků ze svého čaje a odvážila si dát na talíř nějaké ovoce ze skleněné mísy stojící poblíž. Rhys sledoval každý její pohyb. Potom tiše poznamenal.

"Zhubla jsi."

"Vzhledem k tomu, že máš sklony hrabat se mi v hlavě, kdykoli se ti zamane, nevím, proč tě to překvapuje."

Výraz v jeho očích byl stále zasmušilý, i když mu na smyslných rtech zacukal úsměv. Musela to být jeho oblíbená maska, kterou si vybudoval během staletí.

"To dělám jen občas a nemohu si pomoct, když ke mně prostřednictvím toho pouta vysíláš všechno možné."

"Jak to funguje, to pouto, které ti umožňuje nahlížet mi do mysli?"

"Představuj si naši dohodu jako most mezi námi. Na jeho koncích jsou dveře do mé a tvé mysli, jakýsi štít. Mé vrozené nadání mi umožňuje pronikat duchovním štítem každého, na koho se zaměřím, ať už nás ten most spojuje, nebo ne, pokud dotyčný není skutečně silný, nebo se důkladně necvičil v umění tento štít udržet. U tebe coby smrtelníka jsem měl dveře dokořán a mohl jsem jimi klidně vkráčet dovnitř. Ovšem když se z tebe stala víla. Někdy nevědomky štít zvedneš, jindy, když prožíváš silné emoce, štít zmizí. A někdy, když oba složíme svůj štít, je to, jako bys stála v bráně své mysli a křičela své myšlenky ke mně na opačnou stranu mostu. Někdy je zaslechnu, jindy ne."

Feyre se zamračila a sevřela vidličku pevněji. Rhena o tom poutu věděla svoje. Měla ho s Chrisem už padesát let a stále ho udržovali silným. I když Rhena měla většinou vůči němu štít složený, pro ostatní byl zvednutý. Nevěřila nikomu, kromě svého druha a svého bratra, ale ani jemu několik věcí neřekla.

"A jak často se mi přehrabuješ v mysli, když složím svůj štít?"

"Když nedokážu rozeznat, kdy jsou tvé noční můry skutečnou hrozbou, a kdy pouhou představou. Když se chystáš provdat a v duchu prosíš o pomoc. Jen když se zbavíš duchovního štítu a nevědomky na mě skrz most chrlíš tyhle věci. A než se zeptáš, zodpovím tvou otázku: Ano, i když zvedneš svůj štít, mohl bych jím proniknout, kdybych si to přál. Mohla by ses ovšem vycvičit, naučit se, jak se proti někomu jako já ubránit i navzdory poutu spojujícímu naše mysli a mým schopnostem."

Nevěnovala jeho nabídce pozornost. Přistoupit na to, že s ním cokoli podnikne, jí zjevně připadalo, jako by se s ním měla natrvalo zaplést. Jako by ochotně přistupovala na jejich dohodu.

"Co ode mě chceš? Řekl jsi, že mi to tady vysvětlíš. Tak do toho."

Rhys se opřel na židli a založil na hrudi svalnaté ruce, které nedokázalo skrýt ani hezké oblečení.

"Pro tento týden? Chci, aby ses naučila číst. Rhena mi říkala, že ses učit začala, ale moc to nešlo."

Poprvé pohlédla na Rhenu, která se na ni jen usmála. Tohle bude ještě zajímavý týden.