Rhena podepisovala papíry, když dovnitř vešel Chris. Usmála se na něj a on přistoupil k ní a políbil ji. Pohladil ji po břiše, šťasten z toho mrňouse v ní. Odtáhla se od něj a vrátila se k práci. Chris si sedl do křesla a pročítal záznamy. Ani jeden nic neříkal. V tom Rhena v mysli pocítila zaklepání na štít. Pootevřela ho a dovolila bratrovi dovnitř vejít.

Rheni? Mohl bych tě o něco poprosit?

Co jsi posral tentokrát?

Nic, jen bych chtěl, abys se mnou a dvorem snů šla do Vytesaného města, vyjednávat s Keirem.

Nechce se mi, mám tu jisté povinnosti.

Rheni, prosím.

Tvůj dvůr ti najednou nestačí?

Nebuď uražená, nemáš důvod.

Poraď si sám.

S tím ho vykopla. Chris zvedl hlavu od papírů a nadzvedl jedno obočí. Nemusel nic říkat a Rhena věděla, na co se chce zeptat. Ani ji to nepřekvapilo. Povzdechla si a zvedla k němu zrak.

"Nejsem součástí jeho dvora, tudíž tam chodit nemusím."

"Ale víš, že bys měla. Pokud prosil o pomoc, měla bys ho vyslyšet."

"Tak ty najednou posloucháš cizí rozhovory, jo?"

Rhena se zasmála a odložila dokument, který zrovna držela v ruce. Povzdechla si a vstala. Otočila se čelem k oknu, o který se opřela a dívala se ven na trénující se vojáky. Měl pravdu. Chris též vstal a došel k ní. Jemně ji objal kolem pasu a pohladil po boku. Otočila na něj hlavu a zaskučela.

"Fajn. Pošlu tam někoho, ať to kontroluje, ale Rhysovi to neřeknu."

"To je moje hodná královna."

"Tu královnu si nech. Víš, že jí nejsem."

"Pro ně ano. Pro ně jsi královna Temnot a tou i zůstaneš."

Políbil ji na tvář a odtáhl se od ní, posadil se na židli a s úsměvem ji pozoroval. Chvíli uvažovala, koho tam pošle, ale nakonec ji jedna osoba vnikla na mysl.

Ressi? Potřebuji tvé služby.

Za chvíli jsem tam.

Ozvalo se zpátky z jeho strany. O pár sekund později, Ressova silueta vystoupila ze stínu, krk stále politý potem, jak trénoval vojáky.

"Co se děje?"

"Potřebuji, aby ses vydal do Vytesaného města zkontrolovat, co si můj drahý strýc bude přát jako odměnu za svou pomoc."

"Půjdu se tedy převléct."

Ress se mírně zamračil, zatím co se jeho stíny rozprostřely na jeho ramenou. Něco na něm nesedělo. Něco bylo jinak.

"Dobře a potřebuji, abys to jen sledoval. Nikdo nemusí vědět, že tam jsi."

Sdělila mu. On se dal na odchod, ale byl zamyšlený. Postřehla to až v ten moment. Musela se zeptat.

"Děje se něco?"

"Ne. Nechám Vám to hlášení u Vás v pracovně na stole, až se vrátím."

Odpověděl úsečně, jeho oči opět prázdné a ostražité. Jenže ona se na něj otočila a úsečně zavrčela nazpět.

"Ne, chci, abys mi hned dal vědět. Jakmile bude mít požadavek, musím to vědět."

Ress zamával rukou, posunujíc tím útržek stínu zpět na jeho rameno.

"Jak si přejete, královno."

Zasyčel a zmizel ve stínech. Přemístil se do Vytesaného města a Rhena se opět posadila na své místo ke stolu. Pročítala záznamy ještě hodnou chvíli, když se jí v hlavě ozvala Keirova slova. Velaris, Město hvězdného svitu. Pochopila ihned a bez dalšího čekání zmizela.

Keir stál před vladaři v trůnním sále. Opovážil se to město zmínit přede všemi. Světlo v sále silně zakolísalo a následně zhaslo. Všichni v ní se vyděsili, jen čtyři osoby byly klidné. Jedna ve stínech, vladař, jeho dcera a Keir. Všichni čtyři věděli, na co se Keir zeptal. Jen on to bral, že světla pohasla kvůli Rhysandovi. Uchechtl se a už se nadechoval, jenže v tom se otevřeli s bouchnutím dveře a každého zamrazila temnota.

Světla se opět rozzářila, ale nebyl to normální oheň, či magické světlo. Celý sál prosvítil temný oheň. Všichni se otočili oním směrem a spatřili ženu kráčející až k vladaři. Šaty tmavé jako její duše. Rukávy neměly, přesto za ní vlály kusy látky, které se s každým pohnutím ruky zavlnily, jelikož byly na rameni připevněné k šatům a na zápěstí náramkem k ruce. Vlasy, jemně svázané, aby jí nepadaly do očí, vlály za ní a její úsměv ukazoval úsměv lovce.

Keir by možná zbledl, kdyby svou neteř neznal. Došla až k nim a před Rhysandem sklonila hlavu. Užasle ji pozoroval. Takové entrée dokázala jen ona. Pohledem přejela dva trůny, které Rhysand nechal vystavět, na niž seděl on se svou družkou. Ona však Feyre nevěnovala ani ždibec své pozornosti a už se očima přesunula na Keira.

"Ale Keire, Velaris? Opravdu?"

Pusu už chtěl otevřít, ale jako by ho něco pohladilo po bradě, říkajíc, ať mlčí. Zahleděl se jí do očí, aby spatřil tu nevinnou dívku, kterou nenáviděl, ale spatřil jen chlad a mráz. Věděl, jak se jeho neteř změnila. Viděl to na vlastní oči už několikrát, ale stále nevěřil. Stále čekal, kdy se vrátí ta slabá dívka. Jenže ta byla již dávno mrtvá. Když skutečně mlčel, odhalila své bílé zuby v širokém úsměvu a pokračovala.

"Čekala bych, že budeš mít lepší cíle. Chtít do Velarisu, který je jen město?"

"Město, které má dlouhou tradici."

"Zajisté, jako by to tvé nemělo."

Rhena se otočila k trůnům a vyšla na stupínek. Ještě milý pohled věnovala Ilariy, která to též s úžasem sledovala. Nikdy Rhenu neviděla v takové podobě. Jenže jakmile udělala krok výš, milost zmizela a nahradila ji lhostejnost s krutostí v očích. Feyre pohledem vyhnala z trůnu, takže jakmile Feyre vstala, ona usedla po boku svého bratra jako to už několikrát dělala. Přehodila si levou nohu přes pravou, tak aby nezmuchlala šaty a opřela si rukou hlavu. Až nyní si všichni mohli povšimnout, že jí kolem hlavy hrály plameny a napodobovaly korunu.

"Takže požaduješ přístup do města, které ti bylo přísně utajováno? O němž se ti ani náš otec nezmínil? Ach, jak ubohé, přesně jako ty."

Keir sebou lehce trhl, když zmínila Maliona. Nenápadně pohlédla na bratra, který jemně přikývl. Věděl to. Tušil, co Keir bude požadovat. Stejně jako ona. Jenže on v tom městě žil, ona ne. Už ne. Ušklíbla se a pohled vrátila na Keira. K Erisovi se nevyjadřovala. Cítila Erisovu přítomnost celou dobu stejně jako on cítil její plameny na svém krku. Špatné slovo a tahle žena ho uškvaří, ať je, kdo je. Moc dobře si uvědomoval, že teď na trůně nestála stejná žena, kterou potkal v lese. Ta byla vyděšená. Tahle byla mocichtivá. Téhle bylo jedno, koho zabije, pokud bude proti ní.

"Váš otec byl slaboch, který nevěděl, co je nejlepší."

"Ne! Náš otec byl vše možné jen ne to, co si ty myslíš. Važ dobře svá slova, pokud nechceš, aby se tvá žena stala vdovou."

Usmála se na něj tím nejlepším úsměvem, jaký uměla, přesto z něj čišel hlad. Poznal v ní Maliona a děsilo ho to. Nevychoval ji, a přesto mu byla podobná víc, než si dokázal kdokoliv přiznat. Pochopil, jak dostala na svou stranu Illyrijce. Pokusil se o to opět.

"Chci neomezený přístup do města."

"Ten ti neposkytnu."

Konečně i Rhysand promluvil. Keir si až teď uvědomil, že tam není jen ona. Rhena se ušklíbla, když viděla Keirův pohled. Věnovala bratrovi pohled, pak ho přesunula zpět na Keira a opět promluvila.

"Anebo to uděláme jinak. Vytesané město je veliké, že?"

"Ehm... Ano?"

"A chodby široké."

"Ano."

"Tak co si zahrát hru, kterou Feyre zná od Amaranthy."

Když to jméno vyslovila, každého zamrazilo. Keirovi jako by došlo, co tím Rhena myslí. Zděšeně na ni pohlédl. Byla známá zvěřincem, obzvlášť svým miminkem, které už vyrostlo. Sám Mimi viděl ještě v době, kdy měla jen metr. Viděl, co baziliščí samice dokázala se srncem, jenže teď to bylo několik staletí. Jak musela být velká? Rhena se mile usmála a vstala z trůnu. Došla těsně k němu a úsměv opět zmizel.

"Myslím, že nechceš svými lidmi nakrmit moji holčičku, ne? Tudíž do Velarisu budeš mít přístup jen ty a dalších pět víl, a za to poskytneš své nejlepší muže."

Keir pohlédl na Rhysanda, který nehnul ani prstem. Věřil sestře. Mezitím se Feyre posadila zpět na trůn. Když u nich nenašel oporu, pohlédl zpět do jejích očí.

"Jistě."

"Výborně."

Usmála se a podívala se na bratra, který uznale přikývl. Nicméně se ke Keirovi naklonila a zašeptala, tak aby to slyšel jen on.

"Porušíš-li tuhle dohodu, vrátím se a Mimi si pochutná na tvých lidech. Ale budu fér. Ženy, děti, starce a nemohoucí nechá na pokoji, aby zbyl někdo, kdo tě bude proklínat."

Odtáhla se a sledovala jeho obličej. Jen přikývl a ona se otočila na bratra. Sklonila hlavu a dala se na odchod. Ještě stihla na Ilariu mrknout a mířila ven, po cestě se k ní přidal i Ress. Vyšli ven a kráčeli chodbou dál.

"Vy si myslíte, že Keir bude následovat vladaře?"

"Ne, půjde po moci. Rhysanda nenávidí a pohrdá jím, stejně tak pohrdá i mnou. A teď mu hlavou vrtá, zda velí Feyre, či já."

"Feyre je vladařka."

"Ano. Ale vladařka, která v tom neumí chodit. I Keir to vidí, že je nezkušená. Pokud má někoho zradit, ať to je někdo, kdo ho dokáže spálit na uhel."

"Zradí?"

"Jednou ano. Ale věř mi, že ten, kdo mi vrazí kudlu do zad nebude on, ani Rhysand. Budeš to ty."

"Jak to myslíte?"

"Ty i Keir mě nenávidíte, ale ty mnou na rozdíl od něj nepohrdáš tolik. Nenávidíš mě za smrt Ejjiho, i když víš, že to z části nebyla moje vina, ale budiž. Pochybila jsem a mrzí mě to. Nenávidíš mě za to, že jsem se přes čtyři sta let neozvala a nechala ti na krk celý dvůr, a pak jsem se najednou objevila a vzala si to zpět. Jak zní jedno krásné rčení: Přítele si drž blízko, nepřítele ještě blíž. Ale ty nejsi nepřítel. Ale povím ti jedno, vím, že teď mě nezabiješ. Sám moc dobře víš, že kdybys to udělal, to, co jsi budoval by padlo se mnou. Potřebuješ mě živou a s magií."

"Jsem si toho vědom."

Ress se zamračil a jeho stíny se zachvěly kolem jeho krku. Bylo zřejmé, že její odpověď ho zaskočila, ale nenechal to na sobě znát. Pak pokračoval.

"Ale jednoho dne zemřete, Rheno, dříve či později. A já bych vsadil dost velkou sumu peněz na to, že to bude dříve než později. Byl bych blázen, kdybych neměl nějaký záložní plán."

"Předpokládám, že máš plán na vše. Každý nápad, který mi navrhuješ je velmi dobře promyšlený. To je na tobě unikátní. Jsi jiný než ostatní zde. Nejsi ovce, jako oni ke Keirovi a jako dvůr snů vůči Rhysandovi. Jsi nepředvídatelný a umíš šokovat, ale jsi věrný. Jsi věrný lidu dvora Temnot a uděláš všechno pro to, abys ho ochránil. A to se mi na tobě líbí. Jenže já nejsem Rhysand, nejsem ani můj otec. Chci vládnout, tak abych nikoho neohrozila v domově, který jsme budovali. A to víš. Oba chráníme to, na čem nám záleží a oba bojujeme pro to, aby náš domov neshořel s námi. Vždy mám zadní vrátka."

"Věříte hodně v to, že padnete."

"Jsem paranoidní už několik staletí. Nevěřím jen tak někomu, už jsem se takhle spálila, když jsem věřila a nehlídala si záda. Ale prosím, až mi tu kudlu do zad bodneš, ať je to rychlé."

Věnovala Ressovi svůj odměřený úsměv, pak se společně přemístili na dvůr Temnot. Každý si šel po své práci. Ona musela vyřešit další záležitosti, ale dnes už ne. Dnes se chtěla věnovat svému muži.

Ahojky,
tak tu máme Keira a další šaty. Snad se líbí