Už několik dní pracovala a hledala způsob, jak Naxe vrátit do jeho vílí podoby. Chtěla mu pomoct už jen za to, co si sám vytrpěl. Ramnia jí sehnala pár spisů z Hybernu. Doufala, že najde nějakou odpověď, v nejhorším se vydá do Velarisu do knihovny a poptá se kněžek. Nicméně do té doby se chtěla spoléhat na knihy, které nastřádala v knihovně dvora Temnot.

V tom dovnitř vešel skoro až bledý Chris. Rhena k němu zvedla zrak od knihy, jež zrovna četla. Pomalu k ní došel s listem v rukou. Natáhl k ní ruku a nemusel nic říkat, jeho oči mluvily za vše. Zděšení a strach v nich přečetla jasně. Dopis si převzala a pohlédla na něj. První ji zarazil odesílatel... Ramnia. Pak se již zaměřila na celý dopis.

Máme problém, Feyre s Azrielem se vydávají na Jarní dvůr pro svou sestru, kterou unesl můj strýc. Nevěřím, že se to nezkomplikuje, prosím doražte.
Ramnia

Těch pár vět stačilo k tomu, aby se Rhena zděsila. Vstala a napojila se na dálku na Feyre. Měla pravdu, problém číslo dvě se vytvořil. Viděla, jak ji Tamlin chrání ve své zvířecí podobě. Stáhla svou mysl, nemusela víc vidět, tušila konec toho celého. Prošla kolem stolu a rozběhla se ven z pracovny. Chris se za ní otočil a rozběhl též. Po cestě je minulo pár sloužících a jen se na ně nechápavě otáčeli, avšak až Ress se zeptal.

"Rheno,..."

"Teď ne, Ressi! Počká to!"

Ress spatřil Chrisův pohled a jen na okamžik zaváhal, než se rozběhl za nimi. Rhena seběhla schody a začala nadávat. Strach a zlost z ní přímo čišelo. Jakmile vyběhla ven, Naxos ležící na nádvoří u zdi, zvedl hlavu, aby to spatřil. Směs emocí, které Rhenou cloumaly. Na nic nečekal, sklonil hlavu a ona jej vyskočila na krk. Pevně se ho chytila a on bez čekání vzlétl. Konečně promluvila normálně.

"Na Jarní dvůr a prosím rychle."

Naxos hned pochopil a plnou rychlostí se rozletěl tím směrem. Normálním tvorům by to trvalo několik dní, ale ona si nemohla dovolit ztrácet čas. Proto se rozhodla pro jinou věc a Naxos zjevně též. Přemístili se na Letní dvůr odkud dál letěli. Ani jeden neměl tolik síly, aby je přenesli až na Jarní dvůr. Aspoň se dostali k hranicím.

"Prosím Tamline, žij."

Šeptala a rukou sjela po šatech, které se zaleskly a změnily svou podobu. Dlouhý rukáv zmizel, výstřih se zvětšil a protáhl, sukně se rozdělila na dva kusy. Samotné se jí dělalo zle, že ty šaty byla nucena využít. Nikdy si je na sebe nevzala a v plánu to ani neměla. Měla podobné, které nosila v době, kdy byla vdaná za Ariho, ale shořely spolu s domem. Později jí matka stihla ušít tyto, aby měla, čím jednou potěšit manžela. Jenže u Chrise to nepotřebovala, proto je ani nenosila.

Naxos přistál kus od tábora a ona slezla jeho krku. Došla k jeho hlavě a povzdechla si. Spatřila, jak si ji prohlíží a oči mu plály hněvem. Nebyl její druh ani partner a nelíbilo se mu to. Aspoň věděla, že jestli dojde na nejhorší, Chris ji zabije. Pohladila ho a zamířila do tábora. Hlídka si jí všimla ihned, ale jakmile viděli šaty, nic neřekli a nechali ji projít. Kolem ní se obalila temnota a vytvořila plášť, jež zakryl její šaty. Kráčela táborem a nikdo si jí nevšiml, dokud nestanula u Ramnii.

"Kde je?"

"Ve středu tábora, u králova stanu."

"A jak moc zlý to je?"

"Uvidíte."

Rhena si jen povzdechla a zamířila tam. Ramnia mohla spatřit jen sukni, jak odhalovala její nohy, ale nic neřekla. Rhena kráčela do středu tábora, mezitím se jí na hlavě zhmotnila koruna. Nebylo ani těžké je najít. Rozruch ji lákal. Vztek se objevil, jakmile spatřila Tamlina ve své zvířecí podobě, jak vrčel na krále. Nohy měl od krve stejně tak tlamu. Bahno se mu lepilo na zlatou srst a v ní by se krve nedořezali, jak se o něj bála. Král na něj vrčel, ale Tamlin jen cenil zuby.

"Přeměň se vladaři!"

Nedělej to.

Poslala mu do mysli. Tamlin se narovnal, nastražil uši a uklidnil. Král si té změny všiml a rozhlédl se. Netrvalo to ani tak dlouho, když v davu našel její fialové oči. Už se nadechoval, když vystoupila z davu s korunou na hlavě. Vojáci ustoupili a očima těkali mezi ní a králem. Promluvila jako první, aby mu nedala tu možnost.

"Vladař Jarního dvora se vám nezpovídá, králi."

"A vám snad ano? Stojí při nás, patří mi."

"Nemáte na něj nárok!"

Její hlas zatřásl všemi přítomnými. I Tamlin stáhl ocas, když viděl její oči plát vzteky. Nepatřil králi, ale jí. Ona měla na hlavě korunu královny Prythianu, a on byl stále vladař jednoho z Prythianských dvorů. Ten, kdo mu směl vyhrožovat, řvát na něj, či cokoliv jiného, byla žena stojící před nimi. Udělala několik kroků a rukou přejela Tamlinovi po srsti.

"Přijal vás zde jako hosta, nikoliv svého pána. Tento dvůr patří stále jemu a on by měl správně rozkazovat vám, ne obráceně. Chcete mu vyhrožovat, tak musíte mít nejdřív pod sebou celý Prythian, což nemáte. Nevidím korunu nejvyššího krále na vaší hlavě."

Očima si měřila krále a od Tamlina se nepohnula ani o krok. I král si ji prohlížel. V očích se mu mihlo zalesknutí, když si plášť poupravila. Spatřil to, co skrýval a pohled se mu změnil. Chtěl vidět, co se pod nimi skrývá. Přesně jak Rhena očekávala. To, v co doufala. Hravě se usmála.

"Váš synovec měl stejný pohled, když jsem přišla na slavnost. A vaše neteř? Pěla vzteky, když se jeho oči věnovaly mě."

Král pohlédl do jejích očí a její podoba se změnila. Stála před ním ta žena, kterou Dagdan chtěl svést, jen v těch šatech, co Rhena měla na sobě a bez pláště. Princ se napnul, když spatřil ony šaty a nebyl jediný. Králi potemněly oči, jak si ji prohlížel. Měla, co nabídnout a skákala štěstím, že těhotenství nebylo stále znát. Jediné, co zůstalo kromě šatů, byly její oči. A vojáci si kolem začali šeptat. Někteří ji poznali a úsměv jí ze rtů nezmizel.

"Mohu mít tisíce podob, a přesto jen jedna patří mně. Každý zde tuší, co jsem před pár dny provedla velitelovi, jenž nebyl schopen pochopit, že mě není radno štvát."

Nemusela se ani otáčet, aby věděla, že Tamlin u ní stále stojí a propaluje všechny přítomné. Podoba se jí vrátila do původního stavu a plášť zahalil její šaty. Konečně pohlédla na Tamlina, jenž k ní zvedl zrak. Udělala krok pryč z tábora a on nezahálel a následoval ji. Spolu kráčeli ven a každý jim ustupoval. Rhena se již na krále neotočila, nemusela, cítila jeho pronikavý pohled na svých zádech.

Tábor po chvíli opustili a napětí z ní opadlo. Doposud si ani nepovšimla, jak se jí ramena napínají, dokud je neuvolnila. Kráčela k Naxovi a skoro vyskočila z kůže, když ucítila teplý jazyk na své ruce. Pohlédla na Tamlina, jenž kráčel krok za ní. Též ji pozoroval a jí až v ten moment došlo, že plášť zmizel. Jemně se usmála a pohladila ho mezi rohy na hlavě.

Naxos je pozoroval a ani se nepohnul. Zůstal na tom samém místě, kde jej zanechala a úlevně si oddechla. Měla strach, že odletí, ale on zůstal a čekal na ni. Zvedla volnou ruku a pohladila jej po čumáku. Konečně se ohlédla k táboru, ale nikoho nespatřila, jen ohně v dáli mezi stany. Oči přesunula na Tamlina a promluvila.

"Proměň se. Vezmu tě na dvůr Temnot, aby se o tebe někdo postaral. Navíc si myslím, že ti někdo dluží poděkování."

Objevila se záře a na místě zvířete stanul onen zlatovlasý muž. Rhena kývla na Naxův krk a on se na něj skoro až bolestivě podíval. Jako by ho šplh na wyverní krk měl stát veškerou energii. Rhenu zahalila temnota a konečně tam stála v černých kalhotách a košili. Vlasy stále rozpuštěné, ale po koruně jako by se slehla zem.

"Mám ti pomoct?"

"To je dobrý, zvládnu to."

Natáhl ruce na wyverní krk a chytil se jednoho ostnu. Pokusil se vylézt, ale zaskuhral, když se zapřel na ruce. Rhena věděla, že ho ta zranění musí bolet. Přistoupila k němu a ruce mu položila na bok. Nemusela nic říkat, jen pocítil to teplo, které se přes ni žene do něj. Nechápavě na ni pohlédl. Neměla schopnost léčit, tak jak?

Pak pochopil, když sklonila zrak ke svému břichu. Šla pro něj, přišla v šatech, které tolik odhalovaly, i když ve svém lůně nosila dítě. Žena, která mu teď svírala pas, kterou tolik let miloval, nosila pod srdcem to nejcennější. Dar, který bohové poskytli málokomu a stejně po dlouhé době. Dar, který po otci zdědil léčitelské schopnosti. Pokud ho už nyní mohlo používat, děsilo ho, jak mocné bude až dospěje. A co zdědí po matce.

Tamlin se vyhoupl nahoru a Rhena vylezla před něj. Chytil se pevně jejího pasu a ona zase ostnu před sebou. Wyvern roztáhl křídla a vzlétl s nimi na oblohu. Bral ji domů a jeho na útočiště. Poprvé spatří to, pro co žila. Letěli pod noční oblohou a pod nimi ubíhala země. Tamlin se uvolnil a rozhlédl. Pochopil, proč tak ráda létala.

"Nechybí ti to?"

Ticho přerušil s otázkou, kterou jí mohl ublížit. Otočila na něj hlavu s nadzvednutým obočím a on ukázal kolem. Pochopila, co tou otázkou myslí a smutně se usmála. Oči vrátila před ně, ale hlavu zvedla k nebi.

"Někdy ano, ale nevzal jsi mi celkovou možnost létat."

"Vzal jsem ti křídla."

"Vzal jsi mi jen jeden pár, mám ještě dva. Ty jeho a své vlastní."

Tamlin chvíli nerozuměl jejím slovům. Těm wyverním porozuměl, ale jejím vlastním? Došlo mu to po chvíli. Vzpomněl si, na její matku, na její Illyrijská křídla. Vzpomněl si, jak se jí jako labuti povedlo změnit své opeřená křídla na netopýří. Objal ji o trochu silněji. Omlouval se a ona ho po dlani pohladila. Přijala to. Opět zvedla zrak na nebe.

"Brzy uvidíš ty nejkrásnější hvězdy, jaké jsem kdy poznala."

"Opravdu?"

"Ano. Noční dvůr má nejkouzelnější noci. Tak jako je na Jarním dvoře věčně jaro, u nás jsou noci krásné a hvězdy jasnější."

Tamlin zvedl též zrak na hvězdy a prohlížel si je. Nikdy se nezajímal o jiné dvory, a tohle pro něj byla novinka. Pozoroval oblohu spolu s ní. Mlčeli, ale byla to ona, kdo to ticho přerušil.

"Občas si vzpomínám, co mi matka říkala, když jsem byla malá."

"A co to bylo?"

"Že naši předci na nás dohlížejí v podobě jejich moci, či jejich zobrazení. Na vladaře Podzimního a Zimního dvora dohlíží oheň a led. Na Jarním rostliny. Na denním slunce a na Nočním měsíc a hvězdy."

"Myslíš, že to tak je?"

"Nevím, ale někdy si říkám, jestli tam nahoře jsou moji rodiče a dohlížejí na mě přes noc, zatímco mě Ari hlídá skrz oheň."

"Možné to je. Stačí věřit."

Rhena se na něj ohlédla a usmála. Možné je vše a ona by se tomu nedivila. Stejně tak věřila, že Sai je hlídán Arim. Pohladila Naxe po krku a pohlédla do dálky.

"Už se blížíme."

"Všiml jsem si, že se nebe trochu změnilo."

"Je to divné, co?"

"Upřímně? Trochu ano. Nečekal jsem, že se obloha skutečně změní."

Rhena hleděla spolu s ním na noční oblohu a usmívala se. Vzpomínala na noci strávené s ním venku. Jak spolu koukali na hvězdy a přáli si být jimi. Chtěli hledět na svět z jejich výšky. Tolik mu ten svět z té výšky chtěla ukázat, ale nikdy nemohla. Nyní však věděl, proč létání milovala a užíval si tu možnost být na obloze.

Přivedl jsem Rhysanda s Feyre. Čekají na tebe na dvoře Temnot.

Chris si uměl mnoho věcí načasovat, tak jak potřebovala a tohle byla jedna z nich. Potřebovala, aby Tamlina viděli v tom stavu. V tom, který způsobili a jí se nelíbilo, že by mu Feyre ani nepoděkovala. Věc, která ji na tom vytáčela asi nejvíc. Naxos zahřměl a ještě zrychlil, jako by vycítil její rozpoložení. Ať to mají za sebou.

Naxos přistál na nádvoří a každý ustupoval, aby je nesejmul svými křídly. Stáhl je k tělu a sklonil hlavu, aby oba jezdci mohli slézt. Rheniny oči padly na bratra a jeho ženu a až pak na Chrise, který k nim udělal krok. Tamlin s obtížemi slezl jako první a ona jen lehce sklouzla po straně Naxova krku. Rozešla se k Chrisovi, jenž udělal to samé a pevně ji objal. Nemusel se ptát, jak na tom jsou. Ona byla v pořádku, ale Tamlin na tom byl daleko hůř.

"Postaráš se o něj?"

"Neměj strach. Vykurýruji ho tak, že ho ani nepoznáš."

Rhena se na něj vděčně usmála. Spolu se otočili na Tamlina a Chris ji pustil. Udělal k němu pár kroků, aby si lépe prohlédl jeho zranění. Kývl a ukázal ke dveřím, jež se nacházela kus od něj. Tamlin se tam rozešel, ale u dveří se, ač jen na chvíli, ale přesto otočil na ty tři, než vešel dovnitř s Chrisem v závěsu. Jakmile se dveře zavřely, Rhena stočila oči na ty dva a založila si ruce na hrudi.

"A teď vy dva."

Tón hlasu se jí změnil. Z něžného a přívětivé se stal chladný a odměřený. I její oči ztmavly, jak je opustila něha a klid. Oba zpozorněli a povšimli si změny v jejím postoji. Avšak ani jeden nepromluvil. Možná je něco ochromilo, ale stáli s hrdě zvednutou hlavou a Rhenu to pomalu a jistě vytáčelo.

"Co jste si mysleli, že děláte?"

"Král Hybernu unesl Elain."

"To mě mrzí... Počkat vlastně ne, nemrzí. Jste idioti, že jste si mysleli, že se dostanete snadno dovnitř a snadno ven?"

"Měli jsme plán..."

"Plán?! Ten váš plán málem zabil Tamlina! Ten váš plán vám byl trochu k ničemu, když vás málem chytili!"

"Jsi na něj moc hodná. Pamatuješ si, co mi provedl?"

Rheniny oči vzplály. Rhysand automaticky udělal krok od Feyre, jelikož ten pohled znal dost dobře. Kolikrát směřoval směrem na něj? Rhena mezitím překročila vzdálenost, která ji držela dál od Feyre a vlepila ji jednu pořádnou facku. Feyre se chytila za rudou tvář a se slzami se podívala na Rhenu před sebou.

"On tobě? On tobě?! Co jsi provedla ty jemu?! Zničila jsi mu dvůr, vzala jsi mu všechno, co měl a ani mu nepoděkuješ, že ti i přes tohle vše zachránil život a obětoval ten svůj! Rozmysli si dobře, co mě říkáš, jelikož já nejsem Rhysand, abych ti tolerovala tvé nerozvážné hrátky. Ještě jednou něco poděláte a ta facka bude tvůj nejmenší problém. Teď vypadněte."

S tím se otočila a dala na odchod. Skončila s nimi. Feyre se nadechovala, že ještě něco řekne, ale Rhysand ji zastavil. Spolu zmizeli do Velarisu a Rhenu nechali rozhněvanou. Kráčela chodbou, až vešla do tréninkové místnosti. Ress tam zrovna vydával rozkazy ohledně cvičení, když se všichni až na něj uklonili. Otočil na ni pohled a spatřil oči, které neznal. Rheniny oči plály vzteky a ona už nehodlala nic nechávat těm dvěma. Pokud tuhle válku vyhrají, nebude to díky Illyrijcům, ani Vytesanému městu. Hodlala se postarat, aby nejlepší vojáci patřili jejímu generálovi.

"Začni s přípravami na válku. Nastal čas, aby se tvá práce osvědčila. Každý schopný voják bude bojovat a žádný nepadne. Ukaž mi, že jsi nejlepší generál na Prythianu a postav vojsko hodné výhry."