Minerva plánovala užít si prázdninový den ve společnosti toho, koho milovala. Tedy chtěla si ho užít alespoň natolik, nakolik to bylo možné s ohledem na dění tam venku. Před necelým měsícem zemřel Albus, sotva ho oplakali. Ministerstvo bylo na spadnutí a ji dosud nikdo nepotvrdil v roli ředitelky Bradavic. Ne, že by vysloveně toužila v téhle situaci stát v čele a rozhodovat, cítila to ale jako svou povinnost. Proto byla značně nervózní z toho, že s jejím jmenováním natolik otálejí. Stejně na tom byli i její kolegové, kteří sice tuto drobnost ignorovali a chovali se, jako kdyby byla řádnou ředitelkou, cítila z nich ovšem velkou nejistotu a obavy.

To byla jen část důvodů, kvůli kterým se rozhodla prostě se sebrat a odjet, aby zkusila alespoň na chvíli před vším utéct. To ovšem netušila, že svůj protějšek, se kterým měli vztah po většinu času na dálku, přísně utajovaný, ale zato o to vášnivější, nalezne v tak špatné náladě. Už dobrou půlhodinu lamentoval.

„Já se z tý holky na mou duši zblázním!" rozčiloval se Alastor a s hlasitým klapáním své dřevěné nohy rázoval po místnosti. „Nebo mě z ní štrejchne, začnu tahat zdravou nohu a pak ji už konečně doopravdy přerazím!"

„Tak už ses vyvztekal?" zeptala se ho s ledovým klidem Minerva a natáhla se pro další zázvorovou sušenku, do které se s chutí zakousla.

„Ne," zavrčel Alastor, ale konečně přestal pochodovat. Ovšem jenom proto, aby si nalil do skleničky štědrého panáka.

„Nepřeháníš to trochu s tím doplňováním paliva?" ušklíbla se Minerva nad jeho počínáním.

„Má drahá," otočil se k ní Alastor se skleničkou v ruce. „Já ještě ani pořádně nezačal."

„To mi radši ani neříkej," zavrtěla Minerva hlavou. Pořád ještě nevěděla, co Alastora tak naštvalo, ale bylo jí jasné, že ho tohle mrzoutství hned tak nepřejde, když sáhl po rumu ještě před polednem. „Ale mohl bys mi konečně povědět, co ti slečna Tonksová zase provedla? To se opět někde přizabila?"

„To ne, aspoň teda pokud to nezvládla za poslední dvě hodiny, co jsem ji neviděl," odpověděl Alastor a zhluboka si zavdal toho voňavého štěstí. Nalil si další a přisedl si k Minervě na pohovku.

„A mně nenabídneš?" zeptala se Minerva na oko dotčeně.

„A ty by sis snad dala?" zvedl na ni Alastor obočí. Měl rád, když bylo všechno jako vždycky a Minerva popíjející rum, a ještě k tomu před obědem, to by byl rozhodně nevídaný jev. „Samozřejmě, že ne," ušklíbla se na něj. „Nejsem starý námořník. Ale zeptat ses mohl," dodala.

„Věděl jsem, že si nedáš, tak jsem šetřil čas," pokrčil Alastor rameny a mávl hůlkou, aby si ještě dolil.

„Taky nejsi námořník, tak brzdi," napomenula ho Minerva a přikryla mu sklenici dlaní. „Co se stalo?"

„Tý Tonksový už dočista přeskočilo," rozhodil Pošuk rukama.

„No, to já vím, už je to pár let nazpátek," zasmála se Minerva na účet své bývalé studentky. Co ji znala, byla ta holka neskutečný potřesk. Stejnou měrou byla ale chytrá, neohrožená a houževnatá. Bylo až s podivem, že nestudovala v její koleji.

„Tak chceš to slyšet, nebo ne?" zabručel Pošuk nerudně a odtáhl svou sklenici z jejího dosahu, aby mohl přeci jenom ještě trochu dotankovat.

„Jistěže chci," přisvědčila Minerva a doufala, že to z něj dostane dřív, než nad ním démon alkohol rozprostře svá ochranná křídla a ukolébá ho do bezvědomí.

„No, tak nejenže je to chodící magnet na úrazy a jeden nikdy neví, co si kdy kde udělá, ale ještě mě pasovala do role, já nevím, ale snad druhýho otce, nebo co," snažil se Pošuk poskládat myšlenky, které ovšem již plavaly kraula na hladině rumu.

„To by tě mělo spíš těšit ne?" nechápala Minerva. Alastor v životě moc blízkých lidí neměl a ona byla ráda, že má i něco jako dceru, když je ona sama po většinu roku poněkud mimo dosah v Bradavicích.

„Těšit? Vypěstovala tím ve mě pocit, že za ni mám zodpovědnost. A navíc nevím, jak jí to mám vracet," hartusil Alastor, odložil sklenici a přihnul si přímo z láhve.

„A dost!" naštvala se Minerva a mávnutím hůlky odstavila zdroj jeho budoucí kocoviny mimo jeho dosah.

„No jo, furt," zamumlal Alastor. „Ale to není všecko, abys věděla," pokračoval ve svých stížnostech. „Poslední dva roky strávila tím, že se mi snažila pořád hledat ženskou, chápeš to?"

„Nepřípustné," utrousila Minerva a musela potlačit smích. „Leč pochopitelné," dodala.

„Co?!" vytřeštil na ni Alastor zdravé oko.

„Chápu, že ti chtěla někoho najít, abys nebyl sám," pokrčila rameny Minerva. „Kdybychom o nás řekli alespoň členům řádu, ušetřili bychom jí spoustu marné práce."

„A kdo to chtěl držet v tajnosti, he?" bránil se alkohol v Alastorových žilách.

„My oba," odpověděla Minerva klidně.

„Tak vidíš," promluvil alkohol, aby měl poslední slovo, než se zase pokusí převzít kontrolu Alastor.

„Tohle znovu probereme, až vystřízlivíš, drahý," pronesla Minerva tónem, který měla obvykle vyhrazený pro nezbedné studenty.

„Ano, paní profesorko," kývl Alastor a škytnul.

„A takhle ses zřídil jen proto, že tě má slečna Tonksová ráda a myslela na tvoje blaho?" pobídla ho Minerva, aby raději pokračoval, ať už to mají za sebou. Byla si jistá, že pořád ještě neslyšela pointu.

„To hledání ženský před pár měsícema vzdala. Takže nás buď vyhmátla a zvládla mlčet, nebo si začala myslet, že jsem teplej. Ale místo toho mě začala vykrmovat. Ty sušenky, co tady baštíš, jsou taky od ní," stěžoval si dál Alastor. „Navíc od doby, co vzal Ted Tonks do zaječích, aby Tonksovic holky byly ve větším bezpečí, pořád mě zve k nim a chová se, jako kdybych fakt byl člen rodiny. A než se zeptáš, tak štve mě na tom, že nevím, ani proč to dělá, ani jak jí to mám vrátit. A už vůbec nevím, jak ji s tím mám poslat do háje co nejjemněji," vyjádřil se až překvapivě souvisle.

„Alastore," promluvila Minerva a vzala jeho tvář do dlaní. „Láska je bezpodmínečná. Slečna Tonksová neočekává nic na oplátku. Má tě ráda takového, jaký jsi. Což bude asi tím, že tě neviděla v tomhle stavu..." utrousila bokem, ale rychle se vrátila k původní myšlence. „Chce ti prostě svým typicky bezhraničním způsobem říct, že tě skutečně považuje za rodinu, když už ne za otce, tak za oblíbeného strýčka. A jediné, co si přeje, je, abys to přijal a byl pořád takový, jak tě zná."

„Takže mi dá sušenky a čeká, že dostane lepáka?" snažil se Alastor chytit, ale myšlenky se mu pomalu začínaly v tom alkoholu topit.

„Zhruba tak nějak," přikývla Minerva.

„To je ale volovina," ulevil si Alastor. „Takhle přesně to nebude," rozhodl znovu alkohol v jeho krvi. „Prostě nebude. Musím ji nějak přesvědčit, že nejsem dobrej kandidát na člena rodiny. Třeba ji to časem přejde, když už se s tím ňoumou Remusem konečně dali dohromady. Ten jí třeba vysvětlí, ať to se mnou vzdá..."

„Ty jsi pařez, to je neskutečné!" rozzlobila se Minerva. Alastora doopravdy milovala, ale s city mu to vpravdě moc nešlo. Sama v něm uměla dobře číst. Za ty dva roky, co se vídali, i když to bylo po vzácných, ukradených chvilkách, se to naučila. A stejně jako slečna Tonksová ho přijímala takového, jaký je. Přesto by byla ráda, kdyby si konečně přestal myslet, že by k sobě neměl nikoho pouštět zbytečně blízko. „Přestaň odhánět slečnu Tonksovou ze svého života, jako jsi přestal odhánět mě. I ty potřebuješ, aby tě měl někdo rád."

„Mně stačíš ty, miláčku," zamumlal znovu alkohol a Alastor si unaveně položil hlavu Minervě do klína. Ta debata ho zmohla a rum k tomu výrazně napomohl.

„Ještě pár takových nesmyslných představení, a nebudeš mít ani mě," napomenula ho Minerva, ale neodstrčila ho od sebe. Věděla, že až se probere a vystřízliví, bude se na to dívat rozumněji. Pokud si jejich rozhovor ve třech bude vůbec pamatovat. „Ty bys měl být rád, že ji máš," dodala, aby uzavřela téma.

„Ale já jsem hlavně rád, že ji máš ty," zamumlal alkohol a Alastor se zavrtěl, aby se hlavou Minervě v klíně lépe uvelebil.

„Alastore Moody!" zařvala Minerva vztekle, když jí došlo, co jí to alkohol vlastně řekl. Pošuka to probralo jenom natolik, aby zvedl hlavu, zablábolil „Promiň, lásko." a znovu odpadl. Minerva se několikrát zhluboka nadechla, než ho popleskala po tváři, aby ho znovu přivedla alespoň na pár sekund k životu. „Tak o tom, že ji mám, se přít nebudu. Ale tobě to v nejbližších dnech bude úplně k ničemu, lásko," řekla mu výhrůžně a strčila mu místo sebe pod hlavu polštář. Sledovala, jak se jeho alkoholem nasáklý mozek snaží dešifrovat obsah jejího sdělení. Marně...

Sice by teď měla být vysloveně naštvaná a navíc velice uražená, její poťouchlé já se ovšem dobře bavilo představou, jak si ho zítra, až to bude zase on, vychutná. Tohle mu dá ještě pěkně sežrat. Ze všeho nejvíc se ale těšila na následné udobřování. O tom jejich vztah byl. Vždycky se popichovali tak dlouho, až se jeden z nich naštval, aby se následně usmířili ve velkém stylu.