Na sklonku srpna končily ve Skotsku nejen prázdniny, ale i parné léto. Rána již byla vskutku studená, stejně jako večery, přes poledne však stále panovaly vysoké teploty. Slunce jako kdyby se letos odmítalo vzdát své vlády a bojovalo s blížícím se podzimem ze všech sil.

Právě během horkého odpoledne se Albus vydal z Bradavic do Prasinek. Vyrazil napřed nejenom proto, aby mohl načerpat sílu z posledních slunečních paprsků, než začnou podzimní plískanice, ale i proto, že si chtěl tu krásu, která obklopovala majestátní hrad, jenž mu byl již tolik let skutečným domovem, prohlédnout a vychutnat.

Už od probuzení měl nostalgickou náladu a pořád si opakoval, jakého štěstí se mu i přes všechny rány osudu dostalo. Viděl za svůj dlouhý život kus světa, přesto mu půvaby Skotské vysočiny pořád dokázaly vyrazit dech. Miloval to místo. Miloval Bradavice. Své kolegy a studenty vnímal jako rodinu. Když se otočil a vzhlédl k Astronomické věži, musel si přiznat, že lepší domov a báječnější lidi kolem sebe už by si přát nemohl.

Vlastně netušil, co by si ještě mohl přát, přestože dnešek byl právě tím dnem, kdy by měl nějaké přání mít. Však ne každý den člověk slaví narozeniny a tím spíš ne takové.

„Je ti sto deset let, dědku," promluvil sám k sobě a zavrtěl nad tím hlavou. Sám sobě nerozuměl. Byl šťastný, za to, co měl. Přesto měl pocit, že toho po něm nezůstane dost, až budou jeho dny jednou sečteny. A že už to nemuselo dlouho trvat. V tomhle věku člověk skutečně neví dne ani hodiny. Co bylo ale to, co mu chybělo?

V tomto zadumání došel až do vesnice a zamířil ke Třem košťatům. Při příležitosti svých narozenin sem sezval několik přátel a samozřejmě i kolegy. Nenazval to přímo oslavou, sám si totiž nebyl jistý, jestli je tenhle věk ještě důvod k oslavě. Jistě to ale byla dobrá záminka, aby se spolu sešli, něco snědli a vypili, zavzpomínali a pobavili se.

Aberforth byl sice nesmírně uražený a tvrdil, že se cítí zrazeně, že ten mejdan letos nebude u něj, Albus si ale byl jistý, že i tak dorazí. Jídlo a pití zadarmo, to si ujít nenechá. Albus by mu býval dopřál tržbu, jakou jindy nemá pomalu za půl roku, avšak po loňském fiasku, kdy Minerva hned po svém příchodu kouzlila jako o život, aby ten Abeho pajzl přestal aspoň na jeden večer připomínat prasečinec, a i tak si víc než polovina hostů odnesla střevní potíže, nehodlal riskovat. Sám díky tomu zažil vskutku horké chvilky a o sovách, které následujícího dne od přátel dostal ani nemluvě.

Vešel ke Třem košťatům a to byla docela jiná písnička. Madam Rosmerta, kterou si pamatoval ještě jako rozesmátou copatou holčičku, když nastupovala do Bradavic, měla všude čisto, na záchodech voňavo a na její kuchyni bylo stoprocentní spolehnutí.

„Vítejte, pane profesore," pozdravila ho nadšeně a Albus v ní, i přes její velmi bujné vnady, na okamžik zase spatřil tu drobnou dívenku se dvěma dlouhými copy. Zdálo se, že dnes ho ty návaly nostalgie nejspíš nepřejdou. „Jsem ráda, že jste pro jednou změnil lokál," dodala bodře.

„To víte, má milá," usmál se na ní Albus, „letos jsem vsadil na jistotu. Nerad bych měl nějaké ty nepříjemnosti."

„Slyšela jsem, že vloni to u Aberfortha nedopadlo právě nejlépe," pronesla Rosmerta opatrně. Vpravdě jí hodně lidí vyprávělo, čím si prošli po konzumaci jídla a pití v lokálu, který naštěstí nemusela považovat za konkurenci. Věděla ale, že tamní hostinský je profesorův bratr, proto vážila slova.

„No ještě, aby ne!" spráskl ruce Brumbál. „Však to, co Abe předvedl v kuchyni, to by se dalo považovat za biologický útok," kopl si Albus do bratra.

„Až tak zlé to bylo?" zeptala se Rosmerta zvědavě.

„Mám důvodné podezření, že to maso, co jsme konzumovali ve formě tataráku bylo snad starší než já tou dobou. Má drahá, zažil jsem poté velmi krušnou noc. Nepřetržitě jsem běhal trasu postel - záchod, postel - záchod. Hrůza!" líčil Albus a divoce u toho gestikuloval. „Já lítal tak rychle, že jsem se sám se sebou po cestě potkával!"

„Neskutečné," kroutila hlavou Rosmerta a ani se nesnažila zakrýt, že se dobře baví.

„A těch Huláků, co jsem dostal..." stěžoval si Albus dál.

„Tak už to, Albusi, dál nedramatizuj," promluvil ten, koho zde celou dobu tak vytrvale pomlouvali, a Rosmertě lehce zrůžověly tváře. Ani jeden si ho nevšiml. „Pokud vím, tak Huláka jsi dostal jen jednoho."

„O kom se mluvívá..." špitla Rosmerta rozpačitě.

„My o hovně a hovno na botě," zamumlal si ve stejnou chvíli pro sebe Albus, hned si ale za to sám dal mentální pohlavek.

„Taky tě rád vidím, brácho," ušklíbl se na něj Aberforth a dal mu tím jasně najevo, že jeho poznámku slyšel, ale když už má ty narozeniny, tak to taktně přejde. Alespoň prozatím.

„Tak, co si dáte na rozjezd, pánové?" zeptala se Rosmerta, aby ukončila trapnou chvilku a pomocí toho, co tak důvěrně zná, nabrala ztracenou rovnováhu.

„Rum, prosím," ozval se jako první Aberforth.

„Jak to můžeš pít?" zakroutil nad tím Albus hlavou.

„Tss, fajnovko," ušklíbl se na něj Abe. „Komu smrdí rum, tomu smrdí práce," dodal.

„A proto jsem akademik," přikývl Albus na souhlas. Už dávno věděl, že Abemu nemá cenu jeho logiku vyvracet. „A ty tak akorát alkoholik," popíchl ho ještě. Prostě si nemohl pomoci. Ta nostalgie...

„Že ti zase přerazím rypák?" vrátil mu jedovatost Aberforth.

„Tak ale venku, pánové, mám čerstvě vytřeno," utnula zárodek rozmíšky zkušeně Rosmerta.

„Nic se dít nebude, drahá Rosmerto, ničeho se nebojte," začal to hned žehlit Albus. „Já bych poprosil o medovinu, tu speciální," dodal.

„Takže dubové sudy a dvakrát proslazená?" zeptala se Rosmerta pro ujištění.

„Tak jest," přikývl Albus spokojeně.

„A já speciálně pro vás sehnala dvě lahve griotky," posteskla si, v očích jí ale pobaveně hrálo.

„Proč speciálně pro mě?" zajímalo Albuse, začal ovšem ihned přehodnocovat svou objednávku.

„Protože takovejhle tlamolep slušný lidi nepijou," dloubl si do něj Aberforth.

„Tak to já si ji dám," pochválil si Albus. „Pokud tedy ta medovina není už nalitá. Jestli ano, tak si ji dám hned poté," dodal.

„Ty na ten cukr jednou pojdeš," kroutil hlavou Aberforth.

„Na něco umřít musím," pokrčil Albus rameny. „A buď té dobroty a raději se nepouštěj do věštění. Od toho tu budeme mít Sibyllu."

„Co? Ona dorazí i ta tvoje trhlá Pýthie? Tak to potěš koště!" spráskl ruce Aberforth.

„Co s koštětem?" ozvala se od dveří Rolanda. Právě dorazila spolu s Minervou, Poppy, Pomonou, Filiusem a Silvanusem.

„Vítejte!" rozzářil se Albus, jako kdyby je všechny neviděl nejméně měsíc, přestože spolu ten den ráno snídali. „Aberforth jako obvykle mluví z cesty," dodal a vysloužil si tím od bratra kopnutí do holeně. Minerva nad jejich počínáním zakroutila hlavou. Chovali se, oba dva, jako kdyby jim bylo o sto let méně.

„A Albus si zase honí ego na můj účet," dodal Aberforth.

„Takže vše je při starém," ozvala se ode dveří Batylda Backshotová. „Pět minut jste pohromadě a už jste v sobě," dodala káravě. Oba je pamatovala jako malé kluky a nemohla si pomoct, musela je napomenout.

„Ale Baty, brácha si začal," ozval se ihned Aberforth na svou obranu.

„Co to žvaníš, ty práskači?" vrátil mu to ihned Albus.

„Sám jsi práskač!" pustil se do něj Aberforth.

„Tak a dost, nebo vás srovnám oba dva!" okřikla je Batylda. „Jako malí, opravdu..."

Profesoři spolu s Rosmertou nevycházeli z údivu. Přestože svého ředitele znali i se všemi jeho vrtochy, chovali k němu úctu, nebo při nejmenším respekt. A teď tu stáli a sledovali, jak ho madam Backshotová, další úctyhodná dáma, pomalu žijící legenda a studnice kouzelnických znalostí plísní jako školáka.

„Nechci předjímat, ale mám pocit, že se to tu dneska asi poněkud zvrtne," povzdechla si Minerva, když pozorovala, jak se oba bratři navzájem probodávali varovnými pohledy, ale na obou byla vidět i jistá poťouchlost. Jako kdyby čekali, až někdo, nebo něco, zaujme pozornost staré dámy, aby se do sebe zase mohli pustit.

„Minervo, vy a předvídání budoucnosti? Neuvěřitelné," ozvala se za ní z ničeho nic Sibylla, která právě dorazila spolu s Hagridem. Minerva se jí chystala něco odseknout, ale Rolanda ji pohotově předběhla:

„Jak vidno, ale na rozdíl od tvých předpovědí, tady jsem ochotná vsadit se, že se to skutečně stane. A nadto to zvládla i bez vnitřního oka," zašklebila se.

„Však se ještě uvidí, čí vize tu dnes bude mít poslední slovo," opáčila věštkyně s bohorovným klidem, v duchu ale musela dát Minervě za pravdu. I jí něco napovídalo, že to dnes nebude jenom tak. Tady se zkrátka musí něco semlít.

Všichni příchozí si začali sedat k dlouhému stolu a Rosmerta konečně byla ve svém živlu, když si objednávali první nápoje.

„Odvar z chejru jako obvykle, paní profesorko?" usmála se na Minervu.

„Dnes ne, Rosmerto," vrátila jí Minerva úsměv. „Tentokrát poprosím o dvě deci červeného. Budete mít nějaké sladší?"

„Samozřejmě," přitakala Rosmerta. „Mám tam několik skvělých lahví."

„Já si dám totéž," ozvala se Sibylla a Minervu na to víno začala přecházet chuť. Proto se natáhla k jedné z obložených mís, aby si raději ucpala pusu sýrem, než tu rádoby vědmu pošle... Zpátky do Bradavic.

Náhle pozornost všech zaujal lomoz za dveřmi. Jakmile se otočili, dveře se rozlétly a ozval se nezaměnitelný hlas Pošuka Moodyho:

„Tak kde máme toho našeho staříka?" zeptal se bodře a vešel. Spolu s ním přišla zavěšená do jeho rámě madam Marchbanksová. Po jeho dotazu se od něj však odtáhla a přísně se na něj podívala. Jiskra v oku však naznačila, že i v ní se dneska tetelí rarášek.

„Alastore, co to povídáš? Muži přeci nestárnou..." prohlásila přesvědčeně.

„Skutečně?" povytáhla na ni obočí Batylda.

„Jistě, že nestárnou. Jen jim léta nestojí," objasnila Griselda a všichni se na moment zarazili, než jim ten půvabný dvojsmysl došel. Následovala směsice výbuchů veselí a rozpaků. Albus se svíjel smíchy, přesto se se svými dvěma přáteli šel přivítat.

„Griseldo, jak jen to děláš, že vypadáš pořád na sedmdesát?" zeptal se jí poťouchle, když se s Alastorem poplácali po ramenou a s ní se krátce objal.

„I ty lichotníku," zašklebila se na něj. „To ti neprozradím. Ale musím říct, že se cítím ještě líp, než jak vypadám. Tak na padesát. Svůj recept ti ale nedám."

„Ani když bych si to přál jako dárek k narozeninám?" zvedl na ni Albus obočí.

„Ani tak," odpověděla mu vážně. „Protože by ses tak akorát předávkoval a vrátil by ses nám do puberty."

„Gris, z toho bych strach neměla," zašklebila se na ni Batylda a poplácala rukou na volnou židli vedle sebe. „Ten z ní ještě nestačil vyrůst."

Aberforth se nadechl, aby Batyldinu tezi podpořil, Albus ho ale probodl varovným pohledem a poklepal si rukou na kapsu, kde měl hůlku. Abe zase vydechl a nechal to být. Však ještě bude mít šanci si do bratra kopnout, až se všichni trochu napijí. Rosmerta mezitím přišla s první objednávkou.

„Chutná vám?" zeptala se, když Minerva upila ze své sklenice.

„Je výborné," odpověděla profesorka. „Myslím, že cítím rozinky a jemný nádech mandlí."

„Já cítím akorát to, že se dneska ožeru," konstatovala Sibylla, když upila ze své sklenice se stejným, karmínovým obsahem.

„Tak to je jistě tvá doposud nejpřesnější a nejvěrohodnější věštba," rýpla si do ní Minerva, čímž pobavila jak Poppy, tak Rolandu, které seděly vedle ní. Sibylla se dotčeně zamračila, ale nijak se nebránila. Tvářila se, že je pod její úroveň, aby na takovouto poznámku vůbec reagovala. Minerva si ovšem byla jistá, že vědma jen nemá, čím by její kousavost přebila. Spokojeně se usmála.

„Severusi!" vykřikl najednou nadšeně Albus, čímž přerušil počínající hádku mezi profesorkami. „Nemohu uvěřit, že jsi přišel!"

Profesor lektvarů se zhluboka nadechl a vydechl, aby zahnal touhu buď něco odseknout, nebo se rovnou otočit na podpatku a vrátit se na hrad.

„To zase bude večer..." zamumlal si pro sebe a objednal si u Rosmerty gin a tonik.

„Ten tonik bude obyčejný, nebo růžový..." začala Rosmerta automaticky nabízet možnosti.

„To byla provokace?" zvedl na ni Severus obočí.

„Já vím, profesore, že by sis dal růžový, ale nechceš ho pít před nimi, aby sis nezkazil image," popíchla ho hostinská, které se vrátila bodrá nálada.

„Nedělej mi to ještě těžší, než to je..." požádal Severus. „Víš, jak nesnáším tyhle hromadné společenské akce."

„Já vím, ty introverte," povzdechla si Rosmerta a podala mu panáka ginu spolu se sklenicí toniku. Severus do sebe obrátil panáka a gestem naznačil, že mu má rovnou nalít další. Takovouhle sešlost totiž nehodlal absolvovat střízlivý.

„Brzdi profesore, ať neztratíš kontrolu," upozornila ho Rosmerta, když to vypadalo, že do sebe obrátí i druhého panáka, aniž by si alespoň srknul toniku.

„Já se nesnažím ztratit kontrolu, jen se hodlám dostatečně otupit," objasnil jí Severus. „Řekněme, že to není chlast, ale jenom anestetikum," dodal a obrátil do sebe druhý gin. „Až začne vyprchávat, stavím se u tebe pro další."

„Jak myslíš," pokrčila rameny Rosmerta a konečně dotočila tuplák piva pro Hagrida.

Postupně dorazil i zbytek profesorského sboru, několik bývalých profesorů a profesorek a také Elphias Dóže, Albusův vůbec nejstarší přítel.

„Tak jsme konečně kompletní?" zajímal se Aberforth.

„Teď už zřejmě ano," ozval se ode dveří Nicolas Flamel, který právě vcházel v doprovodu své manželky Perenelly. „Omlouvám se, Albusi, trochu jsme se cestou zdrželi," dodal, když se s nimi oslavenec nadšeně vítal.

„Však z Francie to sem není právě nejblíž," pokýval Albus hlavou, zatímco se stejně srdečně vítal i se ženou svého kamaráda o kolegy.

„A já myslela, že tu budu nejstarší," ušklíbla se Griselda a nechala ve svém hlase zaznít lehký náznak zklamání.

„Zato jste tu ale největší kočka," pozvedl na ni Aberforth obočí.

„A vy jste archeolog?" zašklebila se na něj Griselda a Abe se musel zamyslet, aby mu došlo, že ho ta kočka právě setřela jako rozlité pivo.

„A kdybych řekl, že ano?" zeptal se pak už mnohem méně jistě.

„Tak bys dostal facku, až by ses oblíznul, mladíku," ujistila ho Batylda.

„Tak jestli je tohle mladík, Minervo, tak my dvě puberťačky bychom tu měly sedět nad limonádou," zachechtala se Poppy.

„V tom případě utíkej támhle těm," pokývala Minerva hlavou k Sibylle, Severusovi a Quirrelovi, „sehnat sunar, nebo alespoň přesnídávku."

„Miluju tvůj humor," ujistila Minervu Rolanda, která se vedle ní kroutila smíchy.

„Tak když už jsme tu všichni, rád bych pronesl pár slov," ujal se nečekaně slova Aberforth.

„To snad ani nemusí být," utrousil si Albus pod vousy. Doufal, že pro jednou by mu bratr nemusel dělat ostudu.

„Sešli jsme se tu, abychom oslavili už sto desáté narozeniny Albuse Percivala Wulfricka Briana Brumbála," začal škrobeně a Albus okamžitě cítil nějakou čertovinu. „Jsem sám překvapen, kolik se vás tu sešlo. Vloni u mě rozhodně tak hojná účast nebyla. Nechápu proč..."

Několik lidí si významně odkašlalo a Albus začal horečnatě vymýšlet, jak bratra decentně umlčet.

„Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Jsme tu, abychom s Albusem Percivalem..."

„Abe, zkrať to," sykl na něj Albus.

„Jak to mám zkrátit, je to tvoje řádné..."

„Vynech prostřední jména," skočil mu do sebeobrany Albus. Elphias, Griselda a Nicolas se začínali dobře bavit.

„Když mě to bez těch prostředních jmen nejde přes hubu," objasnil Aberforth.

„Přes hubu dostaneš hned, jestli to nezkrátíš," pohrozil mi Albus.

„A tak že to jseš ty..." zamumlal Aberforth neochotně. „Takže, brácho, všechno nejlepší."

„Děkuji," přikývl Albus. „Také bych rád řekl pár slov a skutečně jich bude jen pár. Mám vás rád. Děkuji, že jste tady, a přeji vám dobrou chuť."

S tím se posadil a považoval svůj projev za ukončený. Aberforth si vedle něj významně odkašlal a poklepal si na kapsu.

„Ach, ano, zapomněl bych," dodal Albus poněkud neochotně. „Útrata jde samozřejmě na mě."

Hostincem zazněl očekávaný potlesk a Rosmerta chvatně přijímala další objednávky. K obloženým mísám na stole přibyly další všemožné dobroty. Vše bylo úhledně naskládané, radost se podívat.

„Rosmerto, drahoušku, poprosím dvě deci bílého," požádala Griselda, která si na talíř naložila steak z lososa s bylinkovou omáčkou a pečené brambory. „Ryba potřebuje plavat," dodala s úsměvem.

„A pro mě jedno pivo, protože..." ozval se Aberforth a pohlédl na svůj talíř, kde bylo několik topinek a štědrá porce hovězího tataráku. Hodlal se před Griseldou blýsknout nějakou dobrou hláškou.

„...vůl potřebuje pít," dokončil to za něj škodolibě Albus a odehrál tak Griseldin smeč.

„Já tě varuju," usykl Aberforth.

„Já varuju tebe," pokusil se na něj zamračit Albus, pobavení ale skrývat nedokázal.

„Já vás varuju oba," zadívala se na ně Batylda jako na malé uličníky.

„Jak já to vidím, ti dva si ještě dneska vjedou do vlasů," prohlásila Poppy a zamyšleně upila ze své sklenice s vínem.

„Proč se mi tu dneska všichni montujete do práce?" posteskla si Sibylla. „Vědma jsem tu já."

„Začíná být nalitá," pozvedla obočí Rolanda.

„To moc dlouho netrvalo," souhlasila s ní Minerva.

Jak se odpoledne pomalu nachylovalo k večeru, Albus a Aberfort se popichovali čím dál tím méně. Spíš než nastalým příměřím to ovšem bylo tím, že se Albus snažil věnovat alespoň chvíli každému, zatímco Aberforth se snažil zaujmout pozornost pouze jedné osoby v sále.

Když už to vypadalo, že bude Griselda alespoň chvíli mimo doslech Batyldy, která začala s Perenellou Flamelovou zaníceně diskutovat o posledních trendech v háčkování, strhla na sebe pozornost všech Sibylla, která se poroučela k zemi a vzala s sebou i karafu s vínem.

„Tohle jsi přeci mohla čekat, ne?" utrousil na její adresu Severus, kterého tím vínem zmáčela.

„Samozřejmě, že jsem to čekala," odsekla mu Sibylla nasupeně.

„Tak jsi mě mohla varovat," vyštěkl na ni a začal si podrážděně čistit rukávy bílé košile. Rosmerta správě pochopila, že z něj právě vyprchalo anestetikum a mávnutím hůlky k němu poslala další dávku.

„Tebe zajímá tvůj osud? No, proč ne? Ukaž mi dlaň, podíváme se..." začala Sibylla nadšeně a chytla ho za ruku. Severus se jí s hrůzou v očích vyškubl a namířil na ni ukazováček.

„Jestli se mi pokusíš předpovědět budoucnost, přísahám, že z tebe udělám minulost!" pohrozil jí tónem, který měl obvykle vyhrazený pouze pro ty skutečně nejméně oblíbené studenty.

„Já si dneska chci zavěštit," fňukla Sibylla, které už v žilách podle všeho kolovalo víc alkoholu než krve.

„Jestli začneš věštit, upozorňuji tě, že se Minerva uchýlí k fyzickému násilí a do minuty budeš už jen vřeštit," ujistila ji Rolanda.

„No, není to krásné?" usmál se zasněně Albus. „Miluju tuhle rodinnou atmosféru."

„Ty jsi byl vždycky divnej," zakroutil nad tím hlavou Aberforth. Albus si s bohorovným klidem poručil další skleničku griotky, usadil se a spokojeně sledoval, jak se jeho profesoři mezi sebou škorpí.

Jakmile se venku začalo stmívat, využil Severus zmatku, který nastal díky další rozmíšce mezi Minervou a Sibyllou, která se pro změnu jí pokoušela věštit její osud z lístků chejru, které zbyly v šálku poté, co profesorka Přeměňování dopila svůj oblíbený nápoj, který si nemohla odpustit, a vytratil se.

„Ať chcete, nebo ne, já říkám, že tu vidím velkou lásku," dušovala se Sibylla a Minerva se chytila desky stolu, aby nesáhla po hůlce.

„A já říkám, že jen tak bez dovolení někomu slídit v osudu je při nejmenším stejně neslušné, jako hrabat se mu v prádelníku," vrčela Minerva.

„Tak jsem holt neslušná!" spráskla ruce Sibylla. „Ale tady to prostě je. Někdo v téhle místnosti vám zanedlouho bude nade vše drahý. Láska jako trám!" trvala si na svém a ukazovala prstem na kraj podšálku, kam vyklopila sedlinu.

„Dejte mi někdo ten trám, ať ji s ním můžu rovnou přetáhnout," požádala Minerva, všechny tím ale jenom pobavila.

„No, tak, Minervo, nebraň se osudu," popíchl ji ještě víc Albus.

„Ještě ji v tom podporuj," vyprskla na něj Minerva dotčeně. „Kdyby alespoň vyvěštila něco pořádného. Vidí pořád jen samé katastrofy, ale jaké bude zítra počasí, to z ní člověk nedostane!"

„Vždycky je tak veselo, když se profesorský sbor sejde pohromadě?" zeptala se Griselda Pomony.

„Vždycky ne," usmála se Pomona. „To jen to víno rozvázalo Minervě jazyk. Obvykle si svoje poznámky na adresu Sibylly nechává pro sebe, nebo je jen tak špitne," dodala a vyrazila za Minervou, aby jí pomohla nabrat trochu klidu.

S úderem půlnoci se Nicolas a Perenella odebrali do horního patra, kde měli jako několik dalších přespolních zajednané ubytování. Albus Nicolase sice přemlouval, ať se ještě zdrží, Nicolas mu ale objasnil, že jsou s Perenellou už poněkud unavení.

„Prosím tě, nesváděj to na věk," uchechtl se Albus. „Taky mi už není padesát a mám energie na rozdávání," dodal.

„Jo, počkej," zašklebila se na něj Batylda, která už také chtěla jít spát. „Ono to po té stovce jde rychle z kopce. Teď si možná vyskakuješ, ale za deset let si to povíme."

„Nepovíte," škytla opile Sibylla a znovu si položila hlavu na stůl.

„Jestli tohle byla věštba..." popíchl bratra Aberforth.

„Tak nevyjde stejně jako všechny ostatní bláboly, co tahle rádoby Pýthie už vypustila z pusy," opřela se do již bezvědomé věštkyně Minerva, která jí prostě nemohla zapomenou tu scénu s velkou láskou.

„A nebo se ještě všichni budeme divit," pokrčil rameny Albus. „Ale začnu si dělat starosti až poté, co tebe potká ta slíbená láska."

„Albusi, nezačínej," požádala ho Minerva a začali se přít o důležitosti mít také nějaký ten soukromý, potažmo intimní život.

„Když už se to tady pomaličku začíná vylidňovat," nadhodil Aberforth směrem ke Griseldě rádoby ledabyle, „nebudeme následovat příkladu starších?" dodal a kývl hlavou směrem k manželům Flamelovým, kteří odcházeli ruku v ruce.

„Tak proto se ke mně celý večer tak lísáš, ty proutníku jeden!" spráskla ruce Griselda a Albus našpicloval uši. „Tys asi upadnul..."

„Ale vždyť noc je ještě mladá," mínil Aberforth. Rozhodně se nehodlal hned tak vzdát.

„Ale já ne, ty cápku. Já v mým věku, kdybych ty hnáty dala tak moc od sebe, tak už je nedám nazpátek," pronesla dramaticky, místo jiskřičky jí však v očích hrál doslova plamen.

„Tak na to bych měl fintu," nedal se Aberforth. „Stačí, když ti mezi kotníkama necháme natažený gaťky."

O Albuse se pokusily mdloby, Minerva na ně zůstala jen nevěřícně zírat a ostatní, kdo ještě vnímali, kroutili hlavami a potlačovali smích. Přesně dle očekávání, která měli přítomní i bez použití vnitřního zraku, dostal Aberforth ihned po svém výroku facku přes celou tvář. Vzápětí mu ale Griselda přiznala naprosto geniální smeč a objednala mu panáka. Než ho do sebe kopnul, vytratila se jako pára nad kotlíkem, aniž by mu řekla číslo pokoje. Tím bylo jasně dané, že mu jeho balicí taktika rozhodně nevyšla a nakvašeně se odebral umrtvit se do vlastní hospody.

Krátce po něm se postupně začali trousit ke svým postelím i ostatní, kteří ještě stáli na nohou.

„Profesore, co s padlými bojovníky?" zeptala se Rosmerta věcně a ukázala na Sibyllu, Silvanuse, Pošuka a Hagrida, kteří vlivem alkoholu odpadli s hlavami na stole a spali spánkem spravedlivých.

„Jestli vám tu nebudou překážet, nechal bych je prospat, kde jsou. Však oni časem odejdou po svých," mínil Albus a proti své vůli zívnul.

„Uklízet hodlám stejně až ráno," přikývla Rosmerta a pozhasínala světla. Nechala hořet jenom oheň v krbu, kdyby se spáči chtěli někam trousit během noci, aby se o něco nepřerazili. Poté se s Albusem rozloučila a začala stoupat do podkroví, kde měla vlastní malý byt.

Albus se ještě jednou rozhlédl po nepořádku v lokále a zadíval se i na spící přátele. Tohle byl ten nejlepší dárek a víc si skutečně nemohl přát. Jen doufal, že se Sibylla ve svých vizích skutečně tentokrát spletla. Vskutku rád by se tu se všemi přítomnými sešel za deset let znovu.