Kapky deště bubnují o deštník a mé nohy v nových botaskách se snaží vyhýbat alespoň těm největším kalužím na šedavém chodníku. Lidičky kolem mě se spěchají ukrýt před tím náhlým slejvákem, ale můj cíl je ještě pěkných pár minut cesty. Povzdechnu si, nezbývá mi nic jiného, než přidat do kroku, ať jsem tam co nejdříve. Když konečně na mě zpoza rohu vykouknou mohutné dveře nejvyšší budovy ve městě, bez jakéhokoliv přemýšlení se k nim vrhnu. Pod malou stříškou před vchodem zaklapnu deštník a trochu s ním zatřepu dál od těla ve snaze nebýt mokrá. Má námaha byla zbytečná, protože boty v mé oblíbené barvě se pláči nebe nevyhnuly a stejně tak na tom byla i část kalhot. Děkuji bohu, že architekti mysleli na všechno a tuto věcičku, chránící aspoň částečně člověka před okolním nečasem, nechali postavit. Dlouho ale nepřemýšlím a vkročím dovnitř.
Zastavím se uprostřed velké haly a pořádně se nadechnu. Vždy mě fascinuje jak vůně starých knih a pravého dřeva dokáže vykouzlit tak tajemnou atmosféru. Když se rozhlédnu, sama pro sebe se pousměji. Kolik let už těmi dveřmi procházím a stále se tu nezměnil ani kousek budovy. Po chvíli přemítání nad myšlenkami se přemístím k recepčnímu stolu, za kterým stojí jedna postarší paní, jenž já moc dobře znám a když si mě všimne, na tváři se jí usadí krásný úsměv a já ho mile opětuji.
„Slečna Colneová, rodiče už vás očekávají." řekne tiše a já jen přikývnu. Následně se tedy vydám výtahem do vyšších pater, až narazím na to, které jsem hledala. Nonšalantní bílá absolutně všude ve mně vyvolá pocit, že jsem spíše někde v nemocnici, nebo laboratořích, než v záhadologickém institutu mých rodičů. Mám z té bílé někdy pocit úzkosti, a tak se raději spěšným krokem vydám k jediným dveřím, které mě v tuhle chvíli zajímají. Nestačím ani zaťukat, když se samy otevřou a zevnitř jde zřetelně slyšet hudba od Queen. Protočím nad tím oči, táta musí svou nejoblíbenější skupinu propagovat doopravdy všude a když se zeptám mámy, jak to, že jí to nevadí, vždycky mi odpoví. „Za ty roky, co se s tvým tátou znám, jsem si na to prostě zvykla." a pokrčí rameny, ať to dál nerozebírám.

Vejdu dovnitř a okamžitě se mi naskytne pohled na mámu za stolem v jejím pro ni typickým sedem.

„Ahoj!" snažím se překřičet zpěv a tóny hudby. Mamka naštěstí kývne na znamení, že mě slyšela. Vydechnu a úlevně se sesunu do jednoho z křesel před jejich stolem. Založím si ruce na hrudi a čekám, až se táta uráčí od jeho pokusů přesunout k nám.

To ale asi ještě chvíli potrvá.