Layla nevěřícně vyprskla. ,,To těžko," odsekla. ,,Moje matka je mrtvá."

V očích fialové vlčice se zablesklo. ,,Připadám ti, že jsem živá?" Řekla a mávla ocasem, který prošel nedaleko stojící rostlinou.

Layla od ní odstoupila a nedůvěřivě přimhouřila oči. ,,Tohle je jenom sen," zabručela. ,,Sen ve snu, doufám."

,,Tohle není tvoje doba," uznala vlčice. ,,Ale ani to není sen. Stalo se to. A já bych ti to chtěla ukázat."

,,Ukázat co?" Zavrčela Layla.

,,Tak zaprvé důkaz, proč jsem tvoje matka," řekla fialová vlčice, zatímco prošla kolem Layly a vyrazila hlouběji do Pralesa. Přinesla s sebou zvláštní, příjemnou vůni. ,,A zadruhé... Ukázat ti, co se doopravdy dělo, když ses narodila."

Layla ostražitě sledovala, jak mizí mezi stromy a pak se podívala na Královnu a Jizvu. Obě vrány naléhavě krákaly a ukazovaly zobákem za vlčicí.

,,Fajn," zabručela Layla. Beztak to bylo jednodušší, než přemýšlet nad... Přinutila se ty myšlenky utnout ještě v zárodku. Ať už to byl sen nebo ne, nechtěla se tady sesypat. Odhodlaně vyrazila za vlčicí, která proplouvala podrostem a stromy, jakoby tam nic nebylo. Což se Layly netýkalo a ona sama musela uhýbat každému kmeni a každému hadovi, který se tvářil jako liána.

Užívala si každou chvíli, kterou v Pralese strávila a schválně se snažila zaměstnat svou mysl, aby neodbíhala k jiným myšlenkám. Dávala pozor na každý detail, kterého si všimla.

Tam byl zvláštně zkroucený strom, tam byla mezi dvěma kmeny natažená obrovská pavučina, na které se třpytily kapky vody, tam zase bublal potůček, jenž svištěl po kamenech a zpíval svou veselou píseň. Toho Layla využila, trochu odbočila a prošla přímo jím-odehnala několik jasně žlutých žab a začala si čistit nohy, srst, obličej a křídla. Všechno, jen aby se zbavila té krve. Byl to jediný důkaz, že se něco doopravdy stalo. A ona se ho chtěla zbavit, protože nechtěla přemýšlet nad nicotou, nad tím, co opustila.

Přistihla se, že bezeslova stojí uprostřed potoka a už hodnou chvíli zírá na rychlý proud, zatímco se jí pěna tříštila o nohou a smývala další a další krev.

Mezi stromy se objevila fialová vlčice a její zlaté oči se zatřpytily v paprscích pronikající korunami stromů.

Layla ji probodla pohledem a vyšla z vody, zatímco se jí Královna usadila na zádech a Jizva nadšeně poletovala kolem nich.

,,Byla jsem tam s vámi celou dobu," prolomila fialová vlčice ticho. Ticho jen mezi nimi-v Pralese nikdy ticho nebylo. Layle to najednou přišlo nespravedlivé. Tady všechno žilo. I ona žila. A i kdyby to všechno byl jen sen, všechno si vymyslela... Nevěřila tomu, ne když viděla krev, kterou voda potoka odnášela pryč. Krev tmavé lvice a žlutobílého prince. Vždycky života Pralesa milovala. Teď by dala všechno za to, aby projednou zmlkl a nedával tak najevo všem okolo, že on žije. Narozdíl od jiných.

Layla se na fialovou vlčici nepodívala. Až moc jí připomínala Arcalimu a ona neměla náladu se dívat do očí své sestry, které ji nikdy nebudou odsuzovat. V tom to bylo nejhorší. Arcalimě se nikdy nemohla rovnat. Kdyby byla sobecká a závistivá, bylo by to všechno mnohem jednodušší.

,,Werric mě viděl," dodala vlčice.
Layla prudce zvedla hlavu a zabodla do ní pohled, který jí fialová vlčice oplácela. ,,Jako jediný. Když jsi byla napadena v té uličce v Garmoru... Neměla jsem tě jak zachránit. Nikdo mě nevidí. Ale pak jsem potkala Werrica, který mě pozdravil a dokonce se zeptal, jak se mám."

Layla honem vytahovala z hlavy všechny vzpomínky na Werricovy zvláštní rozhovory. Bylo to bolestivé, protože se v těch vzpomínkách proplétali Aurin a Starlia, ale byla tak zaražená, že to vnímala jen nepatrně.

,,Byla jsem s vámi celou dobu. Viděla jsem, jak sis vybrala Aurina místo Azana. Viděla jsem, jak si kvůli tomu trpěla a já ti nemohla pomoct," řekla vlčice. V jejím hlase byl smutek smíchán s trpkostí. ,,Dávala jsem vám rady, když to bylo třeba. Mimochodem, měla jsi poslechnout Werrica, když mluvil o Rasenje. Teď z toho akorát budou-"

,,Počkej," vyhrkla Layla. ,,Jak jsi tam mohla být? Ty... Nemůžeš..."

Znovu si ji prohlédla. Rozhodně nevypadala jako živá vlčice, to bylo jasné. Už jen tím, že proplouvala věcmi jako... Duch. A vydávala takovou jemnou, bílou záři. Ale vypadala jako míchanice jí samotné a Arcalimy. Měla barvu její srsti i zlaté oči, ačkoliv stavbu těla podstatně elegantnější a ladnější. Jako Layla. Jenže to nebylo možné. Ona svou matku nikdy nepoznala, nikdy ji neviděla. Byla mrtvá.

,,Správně bych nemohla," přiznala vlčice a Layla si překvapeně uvědomila, že na její tváři vidí rozpaky. ,,Nemáme se plést do světa živých. Jenže... Já nemohla přihlížet tomu, jak se vydáváš na první výpravu jako Strážkyně času, úplně sama. Obzvláště, když to bylo něco tak nebezpečného. Na mojí první výpravě jsem jenom musela zařídit, aby jeden vlk nepohnul jednou květinou, aby všechno nezkazil. A ty jsi měla hned zastavovat válku!"

Layla ji ohromeně poslouchala. Ta upřímnost ji zarážela. A opakovaně dokazovala pravdu slov fialové vlčice. Mluvila o Strážcích času a vypadalo to, že jí na ní záleží.

,,Dostala jsem se... Dokázala jsem se spojit s Kaiidou," pokračovala vlčice a najednou mluvila opatrně, jakoby se bála prozradit další detaily. ,,Tahle hrozba, tahle válka se týkala i její země a tak jsme se spojily. Ona... Dokázala zabavit ostatní a já jsem mohla mezitím sestoupit dolů. K vám."

Layla si uvědomila, že se snaží vyhnout jakýmikoliv zmínkám o tom, co je vlastně po smrti. Ačkoliv už jen tímhle rozhovorem Layle dokázala, že lvi i vlci někam po smrti odchází. Napadlo ji, jestli ji teď sledují Aurin a Starlia.

,,Sny, které jsem ti posílala, byly neurčité a takřka nic ti neodhalily. Ze tří důvodů. Kdyby to bylo na mě, tak ti pomůžu úplně se vším, aby bylo jasné," řekla. ,,Ale nemohla jsem. Tím, že jsem se ocitla na zemi, jsem ztratila většinu svých schopností, kterými disponuji... Nahoře. Takže jsem ti dokázala vysílat jen neznatelné nápovědy. Zadruhé, už tak jsem měla problém, že jsem sestoupila na zem. Kdybych ti prozradila, co máš dělat, pravděpodobně bych byla... Smazána z reality, nebo dokonce něco horšího. A zatřetí... Nikdy bych tě nepřipravila o tvůj první úkol. Chtěla jsem ti při něm pomáhat, ale kdybych všechno udělala za tebe... Nic by se nezměnilo."

Layla na ni bezeslova zírala. Myšlenky na Aurina a Starliu se jí vykouřily z hlavy.
Bylo jí jedno, jestli je tohle jen pitomý sen, který si vysnila její smutná, zoufalá mysl, zatímco se potápěla do temnoty a nicoty.

Protože teď stála poprvé, poprvé stála před svou matkou, poprvé ji viděla, poprvé s ní mohla mluvit.

A nejen to. Její matce na ní záleželo natolik, že riskovala svůj... Posmrtný život, aby jí pomohla.

Možná to byl sen, ale to jí nezabranilo v tom, aby se k fialové vlčici nevrhla a neobjala ji.