,,Ještě něco?" Zeptala se Layla. Její hlas byl bezvýrazný. Musela se v duchu vypořádat se spoustou věcí a nevěděla, jestli o to vůbec stojí.

,,Ne. Myslím, že tohle stačí," řekla její matka a posadila se mezi zelený podrost. Layla ji napodobila a odvrátila se od díry v zemi.

,,Chápeš, proč jsem ti tohle ukázala?" Zeptala se matka.

Layla na ni mlčky hleděla. ,,Neměla jsem čas to všechno zpracovat," řekla. ,,Neměla jsem čas nic zpracovat."

,,Nebo spíš nechceš," poznamenala její matka a ve zlatých očích se jí vědoucně zablesklo. ,,Celý život jsi žila s tím, že Arcalima má lepší život. Já... Nechci tě tady poučovat. Nechci tvrdit, že jsi dělala chyby a že jsi viděla věci, které neexistovaly, protože vím, že to nesnášíš a že to není pravda. Chci ale poukázat na věci, které jsi neviděla. Které... Ti mohly podstatně zlepšit život, kdyby si je přijala."

Layla by nejradši vstala a odešla, ale nevěděla kam. Co by tady dělala? Nikdo ji nevidí a ona neměla tušení, jak by se dostala zpátky do své doby. Jak by uskutečnila svůj plán.

,,Arcalima... Arcalima se narodila taková, jaká se narodila. Už odjakživa brala svou úlohu Vládkyně velmi vážně a moudře. Snažila se, aby svým poddaným, aby svým vlkům zajistila dobrou budoucnost. Byla laskavá a cítila potřebu pomáhat slabším-protože to považovala za správné. Ve tvých očích byla dokonalá. A nejen ve tvých. I v očích ostatních. Arcalima měla jiné problémy. Zatímco ty jsi předpokládala, že se proti tobě spikl celý svět a Arcalima měla volnou cestu všude. Arcalima byla ignorována jinými způsoby, než ty. Byly jiné způsoby, které ji nutily plakat, které z ní vysávaly všechnu radost. Už od narození byl její život veden pevnou tlapkou-musela se učit třikrát víc než ty, musela zvládat věci, o které ses ty nemusela zajímat. Arcalima neměla možnost starat se o žádnou zahradu. Neměla možnost si vůbec nějaký koníček vytvořit."

,,Ale Arcalima to nikdy nebrala jako povinnost, jako něco otravného," namítla Layla, kterou pobouřila myšlenka, že se jí matka snaží vnutit lásku k Arcalimě. Ale bylo těžší něco říct, než dřív.

,,Ano, Arcalima si nikdy nestěžovala. Nikdy si nestěžovala nahlas. Napadlo tě Laylo někdy, že zatímco ty jsi schovávala vlastní slabost a smutek za masku vzteku a chladu, Arcalima to všechno schovávala za usměvavou tvář?" Pokračovala matka.

Ne. Nenapadlo, odpověděla Layla v duchu.

,,Ty jsi žárlila na Arcalimu. Žárlila jsi na to, že byla vždycky v čele dění, že ji všichni milovali a zbožňovali. Měla všechno, co ty ne. A Arcalima žárlila na tebe. Žárlila na ty chvíle, které jsi mohla strávit sama pro sebe, kdy si mohla roztáhnout křídla a jen tak odletět pryč. Neznala jsi snad někoho, kdo to cítil stejně jako Arcalima? Kdo toužil po svobodě a volnosti?" Zeptala se matka.

Layla odvrátila pohled. Ano, znala někoho takového. Ale nikdy by ji nenapadlo, že by snad někdo toužil po životě v...

,,A pak se to ještě zhoršilo. Narostly ti trny, nehodlala si nikoho, aby si k tobě přiblížil. Tvým způsobem obrany před bolestí, bylo zaútočit první. Vlci tě začali nesnášet. Ignorace a tolerance se změnila ve vztek a nenávist. A tak se tvůj otec rozhodl, že to zlepší. Jen tím ale přidal palivo do ohně. Poprosil svou starší, zodpovědnou dceru, aby se ti snažila jít příkladem. A Arcalima mu vyhověla. Potlačovala všechny negativní emoce, které si v ní vzbuzovala-ne negativní pro ni nebo pro tebe, ale negativní pro ostatní. Nezodpovědnost. Touha po volnosti. Drzost a paličatost. A to byla zase chyba Arcalimy. Kdyby to nedělala, kdyby ti ukázala, že může hrát roli tvé sestry, tak by mezi vámi nikdy nebyla taková propast. Její chování z ní v tvých očích dělalo ještě dokonalejší osobu. Tak dokonalou, že si ji nikdy nemohla přemoct."

Layla byla v pokušení si odfrknout, ale zjistila, že to nedokáže. Před očima měla fialové vlče, které olizovalo svou mladší sestru. Vlče, které zůstalo ignorované, když se dožadovalo pozornosti. Vlče, které žárlilo na svou sestru. Jako kdyby byla jejím odrazem. Odrazem v zrcadle, na hladině jezera, na každé lesklé ploše.

,,Arcalima je slunce. Vlci ji mají rádi, je pro ně důležitá, otáčí se za ní jako slunečnice. Ale ty Laylo... Je to sice tvá sestra, kdo ovládá magii blesků, ale ty jsi pravá bouře," prohlásila její matka.

Layla se na ni podívala. ,,Bouře všechno ničí," řekla hluše.

,,A přesto... Jak to vypadá před bouří? Vzduch je dusný, hutný a nepříjemný. Všechno je suché, celý svět je napjatý a všechny okamžiky najednou směřují k tomu, až se protrhne obloha a začne bouře. Krutá síla plná krásy," pokračovala matka. ,,Vy dvě jste odrazy i naprostými opaky. Nikdo by vás neměl srovnávat sebou. Nikdy jste se neměly narodit v jedné době, v jednom městě, v jednom paláci. Protože svět vás dvě dohromady neunese. Nedokáže žít s oběma možnostmi. Vždycky může buď svítit slunce nebo zuřit bouře.

Vlci Arcalimu znají. Milují ji a potřebují, jako slunce. Každý miluje slunce. Ale ne každý miluje bouři. A o to vzácnější ona a ti vlci jsou. Vlci, kteří se nebojí trnů, nebojí se blesků, chladu a síly, deště a větru. A ti nejlepší v tom dokážou spatřit krásu a dokážou ji ocenit. Ty takové vlky znáš, viď že ano?"

,,Znala jsem," zachraptěla Layla a opřela se tlapami o zem, zatímco sklonila hlavu, aby se své matce nemusela dívat do očí. ,,Zemřeli. Oni... Sestry... Zemřeli. Moje světlo zhaslo."

Moje světlo. Layla poznala vlky-a lvy-kteří se nebáli bouře. Nebáli se blesků a větru. Ale jenom jeden vlk dokázal najít krásu.

,,Šedá."

,,Šedá? Proč šedá? V horách se ti neomrzela?"

,,Nemyslím tuhle šedou. Tuhle jednolitou, obyčejnou šedou. To ne. Já mám na mysli takovou tu tmavou šedou, jako bouřkové mraky. Bouřka má v sobě spoustu odstínů šedé a taky černé, bílé, modré a fialové."

,,Je to nádherná podívaná. Sice nebezpečná, ale i tak nádherná."

Měl ji rád. To poznání bylo... Bolestivé. Už při cestě si uvědomila, že se s těmito zločinci cítí dobře. Že se stali jejími přáteli. Vlky a lvy, kteří se nebáli bouře. Ale skutečně si přiznat, že by ji měl někdo opravdu rád, že by ji někdo viděl takovou, jaká je... Bylo to něco naprosto jiného. A bolelo to, protože teď už jí to bylo k ničemu.

,,Leť, Laylo," zašeptala její matka. ,,Povedu tě. Porušíme tím sice hromadu pravidel, ale... To mě nikdy nijak zvlášť nezajímalo. Leť, Laylo. Leť za bytostmi, které se nebojí bouře."

Layla se prudce odlepila od země, prorazila zelený baldachýn listů a vystřelila k obloze jako kometa. Jizva a Královna, na které skoro zapomněla, svištěly po jejím boku.

Vzpomněla si na poslední část svého snu.
Vrátit, vrátit, vrátit se. K němu, k ní, k nim.

K Eldiaře.