Letěli temnotou, chladný vzduch je bodal do tváří a svištěl jim kolem uší. Jejich výkřiky se postupně tišily, jak pořád nedopadali na dno.

Aurinovo světlo pořád zůstávalo s nimi a Layla měla čas v letu tmou spočítat, jestli jsou všichni.

,,Mami!" Vykřikla a rozhlédla se. ,,Potřebujeme se vrátit!"

Werric padal kousek pod ní, točil se ve vzduchu, jak se snažil aspoň trochu zbrzdit pád. Ale stříbřitá vlčice s ním nebyla.

,,MAMIII!" Zaječela Layla a její hlas se nesl temnotou. Věděla, že ona, Starlia a případně Ferox budou schopné se zachránit. Dokázaly by zachránit i několik dalších-ale nevěděla, jak dlouho ještě budou padat a jak dlouho by trvalo, než by ostatní přenesly na rovnou plochu. A jestli tu vůbec nějaká byla. Co když byla ta tvrdá země, po které celou dobu chodili, která se smáčela Aurinovou a Starliinou krví, jenom iluze a tohle byla skutečnost? Pád nekonečné tmy?

Nikde svou matku neviděla. Nikde tmu neprotínala slabá, stříbřitá záře. Nemohla se ani přenést časem, protože nevěděla, jak to udělala.

Královna a Jizva padaly vedle ní-mohly letět, ale neudělaly to, ať už měly jakýkoliv důvod.

A oni pořád nedosáhli země.

,,Co budeme dělat?" Vykřikl Alakin. V hlase měl paniku, kterou mu v této situaci neměl za zlou nikdo. ,,PROTOŽE JÁ KŘÍDLA NEMÁM."

,,To většina z nás," zavrčel Python a hlas se mu na konci zlomil. ,,Já nechci umřít!"

,,POZOR!" Vyjekla Oltiris a jen tak tak se skrčila, když se z temnoty vynořil další bledý nebešťan a málem do ní narazil. Okamžitě se zase ztratil z dosahu Aurinova světla.

Layla oddělila hlasy svých přátel a zaposlouchala se do zvuků vycházejících ze tmy-bolestné sténání, vrčení a křik, tlukot křídel.

,,Starlio!" Vykřikla. ,,Dokážeš nám vytvořit vzduchovou plochu, na které budeme moct přistát?"

,,V téhle výšce?" Vyjekla nebešťanka. Zabírala křídly, jako kdyby plavala, aby se dostala ke Kelnanovi, který padal skoro na okraji Aurinova světla. ,,To se zabijeme!"

,,Zabijeme se tak jako tak!" Vyštěkla Layla.

,,Bacha! Letí další!" Zavrčel Alakin a pak vykřikl, když se z temnoty vynořili dva nebešťani a stáhli ho za sebou, z dosahu světla. Podobně jako ty ještěrky v horách stáhli sebou Aurina.

,,Starlio! Musíš mu jít pomoct!" Zavelela Enyo. Bílá srst jí divoce povlávala ve vzduchu.

Fialová lvice nezaváhala ani na chvíli, napůl roztáhla křídla, aby do nich dostala vzduch a pak vystřelila jako šipka do temnoty.

Tím směrem se ozývalo trhání a zuřivý řev.

Aurinovo světlo zesílilo, princův obličej byl stažený námahou. Kruh světla, který je obklopoval, se roztáhl trochu dál.

,,POZOOOR!" Vykřikl Werric. ,,Laylo, nad tebou!"

Layla se naklonila a zabrala křídly, takže ji nebešťanovy drápy zasáhly jen ocas. Prudce se obrátila a měla tak možnost spatřit odpornou stvůru, která se vznášela nad ní a chňapala po ní drápy.

Tělo nebešťana bylo celé rozežrané a zahnilé, byly mu vidět celé kusy masa a někde i pár kostí. Místo očí měl jen prázdné oční dírky a Layla by přísahala, že se v jedné z nich zacukal červ, než zmizel. Křídla měl pokrytá zaschlou krví a peří zacuchané.

,,Táhni!" Vykřikl Seren a zlatým řetězem odpálil lva do temnoty.

Layla se zase přetočila, ve stejnou chvíli, kdy spatřila Starliu, jež překonává hranici světla s Alakinem v tlapách. Těla měli pokrytá krvavými škrábanci a krev stříkala do vzduchu.

,,Támhle!" Vyjekla Oltiris a varovala tak včas Enyo, která se hbitě pohnula a místo toho, aby se vyhnula, naklonila se, aby přistála mrtvému nebešťanovi, který se zrovna chystal zaútočit na Kelnane, na zádech. Enyo škubla hlavou jako had a rozevřela čelisti stejným způsobem-zabořila zuby nebešťanovi do špinavé srsti a silně stiskla. Ozvalo se ohlušující křupaní, které na chvíli přehlušilo i výkřiky nebešťanů někde z temnot a pak se jeho hlava oddělila od těla a vystřelila vzhůru. Layla se jen tak tak vyhla, aby ji netrefila.

Enyo prudce kopla do těla a začala kašlat, aby ze sebe dostala zkaženou krev a špinavé chlupy.

,,Laylo! Jak daleko je země?" Vykřikl Werric.

Layla pochopila, co tím myslel. Ovládala magii země, cítila ji. Roztáhla své vědomí do všech stran, hledala cokoliv, čeho by se mohla zachytit. Dokázala by teoreticky ovládat vzduch či Aurinovo světlo, ale to jim momentálně nijak nepomohlo. Pátrala po něčem hmotnějším. Pomalu ji začal ovládat strach.

,,Nikde ji necítím!" Vyjekla. ,,Nikde tu nic není!"

Znovu zklamala. Cítila se sebevědomá a odvážná, když se postavila sestrám se svými přáteli. Ale stejně to nebylo k ničemu. Protože teď se řítili tmou, obklopeni vřeštícími nebešťany. A sestry pravděpodobně někam zdrhly.

,,Přemýšlejte!" Vykřikl Kelnan. ,,Sestry chtějí Laylu živou! Potřebují ji. Nezabíjí ji!"

,,Možná spoléhají na to, že odletí," nadhodil Python.

,,Měly byste to udělat," ozval se Aurin. ,,Ty, Starlia a Ferox. Když máte tu možnost..."

,,Ne!" Zavrčela Layla. ,,Už znovu ne. Znovu vás zemřít nenecham."

,,Tak se vrať v čase!" Zavrčel Seren.

,,JÁ NEVÍM JAK!" Vybuchla Layla. ,,Mami! Kde jsi?! Potřebuji tě!"

Ale ona tu nikdy nebyla. Vítr jim dal hučel kolem uší, slova splývala v jedno a tma se ovíjela kolem nich. Kolem těch bláznů, kteří si mysleli, že by mohli vyhrát.

Layla překvapeně zaznamenala, že jí z koutku oka vyklouzla slza, která se okamžitě vytratila ve vzduchu.
A dostala nápad. Jen potřebovala rozplakat co nejvíc vlků.

,,Je mi líto, že jsem vás do toho dostala!" Vykřikla Layla se sevřeným hrdlem. ,,Je mi líto, že jsem vás donutila jít se mnou. Že jsem vás... Jenom přivedla na smrt."

,,To není pravda!" Namítla Kunna rázně a otočila se, aby se mohla na Laylu podívat. ,,Šli jsme s tebou dobrovolně."

,,Jsem... Moc rád, že jsem vás poznal," dostal ze sebe Python. ,,Když teď asi umřeme... Tak to můžu říct."

To nebylo dost dojemné! Pomyslela si Layla vztekle. Otočila se k Aurinovi, který ji vyděšeně sledoval.

,,Mrzí mě... Mrzí mě to všechno," lámala ze sebe. Měla pocit, že jestli se otevře, jestli dá průchod svým pocitům, zabije ji to. Ale tenhle pád ji zabije stoprocentně, pokud to nějak nezastaví. A slzy byly jediný možný způsob. ,,Že jsme neměli dost času. Já... Vy všichni. Přijali jste mě takovou, jaká jsem. Jako bouři. Nebáli jste se mě. A ty Aurine... Ty jsi našel něco víc."

Aurin si pro sebe něco zamumlal, v očích se mu zaleskly slzy.

Víc. Musím víc, pomyslela si sveřepě Layla.

,,Myslím... Myslím, že jsi první vlk, o kterém bych mohla říct, že jsem s ním poznala... Lásku," řekla Layla. Zápolila se slovy, bála se to vyslovit. Odhazovala svůj štít. Byla zase nechráněné malé vlče, které si bralo k srdci každou urážku. Každý zlý pohled. Ale věděla, že Aurin a ostatní její slabost nevyužijí. Věděla, že jim může věřit.

Aurinovo světlo zazářilo ještě silněji a Layla konečně nahmatala něco v pozadí své mysli. Slzy v očích zářily i ostatním-přísahala by, že dokonce i Enyo a Alakinovi.

Její slova byla plánem pro jejich záchranu-ale přesto napjatě čekala, co Aurin řekne.

,,Já... Slyšela jsi někdy o královském genu?" Vyhrkl Aurin naléhavě.

Layla se uchechtla a z očí jí uniklo několik slz. Rychle je pochytala, udržovala si je u sebe.

,,Ano, slyšela," vykřikla.

,,Taky tě miluji, Laylo," vyslovil Aurin ta slova, kterých se bála a na které čekala.
Slzy vytryskly naplno. Všichni si uvědomovali tíhu situace, skutečnost, že zemřou. A nikdo si na ně nevzpomene.

Layla je všechny chytala ve vzduchu-natáhla se po krvi, kterou měli Enyo, Starlia a Aurin potřísněnou srst. A teď musela...

,,Bude to znít divně, ale poprosila bych vás ještě o jednu věc," vykřikla Layla. ,,Prosím!"

Všichni napjatě čekali.

,,Vyčůráte se?"

Já si jakože myslím, že tohle je geniální zakončení kapitoly! XDD
A neříkejte, že to není pravda! XD
No nic, zatím ahuuj XD