Lonteia byla přirozeně vedena k tomu, aby vládla-měla se stát budoucí Vládkyní Fedgaru.
Znala slovo zodpovědnost a svoje povinnosti brala vážně.
Měla však i svojí hlavu a zvědavost nyní zvítězila.

Lonteia čekala, až se její rodiče budou dívat jinam a jakmile se tak stalo, nenápadně se vypařila.
Očividně to provedla úspěšně, protože jí nikdo nepronásledoval!

Většinou neměla omezen pohyb-byť jí muselo doprovázet spoustu stráží-ale dnes to bylo jiné.

Při takové hromadné události se těžko hlídali všechny pochybné entity a navíc se před nějakou dobou rozneslo něco o nové vražedkyni Fatimě, která si narozdíl od většiny jí podobných, nevybrala za svůj cíl Garmor, ale Fedgar.
Takže Lonteia správně neměla opouštět náměstí.

Věděla, že jakmile se to rodiče dozví, dostane zase hodinovou přednášku-a to i přesto, že takhle podobně utekla z místa kde má být, už několikrát.
Lonteia opravdu věděla, že má povinnosti a brala to co nejzodpovědněji. Ale to neznamenalo, že se občas nezachová trochu jinak.

A hlavu nyní měla plnou otázek, které byly důvodem jejího odchodu z náměstí.
Ta modrá vlčice byla divná.

Zaprvé, měla s sebou dvě bílé vrány, o kterých si Lonteia musela pomyslet, jestli náhodou nepatří k těm Posvátným.
A zadruhé, ujišťovala se, jestli královnou není Arcalima.
Což by bylo samozřejmě nemožné, když od její vlády uběhlo víc jak tisíc let let.

Navíc, ta vlčice vypadala zmateně a vyděšeně, jakmile jí Lonteia opravila, že královnou je Faezana.

Jelikož jsem budoucí Vládkyní Fedgaru, řekla si v duchu, jak hledala důvod pro své jednání-a pro svou případnou obhajobu. Tak se přirozeně musím zajímat o všechny ve svém městě, no ne?

Snažila si tu vlčici vybavit do nejmenších podrobností, zatímco procházela Hlavní ulicí a vlci, kteří jí potkali, se jí ohromeně klaněli.
Takhle nejsem moc nenápadná, pomyslela si Lonteia trpce.

Svůj směr řídila podle malých, bílých peříček. Někdy musela hledat, protože ta vrána opravdu nepelichala, ale většinou je našla.

Takže brzo sešla z hlavní cesty a kráčela do méně osvětlených částí města.
Fedgar byl druhým městem, ve kterém se začaly zavádět všechna ta bezpečnostní opatření-Blackstar byl přirozeně první.
Lonteia-ani nikdo jiný-se na ulicích města nebála. Bylo tu čisto a bezpečno.
Přesto měla divný pocit, když kráčela mezi málo osvětlenými a tichými domy.
Už se skoro začínala bát, že neznámou vlčici nenajde, když něco uslyšela.

✴️✴️✴️

Layla nevěděla, co by měla dělat. Mohla by se zkusit vrátit do Labyrintu, jenže nějaký zvláštní instinkt jí říkala, že to není dobrý nápad.

V tom případě ale nevěděla, co by měla dělat.
Skryla se v jedné slepé uličce, lehla si a pevně zavřela oči.
Byla v budoucnosti.
V době, která jí byla cizí.
Kde byli všichni, co znala, už dávno mrtví.
Co budu dělat?

Snažila se uklidnit svůj splašený dech.
Málokdy se nechala unášet emocemi, obzvláště těmi, jako byl strach.
Jenže tohle bylo už moc i na ní.
U bohyně, vždyť ona byla v budoucnosti!
V budoucnosti, kdy je nějaká Faezana královnou a ne její sestra!
Co budu dělat?

Nádech, výdech.
Ano, musí se uklidnit.
Zjistí si, kde-nebo spíš kdy-vlastně je. A nějak si zjistí, jak se vrátit zpět.
Jizva zničehonic zakrákala-varovně a zlověstně.

Layla zvedla hlavu přesně ve chvíli, když se před ní vynořila černá vlčice, ze stínu, který vrhal jeden z okolních domů.
Layla okamžitě zahnala paniku a nahradila jí ostražitostí. Moc dobře věděla, že strach se nejdéle drží ve vzduchu.

,,Ahojky," ušklíbla se neznámá vlčice a její jantarové oči se zableskly.
,,Nazdar," odsekla Layla, zatímco se postavila na nohy, připravená bojovat.

,,Jsi odjinud, co?" Zeptala se vlčice, očividně ignorujíc její tón. Ležérně se opřela o stěnu vedlejšího domu, takže jí zahalil stín a nedovolil měsíčnímu světlu, osvětlit její temnou srst.

,,I kdyby, tak tě to nemusí zajímat," zavrčela Layla. Začínala mít nepříjemný pocit.
Ale tak co. Ať si jí ta vlčice napadne. Potřebovala si nějaký uklidnit nervy.

,,No, z Fedgaru nejsi," pokračovala. ,,Nikdy jsem tě tu neviděla."
,,Ty si myslíš, že znáš všechny obyvatele Fedgaru?" Odfrkla si Layla.

Vlčice přelétla pohledem po Královně, která seděla Layle na hlavě a po Jizvě, která jako vždy poletovala ve vzduchu.
,,Hmm," zabručela. ,,Vlčici s vránami bych si pamatovala."
Layla přimhouřila oči. ,,Fajn, dost řečí. Co chceš?"

Vlčice se nevinně usmála. ,,Co bych měla chtít? Ráda si povídám."
,,Všimla jsem si," poznamenala Layla, zatímco přemýšlela nad možnou únikovou cestou. Chtěla si sice zabojovat, ale kdo ví, jak má ta vlčice silnou magii-očividně souvisela se stíny a to nikdy nevěstilo nic dobrého. ,,Jsi ukecanější než Sil... Jeden vlk, kterého znám," opravila se Layla, než stačila říct Silen.

Vlčice se vycenila čistě bílé tesáky v zubatém úšklebku. ,,Líbíš se mi," řekla. ,,Vlci, kteří se mi nelíbí, většinou končí špatně. Ale ty ne. Proto ti klidně pomůžu... Třeba s orientací. Zdálo se, že jsi trochu zmatená ohledně místa, kde ses ocitla."

Layla se zamračila. Ani za nic se jí nelíbilo, že jí ta vlčice zastihla ve slabé chvilce. ,,Nepotřebuji ničí pomoc. A rozhodně ne pochybné vlčice, která si skáče ze stínů a cení na mě zuby jako kůň," odsekla.

Černá vlčice se přestala usmívat a její pohled zchladl. ,,Víš, nejsi sice bílá vlčice s černýma ušima a ocasem..." Řekla líně, s hlavou nakloněnou na stranu. ,,Ale stejně začínám pociťovat čím dál větší chuť tě zabít..!"

Layla čekala, že na ní černá vlčice zaútočí.
Nečekala však způsob, jakým to udělala.
Místo toho, aby na ní skočila, se propadla do stínu pod sebou a než Layla stačila cokoliv udělat, vynořila se za ní a skočila jí na záda.

Layla hekla, zatímco pod váhou vlčice klesla a dotkla se břichem studených kamenů.

Královna poplašeně zakrákala, jelikož sletěla přímo z Lailyny hlavy, zatímco zakrákání Jizvy bylo útočné a hlasité.
Než Layla stačila udělat cokoliv na svou obranu, uslyšela nějaký svist a černá vlčice jí sletěla ze zad. Layla cítila, jak jí na srst dopadl sníh.

Odkulila se pryč od černé vlčice a aniž by se podívala k tomu, kdo nepřítele zasáhl, vyrazila zpátky k ní, tentokrát už pevně na svých nohách. Černá vlčice se však znovu propadla do stínu pod sebou.

Layla zlostně zavrčela a svou magií země se natáhla po stínu, do kterého se schovala její protivnice.

Cítila, jak jí vlčice vzdoruje, jak se odmítá své magie pustit, až ten tlak pominul-ale to už byla černá vlčice pryč, pravděpodobně skrytá ve stínu na konci města.

Layla si podrážděně odfrkla a pohlédla ke konci uličky. Mezi dvěma domy stála ta krémově karamelová vlčice a vedle ní se vznášely dvě velké koule sněhu, které se po chvíli rozprskly.

Layla přimhouřila oči. ,,Zvládla bych to sama," řekla.

Vlčice se letmo pousmála. ,,Nevadí. Nebylo to však jen proto, že se mi nelíbí pomyšlení, že by se měl někdo v mém městě zabíjet."

Mé město.
,,Něco mě zajímá."
A sakra.

Taaakžeee, představuji vám další z vašich postav, konkrétně Lonteiu a Fatimu! XD
Jinak asi nemám co říct, takže... Ahoj! XD