,,Miluji létající lodě," řekl spokojeně jeden hloupý král. ,,Vy ne?"

Layla potlačila otrávený povzdech a snažila se udržet svůj lhostejný pohled na krajině pod nimi.

,,Já taky," ozval se nadšený hlas Salochina.

Další skvělý vlk, pomyslela si. On sám jí nijak nevadil, ale ani nezaujal-to, co nesnášela, byl ten jeho postižený gen, který mu říkal, aby miloval právě jí.
Vždyť byli příbuzní! Kdo tyhle blbosti vymýšlí?!

Naštěstí od chvíle, co se jeho sourozenci a on vrátili z té úžasné cesty za záchranou Lexirwy, i když to vlastně k ničemu nevedlo, přestal být tak otravný a Layla za to byla neuvěřitelně vděčná.
Kdo však nepřestal být otravný, byla Arcalima.

,,Tak co, těšíš se?" Zeptala se, když se Silen a Salochin vrátili k řízení Liščího křídla, které hladce plulo oblohou.
Layla vskutku měla létající lodě ráda-ale nikdy by to nepřiznala.

Nyní odmítla odpovědět, aby dala Arcalimě najevo, že nemá náladu s ní mluvit.

Fialové vlčici trochu poklesla ramena zklamáním a Layla naokamžik pocítila lítost-ale jen na chvíli. Pak se zase zatvrdila a odolala nutkání, své sestře odpovědět.

Arcalima ustoupila od zábradlí a odešla pryč, takže nechala Laylu samotnou se svými myšlenkami.

Pod nimi se momentálně nacházela Velká louka, která se pyšnila zářivým, lučním kvítím a jasně zelenou trávou.

Layla nebyla za hranicemi Pralesa už dlouho a tak, když všichni odešli, konečně mohla nechat znát na své tváři jistý údiv nad krásou Eldiary.

Zvedla pohled od země-někde tam se nacházela Ledová země, která ještě nebyla vidět, ale s rychlostí, jakou Liští křídlo letělo, to nebude trvat dlouho.

Sotva Arcalima při návštěvě Rablestu dosáhla svého, poslala posla do Fedgaru, aby se zeptala Irablijců, jestli jim nebude vadit jejich návštěva.

Layla tak trochu doufala, že to odmítnou, ale to se samozřejmě nestalo. Kdo by taky odporoval královně, že? Pomyslela si kousavě.

Jakmile bylo vše zařízeno, Layla přijela-s velkým přemáháním-do Blackstaru a tam nastoupila na Liščí křídlo se svou sestrou, praštěným králem a jeho nachlup stejným synem. V paláci zůstali Nora a Sorrdan a Arcalima se Silenem cestu do Fedgaru využili, aby si budoucí král a královna vyzkoušeli, jaké je to vládnout.

Layla nepochybovala, že Nora je na tu roli stavěná-byla hrdá, tvrdá a chytrá a Layla jí měla z královských vlčat nejraději.
Tolik už však nevěřila Sorrdanovi.
Ona sama sdílela názor, že by si měl každý vzít, koho chce, ale zloděj králem?
Při těch pár návštěvách, kdy Sorrdana potkala, se zdál ze své budoucí role nejistý. Snažil se to skrýt za sebejistým úsměvem, ale tyhle masky znala Layla až moc dobře.

No co, pomyslela si Layla. Jestli kvůli němu Eldiara shoří v základech, tak si Arcalima bude muset přiznat, že něco pokazila.

To jí uspokojilo a tak se vrátila ke sledování krajiny.

✴️✴️✴️

Layla se chtěla vyhnout veřejnému přivítání, ale to se samozřejmě nestalo.
Ještě než přistáli u Fedgaru, před branami se shromáždil velký dav vlků, kteří chtěli spatřit krále a královnu a které se snažili uklidnit stráže.
Layla neměla s pozorností nikdy problém-naopak si jí vyloženě užívala.
Ale kdo by si všiml jí, vedle dokonalé královny Arcalimy?

Vystoupili z lodě a jakmile vlci uviděli Silena, Arcalimu a Salochina v čele, začali jim hlasitě provolávat slávu.
Layla šla za nimi a ani se nesnažila zapůsobit-stejně jí nikdo nevěnoval pozornost.

Obklopení královskými strážemi, prošli velkou, zdobenou bránou, zatímco na ně ze všech stran pokřikovali davy vlků.
Silen se zářivě usmíval, Arcalima s lehkým úsměvem kývala na vlky a naštěstí jediný Salochin vypadal, že je mu pozornost asi stejně příjemná, jako Layle.

S tím rozdílem, že on si přál, aby se na něj nedívali, zatímco Layla si přála pravý opak.

Hlavní cesta byla pečlivě zbavená všeho sněhu, ale naleštěné, bílomodré kameny jim stejně klouzali pod nohama.
Podél cesty stály domy, u kterých se tísnilo spoustu vlků, kteří jím dělali průchozí uličku přímo do paláce. A kteří samozřejmě provolávali slávu Arcalimě.

Layla si nemohla pomoct a poslouchala, jestli v hromadném skandování zaslechne své jméno-aspoň jedna známka toho, že jí někdo poznal.
Ale to se nestalo. Samozřejmě.

Hlupačko! Okřikla se v duchu. Máš před sebou královskou rodinu! Kdo by asi chtěl provolávat tvé jméno?

Cesta se hrozně vlekla. Layla nechápala, proč si nezavolali kočár, nikdy neměla pocit, že Irablijci mají nedostatek kočárů.
No jasně, pomyslela si. Arcalima se chce přece ukázat všem těm vlkům! No teď už je to jasné!

Konečně došli k vysokému, bílému paláci, který se třpytil jako čerstvě napadaný sníh a který se pyšnil tolika věžičkami, až je Layla nedokázala spočítat.

Prošli bránou z čirého křišťálu, která se za nimi neslyšně zavřela.
Narozdíl od ostatních paláců, ten ve Fedgaru neměl žádné nádvoří, takže brána vedla přímo do paláce. Důvod byl jednoduchý-nikdo nikdy nechtěl být na nádvoří, ne v takové zimě. Takže by bylo vlastně k ničemu.

Jakmile hlasy skandujících vlků utichly, Layla se trochu uvolnila.
A hned se zase napjala, protože ve vstupní hale, stál Vládce Valir, jeho sestra Venezia a Laylin možný budoucí snoubenec-Zinran.

Layla se s ním už setkala, ale většinou mu nevěnovala žádnou pozornost. Přecejen, proč by jí měl zajímat nějaký bezvýznamný bratr Vládce?
To přesně jsi byla ty, než se Arcalima stala královnou, řekl nějaký škodolibý hlásek předtím, než ho zlostně zahnala.

Všichni tři sourozenci byli nechutně bílí, Venezia k tomu měla na srsti modré spirály, a všichni tři se najednou uklonili.
Arcalima se Salochinem je pozdravili skloněním hlavy, zatímco Valir podivuhodně energickým hlasem prohlásil: ,,Vítám vás ve Fedgaru, Vaše Veličenstva, Výsosti a samozřejmě, drahá Vládkyně Laylo."

Layla se napřímila a nedala najevo překvapení, že na ní někdo promluvil. Naštěstí si toho asi nikdo nevšiml, protože jí z velké části zakrýval Salochin.

,,Určitě máte po cestě hlad," řekl Valir. ,,V hodovní síni je připravena večeře."

Večeře? Pomyslela si Layla trochu zmateně, zatímco vyšli z haly na chodbu, kterou kráčeli do jídelny. To už je tak pozdě?

Zatímco šli po tlustém koberci, který tlumil jejich kroky, Layla se rozhlížela.
Narozdíl od zbytku Fedgaru a vlastně celé Ledové země, byl palác až podivuhodně barevný.

Stěny byly vymalované světlou růžovou a stály u nich vázy a květináče, či na nich visely nejrůznější obrazy.
Na konci chodby se nacházely široké, dvoukřídlé dveře, které svou rudou barvou až nechutně kontrastovaly se světle růžovou.

Dveře se dokořán otevřely a oni vstoupily do místnosti se stropem s vysokou, síťovou klenbou, ze které visel lustr složený z blyštivých, zlatých sklíček.

Uprostřed místnosti se nacházel dlouhý stůl ze světlého dřeva, který se skoro prohýbal pod tou náloží jídla.
Hodovní síň neměla žádná okna, takže jediným zdrojem světla byl zlatý lustr.

Celá místnost se všeobecně topila ve zlatém nádechu-Layla si všimla, že i bílé stěny jsou zdobeny zlatými rytinami.
Ona sama se nepovažovala za nějakou extra dekoratistku, ale takhle špatně zvolené barvy-červená chodba a zlatá jídelna-mohly napadnout snad jen naprostého postižence.

Layla si v duchu řekla, že si musí zjistit jméno stavitele paláce a pak se Irablijcům vysmát na tom, že co se týče dekorací, tak jsou mizerní.

Stráže se rozestavily kolem dveří, zatímco královská rodina a Irablijci usedli ke stolu.

Místnost se ponořila do trapného ticha.
Layla hypnotizovala pohledem jídlo, protože se nechtěla dívat na Zinrana. Nakonec však neodolala a šlehla po něm rychlým pohledem. Zlostně se zarazila.
Zinran musel vědět, že u tohoto stolu sedí jeho možná budoucí manželka. Tak proč sakra sleduje Arcalimu, a ne jí?

No jasně, pomyslela si Layla. Ona je přece královna. Ale možná to neví. A co je mi vlastně po tom? Je mi to úplně jedno!

Nešlo však o to, že by nějak stála o Zinranovu pozornost-právě naopak.
Jen jí štvalo, že stejně sleduje Arcalimu.
Jako každý, v Laylině životě.

Čaukyyyy, aaaahoooojkyyyy! XD
Jenom upozorňuji, že asi první devět kapitol bude docela nudných XD
A jinak asi nemám co říct XD
Zatím ahojte XD