,,Eh, haló?"
Grr, to mě ani nenechají vyspat?
,,Um, schůze brzy začne."

To Laylu plně probudilo. Zvedla hlavu a křikla na koktajícího sloužícího za dveřmi: ,,Už jdu."

Její vrány se zvědavě probudily a upřely na ní tázavý pohled.
Layla skoro cítila, jak se jí sevřel žaludek očekáváním něčeho významného.

,,Jdeme na to," řekla a Královna souhlasně zakrákala a posadila se jí na záda, zatímco Jizva jako vždy energicky poletovala okolo.

Layla vyšla z pokoje hrdým krokem, sloužícímu nevěnovala ani pohled, protože si byla celkem jistá, kde se bude schůzka odehrávat.

Sloužící jí rychle předběhl, aby aspoň budil dojem toho, že jí tam vede on a Layla ho v jeho iluzi nechala.

Na chodbě se potkala s Lonteiyou a jejími rodiči, kteří na ní čekali a společně měli vyrazit na schůzi.

Layla s Lonteiyou se už dopředu domluvili, co budou dělat, jakmile se královna zeptá na přítomnost Layly.

Ta se na to upřímně těšila. Bude to takové to ohromené oznámení a přebere královně možnost je všechny dramaticky napínat při otázce, co tady vlastně dělají.

Jak Layla čekala, zamířili přímo do Jednací síně.

Většina královských záležitostí, včetně vyřizování různých žádostí a poslouchání nudných řečí nudných farmářů, se řešilo buď v královské kanceláři nebo v trůnním sálu.
Jednací síň sloužila jen k jednomu účelu-ke shromáždění všech Vládců.

Konečně zabočili do chodby, která byla víceméně prázdná a osvětlená pouze velkými, obloukovitými okny.

Na konci této chodby stály dveře-vypadaly jinak, než si je Layla pamatovala, byly ze železa místo dřeva, ale jinak si byla celkem jistá, že je to Jednací síň.

,,Jsi nervózní?" Zeptala se Lonteia tiše.
Layla se na ní pobaveně podívala. ,,Já? Nikdy. A co ty?"
Lonteia se pousmála. ,,Nikdy."

Ten krátký závan přátelství zahřál Laylu u srdce, byť by to nikdy nepřipustila.

Dveře se ztěžka, ale kupodivu tiše otevřeli a nějaký hlas oznámil: ,,Vládce Caron, Vládkyně Lekka a jejich dcera Lonteia, spolu s hostem Laylou, z Fedgaru."

Layla vstoupila spolu s nimi do Jednací síně, která se taky změnila.
Její stěny byly obloženy železem, pravděpodobně proto, aby je nikdo nemohl odposlouchávat. Dřív jim na to stačila magie. Bylo tu jen jedno okno, které bylo z vitrážového skla a obrysy za ním vypadaly rozmazané.
Uprostřed místnosti stál velký, kulatý stůl, za kterým už sedělo pár vlků, byť ještě ani zdaleka ne všichni.
Každý přítomna rodina měla za zády vyvěšeny erb svého rodu.

Layla cítila jak jí těch pár přítomných nedůvěřivě sleduje, zatímco zdvořile kývali na Glynrise, kteří vyrazili ke svým místům. Jejich erb představoval slunce a měsíc na modrém pozadí.

Layla si sedla vedle Lonteii a pak se mírně předklonila, aby se podívala, kdo všechno tu je.

Místo naproti nim, za kterým byl vyvěšen erb se štírem na oranžovém pozadí, bylo prázdné. Oliové ještě nedorazili.

Vedle nich bylo místo pro Jaribovce-u něj seděli jen dva vlci, jeden starší, zbarven v různých odstínech šedé a na krku měl velký, zlatorudý šperk. Znechuceně si prohlížel Laylu a ta mu jeho pohled klidně opětovala. Druhá, asi jeho dcera, nebo tak nějak, mu nebyla vůbec podobná, její srst byla zbarvená v hnědé a své oči měla pevně upřené do stolu, jakoby se vyhýbala všem pohledům na ostatní.

Místo pro Pableovi, po boku Glynrisů, bylo zatím neobsazené. Layla si skoro přála, aby nedorazili.
A stejně tak byly volná i místa pro Kalejovi a Arasovi.

Layla si všimla, že místo mezi Glynrisovými a Jaribovci, kde se nacházelo to velké okno, zatím zůstává prázdné.

Podle erbu vlka na čtyřbarevném pozadí, které má značit Lávovou a Ledovou zemi, Prales a Poušť, Layla poznala, že to je místo pro královnu.
Nepochybně hodlala přijít poslední.

,,Jak si ti daří, Kaulevane?" Zahájil Caron zdvořilou konverzaci.
Kaulevan se arogantně ušklíbl-Layle se nelíbil už teď. ,,To víš, jako vždy. Klid a mír," řekl líně.

Layla se podívala na erb s vybuchující sopkou a odfrkla si. Jasně. Lávové moře jim zmizelo a napadli je lvi, ale panuje tam klid a mír. Protože proč ne?

,,Jistě," přikývl Caron stejně lhostejně.
Než mohli pokračovat v téhle krkolomné konverzaci, otevřeli se železné dveře a dovnitř vstoupilo několik vlků.

Sloužící ohlásil jejich příchod: ,,Vládce Obaryion, Vládkyně Padma a jejich dcera Lusja, z Ondyxu."

Aleee, Ondyx, pomyslela si Layla. Ona sama, jakožto Vládkyně Rablestu, neměla s Kalejovými, rodem který tomu městu vládl, zrovna dobré vztahy. Dělili si Prales napůl, ale Kalejové vždycky toužili po něčem víc a nestačilo jim, co měli.

Layla ostatně si nemyslela, že by v tomhle ohledu byla jiná, ale to neznamenalo, že by s tímto chováním byla spokojená u jiných.

Všichni tři měli stejně černou, jako noc hustou srst a Laylu upřímně překvapili mléčně bílé oči nejmladší vlčice. Zdálo se, že je slepá.

Když přišli, Layla měla pocit, že se od nich šíří negativní, temná atmosféra.

Obaryion jí byl asi stejně tak sympatický, jako Kaulevan. Tvářil se stejně arogantně a povýšeně jako on a podle toho, jak na Vládce Kalosiru kývl, si Layla domyslela, že si spolu rozumí.

Obaryion přejel všechny pohledem-ani neopětoval Glynrisům zdvořilé kývnutí-a zastavil se pohledem na Layle. Přimhouřil oči.

Ale narozdíl od Kaulevana, který si očividně nechal poznámku k její osobě pro sebe, Obaryion se ozval.

,,Ale, ale, kdopak to je?" Zajímal se. ,,Pokud vím, tak ke Glynrisům nepatříš."

Než se Layla stihla ozvat, udělala to za ní Lonteia: ,,Důvod přítomnosti Layly, se dozvíte, až zde budou všichni."

Layla se musela ubránit úšklebku, protože bylo jasné, že nyní Lonteia nasadila dvěma arogantním Vládcům brouka do hlavy. I Caron a Lekka vypadali, že přemáhají úsměvy.

Obaryion raději neodpověděl a dal se do konverzace s Kaulevanem.

Dveře se znovu otevřeli a vlk ohlásil: ,,Vládce Liawish, Vládkyně Trianna a jejich potomci, Tywod a Luxinett, ze Sarogu"

Zatímco příchod Kalejových vyvolal temnou, nepříjemnou atmosféru, Oliové kteří dorazili po nich, naopak místnost prozářili energií a světlem.
Glynrisové okamžitě ožili-zdálo se, že s Oliovými mají dobré vztahy.

,,Aaaaa, rád tě zase vidím, Carone," zazubil se bílý vlk se žlutýma tlapama, ušima, čumákem a zády, který musel být nepochybně Vládce, zatímco si sedali naproti nim. Kaulevan, který měl místo vedle nich, vypadal značně znechucen.

,,Nápodobně," usmál se Caron a rozpovídal se. Obě Vládkyně, Lekka a Trianna se spolu dali rovněž do řeči.
Layla se podívala na Lonteiu po svém boku a najednou měla pocit, že je krémová vlčice nějaká ztuhlá a nezvykle nervózní.

,,Co ti je?" Nechápala Layla a Lonteia se na ní zamračeně podívala.
,,Nic," sykla tiše a podívala se ke stropu.
Layla zakoulela očima a dělala, že si jí přestala všímat.

Lonteia sklonila hlavu a Layle došlo, že okem pokukuje po tmavě béžovém vlkovi se světlým břichem a hrudí, jenž právě říkal něco své sestře, která do něj s protočením očí strčila.

,,Aleeee," zazubila se Layla. ,,Tobě se ten... Tywod, či jak se jmenuje, líbí?"
Lonteia se na ní prudce podívala. ,,Buď ticho, prosím tě!"

Layla se rozesmála, při jejím vážném a upřímně zděšeném výrazu, čímž přitáhla pozornost ostatních.

Lonteia se jen nevinně usmála a pak probodla Laylu vražedným pohledem. ,,Co to meleš?" Zavrčela.
Layla, která se pořád tiše chechtala, poznamenala: ,,Vždyť na něj tak divně čumíš!"
Lonteia se zamračila. ,,Nevím, o čem to mluvíš," řekla vyhýbavě.
,,Jo, jasně-" ušklíbla se Layla, ale než to stihla doříct, dovnitř vstoupili tři další vlci.

,,Vládce Elren, Vládkyně Ulazana a jejich syn Nysar z Igosu," ohlásil sloužící.
Elren a Ulazana si byli asi tak podobní, jako světlo a tma.

Zatímco Ulazana, zářivě zlatá vlčice, věnovala všem svůj úsměv, tmavě šedý Elren jen odměřeně kývl a sedl si na své místo vedle posledního prázdného místa, které patřila Pableovým.

Jejich syn Nysar se očividně přátelil s Tywodem, jelikož se oba začali hlasitě překřikovat, protože od sebe seděli docela daleko. A oběma bylo jedno, co si o tom myslí ostatní, jen se řehtali jako postiženci.

Kaulevan s Obaryionem vypadali upřímně znechuceně a Elren se naklonil ke svému synovi a něco mu zašeptal.

Vlk, který měl stejnou barvu jako on, jen zakoulel očima a podrážděně utichl.

Tywod očividně nebyl tak svolný a ještě notnou chvíli si povídal sám se sebou, ve snaze vyvolat v Nysarovi nějakou reakci-což se nepovedlo.

,,Takže, líbí se ti?" Vrátila se Layla ke konverzaci, kterou přerušil příchod Arasových.
Lonteia se zamračila a umíněně se rozhodla mlčet.

,,No taaaaaak," řekla Layla. ,,Co je na tom špatného? Neřekla jsem nic, no ne?"
Lonteia si odfrkla a podívala se na ní. ,,Pravděpodobně ani neví, co jsem zač-"
,,O tom velmi pochybuji," poznamenala Layla.
,,-a i kdyby ano, tak bychom nemohli být spolu," dodala Lonteia.
Layla se zamračila. ,,Proč ne? Víš, dcera mé sestry hodlá udělat krále ze zloděje. Slyšíš, zloděje?"
,,Představ jsi, že jsi v budoucnosti," poznamenala Lonteia. ,,Takže to vím taky. Ale o to nejde. On bude Vládce a já taky."

Teď už to Layla pochopila. Ona taky byla Vládkyní a proto jí byl navrhnut sňatek se Zinranem a ne s jeho bratrem.
Zaprvé, bylo by moc obtížné řídit dvě města najednou a zadruhé, ostatním rodům by se to vůbec nelíbilo.

,,Víš co? Dávám si za svůj soukromý úkol, dát vás dohromady, ať si o tom všichni myslí co chtějí," navrhla Layla. Pro ní samotnou byla láska sprosté slovo. Ale bavilo jí, když se s ní trápil někdo jiný.
Lonteia se zatvářila nedůvěřivě, ale jež stačila cokoliv říct, dovnitř vešli další vlci.

,,Vládce Crakian, Vládkyně Dasatra a jejich dcera Veschee z Rablestu," oznámil sloužící.

V Layle to hrklo a prudce se otočila ke dveřím. Moc dobře si uvědomovala, že se jedná o její vzdálené potomky. Při té představě se otřásla.

Jako první jí upoutala šedá Dasatra. Teda, prvně byla šedá. Jakmile na ní dopadlo světlo prosvítající z vitrážového okna, její srst se rozzářila všemi barvami duhy, které se s každým jejím, byť jen drobným pohybem, měnily.

,,Co to je?" Zamrkala Layla.
,,Její srst tohle prostě dělá," vysvětlovala Lonteia. ,,Už se několikrát zkoumalo, co zapříčiňuje, že se její srst zbarví do duhova pod různými úhly světla, ale nikdy se na to nepřišlo."

Její dcera Veschee na tom byla podobně-ale narozdíl od matky byla bílá a na srsti měla tyto podivné, šedé vlnky.

Pableovi se posadili vedle Glynrisů a Layla nyní seděla přímo vedle Veschee.
Ta si jí prohlédla. ,,Co jsi zač?" Zeptala se zvědavě. ,,Tebe neznám."
Layla se ušklíbla. ,,Já tebe taky ne."
Veschee se zazubila. ,,Už teď se mi líbíš. Nejsi jako všichni tihle upjatí vlci. Nebo jako moje matka. Jo a máš super vrány."
Královna s Jizvou potěšeně zakrákaly.

Veschee to neviděla, ale podle toho, jak se na ní Dasatra podívala, bylo jasné, že jí slyšela.

Layla poznamenala: ,,Poslední, kdo řekl že jsem mu sympatická, se mě pokusil zabít."
Veschee udiveně vykulila oči. ,,To zní zajímavě!"
Layla se zašklebila. ,,Ty asi nebudeš typická urozená, co?"

Většina urozených totiž nezní tak nadšeně při poznámce, že se někdo někoho pokusil zabít.

Než Veschee stačila odpovědět, sloužící se ozval: ,,Královna Faezana a princ Aurin."

Hovor v místnosti okamžitě utichl a všichni se s očekáváním podívali ke dveřím.

Layla skoro cítila, jak se jí naježila srst. Ne snad proto, že by se cítila nějak vzrušená ze setkání s královnou, ale z toho, co se bude dít.

Dveře se tiše, pomalu otevřely a Layle padl pohled na čistě bílou, hrdou vlčici, jejíž oranžovozlaté oči žhnuly jako plameny. Na hlavě měla diadém s drahokamy, jejichž barva se královně hodila k očím. Layla musela něco uznat Arcalimě-v životě takové věci nenosila.

Vedle královny, ale přece trochu v pozadí, šel vlk z Layilina snu.

Měl jasnou, žlutou a hustou srst s bílým čumákem, hrudí a břichem. A k Layilině nesmírnému překvapení, byla první, na koho upřel zářivě zlaté oči.

Hehehehe XD
To jste rádi, že jsem to utnula tady, že? XD
Každopádně, tahle kapitola je sama o sobě dost dlouhá a mega mě bavilo jí psát XD
Seznámili jste se s několika ne přímo postavami, ale minimálně s jejich rodinami! XD
No nic, zatím ahuuuuj! XD