,Musíme zmizet,' bylo to jediné, co Starlia Kelnanovi řekla, když přistála kousek od něj, s děsem v očích.

Kelnanovi bylo jasné, že se něco pokazilo, takže ta jedna věta bohatě stačila, ale znepokojoval ho výraz v Starliině tváři.

Pokračovali dál v cestě pod ostrovem a několikrát kolem nic proletěli nebešťani-vždycky si jich však všimli a Starlia je skryla ve stínech.
A tvářila se u toho nadmíru znechuceně.

,,Co se tam stalo?"

Starlia se nezastavila, jen se vytrvale prodírala vysokou trávou. Slunce se tyčilo vysoko nad nimi, ale pod ostrovem byl stín, který je chránil před horkem.
Kelnan Starliu dohnal dlouhými skoky a vyrovnal s ní krok.

Mračila se a pohled měla pevně upřený před sebe. Na obzoru se začaly rýsovat hory, ohraničující Říši posledního měsíce a ještě před nimi se třpytila hladina Křišťálového jezera, ke kterému za chvíli dorazí.

,,Hmm?" Pobídl jí Kelnan. ,,Ať se stalo cokoliv, já tě nebudu nijak odsuzovat."

,,Tvůj názor je mi jedno," vyštěkla Starlia a zrychlila.

Kelnan se zamračil a pohlédl na bílou vránu, která kroužila kolem nich. Ona jen zakrákala, ale ať už to znamenalo cokoliv, on to nepochopil.

✴️✴️✴️

Křišťálové jezero nedostalo své jméno jen tak pro nic za nic-jeho hladina byla křišťálově průzračná, takže šla vidět každá řasa, každý kámen na kterém se lesklo světlo i každé stříbřitá ryba.
Kelnan jich pár ulovil-nemělo smysl plýtvat jejich zásobami, když tady měli jídlo-a Starlia se viditelně rozveselila, když k ní přišel s tlamou plnou ryb.

,,Miluji ryby," řekla stručně. ,,Sice jsou nejlepší s nějakým dobrým kořením... Ale i tohle postačí."

Kelnan spokojeně mávl ocasem a dal se do okusování ryby, zatímco si dával pozor, aby nesnědl žádnou malou kostičku.

,,Tak co se stalo?" Zeptal se Kelnan, když oba dojedli a upřeli pohled na jezero. Malé vlnky s tichým šuměním narážely na zbahněný břeh a hladina se třpytila v září pomalu zapadajícího slunce. Z rákosí, olší a vrb, které lemovaly jezero, se začalo ozývat skřehotání žab. A přímo před nimi se tyčily hory, špičaté jako tesáky, zlověstné a nepřátelské. Kelnan věděl, že jediná cesta do Říše posledního měsíce, je skrz silně střeženou bránu. Ale jak se tam dostanou, aniž by si toho kdokoliv všiml, to netušil.

,,No taaak," zabručel Kelnan. ,,Budu tě otravovat tak dlouho, dokud mi to neřekneš!"

Starlia se na něj podrážděně podívala a pak se znovu odvrátila.

,,Zabila jsem je."

,,Zabila koho?" Zeptal se Kelnan opatrně. Nebyl si jistý, co by zrovna na tohle měl říct.

,,Ty strážné!" Vyjekla Starlia. ,,Zabila jsem je! Prostě na ně zaútočili nějací stínoví hadi a zabili je!"

Kelnan zmateně zamrkal, ale než stačil cokoliv říct, Starlia mu řekla o své návštěvě města.

Cítil se nejistě, když viděl, jak se Starlia, kterou znal jako odvážnou, sebevědomou a drzou lvici, topí ve výčitkách svědomí a nenávisti k sobě samotné.

,,Nemůžeš za to," řekl Kelnan. ,,Tohle se stínotkalcům stává. Bude trvat dlouho, než se to naučíš ovládat a můžeš být ráda, že jsi to vůbec zastavila. Neobviňuj se za něco, co udělala tvá magie a ne ty. Nemůžeš za to, kdo byl tvým otcem."

,,Kdybych byla silnější, tak bych tu temnotu zastavila dřív, než by stačila někoho zabít," zabručela Starlia zlostně a zaryla drápy do bahna pod sebou.

Kelnan se zamračil. Nevěděl, jestli by na ní měl jít jemně, nebo ne. Měl však pocit, že druhá možnost pro Starliu bude přijatelnější-nebyla zrovna typ chudinky, co by se nějak litoval, a když se to přecejen něco stalo, muselo jí něco vrátit do starých kolejí.

,,Zaprvé, ovládla jsi svou magii nevycvičená a uprostřed noci. Nikdy jsem nezažil nic takového, to dokážou jen opravdu výjimeční stínotkalci. A zadruhé... Teď to vyzní hnusně, ale ti strážní tě chtěli zabít a nebo možná ještě hůř, odvést zpátky ke Calianthe. A oba víme, že to je ještě horší možnost, než smrt. Byla to pouze sebeobrana Starlio!"
Zabručel Kelnan důrazně a podíval se na ní.

Starlia jen zírala na hladinu jezera a pak přikývla a položila si hlavu na tlapy.

,,Vezmu si první hlídku," hlesl Kelnan zklamaně. Měl pocit, že to zásadně pokazil a že jí vůbec nepomohl.

✴️✴️

Nechci tu magii využívat, pomyslela si Starlia. Už tak mi dělalo problémy, použít ji, abych nás zakryla stínem, když kolem nás někdo prošel. Je to zlá magie. Zlá a neskutečně silná. Silnější než já.

Starlia nesnášela, když bylo něco silnějšího než ona, byť to bylo spoustu věcí. Například Calianthe. Ta byla silnější. Ne proto, že by si někdy snad dali zápas a Calianthe nad ní vyhrála.
Ale proto, že dokázala Starliu vyhnat z jejího domova, donutila jí zamordovat stráže a nezabila ji, když se Starlia narodila.

Kdyby mě zabila, všichni bychom se měli lépe, pomyslela si Starlia trpce.
Věděla, že Kelnan má pravdu. Že ti strážní by ji buď zabili, nebo odvedli ke Calianthe.

A taky věděla, že na ní očividně spoléhá mrtvá královna a s ní celá Měsíční země, aby zastavila válku.
Ale stejně se nyní cítila jako největší ubožák pod sluncem.

✴️✴️✴️

,,Starlio."

Starlia zase stála na louce a před sebou znovu spatřila Kaiidu.
I podruhé to bylo ohromující uvědomění, že vidí královnu, jejíž vláda tak drasticky změnila Měsíční zemi... Než tedy nastoupila Calianthe a zase všechno vrátila tak, jak to bylo.

,,Vím, jak se cítíš," řekla Kaiida a smutně se pousmála. ,,Znám to lépe, než kdokoliv jiný."

Starlii se naokamžik před očima zamihotal obraz místnosti, kterou důvěrně znala-trůnní sál. Vypadal však jinak, než jak si ho pamatovala.
Místo drahokamy vykládaného, zlatého trůnu tu stál černý, složený ze šlahounů s velkými trny. Stěny byly postříkané krví.
A na trůně seděla Kaiida, která s pyšným výrazem sledovala několik zakrvácených těl před sebou, zatímco kolem trůnu se ovíjelo spoustu černých hadů, tolik podobných těm, které Starlia znala ze své vlastní magie.

Obrázek rychle zmizel a Kaiida potřásla hlavou.

,,Udělala jsem spoustu chyb. Ale to ty určitě víš, protože jsi se sama snažila zjistit, co byla královna Kaiida vlastně zač," řekla černá lvice a znovu jí věnovala malý, smutný úsměv.
Starlia rozpačitě mávla ocasem.

,,Nakonec jsem se z toho dostala a nenáviděla jsem se. Dlouhé roky jsem se nenáviděla tak moc, až jsem přemítala, že svůj život skončím. Neudělala jsem to. Přestala jsem se litovat, protože jisté osoby mě přesvědčili, že pořád stojí za to žít, byť se na mě všichni budou dívat jinak, než dřív. Využij svou magii k dobrým věcem. Myslela jsem, že moje magie jde využít jen k zabíjení. Ale spletla jsem se," říkala Kaiida a Starlia nyní před sebou uviděla tělo nehybného, zlatého lva. Jelikož prožívala to co Kaiida, cítila šok, pocit ztráty, naprostý zármutek a nenávist k sobě samé.
Ale najednou... Lev se rozkašlal a otevřel oči.
A Kaiida věděla, že to udělala ona.

Starlia zamrkala, když výjev zmizel. Kaiida dokázala někoho oživit? O tom nikdy neslyšela.

Tázavě se na černou královnu podívala, ale ona už mizela pryč a s ní i tento sen.
Do Starliina spánku pronikl Kelnanův hlas:

,,Starlio! Máme problém."

Hellooo! XD
Asi... Nemám moc co říct XD Snad jen to, že už se POMALU, ALE JISTĚ blížím ke konci XD Pro vás to bude ještě chvíli trvat, protože si předepisuju kapitoly a stejně zbývá ještě hodně udělat, ale už ne tolik! XD
No nic, zatím ahoj XD