Layla se celou dobu, kterou strávila ve vězení Chřestýše, snažila přijít na to, jak se odsud dostane. Zkoušela vyrazit dveře-naprosto zbytečně, teď jí akorát bolel bok-nebo rozbít stěnu. Přirozeně se nejvíce spoléhala, že to kouzlo, které jí nedovolovalo sesílat magii, nějak vyprchá, ale zatím to tak nevypadalo.

Takže když se ujistila, že nemá jak se odsud dostat, přestala se snažit a místo toho se posadila.

Přemýšlej Laylo, napomenula se v duchu. Přestaň se chovat nervózně a něco vymysli.

Ten vlk, ten Chřestýš, byl jiný než ostatní vlci v této době. Nevypadal, že by byl nějak nadšený z technologií a toho, kam Eldiara mířila. A chtěl unést královnu, což znamenalo, že z toho nejenže není nadšený, ale očividně s tím hodlá něco dělat. Věděl o schůzi Vládců a dokonce i o tom, proč se schází. To znamenalo, že na to má prostředky. A měl svoje vlky.

Layla si byla celkem jistá, že se střetla s někým ze zločinců, které si Faezana svým chováním obrátila proti sobě.

Blbá Faezana, pomyslela si Layla zlostně. Kvůli ní teď trčím ve vězení!

To byl teda pitomý nápad, zůstávat v budoucnosti. Měla se vrátit domů hned, co se tu objevila, ne zjišťovat, co se tady vlastně děje.

Potřásla hlavou. Teď se musela soustředit na to, jak se odsud dostat.

Než stačila začít vymýšlet nějaký rozumný plán, země se jí roztřásla pod nohama.

Layla zvedla hlavu, když uslyšela tříštění talířů a následný křik a výbuchy. Naježila se jí srst a přisunula se blíž k železným dveřím.

S nastraženýma ušima poslouchala tu paniku venku a snažila se přijít na to, co se děje.

Zničehonic uslyšela zasvištění a než stačila cokoliv udělat-ono ani nebylo moc co-před očima uviděla nenadálou, jasnou, oranžovou zář a z ohromného zvuku výbuchu naokamžik přišla o sluch. A taky chvíli nevěděla o světě.
Probudilo jí až praskání ohně a silný, štiplavý pach kouře.

Layla zvedla hlavu a rozkašlala se, přičemž pootevřela oči a uvědomila si že temnotu její cely vystřídalo oranžové světlo.

Stěna naproti dveřím, u kterých se schovala, byla celá stržená, takže měla jasný výhled na cestu a domy za jejím vězením. Okolní stěny vedle obrovské díry v její cele, byly začerněné od popela a podlaha pokrytá sítí prasklin, připomínající pavučiny.

Layla se nejistě postavila a opatrně šlápla na popraskanou podlahu. Nebyla si na ní úplně jistá, ale nehodlala váhat při útěku. Ani nemusela vymýšlet žádný plán-cesta se jí otevřela sama.

Pomalu se naklonila z otvoru-pod ní se v cestě nacházel ohořelý kráter, ale tak jako tak to nebylo vysoko.

,,Skvělé," zamumlala Layla a přichystala se ke skoku. Zhluboka se nadechla, když v tom pod ní zapraskala podlaha a ona cítila, jak se jí boří pod nohama.

,,Ne!" Zavrčela Layla a než se stačila propadnout do patra pod sebou, vyskočila z díry.

Bolestivě dopadla na všechny čtyři, ale klopýtla a tak tak udržela rovnováhu. Za ní se mezitím ozval rachot, jak se podlaha hroutila do prvního patra budovy.

Layla vyklopýtala z kráteru a rozhlédla se kolem sebe.

Stála na malé cestičce vedoucí mezi prostými, kamennými domy, protkanými dokonce i dřevem.

Okolo ní sice praskaly plameny a vířil dráždivý kouř, ale takřka okamžitě se do ní dala zima, což znamenalo, že je zpátky v Ledové zemi.

Layla vyrazila z uličky pryč-musela se co nejdřív dostat dál od domu jejího věznitele.

Když se však dostala na konec cestičky, která se napojovala na širší cestu, proběhlo po ní spoustu vlků, kteří nadšeně vyli.

Layla jim spěšně ustoupila a čekala, až přeběhnou. Jakmile byla cesta zase prázdná, vykoukla z uličky a podívala se za mizícími vlky.

Kde to jsem? Pomyslela si a pohlédla k světle šedé obloze, na jejímž pozadí se vznášela veliká vzducholoď. Teda, chvíli.
Layla ani nestačila mrknout a vzducholoď zničehonic zachvátily plameny.

Pocítila, jak se městem prohnala silná vichřice, až měla problém se udržet na nohou a několik chatrnějších domů ten nápor ani neudrželi.

Vzducholoď jí přeletěla nad hlavou, vznášela se nad ní velká, černá oblaka a a na Laylu se sneslo spoustu zářivých, oranžových jisker.

Kde to jsem? Pomyslela si.

Když vzducholoď dopadla mezi vlky, poznala to podle hlasitého, panického křiku, který se jí ozýval za zády. Ona zamířila opačným směrem. Nehodlala zamířit přímo do centra pohromy.

Kráčela po neupravené, špinavé cestě, mezi stejně nevzhlednými domy.
Ať už se ocitla kdekoliv, moc hezké to tady neměli.

Sem tam kolem ní proběhl nějaký ten vlk, ale většina jí ani nevěnovala pozornost.

Musím se zorientovat, pomyslela si Layla. Tak. Kde to jsem?

Neznala současná města Eldiary, ale věděla, že je v Ledové zemi, takže se počet možných měst značně snížil. Fedgar už poznala, takhle určitě nevypadal.

Byla si celkem jistá, že se ocitla v Garmoru.

Tak fajn. Garmor. Nevypadá to tu nijak úchvatně, pomyslela si Layla.

Ty nejhorší, dřevěné a malé domky, které se opíraly o sebe, byly často ohořelé a někdy byly na jejich místech jen velké, ohnivé krátery. Domy z kamene už na tom byly lépe, ale jejich bílá omýtka byla oprýskaná a špinavá-a to i rudými skvrnami, které v Layle vyvolávaly nepříjemný pocit.

Musím se zbavit toho kouzla, pomyslela si Layla.

Pokusila se, přivolat si křídla, ale nic se nestalo a to ani když se pokusila o svou magii. Možná musela počkat, až to kouzlo vyprchá.

Zabočila po cestě a narazila přímo do nějaké vlčice.

,,Hej!" Vyjekla Layla. Ona se udržela na nohou, ale vlčice spadla na zem a ani nejevila snahu se zvednout. ,,Ehm, je ti něco?" Zeptala se Layla nejistě.

Bílošedá vlčice k ní zvedla zelené oči. ,,Moje vlče!" Zasténala. ,,B-byla jsem nakoupit a p-pak přiletěla ta vzducholoď a on byl pryč! A já ho nemůžu najít! Možná zemřel!"
Hlasitě, zoufale zakvílela a Layla sklopila uši.

,,Určitě bude v pohodě," snažila se jí uklidnit.
Hlavně přestaň kvílet! Pomyslela si. Ten zvuk jí trhal uši.

,,J-já se o něj tak moc bojím!" Zasténala vlčice a očividně jí úplně ignorovala.
Layla v duchu taky zasténala, byť z jiného důvodu. Zasténala při pomyšlení na to, co se chystala udělat.

,,Pomůžu ti ho hledat," zamumlala Layla otráveně. Ale tak co. Když udělá něco dobrého, možná jí ta vlčice pomůže se odsud dostat a zbavit jí toho postiženého kouzla.

Vlčice se na ní ohromeně zadívala zelenýma očima.
,,V-vážně?" Vykoktala nevěřícně. ,,M-moc ti děkuju!"

Layla se nepřesvědčivě usmála a vydala se za vlčici.
,,Ukážu ti, kde jsem ho viděla naposledy. Mimochodem, jmenuji se Rellika," řekla stále třesoucím se hlasem.

Layla za ní kráčela a v duchu se zaobírala otázkou, jestli byl dobrý nápad, pomoct první vlčici, na kterou narazí. Její syn bude pravděpodobně mrtvý-nejenže tu létala ta vzducholoď, ale navíc se nacházel v Garmoru.

Snažila se rozpomenout si, co se o Garmoru dozvěděla od královských vlčat.

Nikdy nevycházej v noci sama ven. A vždy měj něco, co můžou zloději ukrást.

Layla by se teda nikdy okrást nenechala, ale chápala, že to pravidlo platí obecně i pro ty, co se radši nechají okrást, než aby se o své věci porvali.

Rellika zabočila a Layla jí následovala, ztracená ve vlastních myšlenkách.
Ocitly se ve slepé, úzké uličce mezi dvěma domy.

,,Tady jsem ho nechala naposledy," řekla Rellika, když se postavila ke krabicím nashromážděných kolem stěn. Layla si uvědomila, že měly pravděpodobně tvořit provizorní úkryt.

Přistoupila blíž, aby místo očichala, zatímco začínala litovat, že se do téhle věci zapletla.

Když se Rellika přemístila za její záda a skočila jí po krku, Layla si vzpomněla na další varování.

Nikdy nikomu nevěř.

Helllooooo! XD
K této kapitole asi nemám co říct, takže... Zatím ahooj! XD