Ailine namáhavě otevřela oči, všechno jí bolelo a měla se na umření.
Vlastně si nebyla tak úplně jistá, proč mrtvá není.
Oslepilo jí jasné bílé světlo, takže okamžitě oči přivřela a počkala si, až si na ostrý jas zvykne.
Pak zvedla hlavu ze studené země a rozhlédla se. Nacházela se stále ve městě, ležela na boku a před ní...
Udělalo se jí špatně z toho pohledu který se jí naskytl.
Před ní ležela těla všech těch Alfa vlků. Vypadali odporně, někteří měli končetiny oddělené od těl, další zase byli roztrhaní na kousky. Celá země byla pokrytá tmavě rudou krví.
Ailine se rozhlédla a uvědomila si, že tu nikdo není, z vyjímkou Stínů.
Snažila si vzpomenout, co se to vlastně stalo, ale jediné na co dokázala myslet, byl ten hlas.
Co to mělo být? Nějaký šílený sen? Nebo to opravdu byla pravda? A co by teď měla jako dělat? Kdo zabil ty Alfa vlky? Stíny?
Namáhavě se zvedla a zjistila že, až na bolest hlavy jí nic není.
Podívala se na Stíny, kteří jí bezeslova sledovali a zachvěla se. Pokud byli schopni zabít Alfa vlky... Jaký by byl problém zabít jí? Ale zatím to neudělali, takže by se s tím teď neměla trápit.
Měla by spíše přemýšlet nad tím, jestli poslechne ten podivný hlas.
S kým se setká? A kdo je Věštec?
Potřásla hlavou. Tak jako tak, v zříceninách města, které jí bylo dlouho domovem, už není bezpečno. Dřív nebo později se to tu bude hemžit Alfa vlky.
Ailine nyní byli za ty mrtvoly ráda. Ostatním z jejich druhu to bude vrtat hlavou, a budou mít strach, s jakou strašlivou armádou se to setkali.
V rychlosti se vrátila do svého domu, vzala několik nezbytných věcí a první co udělala bylo, že se podívala na mapu. Našla jí, když sem poprvé přišla a nechala si jí, i když ani nevěděla proč.
Mapa byla už starší a několik údajů tam bylo špatně, jak roky postupovali, ale usoudila že Blackstar je pořád na stejném místě.
Povzdechla si.
Takže opravdu odchází? Je to její rozhodnutí, její volba?
Ne. Někdo tu volbu udělal za ní, ale má snad na výběr?
Odpověď byla překvapivě ne.
Když vyšla z města a Stíny jí samozřejmě následovali, naposledy se podívala na Ilear a zašeptala: ,,Sbohem"

Sirres byl sice rád, že má společnost ale rozhodně by o Adarasovi nemohl říct, že je dobrý společník.
Neustále si stěžoval, bručel a urážel ho. Sirres skoro litoval že ho zachránil, ale nic nedával najevo a oplácel to Adarasovi stejnou minci.
To modrého vlka štvalo nejvíce. Sirres si z toho nic nedělal a Adarase to dohánělo k šílenství.
Snažil se ho vyprovokovat k nějaké reakci, očividně si myslel, že mu neříká všechno, ale Sirres byl naprosto klidný.
Přišel den, kdy musel jít na lov, jelikož mu zásoby došli.
Bál se, že Adaras uteče a tak zazdil vchod silnou vrstvou ledu. Ignoroval vlkovo podrážděně zavrčení a vydal se dál lesem.
Sklonil hlavu k zemi, když spatřil stopy jeleního stáda. Jejich pach byl všeobecně všude kolem.
Rychle a mrštně běžel lesem, znal každý kout, každý strom, každou mýtinu.
Vyběhl z lesa na Louku, jedno z nejkrásnějších míst v Eldiaře. Byla pokrytá tak zářivými kvítky, až skoro nešla vidět zelená tráva.
Sirres spatřil stádo, skrčil se a plížil se k nim.
Kdyby chtěl, mohl by je ulovit pomocí magie, ale on si rád užíval lov po starém způsobu.
Jedna laň se zatoulala dál od stáda, což byla pro Sirrese skvělá příležitost. Najednou se zvedl vítr a odvál ke kořisti jeho pach.
Celé stádo se okamžitě rozběhlo pryč a Sirres vystřelil za nimi. Nedohonil je ale, a tak se po chvíli pronásledování vzdal a vracel se k lesu.
Obloha byla temně černá a Sirres poznal, že bude bouřka. Stromy byli vzrušené.
Když se vrátil k doupěti, se zděšením zjistil, že led je rozbořený a Adaras nikde.
Nevěděl kdy odešel, ale nemohl být se svým zraněním a neznalostí lesa daleko.
Zavětřil jeho poměrně čerstvý pach a vydal se po jeho stopě tak rychle, jak jen uměl.
Nemohl si vybrat lepší den na útěk? Pomyslel si podrážděně, když se z oblohy začali snášet kapky deště.
S takovou se mu ztratí pach!
Snažil se přemlouvat, že nemá za toho mrzutého vlka žádnou zodpovědnost, ale moc se mu to nedařilo.
Když jsem ho zachránil jednou, podaří se mi to znovu, řekl si a dál pokračoval ve svém pátrání.
Stromy začali jiskřit charakteristickou elektřinou, viditelnost se i přes světlo výbojů snižovala.
Vítr k němu přinesl několik pachu, mezi nimiž rozeznal Adarase.
Dělali mu starost ale dva neznámé, které byli podle všeho blízko něj.
Nemohl vědět, že jde o pach Alfa vlků.
Ocitl se na jedné z menších mýtin blízko města a tam stáli dva Alfa vlci a před nimi zježený Adaras.
Srst Alfa vlků, jakoby odpuzovala vodu, ani jedna kapka nespadla na jejich těla.
,,Adarasi!" Vykřikl Sirres a po jeho boku se vzneslo několik větví a kamenů.
,,Ty hloupé vlče!" Zavrčel Adaras, což byl nepřesné vyjádření, jelikož Sirres nebyl hloupý a už vůbec ne vlče.
,,Ty hloupý dědku!" Vyštěkl Sirres nazpátek. Zde bylo oslovení dědku taky nepřesné, jelikož Adaras byl ve středním věku, ale to hloupý už trochu pasovalo...
Alfa vlkům se rozzářili oči. ,,To je on!" Vyštěkl jeden z nich a Sirres plně nechápal, co se to tu děje.
Věděl jen, že Alfa vlci ohrožují jediného vlka, se kterým se za poslední dobu seznámil. Proto proti nim vyslal obrovskou skupinu kamení a větví.
Jeden se vyhnul a druhý takové štěstí neměl a rozzuřeně na Sirrese skočil. Adaras se mu ale postavil do cesty, a čelisti Alfa vlka skončili v jeho rameni.
,,Ne!" Vykřikl Sirres a jeho srst začala jiskřit jasně modrými blesky, což nebylo překvapení jen pro Alfa vlky.
A pak začal vidět věci, které tam být vůbec neměli a slyšel hlas, který by slyšet neměl.
Viděl nejdřív sebe, ze srsti mu šlehaly blesky. ,,Jeden z města urozeného,
blesky netknutého" říkal hlas.
Pak spatřil Blackstar, pro něj tak důvěrně známý... ,,Zde s ostatními se setkáš..."
Pak uviděl čtyři vlky, o kterých ze spousty vyprávění věděl, že jsou Lovci stínů. ,,A Věštce vyhledat musíte..."