Ailine běžela pomalým, ale vytrvalým tempem, pustou, zasněženou krajinou a nedovolila si na nic myslet.
Otázky typu: Dělám dobře? Co když je to past? Mohlo se mi to jenom zdát?
Zastrčila pěkně do kouta mysli.
Bylo štěstí, že trosky Ilearu ležely docela blízko Blackstaru. Měla v plánu, dostat se tam přes Bleskový les, i když nevěděla, co bude dělat, až se tam dostane. Pravděpodobně čekat na úplněk, který bude za pár dní.
Musí přidat do kroku.

Její první setkání s trávou a přírodou bylo úžasné.
,,Co to je..?" Vydechla, zatímco váhavě postávala na území její rodné země.
Pomalu položila tlapku na to zelené a sklonila k tomu čenich. Odfrkla si, jak jí to zašimralo.
Bylo to tak zvláštní a neznámé, že jí skoro napadlo, jaké by to bylo, se v tom vyválet.
Jenže pak ty myšlenky zahnala.
Nejsi malé vlče, okřikla se a s povzdechem pokračovala ve své dost nesmyslné cestě.

Sirres se probudil, hlava ho bolela a zbytek těla na tom nebyl o nic líp. Chvíli se ani nenamáhal vstát, ale jakmile se mu začali zlepšovat smysly, v nose ho zašimral pach krve, a cítil že je na kost promočený. Vzápětí přes zavřené oči uviděl ostré světlo a uslyšel hrom.
Všechno se mu začalo vybavovat, a on se odvážil otevřít oči. Ve výhledu mu bránila tráva, proto zvedl hlavu a rozhlédl se. Oněměl strachy, a okamžitě se zvedl na nohy, i když to byla hrozná bolest. Štěstí, že na bolest byl zvyklý.
,,Adarasi!" Zvolal, a přikulhal k jeho smutnému, nehybnému tělu. Byl mrtvý, o tom nebylo pochyb. Většinu krve spláchl déšť, ale rudá šmouha pod ním nešla přehlédnout.
Uviděl, že Alfa vlci kteří je napadli byli také mrtví. Nechápal to. Kdo je zabil? Pravděpodobně Adaras.
Až teď si uvědomil, že mu ten otravný vlk zachránil život. Obětoval se, i když Sirrese skoro neznal.
Celou dobu si o něm myslel, že je to nějaký mrzout, který má v hlavě jenom špatnosti, ale očividně to tak nebylo.
A Sirres ho nestihl ani pořádně poznat.
Najednou si vybavil na hlas a obrazy, které viděl zatímco byl... V bezvědomí?
Mohl to být sen? Pokud ano, tak byl hodně zvláštní. Ale co v Eldiaře není, že?
Tak jako tak, teď má na práci důležitější věci, jelikož nemíní, aby Alfa vlci vtrhli do jeho lesa.
Nejdřív pohřbil Adarase, a na jeho hrob přenesl velký, plochý kámen. Přál si do něj něco vyrýt, ale nikdy nevynikal v kouzlech jako bylo psaní nebo třeba kreslení. A psát něco do kamene bylo ještě těžší.
Pak se s odporem otočil na těla Alfa vlků. Musel je odnést někam jinam, nemohl nechat jejich přátele, aby mu vlezli do lesa.
Tohle je jeho území a ničí jiné.
Sirres nechal obě těla pomocí telekineze vznést, ačkoliv mu magie ubírala hodně energie.
Vyšel z lesa, bouře pomalu ustávala a on položil Alfa vlky nedaleko města, čímž doufal že to ostatní svede z cesty.
Když se vracel, měl smutně skloněnou hlavu a nebyl šťastný, tak jak většinou byl.
Dorazil do jeskyně, a schoulil se v rohu, snažil se nevnímat Adarasův pach, který zde stále byl.
Nepřál si nic jiného, než spát, ale vtíravé myšlenky si očividně přáli něco jiného.
Kdy je úplněk? Za pár dnů. S kým se to setká? A proč by měl hledat Věštce? Co se to tady u bohyně Eldiary děje?
Očividně je součástí něčeho, kde ani nechtěl být.
Potřásl hlavou v bláhové představě, ze se zbaví těch otázek, ale moc se mu to nepodařilo.
Než se mu podařilo usnout, ještě se zamyslel nad jednou věcí. Proč mu srst jiskřila blesky..?

,,Asiro... Asiro..." Mumlal nějaký hlas, který se jí usilovně snažil probrat.
Asira se nechtěla probudit. Celý její život se zhroutil, chtěla být mrtvá, jako její matka.
V tom smutku ani nepoznala Farrynův hlas, ale když jí to došlo, prudce otevřela oči a odskočila od něj, celá naježená.
Nacházeli se v jeho pokoji, křišťálovým oknem sem pronikalo chladné měsíční světlo. Chladné, jako bylo její srdce při pohledu na někoho, komu si dovolila věřit.
Asira ho nenávistně sledovala, byla si jistá, že za smrt její matky může on.
Přistoupil o krok, ale její tlapy zmlhovatěli, takže se zastavil.
,,Ty jsi Stínobijec?" Podivil se, a Asira ho jen zlostně probodla pohledem.
Ano, byla Stínobijec, i když nijak zvlášť vycvičená. Byla navíc pravděpodobně první vlčice, se schopností Stínobijců.
Stínobijci byli vlci ze zvláštní magií, kteří se většinou stávali vrahy-většinou nájemnými. Stínobijci byli v zemi hodně respektovaní, málokdo se jim ubránil, když došlo na střet, ale po příchodu Alfa vlků, skoro vymizeli ze světa.
,,Co jste udělali s tělem mé matky?" Zavrčela Asira a srdce jí krvácelo. Nedá najevo svou slabost, ne před ním.
Všechna laskavost se vytratila a nahradila jí nenávist a chlad.
Farryn polkl. ,,Pohřbili jsme jí" řekl pomalu a ustaraně jí sledoval.
Asira zlomeně zavrčela. ,,Já ti věřila" zašeptala. ,,Připravil si mě o jedinou rodinu!"
Farryn vykřikl: ,,Asiro, já to nenařídil! Nevím co se tu děje, ale dnes se ve městě objevili dva Alfa vlci z Blackstaru"
Asira mu nevěřila ani slovo. Znova už ne.
,,Nenávidím tě" sykla, zatímco se proměnila do stínové podoby-jedna z možností schopností Stínobijců.
Detaily kolem ní se zamlžili a svět zešedl.
,,Ne, Asiro!" Vykřikl Farryn, zatímco se proměňovala ve stínový mrak-další schopnost Stínobijců.
Nikdy to nedělala, ale její vztek, zármutek a bolest poháněli už tak temnou magii Stínobijců.
,,Nenávidím tě" řekla znova, a proletěla zdí.
Chvíli se vznášela nad městem, ale věděla že musí rychle pryč, jelikož tuhle proměnu dlouho neudrží.
Proto, sotva se ocitla za řekou, na druhé půlce Pralese, klesla k zemi a poddala se svému žalu.
Její matka... Jediná, která jí zbyla z rodiny... Mrtvá. A ona hloupá, Farrynovi věřila.
V poslední době to měla s matkou těžké, ale předtím si rozuměli tak dobře, že to víc snad nešlo.
Třásla se vzlyky, a bylo jí jedno úplně jedno. Že jí hledají. Že má být o úplňku u Blackstaru. Protože život pro ní ztratil smysl.

Emalf se ocitl u Lávotoku, a snažil si vzpomenout, kde přesně se nacházel most.
Od lávové řeky stoupalo horko, ale Emalfovi, který byl na tohle podnebí zvyklý, to nevadilo.
Chvíli kráčel podél řeky, a když uviděl kamenný most, zarazil se. Uprostřed byla velká díra, a on se zamračil. Nebyla jiná cesta, kdyby si to obešel, nedorazil by k Blackstaru včas.
Postavil se na jednu stranu mostu a zamyšleně uvažoval, jestli to přeskočí.
Byl si jistý že ano, proto napjal svaly a vyskočil. K jeho smůle minul o kousek, a začal viset ve vzduchu. Polil ho strach a snažil se vyškrábat nahorů.
Najednou ho někdo popadl za zátylek a on nemohl uvěřit svému štěstí. Když mu zachránce pomohl nahorů, podíval se na něj. Nebo spíš na ní.
Před ním stála docela malá, tmavě rudá vlčice s krvavýma očima a ušklíbala se.
,,Díky za záchranu" zakřenil se Emalf, a přimhouřil oči. Až teď mu došlo, že její pach patřil Alfa vlkům.
,,Nemáš zač" řekla vlčice. ,,Jmenuji se Azelyane"
Emalf měl pocit, že by to jméno měl znát, ale nic se mu nedokázalo vybavit. ,,Já jsem Emalf" představil se. ,,Ještě jednou díky," a dál pokračoval ve své cestě. Dalo mu hodně práce se neohlédnout, jelikož mu na té Alfa vlčici něco nesedělo. Proč ho zachraňovala?

Azelyane stála u mostu, a sledovala toho Emalfa, jak mizí v dáli.
Až když si byla jistá, že má náskok, vydala se za ním.