Ailine probudili slabé paprsky slunečního světla. Ani nedoufala, že by jí někdy skutečně zahřáli, jelikož v Ledové zemi byla vždy zima.
Vstala a protáhla se. Další den plný hrůz. Bylo docela těžké vstávat, když věděla co jí čeká.
Jako vždy se s nadějí rozhlédla.
Byli tam. Vždycky tam byli.
Zatímco oni jí jen tiše pozorovali, ona je ignorovala. Byla to jakási jejich denní rutina, kterou obě strany respektovali.
Ailine se rozhlédla po svém úkrytu. Bydlela v troskách města Ilearu-který padl vlivem neznámější vražedkyně před spoustou let-podle jejího soudění to bylo jedno z nejbezpečnějších míst v Eldiaře. Poté co přišli Alfa vlci, zbylo málo úkrytů.
Nežila ve městě sama, nebyla totiž jediná, kdo dostal stejný nápad. Bylo tu ještě pár vlků, většinou se ani nepotkali, jelikož Ilear bylo kdysi docela velké město. Pokud Ailine věděla, žili tu jen další čtyři vlci, jeden tajemnější než druhý.
Bílá vlčice Osira se svým modrým druhem Kalosrem, kteří zde žili ještě předtím, než tu dorazila Ailine. Neměla je ráda, vždycky se nad ní povyšovali, když je potkala.
Černý vlk Nrogar, který se tu přistěhoval teprve nedávno a nikdy s nikým nemluvil. A nakonec Likasa, ta nejhorší. Byla zlá, krutá a chladná, Ailine se jí radši klidila z cesty. Podle všeho byla Likasa dávným potomkem jedné z nejznámějších vražedkyň, Anyi-té, která zničila tohle město.
Ale jinak se o sebe nezajímali, každý si hleděl svého.
Ailine bydlela v jednom z těch nejlépe zachovalých domů a vycházela z něj jen když potřebovala jídlo. A to jí zrovna došlo.
Vyhlédla z okna-kdysi bylo rozbité, ale ona ho pomocí své magie spravila.
Její magie. Vlci by neměli mít strach z něčeho, co vlastní, že? Ale to ona měla. Čím víc jí používala, tím víc byli Stíny jasnější a zřetelnější.
Stíny byli její prokletí. Začalo to asi ve třech letech, a pokračuje to do teď.
Ze začátku to nebyl až takový rozdíl. Tmavý flek na zdi. Černý sliz na místě, kde neměl co dělat. Ale pak se to začalo stupňovat. A objevovali se příšery. Například vysoký hubený šedý vlk na dlouhých vratkých nohách. Ten jí zrovna sledoval, jak vychází z pokoje. Nebo vlk s černými chapadly čouhajícími ze zad. Ten na ní čekal přede dveřmi. A mnoho dalších, někdy to ani nevypadalo jako vlci.
Ale nikdy se jí nedotkli, nikdy se nepřiblížili. A ona jen doufala, že to tak zůstane.
Vyšla z domu a okamžitě přivřela oči před paprsky světla, které se odrazily od třpytivého sněhu. Ocitla se na jedné z méně poničených ulic, blízko brány. Hlavní požár zuřil na druhé straně města.
Ailine dělala, že nevidí Stíny, které jí sledovali na každém kroku, a rozhlížela se po městě. Bylo tu jako vždy pusto, mezi prázdnými, poničenými domy se proháněl vítr a unášel sebou všechno možné. I když už to je kdo ví kolik let, kdy bylo tohle město zničeno, stále ho nikdo nezbořil a nepostavil jiné. A Ailine pochybovala, že se to změní.
Kráčela po zasněžené cestě, která nebyla odklizena tak dlouho, že původní kameny museli být skryté kdo ví pod kolika vrstvami sněhu.
Mířila k bráně, která byla vylomená z pantů. Jedny dveře leželi na zemi, pod tím nánosem sněhu skoro nebyli vidět, a druhé se smutně houpaly.
Ailine chodila na lov nedaleko města, hlavně na ryby, jelikož tudy protékala malá říčka, napojující se na Velkou řeku.
Sotva se vzdálila od města, jako vždy jí přepadl nepříjemný pocit. Bylo hloupé tvrdit, že měla pocit, že jí někdo sleduje, jelikož to byla pravda, ale kdykoliv opustila město, strach ze sledování se mnohonásobně zvětšil.
Přiměla se zůstat v klidu a tiše kráčela pustou, sněhovou krajinou.
Ledová země nebyla jen holá pláň bez života, i když to samozřejmě tak vypadalo a taky že to tak bylo. Vlci z jiných zemí nikdy nedokázali pochopit, proč tu někdo žije.
Vlci z Ledové země si však cenily krásy sněhu, který se třpytil v paprscích bledého slunce. Obdivovaly rampouchy, visící z okapů jejich střech, plošky toho podivuhodného ledu, blýskajícího se na všechny strany. Zbožňovali bílou, barvu klidu a míru. Stavěli města, jejíž kráse se málokterá vyrovnala.
A ač spousta vlků z Ledové země uvažovala, jak to asi vypadá jinde na světě, kolik je tam barev a jaké je tam asi slunce, málokdo opravdu tuhle zemi opustil.
Ano, byla nebezpečná a nehostinná, ale právě to je přitahovalo. Protože vlci z Ledové země byli přesně takový. Nebezpeční.
Ailine si to o sobě nemyslela. Ona byla všechno, jen ne nebezpečná, ani nic co s tím souviselo.
Kdyby někdo jiný vlastnil její magii, byla by si jistá, že ten někdo by byl nebezpečný. Ale ona? Pche. Vždyť se bojí vlastního stínu.
Došla k úzké, zamrzlé říčce a ona se přinutila nemyslet na nic jiného.
Silně na led dupla, až se rozlomil a ona si namočila tlapu. Pak se sehnula k díře a ponořila do ní otevřenou tlamu. Jiný způsob lovení ryb neznala, a i když věděla že to nějakou dobu potrvá, ráda si počká.

Když uplynula nějaká doba, podařilo se jí nachytat tři ryby, což považovala za slušný počet.
Ze zkušenosti si to všechno snědla tady. Když se jednou totiž vracela z rybami do města, potkala Likasu, a ta jí všechny sebrala, takže zůstala o hladu. A ona to znova riskovat nehodlala.
Když dojedla, vrátila se zpět do města. Slunce měla vysoko nad hlavou, další den už byl skoro za ní.
Stíny jí doprovázeli, a Ailine si všimla mezi nimi nováčka. Vypadal jako úplně obyčejný vlk, akorát byl celý černý, ani oči neměl. Najednou se zableskly bílé zuby, a Ailině došlo, že se usmívá.
Otřásla se a radši ho ignorovala, se srstí zježenou tak, že vypadala dvakrát větší.
Nesnášela je! Nenáviděla je! Ať zmizí!
Proč tu jsou? Proč je svět tak temný? Proč ho vidí jinak? Proč je jiná ona?
Tyhle otázky si kladla snad každý den. A dostala na ně odpověď? To sotva.
Když vešla do města, pocit že jí někdo sleduje, zase zmizel. Bylo to divné, jelikož jí tak jako tak někdo sledoval. Přece Stíny.
Měla z nich větší hrůzu než z Alfa vlků, a už několikrát uvažovala, jestli to náhodou nezpůsobil nedostatek společnosti. Ale nějak věděla, že ne. Mohla za to její příšerná, mocná magie.
Umí ohýbat a manipulovat s realitou. Dokáže změnit skoro všechno. Realita má ale něco jako pevné body se kterými nedokáže hnout. Taky nezvládne ovlivnit čas. Svou schopnost sice umí ovládat, ale zdaleka ještě nedosáhla jejího plného potenciálu. Někdy se ale stává, že jí použije bez toho, aniž by o tom věděla. Po té se to jak vidí věci, promítne do skutečného světa. Tak i na svou magii přišla. Vlky to obvykle velmi vyděsí. Změny obvykle nezůstávají navždy, ale i to je možné udělat. Nemá to ale ráda. Má pocit, že čím víc používá svou magii, tím je svět děsivější...