Asira se rozhodla, trochu se Sirresovi odvděčit za to, co včera udělal.
Zatím zůstávali na jednom místě, kvůli jeho zraněním, ale zítra už chtěli vyrazit.
Asira si byla jistá, že to Sirres sám zvládne a tak ho nechala v provizorním táboře a všechno připravovala.
Sirres očividně nechápal, co má v plánu, ale on se hlavně věnoval svým myšlenkám. Uvažoval, co se v tom Ondyxu stalo. Jeho srst byla pokryta blesky! Měl o téhle schopnosti tušení, ale nebyl si jistý, vzhledem k tomu že vlci měli maximálně dvě magie. To se očividně netýkalo jeho.
S hlavou položenou na tlapách, vnímal celý Prales kolem sebe.
Slyšela vřeštění opic, zpěv ptáků, kvákání žab a bzučení hmyzu. Cítil sladkou vůni květin, do které se vmísil pach krve, které patřil právě zabité kořisti leopardianem-obyčejný leopard, akorát větší, s ostny a s možností měnit barvy. Vnímal vlhkost lesa a jeho nikdy nekončící život. Ať byla noc nebo den, ať byla zima nebo léto, ten život nikdy neutichl.
A to Sirrese ohromovalo.
Když se Asira vrátila, tvářila se docela nervózně a řekla: ,,Pojď za mnou"
Sirres se nechápavě zamračil a opravdu nevěděl, co má čekat, ale následoval jí Pralesem, podél řeky.
Po chvíli se Sirresovi naskytl pohled na to, co Asira celý den připravovala.
,,Neměla jsem misky ani oheň, ale..." Omlouvala se Asira, ale Sirres stejně teprve vstřebával, co to udělala.
Na tom starém koberci, na kterém Sirres odletěl z Ondyxu, rozprostřela jídlo všeho druhu, přes ovoce až po maso. Asira, která znala jídla urozených Alfa vlků, se to pokusila na pohled udělat taky tak, takže ta jídla nejspíš nebyla jen dobrá, ale i dobře vypadala.
Doprostřed navíc strčila sklenici se světluškami. ,,Tu jsem vzala z Lasového domečku," přiznala, a nervózně se na něj zadívala.
Co když se mu to nelíbí? Co když mě považuje za dětinskou? Uvažovala. Zhluboka se nadechla, sebrala odvahu a posadila se na jednu stranu koberce.
,,Přidáš se?" Zeptala se s vlídným úsměvem, a Sirres si omámeně sedl naproti ní.
Tohle pro něj nikdo nikdy neudělal, tedy aspoň ne od doby, kdy zemřeli jeho rodiče.
Podíval se na Asiru, která ho rozpačitě sledovala a on se téměř neznatelně usmál.

Saloki stopoval své oběti bez přestání a jen čekal na správnou příležitost.
Byl si jistý svým vítězstvím, nenapadlo ho, že by to mohlo být těžší než se zdá.

Dcera krve se už několikrát ohlédla, ale nikoho neviděla. To bylo divné, měla pocit jakoby je někdo sledoval.
Neřekla o tom Emalfovi, protože ten by jí pravděpodobně neslyšel.

,,Zkus to!" Uchechtla se Asira.
,,Ne, to ne!" Namítl Sirres a usilovně se bránil úsměvu. ,,Vlci jsou masožravci a ne," dloubl tlapou do nějakého ovoce. ,,Býložravci"
,,Je to dobré," přesvědčovala ho Asira a podívala se na něj tak prosebně, až si Sirres povzdechl. Jak by mohl odporovat, když to celé připravila pro něj.
Ne zrovna nadšeně se podívala na kulatý, červený plod a ještě jednou se pohledem ujistil u Asiry, která se zářivě usmívala.
Když do ovoce zabořil tlamu, musel uznat dvě věci. Nechutnalo to zase tak špatně, právě naopak, ale rozhodl se, že po tomhle dni už nikdy nebude jíst ovoce. Nebyl Pralesní vlk a nechtěl být jako oni. Snad s vyjímkou nepromokavé srsti, která by se hodila i v Bleskovém lese...
Podíval se mezi větve stromů na oblohu, a nepatrně se pousmál, když spatřil hvězdy a měsíc.
,,Nechceš slyšet příběh Pharsy a Faramise?" Zeptala se Asira. ,,Znám ho nazpaměť"
Sirres chvíli váhal s odpovědí, ale pak pokrčil rameny. ,,Klidně"
Asira začala vyprávět.

,,Už jsme blízko," sykl Emalf, když procházeli dlouhou, temnou uličkou mezi domy.
Dcera krve ježila srst na zátylku, jelikož nepříjemný pocit nezmizel. Z nějaké předtuchy jí svrběly tlapy.
A když ona měla neblahé tušení, tak se většinou vyplnili.
,,Emalfe-" začala Dcera krve, ale to už před nimi seskočil nějaký vlk.
Emalf se včas zarazil, a Dcera krve se spěšně ohlédla za sebe, po případné únikové cestě. Její naděje se rozplynula, když si uvědomila, že se za ní objevila stěna ztuhlé lávy.
Neměla tedy na výběr, než bojovat.
Vlastně... Proč ne?
Před nimi stál drobný a docela nevýrazný vlk, takže na první pohled si pomyslela, že to bude více než snadné. Měl hubenou postavu ale tělo samý sval. Srst měl v barvě popela spáleniště, která u tlapek přecházela v barvu plamene. Drápy se mu stříbrně leskly a upíral na ně oči, rezavé jako oheň. V těch očích ale Dcera krve viděla jen chlad.
Naznačila Emalfovi, že kdyby bylo nejhůř, má se teleportovat pryč. Pochybovala ale, že by to skutečně udělal, vzhledem k tomu, že si velmi rád hrál na hrdinu.
,,Kliď se nám z cesty, než se ti něco stane," zavrčela Dcera krve. Měla bojové zkušenosti mnohem rozsáhlejší než ostatní z vůdců Lovců stínů, a vlastně větší než většina vlků v Eldiaře. Měla ale nepříjemný pocit, že tenhle vrah-tedy aspoň usoudila, že se jedná o vraha-je jiný než ostatní.
Prozrazoval to jeho bezcitný pohled, za kterým se skrývala mnohá bolest.
,,To by ale Alfa vlci nebyli spokojeni," řekl chladným hlasem.
Alfa vlci. Mohlo jí to napadnout.

Alesira, která už byla i s Alfa vlky venku z labyrintu, vydala příkaz: ,,Ať loď odletí, ale ne moc daleko. Mám plán na chycení Vyvolené a Věštce"
Jeden Alfa vlk poslušně odběhl, a Alesira se musela usmát.
Cítila se jinak. Byla mocnější než kdy dřív a dobře si to uvědomovala. Nejraději by už se vrátila do Blackstaru, aby mohla uskutečnit další část svého plánu, ale když se jí chtěla Vyvolená naservírovat přímo na stříbrném podnose... Byla by škoda, odmítnout.

Ailine se najednou vzbudila, když se Liščí křídlo zvedlo do vzduchu a zamířilo pryč.
V duchu zajásala a okamžitě vzbudila Věštce-na Melsu se vykašlala.
,,Loď už odletěla!" Řekla a její hlas byl po dlouhé době radostný.
Zdálo se, že to Věštce potěšilo a vzbudil mladou urozenou, která zívla, čímž jim ukázala řadu ostrých, bílých zubů a zmateně se na ně podívala. Pak si ale všimla, že Liščí křídlo už tu není, a spokojeně kývla. ,,Už bylo načase"
Všichni tři vykročili do Fedgaru.
,,Ale stejně bysme si měli dát pozor," upozornil je Věštec. ,,Ani bych se nedivil, kdyby měla Alesira něco v plánu"