Saloki netušil, čím jsou ti dva pro Alfa vlky tak důležití, ale ani ho to tolik nezajímalo. Hlavně, když dostane své peníze.
Zatímco ta vlčice mluvila, on se snažil odhadnout, který z nich bude slabší.
Podle toho, kolik mu Alfa vlci nabídli, usoudil že to nebude tak jednoduché. Byl v nevýhodě, jelikož na něj byli dva, ale to se snad dalo nějak vyřešit...
Stěna ztuhlé lávy za ním se najednou pohnula, smrštila se do lávové koule a on jí hodil po rudém vlkovi. Ten vykřikl, ale v tu chvíli se ocitl uvnitř koule, která se změnila ve ztuhlou lávu.
Než Saloki stačil zareagovat, vrhla se na něj druhá vlčice, s úmyslem mu prokousnout hrdlo.
Saloki byl ale moc rychlý, jednoduše se jí vyhnul a vyběhl k ní z boku. Přitom uvažoval, proč nepoužila magii, ať už měla jakoukoliv. Vrazil do ní a ona narazila do zdi. Když se chystal udeřit smrtící ránu, podívala se na něj zelenýma očima a jeho zachvátila neskutečná bolest.

Dcera krve nedostala svou přezdívku jen tak.
Stejně jako Věštec, se schopností předpovídat budoucnost, Vládce přírody se svou přírodní magií a Paní sněhu, ovládající mráz, její přezdívka souvisela s její schopností. Mohlo by se jí tak říkat i proto, že byla skvělá bojovnice, ale hlavní důvod byl jinde.
Uměla ovládat krev. Ať už v těle jiných bytostí, nebo jí stvořit jen tak z ničeho.
Dcera krve nepropustila vraha ze svého smrtícího pohledu, ačkoliv jí bolel bok, jak narazila do zdi. Vlk sebou cukal v křečích, jak si hrála s jeho krví. Dcera krve skoro podvědomě uvažovala, jestli ho má zabít. Neměla na výběr.
Krev z jeho těla na její rozkaz zmizela.

Nevěděla, že to bylo pro Salokiho osvobození. Neměl zářivou minulost, právě naopak. Když byl malý, jemu a sestře zemřeli rodiče, a tak byli odkázáni jen sami na sebe. Vytvořili si mezi sebou neuvěřitelně silné pouto, bylo to nadosmrti. A sestřina smrt na sebe nenechala dlouho čekat. Jednou jí našel mrtvou, asi jí zabilo nějaký zvíře, jelikož otisk čelistí na jejím těle byl mnohem větší, než od jakéhokoliv vlka.
To Salokiho zlomilo docela a vymlátilo to z něj poslední zbytek štěstí. Stal se prázdnou skořápkou, tělem bez duše a duchem bez těla. Práce vraha pro něj byla ideálním vykoupením. Nechtěl nic jiného, než uživit svůj hněv.
A teď... Byl konečně volný.

,,Už jsme skoro v Rablestu!" Zajásala Asira a podívala se na Sirrese, jestli se bude radovat s ní. To se ale nestalo, a ona si pomyslela, že se určitě vrátil ke své povaze chladného, mrzutého vlka.
Pak si ale všimla, že Sirres neustále větří, stříhá ušima a srst na zátylku se mu ježí.
,,Co se děje?" Zeptala se nervózně.
,,Cítím Alfa vlka," odpověděl po chvíli, a Asira se zamračila. ,,No a..? Alfa vlci jsou všude a nejsme daleko od Rablestu, kde se to jimi jen hemží. Tak proč by to byl takový problém?"
Sirres jí neodpověděl, ale nepřestal větřit.

Celou ulici zaplnilo velké množství Alfa vlků a do čela se postavila jejich Královna temnot. Alesira.
Věštec zavrčel a vrhl postranní pohled na Ailine, která stála už jen kousek od střípku drahokamu.
,,Jak si nás odhalila?" Zeptal se a Ailine poznala, že se snaží získat čas. Osobně ale nevěděla, na co. Čeká snad na zázrak? Teď jí bylo docela líto Melsy, která se do tohohle všeho přimotala náhodně a i když vypadala, že se snaží být silná, musela být k smrti vystrašená.
Ailine se posouvala ke střípku nesmírně pomalu, aby si jí nikdo nevšiml, připravená použít svou magii, ať to bude stát cokoliv. Nemohla si všimnout nervozity Alfa vlků, když se mezi nimi ladně proplétaly Stíny a skoro se jich nedotkli. Jejich pohledy-pokud tedy měli nějaké oči-se zaměřovali na Alesiru.
Ta se při vyslovení Věštcovi otázky podívala na Ailine a ta musela zastavit, aby jí neodhalila. Chladně se zasmála. ,,To ona mi to prozradila"
Ailine ztuhla a snažila si to srovnat v hlavě. Jak by jí to mohla prozradit, vždyť...
,,Ailine?" Vydechl Věštec nevěřícně, zatímco Melsa na ní vrhla obviňující pohled.
Alesira se zase podívala na Věštce a vysvětlovala mu s prohnaným úsměvem: ,,Naučila jsem se jedno dost zajímavé kouzlo, takže jsem mohla navštěvovat Ailine, aniž by mě kdykoliv jiný viděl a ona mě pokládala za iluzi. S těmi má docela zkušenosti," probodla je pohledem. ,,To vás nikdy nezajímalo, proč Ailine nepoužívá svou magii? Nikdy vás nenapadlo, jak mohla zabít ty Alfa vlky u Blackstaru? Byla ideální oběť"
Ailine na ní třeštila oči. Myslela si, že Alesira je pouhá iluze... Svěřovala se jí! A kvůli ní, jsou teď tam kde jsou.
Měla jedinou možnost to zastavit a ona to udělá.
Přestala se snažit být nenápadná a vrhla se k dláždici, ve které byl zasazen střípek drahokamu-nestačila si ho ani prohlédnout, jelikož pomocí její magie kámen praskl, a ona se drahokamu dotkla.
Pak svět vybuchl v oslnivě bílém světle.
To co se stalo potom, si později pamatovala velmi matně.
Když se jí rozjasnilo před očima, zjistila že se vzdaluje od země a něco ostrého jí drží kolem trupu.
Navíc slyšela podivný, hlasitý tlukot.
Vlci pod ní měli hlavu obrácenou k obloze, zatímco město pod ní se zmenšovalo. Neměla čas ani sílu přemýšlet, co se tu děje, takže se dobrovolně poddala bezvědomí.

Věštec ohromeně sledoval, co se stalo poté, když se Ailine dotkla střípku drahokamu.
Ozval se ohlušující řev a z mraků nad městem se vynořil sněhové bílý drak. Drak! Opravdový, živý drak. Byl jeden z posledních svého druhu, a byl vázán jak se střípkem drahokamu, tak samozřejmě s Ailine.
Snesl se až k nim, mával obrovskými křídly, až rozvířil vzduch a oni se jen s námahou udrželi na místě. Popadl Ailine drápy, a zase odletěl pryč.
Když už byl jen bílá tečka mizející v dáli, všichni se vzpamatovali. Nebo spíš, hlavně Alesira. Využila příležitosti a vyrazila proti Věštci, s úmyslem mu prokousnout hrdlo.
Věštec se na ní podíval až když se ozvalo křupnutí kostí-těch, které patřili Melse. Její srst se zbarvila krví a Alesira jí prudce pustila, čelisti zbarvené do ruda, v očích nemilosrdný lesk.
Věštec chvíli nehybně hleděl na tělo urozené a pak se podívala do očí Alesiry. ,,Víš, nejsi jediná, která se naučila pár triků," poznamenal a přímo před jejíma očima se rozplynul.