,,Tak takhle vypadá moře," vydechl Emalf a okouzleně se díval dolů, stejně jako všichni ostatní. Pod nimi se rozkládala nekonečná plocha temně modré, až skoro černé vody.
,,Je škoda, že nevidíte, jak se na hladině odrážejí hvězdy, nebo třeba když zapadá slunce," řekl Pralesní. ,,Je to opravdu nádherné"
,,Jak dlouho ještě poletíme?" Zeptal se Emalf a letmo se podíval po ostatních. Pokud mohl soudit, Taris byla stejná jako vždy, Sirres se zdál být víc otevřený a Emalf si nemohl nevšimnout, jak se na něj Asira dívá. Kdo mu ale dělal starosti, byla Ailine. Celou dobu nepromluvila, jen zarytě mlčela a zdála se být hrozně smutná.
Zajímalo ho, co se asi stalo, ale měl dojem, že na to nebyla vhodná chvíle.
,,Ještě nějakou dobu to bude," odpověděla Ledová dračice.
,,Co kdybychom jim vyprávěli nějaký příběh?" Navrhl Pralesní drak. ,,Aby se nenudili?"
Vyvolení se po sobě zvědavě podívali-teda s vyjímkou Ailine, která ani nezvedla hlavu.
,,Co třeba ten o Sluneční dračici a Měsíčním drakovi?" Řekla Sopečná. ,,Vyprávěj, Písečný!"
Písečný zabručel, chvíli mlčel a pak začal: ,,Jak už jsme vám říkali, kdysi v Eldiaře žili draci. Draci všech druhů, barev a schopností. Každý druh měl svou vlastní část země-prales, poušť, a tak dále. Hlavní dračí druhy byli měsíční a sluneční. Ti měli za úkol, vládnout ostatní drakům. Měsíční žili na nejvyšších vrcholcích Zrádných hor, zatímco Sluneční na Louce, kde měli každý den přístup k jasnému světlu.
Mezi draky bylo zakázáno mezidruhové křížení. Ale láska nedbá na pravidla.
Existovala Sluneční dračice Záře, jedna z nejkrásnějších svého druhu. Šupiny měla v barvě toho nejčistšího zlata a odráželi se od ní paprsky slunce, takže zářila na míle daleko. Záře se jednoho dne vydala k Zrádným horám, natrhat vzácné bylinky pro svou těžce nemocnou matku. A pak, za Velkou řekou, která v té době byla víceméně jen malá říčka, zahlédla draka. Nedokázala ho určit k žádnému druhu, jelikož měl šupiny temně černé, tmavější než noc. Pohlcovali všechno světlo, takže se jeho šupiny ani neleskli, ani nezářili. Vypadal docela hrozivě, byl mnohem větší než většina draků a už jen to zbarvení, nahnalo Záři strach.
Pak si ale všimla, že ten drak je smutný. Seděl na kraji řeky jako hromádka neštěstí, neměl sebemenší tušení, že ho sleduje, a po čenichu se mu koulely stříbřité slzy.
Záři bylo draka líto, a tak přišla blíž ke břehu řeky a zeptala se: ,Proč pláčeš?'
Drak sebou trhl, jelikož o ní do té doby nevěděl a spěšně si setřel slzy z tváří. ,Já nebrečím,' ohradil se.
Záře chtěla něco namítnout, ale zarazila se, a místo toho se zeptala: ,Jak se jmenuješ?'
Drak na ní chvíli upíral jasně zlaté oči, než odpověděl: ,Smrtonoš'
,Ráda tě poznávám,' usmála se sluneční dračice. ,Já jsem Záře'
V tu chvíli zapomněla na svou nemocnou matku, jelikož ten drak byl smutný a potřeboval její pomoc. A ona ho hodlala rozveselit.
Celý den strávili spolu, Záře se Smrtonoše nenápadně ptala na osobní otázky, ale on jí většinou prohlédl a neodpověděl.
Když začalo zapadat slunce a vyšel měsíc, Záře si najednou vzpomněla na svou matku. ,Ale ne!' zaúpěla, zrovna když jí Smrtonoš vyprávěl, jak chytal ryby.
Černý drak se na ní zmateně a vystrašeně podíval, ale to už mu mizela v dáli i s rudou květinou v tlamách.
Smrtonoše se to bolestně dotklo, protože po dlouhé době, si měl zase s kým povídat, a pak si prostě bez rozloučení odletí. Možná si uvědomila, že nechce trávit čas s někým, jako byl on. S drakem, odvrženým vlastním druhem, vlastní rodinou. Jen proto, že se narodil jiný.
Ale i přes tyto myšlenky, na ní každý den čekal, v naději, že se na pozadí modré oblohy objeví zářivě zlatá dračice.
Záře ale musela organizovat pohřeb. Přiletěla pozdě, a matka zemřela. Cítila se hrozně provinile a smutně, byla její chyba, že se nedočká dalších zítřků. Navíc na ní začali mladí draci naléhat, jelikož toužili, aby se stala jejich družkou. Když ale netruchlila nad svou matkou, její myšlenky se točili k tajemnému, černému drakovi.
Uplynula nějaká doba, už si na něj skoro nevzpomněla, zatímco Smrtonoš stále čekal.
Přislíbila se jednomu slunečnímu drakovi a další den se měli oficiálně stát druhy. Záře sledovala temnou noční oblohu a napjatě očekávala východ slunce. Jenže po dlouhé době si zase vzpomněla na černého draka. Noc jí ho připomněla. Ještě tu noc, před východem slunce, se rozletěla k Zrádným horám.
Smrtonoš spal, na stejném místě, na kterém se poprvé potkali, a jeho sny básnily o ní. O krásné, zlaté dračici.
A když se probudil a zahlédl na pozadí vycházejícího slunce siluetu nějakého draka, bál se uvěřit svým očím.
Ale opravdu to byla ona. Přistála u něj a okamžitě se mu začala omlouvat, že nepřiletěla dřív a podobné nesmysly, které Smrtonoše stejně nezajímali. On se jen bál, aby jediná osoba, která se o něj zajímala, zase nezmizela v dáli. A Záře už nikam zmizet nechtěla.
Nějakou dobu si žili dobře, s přátelství se stalo něco víc. Smrtonoš jí miloval už od chvíle, co uslyšel ta slova: ,Proč pláčeš?'
Ale Záře si to uvědomila až jednu noc. Seděla vedle Smrtonoše, s pohledem upřeným na hvězdy a měsíc v úplňku a on se zeptal: ,Chceš slyšet, proč jsem tehdy plakal?'
Záře se na něj udiveně podívala, zatímco on jí pozoroval celou dobu. Nemyslela si, že by jí to někdy chtěl říct.
,Jak vidíš, jsem jiný,' řekl Smrtonoš. ,Ale jsem Měsíční drak, jen jsem se narodil s jinou barvou šupin. Celý můj druh, moje vlastní rodina mě zavrhla a vykázala ze Zrádných hor. Nikdo mě neměl rád, kdykoliv mě někdo zahlédl, hned si o mě šeptal s nějakým svým kamarádem a smáli se mi. A pak jsi přiletěla ty a rozzářila můj pochmurný život, jako osamělý paprsek slunečního světla, který si probije cestu hustými mračny'
A tehdy si Záře uvědomila, že ho miluje taky. Láska byla v dračí zemi něco naprosto neobvyklého. Ve většině případů se dráče vyrůstalo u rodičů, kteří spolu byli jen s povinnosti a zachování jejich druhu. Nebyla v tom žádná láska.
To ale nebyl případ Záře a Smrtonoše. Ti se skutečně milovali.
Ale nebylo jim přáno. Měsíční a sluneční draci se o tom zakázaném svazku dozvěděli a spojili se, aby ho přerušili.
Měsíční měli v plánu Smrtonoše zabít, jelikož stejně nevypadá jako oni, a sluneční chtěli, aby se Záře stala družkou prince, jelikož byla nejkrásnější svého druhu.
Jednoho dne, do společného domova Záře a Smrtonoše vtrhli zlatí a stříbrní draci. Ti dva se jim neměli jak bránit, nejenže neuměli bojovat, ale nepřátelé byli v přesile. A tak se stalo, že Záře viděla smrt její lásky na vlastní oči a to jí zlomilo. Ani se jim nevzpírala, když jí vedli k princi, bylo jí všechno jedno. Jenže když byli sluneční draci smutní, ztráceli svou krásu a princ tedy Záři odmítl, jelikož už nebyla nic jiného, než odrazem té nádherné dračice, kterou kdysi byla.
Záře se proto mohla vrátit domů-tedy tam, kde se kdysi doma cítila. Každý se jí stranil, jelikož všichni se dozvěděli, co se stalo.
Záře každou noc letěla na místo, kde se se Smrtonošem poprvé potkali, a jakmile zmizeli poslední paprsky slunce, spatřila jeho mihotavou postavu, složenou s malých hvězd.
A tak to bylo každou noc, vždycky tam s ní byl a ráno zase mizel. Jednoho dne ale nakladla vejce, jejichž otcem byl Smrtonoš. Když se o tom dozvěděli sluneční, dvě vejce zničili a Záři zabili. Ještě předtím se jí ale podařilo, schovat vejce u své známé a ta se o něj postarala.
A sluneční dračice mohla být zase navždy se svým měsíčním drakem"
Pouštní skončil a chvíli nikdo nemluvil.
,,To byl krásný příběh," prolomila Asira nakonec ticho. ,,Smutný, ale krásný"
,,Proč měl špatný konec?" Zeptal se Emalf. ,,Příběhy by měli mít dobrý konec"
Pouštní drak se na něj podíval. ,,Ne všechno skončí dobře a šťastně"

OMG! TOHLE JE(SPOLU S PROLOGEM) PADESÁTÁ KAPITOLA!!!
😁😁❤❤