Vyvolení neměli ani tušení, jak moc se tyhle areály podobají labyrintu pod Fedgarem, jelikož tam nikdy nebyli.
V jednu chvíli kráčeli těmi zdánlivě nekonečnými místy, v další zase úzkými chodbami. Podle všeho šli správně, ale jak čas plynul, začalo je trápit, že nic nenašli.
,,Víte, připomíná mi to tu část příběhu Lexirwy, kdy její sourozenci procházeli labyrintem pod Fedgarem," poznamenala Asira, ve snaze narušit ticho, ale nikdo jí neodpověděl.
Ailine si pamatovala ten temný vchod do míst, o kterých Asira mluvila, ale musela uznat, že tady je to... Jinačí.
Zatímco od díry ve Fedgaru cítila čiré zlo a čistou temnotu, tady bylo zlo i dobro v rovnováze. Ani jedna strana neměla převahu. Ostatní si to ani neuvědomovali, ale ona měla na tyhle věci cit. Stíny nevypadaly zrovna nadšeně z toho, kde se nachází, ale Ailine to vůbec nezajímalo. V duchu plánovala pomstu.
Nacházeli se zrovna v jedné z těch širokých oblastí a Taris je upozornila: ,,Dál už takhle jít nemohu, jinak se unavím a bude mi nějakou dobu trvat, než zase seberu energii"
Všichni se všimli, že její srst už září o něco matněji.
Přesně v tu chvíli uslyšeli celkem hlasitý, cupitavý zvuk, a všichni zmlkli.
Postavili se zády k sobě a snažili se prohlédnout zdánlivě neproniknutelnou tmu.
,,Co to bylo?" Zašeptal o chvíli později Emalf.
Nikdo mu neodpověděl, což se tady stávalo docela často.
Sirres přimhouřil oči, jelikož měl pocit, že se něco před ním pohybuje. A brzo se v jeho zorném poli objevil odporný tvor.
Mohl by vypadat jako pavouk, nebýt toho, že místo osmi nohou jich měl aspoň sto, odkapával z něj sliz a byl neskutečně obrovský. A řítil se přímo na ně!
Jako první zareagovali Emalf a Sirres, pokusili se přimrazit pavoukovi nohy, ale moc se jim to nepovedlo, vzhledem k tomu, že tvorovi po utrhnutí končetin okamžitě narostly další.
To už se vzpamatovali i ostatní, ale moc toho dělat nemohli. Taris začínala být unavená a kdyby použila magii, hrozilo by, že se už nezvedne. Asira byla mizerný Stínobijec a Ailine se bála svou magii použít. Proto to vyřešili jinak-bojovali bez kouzel.
Sirres na něj posílal kameny obalené ledem a přitom všem se hořečně snažil probudit v sobě blesky. Ty na to ale očividně neměli náladu.
Situace se ještě zhoršila, když pavoukovi očividně došla trpělivost a začal po nich házet světelkující, zelené pavučinové sítě.
Ailine a Asiru už se mu podařilo uvěznit, zatímco Emalf, Taris a Sirres se tak tak vyhýbali.
,,Musíme něco vymyslet!" Vykřikl Emalf, když v tom ho zasáhla jedna pavoučí noha a odstřelila do zdi. Ani si nevšiml, že mu spadl drahokam z krku a rozběhl se zpět do boje.
,,A to něco je přesně co?" Štěkl Sirres, který telekinezí odklonil letící síť. Jeho pohled zalétl k zranitelné části pavoukova těla-břicho. A dostal nápad.
,,Zaměstnejte ho!" Zvolal a rozhlédl se po něčem, co by mu mohlo posloužit. Uviděl kostru nějakého zvířete, což ho zrovna nepřesvědčilo, ale na výběr nejspíš neměl. Proto si na kostru sedl a pomocí telekineze se vznesl do vzduchu. Nebyl to zrovna nejbezpečnější způsob dopravy, vzhledem k tomu, jak se kostra třásla a vypadala že se brzo rozpadne, ale svůj účel plnila. Okamžitě se rozletěl k pavoukovi, který byl očividně jeho chováním zmatený a nechal ho klidně proletět pod jeho břicho. Sirres vytvořil ostrý hrot s ledu a tím rozřízl pavoukovi kůži. K Sirresově smůle se na něj vylila zelená hmota, ale pavouk se křečovitě dal na útěk. Za chvíli už neslyšeli ani klapot jeho nohou.
Osvobodili Ailine s Asirou, chvíli čekali, jestli nepříjde další nepřítel, ale to se nestalo, takže se pomalu vydali na cestu.
Taris už dávno zhasnula svou srst, museli se orientovat po tmě, a drželi se pohromadě pomocí zářících očí Asiry a drahokamů které je navigovali.
Emalf si uvědomil, že nemá svůj drahokam až když ušli docela kus cesty. Prudce se zastavil a zasténal: ,,Sakra!"
Poznal, že ostatní zastavili také a Sirres se zeptal: ,,Co je?"
,,Ztratil jsem střípek!" Zavrčel podrážděně. ,,Musíme se vrátit"
,,Nemůžeme se zdržovat," namítla Taris. ,,Nechci tím říct, že se máš na ten drahokam vykašlat. Ale ty se tam vrať a my půjdeme dál, pak nás doženeš"
,,Nebude potřebovat světlo na cestu?" Zeptala se Asira.
,,K čemu má čich?" Podotkla Taris.
Pravda byla, že v Eldiaře byl čich docela opomíjen, ačkoliv se jednalo o jeden z vlčích nejlepších smyslů. Ať si říkal kdo chce co chce, vlci zlenivěli. Nemuseli lovit, museli si dávat tak maximálně pozor na vrahy, a těch zas tak moc nebylo. Čich bylo prostě něco, co vlkům nepřišlo tak důležité.
Ale teď se to náramně hodilo.
,,Tak fajn, pak příjdu," zamručel Emalf a všechny žerty ho upustili. Neměl náladu, se tady po tomhle temném místě pohybovat sám, už jen proto, že tu určitě nežije jen odporný pavouk.
Nedal ale najevo obavy, rozloučil se s ostatními a vyrazil na zpáteční cestu.

Tentokrát byl opravdu odkázan jen na svůj čich, za který byl nyní neskutečně rád.
Nedokázal v té tmě určit vzdálenosti a i když byl vděčný, že neslyší klapání nohou toho pavouka-nebo jiných bytostí-to ticho mu také nebylo zrovna příjemné.
Řídil se po jejich pachové stopě, když v tom zahlédl nějaké světlo. Okamžitě mu spadl kámen ze srdce, jelikož když se přiblížil, poznal že se jedná o jeho střípek drahokamu.
Rychle si ho pověsil kolem krku a s úlevou se rozhodl vydat zpět. To se ale nestalo, jelikož se z hlubin temnoty vynořil obrovský pavouk a než se Emalf nadál, uvěznil ho ve své síti.

,,Nezazpíváme si něco?" Zeptala se Asira, která se usilovně snažila navodit optimistickou náladu. To se jí ale moc nedařilo.
Cestovat po tmě, bez sebemenšího tušení, kudy vlastně jdou, nebylo zrovna příjemné.
,,Ne," odpověděla jí Taris, která vypadala, že už jí s Asirou dochází trpělivost.
Asira si uraženě odfrkla a zmlkla.
Zrovna kráčeli v úzké chodbě, museli jít jeden za sebou.
,,Co když nás Emalf nenajde?" Zeptala se Asira po nějaké době. ,,Co když se mu něco stalo?"
Nikdo jí neodpověděl, protože se báli, že kdyby vyslovili nahlas své obavy, stali by se skutečností.
Chodba zatáčela a vedla přímo do tmy. Vyvolení poznali, že se zase ocitli v jednom z těch větších prostorů.
,,Něco mě napadlo," ozvala se najednou Taris a její hlas skoro neudělal žádnou ozvěnu, jak byli stěny daleko od nich.
Všichni se zaujatě zastavili a čekali, co zlatá vlčice udělá.
Tmu najednou prořízl ostrý paprsek světla, až museli přivřít oči, jelikož si zvykli na jen malé množství světla.
Paprsek ozářil velkou část prostoru, ve kterém se nacházeli, i když neviděli ani zdaleka polovinu jeho velikosti.
Stěny nespatřili vůbec, ale naokamžik zahlédli strop. Ten strop mohl být úplně obyčejný, nebýt toho, že byl celý pokryt pavučinami a odpornými tvory, kteří vypadali jako pavouk, jenž je napadl, jen v menším provedením. Ti se okamžitě rozutekli před náhlým světlem. A také tam byla spousta obětí obalených v pavučinách.
Vyvolení vyděšeně klopýtli, ale Sirres řekl: ,,Udělej to ještě jednou, na tom samém místě"
Taris se s ním nehádala a udělala to, o co jí Sirres žádal. Světlo podruhé rozzářilo pavoučí doupě.
,,Je tam Emalf," řekl Sirres chmurně.
V tom uslyšeli hlasité cupitání pavoučích nohou. A oni si byli jistí, že nepatří těm mláďatům.